Úvahy o klasickém ježdění (1)
Co je to ve skutečnosti klasická drezúra – či přesněji klasické ježdění? Co dělat, abych byl dobrým jezdcem – bez ohledu na to, jakým stylem jezdím a kam ve svých jezdeckých záměrech mířím? Jak je možné, že se tak snažím, a přesto mi jde kůň tvrdě proti ruce (proti holeni, proti vůli) nebo „jen“ neprovede to, co jsem po něm chtěl? Jsem to jen já takový nešťastník, že po ukončení hodiny sesedám se slzami v očích a beznadějí v srdci – nebo se to stává i jiným, lepším jezdcům? Na tyto a mnohé další otázky se snaží ve svých článcích odpovědět americký propagátor klasického ježdění Dr. Thomas Ritter, jezdec, učitel jízdy na koni a autor známých internetových stránek Classical Dressage. Jeho články jsou čtivé, a přestože v nich nenajdete přesné výcvikové metody nebo různé „finty“, dají vám mnoho. Kloubí se v nich totiž cit i čistý rozum, jsou podloženy mnohaletými zkušenostmi i výborným teoretickým a praktickým vzděláním. A nemusíte být ani trochu zastáncem klasického ježdění, aby jste se v mnohých z nich našli; radosti a strasti v sedle (i na holém hřbetě koně) totiž máme všichni.
V dnešním prvním článku se Dr. Thomas Ritter zamýšlí nad tím, co je těžištěm harmonického ježdění a základem souhry mezi koněm a člověkem. Pojďte nahlédnout do jeho myšlenek a úvah, kdokoli z milovníků koní si z jeho slov může vzít námět k přemýšlení.
Dr. Thomas Ritter přislíbil, že rád odpoví na dotazy českých čtenářů; proto pište a ptejte v diskuzi pod každým článkem.
Klasická drezúra je elitní a zároveň je i demokratická; vše záleží na úhlu pohledu. Člověk skutečně nemusí jezdit Grand Prix, aby byl klasickým jezdcem. Určujícím faktorem je to, že jezdec jezdí v souladu se zákonitostmi přirozeného pohybu koně a podle klasických principů; to lze dobře splnit na jakémkoli stupni výcviku, vysokém i nízkém. Kvalita ježdění je mnohem důležitější než to, jak pokročilé jsou prováděné cviky. Každý, kdo je znalý klasických principů, bude při ježdění jednat poctivě, klasický jezdec na úrovni „Z“ více, než jezdec „rádoby“ na úrovni Grand Prix, který však má ve svém základním výcviku značné mezery.
Jak budete postupovat po žebříčku klasické drezúry, počet „aristokratů“ a jezdecké „vrchnosti“ se bude zmenšovat. Pokud budete mít to štěstí a dostanete se kvalitou svého ježdění na úroveň jezdců Španělské jezdecké školy, stanete se členem jezdecké elity. V tomto stádiu budete jedním z nejlepších jezdců na světě. Členové této elity se poznají podle vůle učit se jezdit. Topili se v potu a slzách více, než kdokoli jiný. Navíc taky měli možnost jezdit po mnoho let u vynikajících učitelů. Protože takových učitelů je málo a obvykle žijí daleko, dostat se k nim není snadné. Je ironií, že nejlepší trenéři nejsou vždy ceněni těmi, kteří k nim mají přístup, a to z různých důvodů. Zdá se, že míra vážnosti určitého trenéra je přímo úměrná vzdálenosti k němu nebo vzdálenosti, kterou musí trenér překlenout při cestě za svým žákem.
Ježdění je však také demokratické, protože dobrý sed, takt, cit a celkové porozumění si nelze koupit. Je třeba je získat. Všimli jste si někdy, že jezdci, kteří mají ty nejtalentovanější a nejdražší koně, jsou často nejhoršími jezdci? Jsou zvyklí, že si mohou koupit vše, po čem zatouží. Takže si kupují drahé koně a drahou výstroj. Mají své koně ustájené ve drahých stájích s drahým trenérem. Ale nikdy se nic nenaučí, pokud nezačnou na sobě tvrdě pracovat, jejich kůň se také nic nenaučí, pokud onen drahý trenér není také dobrým trenérem, což není vždy pravda.
Naopak, někteří z nejlepších jezdců si nemohou dovolit koupit koně, jehož talent by odpovídal jejich úrovni dovedností. Tito „chudí“ ale výborní jezdci musí jezdit problémové koně, které nikdo jiný nezvládá - díky čemuž se stávají ještě lepšími jezdci. A protože je to klidná, nenápadná práce, nikdy nepovede ke slávě a věhlasu, jako ježdění na skvělých koních, kteří mají dokonalé pohyby. Bez dobrého koně je i ten nejlepší jezdec pouhým pěšákem. Proto jsou někteří výborní jezdci naprosto neznámí, přestože by mohli být lepší, než účastníci Olympijských her. Důvod je jednoduchý - nikdy neměli možnost „předvést se“ na talentovaném koni s vynikajícími chody. Ze stejného důvodu jsou průměrní jezdci někdy vysoce přeceňováni, protože mají to štěstí, že jezdí koně, kteří jim umožní být dobrými „v rámci“ jejich omezených jezdeckých dovedností.
Možná jste si všimli, že někteří z nejvíce talentovaných žáků se ve svém ježdění nikdy nevymaní z průměrnosti. Pro ně je úspěch velmi snadnou záležitostí, takže nikdy nemusí tvrdě zapracovat, aby mohli jezdit klasickou drezúru. Avšak jednou se zaseknou a mohou dokonce i s ježděním nadobro skončit. Na druhé straně ti jezdci, kteří se zoufale chtějí naučit jezdit, nebývají vůbec talentovaní. Ale jejich vytrvalost a obvykle „nadlidské“ úsilí se po letech či desetiletích vyplatí, především pak tehdy, když jim pomůže dobrý trenér. Tito méně talentovaní žáci pak překonají jezdce talentovanější a někteří z nich dokonce pokročí tak daleko, že se z nich stanou vysoce vážení jezdci a trenéři.
Nadšení a horlivost jsou snad nejdůležitější kvalitou jakéhokoli žáka. Mohou kompenzovat jiné nedostatky, stejně tak jako ochota a velkorysost koně může kompenzovat jeho nedostatky. Často tito zdánlivě méně talentovaní jezdci a koně mohou překvapit a překonat veškerá očekávání.
Demografické znázornění kvalifikace v jakémkoli oboru má tvar pyramidy. Je zde široká základna začátečníků a malý počet skutečných umělců, u nichž se kloubí oddanost, talent, cit a vynikající vzdělání. Tito umělci, kteří vytvářejí elitu svého oboru, mají být příkladem, inspirací pro každého, kdo se o daný obor zajímá. Každý, kdo má skutečný zájem se učit a být uznávaný v daném oboru, by se měl v rámci svých možností snažit dosáhnout jednoho dne toho, že se stane jedním z členů této elity. Důvod je jasný; čím vyšší cíle si klademe, tím výše se dostaneme. Život nás totiž nutí dělat kompromisy, což způsobí, že dosáhneme méně, než jsme původně chtěli. Přestože nebudeme nakonec jako jezdci Španělské jezdecké školy, staneme se mnohem lepšími jezdci, než kdybychom si nastavili na začátku naší jezdecké kariéry laťku níž.
Takže nakonec vše, co můžeme dělat, je snažit se o poctivou práci každičký den, ať už jsme na úrovni „Z“ nebo Grand Prix. Pokud tak budeme činit, budeme spokojení s tím, čeho dosáhneme. Často říkám svým žákům, že je to právě jezdec, kdo má být příkladem, a že po svém koni můžeme chtít jenom to, co sami chceme a dokážeme. V takovém případě můžeme říct, že to má fungovat i naopak. Od svého koni můžeme vyžadovat „pouze“ to, aby pracoval se svým největším možným úsilím, ani více ani méně. Nikdo není perfektní, takže samozřejmě nemůžeme perfektnost očekávat od sebe ani od svého koně. A to je přesně to, co často chtějí teoretikové. Čím méně má někdo praktických znalostí a zkušeností ze sedla, tím kritičtější často bývá vůči jiným. Nikdo si není jistý před těmito „teoretiky“. Dokonce i velcí jezdci jako Podhajsky byli často cílem útoků takových lidí. Právě známé osobnosti jsou ve skutečnosti ještě více ohrožené, protože jsou všem na očích a osobní zášť je silnou motivací. Podhajsky vždy umlčel kritiky tím, že je vybídl, aby si sedli na jeho koně a on se tak mohl od nich něco naučit. Ani jeden z nich tuto nabídku nepřijal.
Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.
Galerie
Vyzkoušejte praktický trénink, který zaměstná tělo i hlavu. Kužely jsou na místě hned, můžete začít!
Přechody: Alfa a omega jezdectví
Jak souvisí prostupnost a poslušnost s přechody? A intenzitou našich pomůcek? Co dělat, pokud kůň reaguje nežádoucím způsobem? Právě tomu se ve svém…