Vademecum začínajícího koňaře 22. - Cíl a postup výcviku

3. 2. 2005 Katka Lipinská

V dnešním díle bych se ráda vrátila o kousek zpátky do teorie a zamyslela se nad tím, proč vlastně s koňmi pracujeme a čeho se snažíme dosáhnout. Že praxe by byla užitečnější a zajímavější? Ale jistě, jenže pokud nemáme jasno v tom, co od svého čtyřnohého partnera očekáváme, velmi těžko toho dosáhneme a jistě ne přímou cestou. Nedávno jeden můj známý prohlásil, že příčinou tolika problémů s koňmi není to, že by lidé neuměli jezdit nebo nebyli schopni koně cviky naučit, ale spíše to, že často nemají jasno v tom, co ho vlastně chtějí učit. Kůň se naučí téměř vše, jen vědět, co ho vlastně chci učit.

Každý si kupuje koně z jiného důvodu, jezdí jiným způsobem a má jiné požadavky. Majiteli rekreačního koníka často stačí, když je kůň schopen zvládnout hodinou vyjížďku, sportovec se závodním duchem hledá vyžití v ST parkúrech. Někomu stačí, aby kůň pochopil, že na dloubnutí patou se má rozejít, jiný jezdec požaduje na lehký stisk holení třeba piruetu ve cvalu. Někomu stačí, když kůň vykonává příkazy přesně, jiný potřebuje cítit chuť koně do práce. Někdo preferuje absolutní poslušnost za všech podmínek, jiný dá koni prostor i k vlastní úvaze (je ten brod bezpečný?). Oba ale chtějí koně, který když jezdec zavelí „vlevo“ nepůjde doprava a naopak.

Základ tedy máme myslím společný. Všichni chceme zvíře, které nás více či méně poslechne, bude pro nás více či méně ochotné pracovat a bude nás více či méně respektovat. A bude nám rozumět. Většina z nás na koni touží i jezdit, chce tedy také, aby byl dostatečně fyzicky způsobilý na to, aby zvládl více či méně náročnou vyjížďku nebo práci pod sedlem, ať už vytrvalostní, rychlostní, drezúrní nebo skokovou. Naše požadavky se tedy příliš neliší v tom, co po koních požadujeme, liší se „pouze“ v tom, do jaké míry určité věci požadujeme.

Pokud to krátce shrnu, chceme koně, který bude: poslušný, ochotný, fyzicky zdatný a chápavý vůči našim pomůckám. Samozřejmě že každý si k tomuto seznamu může přidat něco navíc podle zájmů a konkrétních potřeb, tohle ale považuji za základ. Za sebe bych třeba uvedla všestrannost, cvičitel v jezdecké škole zase bude preferovat spolehlivost pod různými i méně znalými jezdci, pro sportovce jsou důležité pěkné chody nebo skokový potenciál. Spousta soukromých majitelů si přeje, aby je koně „prostě měli rádi“. Každopádně je dobré, aby si člověk ujasnil, jaké má priority a tomu přizpůsobil systém výcviku.

Jak postupovat, abychom měli koně poslušného, ochotného, fyzicky zdatného, který nám bude rozumět? Většině koní je přírodou daná větší či menší poslušnost (nebo podřídivost a přizpůsobivost, chcete-li), což vychází z jeho života stádového zvířete. Je mu také daná snaha porozumět a vyhovět, čímž se vyhne nepříjemnostem. Není mu již samozřejmě dáno samotné porozumění nám, lidem, koně se musí naučit nás znát a „číst“, aby věděli co po nich vyžadujeme. Toto se učí již od mala, kdy pozorují, jak matka reaguje na okolní prostředí a napodobují její reakce. Už vůbec jim není dáno rozumět bez předchozího učení, co znamená tlak udidla nebo holeně. Přirozenou reakcí na tlak je u syrového zvířete protitlak, ústupu se musí naučit. Není mu dána ani fyzická připravenost na nesení jezdce a sama od sebe nepřijde ani ochota k práci.

Jistě, mládě je hravé a zvědavé což spolu s přirozenou snahou vyhovět je dobrý základ, ale pokud z této dispozice chceme vytěžit ochotného koně, musíme ji podporovat, rozvíjet a vyhýbat se situacím, které koně odradí. Takové situace jsou především přetažení koně a přehnané nároky, nepřiměřené nebo nepochopitelné trestání a situace, kdy kůň přes veškerou svou snahu není schopen porozumět, co po něm požadujeme. To je totiž pro koně velmi frustrující a vyvolává v něm nejistotu a touhu po úniku. Samozřejmě, že při výcviku nových věcí se nevyhneme konfliktům ve smyslu toho, že kůň nerozumí, co po něm chceme, tápe, je frustrován a často zkouší naslepo. Stejně tak se někdy nevyhneme trestu. Tyto situace by ale měly být vyváženy (resp. převáženy) úspěchem koně. Pouze zvíře, které má pocit, že je úspěšné, bude ochotné pracovat a vydat ze sebe maximum. Sebelepší jezdec může koně pouze dobře přijezdit, ale bez toho, aby kůň cítil, že splňuje jezdcovy požadavky a že je úspěšný, nikdy nebude ochotný. Je tedy na jezdci, aby mu toto dal najevo. Nejkyselejší a nejodevzdanější koně, které znám, nejsou ti, kteří dennodenně tvrdě a stereotypně pracují na jízdárně (což samozřejmě nikomu neradím!), ale ti, jejichž jezdci trvale sesedají omrzelí, otrávení a není možné se jim zavděčit. Toto se často pojí s přehnanými ambicemi takových jezdců nebo také s tím, že nemají jasno, co vlastně po koni chtějí.

Hýčkejme si tedy hravost a chuť našich koní jako největší poklad a dopřejme jim radost z toho, že nám rozumějí a jsou úspěšní, a dávejme jim ji najevo co nejčastěji. Proto je ve výcviku tak potřebné začínat tím snazším a pokud někde něco zaskřípe, neváhat se k tomu vrátit. Nejlepší je držet se starého hesla, že z jízdárny má kůň vždy odcházet lepší než když na ni vešel. To se týká i psychického rozpoložení v neposlední řadě. A pokud cítíme, že kůň nemá moc chuť do práce, nejlépe ji vzbudíme (pokud není přetažený nebo nemá zdravotní problémy) tím, že snížíme nároky a necháme koníka excelovat v něčem, co už dobře ovládá. Někdy je krok zpět nejrychlejší cestou vpřed.

Příště se pokusím nastínit postup výcviku takový, abychom se pomaličku blížili k cíli, kterým je poslušný, ochotný a fyzicky zdatný kůň, který nám rozumí.

Nejen toto téma s Vámi ráda proberu v diskuzi pod článkem.
Jsem připravena reagovat na vaše konkrétní dotazy, připomínky, náměty či problémy. Další vývoj "seriálu" tedy závisí do značné míry i na vás.
Katka Lipinská
katka@moje.cz

Příbuzné články: