Známá Španělská jezdecká škola ve Vídni - kdo by ji neznal aspoň z vyprávění! Podívejme se blíže na to, jakými předpisy se tamní jezdci řídí a řídili.

Už se vám stalo, že jste jezdili na koni a měli pocit, že vaše pomůcky ještě nejsou přesně takové... no akorát? Už jste někdy trénovali "věčného začátečníka" a ten buď koně doslova držel za hubu nebo měl otěže naopak prověšené? Co můžete či musíte udělat pro to, abyste naprosto uklidnili holeně a byli jimi schopni dávat přesné a cílené pomůcky; abyste takzvaně "už mohli nosit ostruhy"? To je ten věčný problém udílení pomůcek, s nímž se setkal snad každý jezdec. A tady máme malou radu, jak na něj vyzrát.

Míváte při ježdění pocit, že i přes zcela jasné a koordinované pomůcky váš kůň neprovede přesně ten pohyb a přesně v tu chvíli, jak to po něm žádáte? Jak na to zareagujete? Zopakujete pomůcky, zesílíte je nebo je obměníte? Nebo se zamyslíte nad tím, proč vás kůň neposlechl? Odpovědí je možná to, že vaše pomůcky, přes všechnu svoji korektnost, nejsou pro koně rozpoznatelné.

Přilnutí... Co to vlastně je? Pobízet nohama záď koně jako o život a vepředu ho pořádně držet, aby "měl hlavu na kolmici"? Je klasické drezurní ježdění o síle lýtek a paží nebo je v tom něco jiného? Třeba cit, dokonalá souhra svalů na těle? Přilnutí... Podívejme se, co tohle zvláštní slovo v klasickém ježdění znamená.

Každý, kdo se snaží zlepšovat své jezdecké umění, si určitě nejednou zažil skutečně nepovedený den, kdy se mu na koni nedařilo naprosto nic a po jezdecké hodině měl pocit zbitého psa. A třeba ten stejný jezdec na stejném koni seskakoval za pár dní ze sedla s hlavou v oblacích a rozjařenýma očima: Dnes jsem byl na koni král! Dr. Ritter se v této úvaze zabývá obojím - vydeřenými i nevydařenými chvílemi v sedle a snaží se čtenářům vysvětlit, proč je všechno zlé nakonec pro něco dobré.

Jak vyplynulo z minulého dílu, kůň je připraven na obsedání tehdy, když je zvyklý na lidi, bez potíží se podrobuje běžné péči, respektuje člověka, zná běžné povely a ochotně na ně reaguje. Ví, co znamená dotek tušírky na různých místech těla, umí ustoupit, popojít, couvnout. Naproti tomu odlišuje tlak a váhu výstroje, kterou se nemá dát rušit. Na lonži a ve volnosti dobře reaguje na slovní povely, jde s chutí a klidně dopředu bez nervozity, spěchání a křečovitosti. Je schopen sledovat cvičitele a po určitou dobu se soustředit. A samozřejmě, je zdravý, fyzicky zralý a v odpovídající kondici.

Co je to ve skutečnosti klasická drezúra – či přesněji klasické ježdění? Co dělat, abych byl dobrým jezdcem – bez ohledu na to, jakým stylem jezdím a kam ve svých jezdeckých záměrech mířím? Jak je možné, že se tak snažím, a přesto mi jde kůň tvrdě proti ruce (proti holeni, proti vůli) nebo „jen“ neprovede to, co jsem po něm chtěl? Jsem to jen já takový nešťastník, že po ukončení hodiny sesedám se slzami v očích a beznadějí v srdci – nebo se to stává i jiným, lepším jezdcům? Na tyto a mnohé další otázky se snaží ve svých článcích odpovědět americký propagátor klasického ježdění Dr. Thomas Ritter, jezdec, učitel jízdy na koni a autor známých internetových stránek Classical Dressage. Jeho články jsou čtivé, a přestože v nich nenajdete přesné výcvikové metody nebo různé „finty“, dají vám mnoho. Kloubí se v nich totiž cit i čistý rozum, jsou podloženy mnohaletými zkušenostmi i výborným teoretickým a praktickým vzděláním. A nemusíte být ani trochu zastáncem klasického ježdění, aby jste se v mnohých z nich našli; radosti a strasti v sedle (i na holém hřbetě koně) totiž máme všichni.  

V tomto a následujících dílech se možná nedozvíte nic nového, ale přesto považuji za důležité je zařadit, protože spousta lidí zapomíná a jednotlivá stadia přeskakuje. Výsledkem je sice napohled rychle a efektně přiježděný kůň, ale později se zpravidla objevují problémy.

Jen málokterý kůň má to štěstí, že celý svůj život prožije u jednoho pána a jen málokterý jezdec má to štěstí, že si může svého koně vychovat odmala a ponechat si ho celý život. Většina koní ale své majitele jednou nebo víckrát mění a musí se adaptovat nejen na nové prostředí, ale i na jiné představy, požadavky, způsob ježdění a tréningu. Kvalitně přiježděný kůň by s tím neměl mít nepřekonatelný problém, takoví ale nejsou všichni.

V minulých dílech jsem teoreticky rozebírala, kde všude mohou být příčiny chybných reakcí koní při výcviku a prošla krok za krokem výcvikový proces. Nyní bych se v několika kapitolách pustila do praxe a popsala, jak postupovat, pokud narazíme v některé fázi výcviku na problém. Problémem nazývám situaci, kdy nepostupujeme, kůň buď reaguje opakovaně nevhodně, negativně nebo nereaguje vůbec, projevuje odpor a zdá se, že nezvládá to, co by již dávno měl umět.

Již jsme mluvili o potřebách koní, motivaci, odměnách a trestech a důvodech, proč koně dělají chyby. Nyní bych se chtěla zaměřit na podstatu výcvikového procesu, tedy jaké podmínky je potřeba splnit a jaké kroky učinit, aby se kůň mohl učit nové cviky.

Známé přísloví říká, že chybami se člověk učí, ale už nedodává, že pouze těmi chybami, které jsou opravené, myšlenkově zpracované a pochopené. Pokud se chyby opakují, cesta vpřed je zatarasená a bez pochopení příčiny bychom na to poučení mohli čekat hodně dlouho. V tomto díle se zaměřím na důvody, proč koně v různých fázích výcviku chybují. Nebudu rozebírat jednotlivé cviky a konkrétní obtíže, ale spíše se obecně zamyslím nad tím, jaké jsou nejčastější příčiny chyb a na co si dát pozor. Několik řádků věnuji i koňské inteligenci.