Minule jsme si probrali dva nejzákladnější způsoby, jak koně motivovat pro spolupráci, velmi zjednodušeně řečeno, být na něj naladěni a neustále s ním komunikovat, umět včas povolit tlak a v nejlepším přestat.

Každý dobrý učitel ví, že jeho úspěch u každého žáka je podmíněn v zásadě třemi věcmi. Tou první jsou schopnosti žáka, druhou je jeho motivovanost k učení a třetí je učivo a jeho způsob podání. Nemůžeme člověka učit něco, na co nemá schopnosti (např. sportovního antitalenta přemet). Zrovna tak to ale nenaučíme sebeschopnějšího jedince, pokud ten nebude chtít. No a do třetice, pokud nebude mít vyučující sám dobrou znalost daného problému a nebude schopen ho náležitě vysvětlit nebo předvést, proces učení bude opět ohrožen.

...a další možnosti oživení otupělých koní. Již jsme si popsali základní princip, jak docílit citlivého a na jemné pomůcky reagujícího koně. Jen zopakuji, že je klíčové, aby pomůcka vždy předcházela cviku a pokud kůň zareaguje požadovaným úkonem, má být odměněn přinejmenším tím, že pomůcka přestane působit. Déletrvající pomůcky, po kterých nic nenásleduje, kůň po čase začíná ignorovat. Dalším důvodem neúspěchu může být také nejasnost pomůcek. Pokud zvíře nerozumí, co po něm chceme, nedokáže adekvátně reagovat, což v něm vyvolává stres a rezignaci, tedy opět otupení.

V předchozích dílech jsme se zabývali základy výcviku mladého koně. Jak jste jistě postřehli, nechci a nemohu zde suplovat moudré knihy, které se výcvikem zabývají podrobně a krok za krokem, já se zabývám pouze jedním fenoménem, a to je citlivost koně. U mladého, nezkaženého koně není při správném postupu velký problém dosáhnout jemnosti a citlivosti na pomůcky i zádrže, je pouze potřeba si stále uvědomovat, čeho chceme výcvikem dosáhnout a nevolit kontraproduktivní postupy, které jsem již také popsala. A především je zapotřebí na zvíře nespěchat - ale to platí u koní a u mláďat obecně.

Minule jsme si řekli, že jak koně naučit reagovat na dotek a tlak a vysvětlili princip zcitlivění na určitý druh doteků. Zároveň jsme si ale ujasnili, že existují další, i mnohem silnější tlaky, na které je potřeba, aby zvíře otupělo a jak toho docílit. Vyzbrojeni těmito teoretickými poznatky, můžeme se teoreticky pustit do učení pomůcek a senzitizace koně.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak úžasnou schopnost rozlišování doteku musí mít sportovní kůň? Já bych asi na místě jezdeckého koně totálně selhala, protože si vůbec nedokážu představit, že bych někdy byla schopná tak perfektně cítit doteky a tlak a podle nich reagovat. Vždyť dobře přiježdění koně jsou schopni provádět cviky na pomůcky, které jsou prakticky neviditelné. Nepatrné nachýlení těla, několikamilimetrový pohyb pěsti s otěží, holeň přiložená o kousíček vpředu či vzadu. Ale jak tohoto ideálu docílit?

Již v minulém díle jsme narazili na to, že určité chování koně je pro nás v danou chvíli nevysvětlitelné, protože kůň má jiné zorné pole než člověk a proto je schopen vidět věci, které mi v daný moment neregistrujeme. Chceme-li pochopit, proč se koně v určitých situacích chovají, tak jak se chovají, je potřeba se u jejich vnímání trochu pozdržet.

Lekání je jedním z častých problémů nejen mladých koní. Jsou koně, kteří i v neznámém prostředí jdou klidně a cizí předměty si pozorně prohlížejí, jiní panikaří, pokud vidí auto stojící na druhé straně silnice. Zde je několik postřehů, proč tomu tak je, čím je to ovlivněno, případně co se s tímto problémem dá dělat.

Každý živočich má přirozenou potřebu vyhýbat se nebezpečným situacím a udělat vše proto, aby z nich vybruslil se zdravou kůží. Někdo má tento pud silněji, jiný slaběji vyvinutý, ale málokterému tvorovi chybí. Koně jsou zvířata, která po celé generace spoléhala na rychlost svých nohou a ostrost smyslů, dokázala zjistit nebezpečí velmi brzy a včas mu uniknout. Na rozdíl od šelem, které v zájmu ulovení potravy byly nuceny riskovat škrábance, pro koně by mohlo být jakékoli zranění smrtelné (tím míním nepřímo - oslabeni by se stali snazší kořistí predátorů).

Minule jsme stručně prošli trochu teorie, jak si vybírat výcvikové metody, jak třídit dobře míněné rady a kterým novým poznatkům věřit. Dneska už se zaměříme hlavně na koně, protože tohle všechno píšu hlavně pro ně, aby jim lidé okolo lépe rozuměli.

Minule jsme si povídali o získání nejzákladnějších teoretických poznatků a o tom, že existuje spousta teorií, z nichž každá hlásá něco více či méně jiného, ale úplně převratného. Klasika často říká také něco úplně jiného a budeme-li pozorovat zkušenější, zjistíme, že i z nich každý říká a používá něco více či méně jiného.

Každý pokročilejší jezdec umí používat sed, ruku, holeně, někdy i bič, chambon a šporny. Ale umíme používat také uši, oči a mozek v kontaktu s našimi čtyřnohými přáteli? Víme, proč dělají to a ono, co nám tím chtějí sdělit? Umíme je poslouchat a porozumět jim? Poznáme, co je zlozvyk a kdy je něco trápí? Netrestáme zbytečně?