Dneska mě čeká nelehký úkol se s Vámi všemi rozloučit, protože Vademecum končí. Obecné povídání o tom, jak porozumět svému koni, vyvarovat se zbytečných konfliktů (některé jsou nezbytné) a vytvořit mu takové podmínky k životu, aby byl spokojený a ochotný pro nás pracovat, je z mé strany vyčerpáno.

Minule jsme si ujasnili, že chceme poslušného, ochotného a fyzicky zdatného koně, který nám rozumí. Dnes začnu s trochu delším (a stále ještě hodně teoretickým) povídáním o cestě, která k tomuto cíli vede.

V dnešním díle bych se ráda vrátila o kousek zpátky do teorie a zamyslela se nad tím, proč vlastně s koňmi pracujeme a čeho se snažíme dosáhnout. Že praxe by byla užitečnější a zajímavější? Ale jistě, jenže pokud nemáme jasno v tom, co od svého čtyřnohého partnera očekáváme, velmi těžko toho dosáhneme a jistě ne přímou cestou. Nedávno jeden můj známý prohlásil, že příčinou tolika problémů s koňmi není to, že by lidé neuměli jezdit nebo nebyli schopni koně cviky naučit, ale spíše to, že často nemají jasno v tom, co ho vlastně chtějí učit. Kůň se naučí téměř vše, jen vědět, co ho vlastně chci učit.

Než budu pokračovat ve výcviku krok za krokem, ráda bych učinila odbočku na toto téma. Na téma soužití mladého koně a méně zkušeného jezdce již bylo napsáno hodně a co koňák, to názor. Ráda bych tady vyjádřila svůj i když se jistě najdou mnozí, kteří souhlasit nebudou. Pokud ale máme mluvit o nezkušeném jezdci, bylo by nejprve dobré si ujasnit, kdo je jezdec zkušený. Dají se zkušenosti měřit na roky? Nebo na počet odježděných koní, zaplacených lekcí, pádů? Složením ZZVJ nebo absolvováním závodů? Jistě každý bude souhlasit, že člověk, který na koni nikdy neseděl, by si mladé zvíře pořizovat neměl. Kde je ale ta hranice, kdy si ho už může pořídit a co číhá na toho, kdo si ho pořídí dřív?

Jak vyplynulo z minulého dílu, kůň je připraven na obsedání tehdy, když je zvyklý na lidi, bez potíží se podrobuje běžné péči, respektuje člověka, zná běžné povely a ochotně na ně reaguje. Ví, co znamená dotek tušírky na různých místech těla, umí ustoupit, popojít, couvnout. Naproti tomu odlišuje tlak a váhu výstroje, kterou se nemá dát rušit. Na lonži a ve volnosti dobře reaguje na slovní povely, jde s chutí a klidně dopředu bez nervozity, spěchání a křečovitosti. Je schopen sledovat cvičitele a po určitou dobu se soustředit. A samozřejmě, je zdravý, fyzicky zralý a v odpovídající kondici.

V tomto a následujících dílech se možná nedozvíte nic nového, ale přesto považuji za důležité je zařadit, protože spousta lidí zapomíná a jednotlivá stadia přeskakuje. Výsledkem je sice napohled rychle a efektně přiježděný kůň, ale později se zpravidla objevují problémy.

Jen málokterý kůň má to štěstí, že celý svůj život prožije u jednoho pána a jen málokterý jezdec má to štěstí, že si může svého koně vychovat odmala a ponechat si ho celý život. Většina koní ale své majitele jednou nebo víckrát mění a musí se adaptovat nejen na nové prostředí, ale i na jiné představy, požadavky, způsob ježdění a tréningu. Kvalitně přiježděný kůň by s tím neměl mít nepřekonatelný problém, takoví ale nejsou všichni.

V minulých dílech jsem teoreticky rozebírala, kde všude mohou být příčiny chybných reakcí koní při výcviku a prošla krok za krokem výcvikový proces. Nyní bych se v několika kapitolách pustila do praxe a popsala, jak postupovat, pokud narazíme v některé fázi výcviku na problém. Problémem nazývám situaci, kdy nepostupujeme, kůň buď reaguje opakovaně nevhodně, negativně nebo nereaguje vůbec, projevuje odpor a zdá se, že nezvládá to, co by již dávno měl umět.

Již jsme mluvili o potřebách koní, motivaci, odměnách a trestech a důvodech, proč koně dělají chyby. Nyní bych se chtěla zaměřit na podstatu výcvikového procesu, tedy jaké podmínky je potřeba splnit a jaké kroky učinit, aby se kůň mohl učit nové cviky.

Známé přísloví říká, že chybami se člověk učí, ale už nedodává, že pouze těmi chybami, které jsou opravené, myšlenkově zpracované a pochopené. Pokud se chyby opakují, cesta vpřed je zatarasená a bez pochopení příčiny bychom na to poučení mohli čekat hodně dlouho. V tomto díle se zaměřím na důvody, proč koně v různých fázích výcviku chybují. Nebudu rozebírat jednotlivé cviky a konkrétní obtíže, ale spíše se obecně zamyslím nad tím, jaké jsou nejčastější příčiny chyb a na co si dát pozor. Několik řádků věnuji i koňské inteligenci.

Sice jsem minule avízovala povídání o inteligenci a chybování koní, ale některé ohlasy mě přesvědčily, že jsem od tématiky trestání utekla příliš rychle a že bych se k ní měla ještě jednou vrátit. Pokud jste si z mého předchozího dílu odnesli poznatek, že tresty (na rozdíl od negativních odezev) jsou vhodným doplňkem výcviku, pak jsem se nevyjádřila dobře. Psala jsem především o principu a obecných zásadách trestání. Dnes se zastavím o toho, kdy má smysl trest použít a hlavně, kdy je to zbytečné nebo dokonce škodlivé. Dlužno říci, že těchto případů je většina.

O trestech se v klasických učebnicích příliš nepíše, ale přesto je to věc, která se automaticky předpokládá a hojně využívá. A to i přesto, že její negativní důsledky jsou obecně známé – nechuť k práci, zhoršení vztahu k jezdci a snaha uniknout.