V roce 2018 byl oznámen nález tří koňských těl v areálu luxusní vily v Civita Giuliana, zhruba 700 metrů severně od starověkých Pompejí.

Vynikající jezdkyně Elvira Guerra pocházela ze slavného cirkusového rodu a jezdila na olympiádě v Paříži roku 1900 v disciplíně hunter hacks. Její jméno není příliš známé, ale není divu. Pařížské hry smutně proslavila spíše střelba do živých holubů a organizační chaos. Kdo tedy byla tajemná Elvira a v čem byly OH 1900 tak bizarní?

Na konci srpna se v Římě konalo výroční setkání Evropské archeologické asociace, což je patrně po Světovém archeologickém kongresu, největší vědecká archeologická konference a shromáždění archeologů na jednom místě (pět tisícovek Indiana Jonesů!).

„Jejich země je plná stříbra, zlata a nepřeberných pokladů. Jejich země je plná koní a vozů bezpočtu.” (Izajáš, 2:7)

Možná jste zaznamenali – obzvláště na sociálních sítích – informace, že koně nevymizeli z amerického kontinentu na konci doby ledové, ale že naopak v Severní Americe přežili a nativní obyvatelstvo je používalo k jízdě již před příchodem kolonistů. Jak je to tedy?

Nedávno bylo v řeckém Phaleronu objeveno osmnáct pohřbených koní. Jedná se o jedinečný nález, který vyvolal u odborné veřejnosti řadu otázek, souvisejících s chovem koní a jejich rolí zejména ve starověkých Athénách.

Kůň vyvolává ve velké části populace velmi pozitivní pocity: od milovníků koní, ať už se jim věnují aktivně profesionálně, nebo amatérsky, až po jejich tiché obdivovatele. Jen těžko najdete někoho, komu by koně neimponovali, komu by se nelíbili nebo k nim měl odpor. Proč tomu tak je? Proč člověk nemá stejný vztah k žirafě, jelenovi, pakoňovi nebo koze? Je to v koni, nebo v člověku? Jak vypadal vztah člověka ke koni dříve? Jak se vyvíjel? Kdy to všechno začalo? Dovolte nám, abychom vás vzaly na „vyjížďku“ do minulosti. Nejprve prosvištíme časem a euroasijskými stepmi, pak vám povíme něco o tom, co může a dokáže archeologie na poli hipologie a nakonec se podíváme do stájí antických Řeků.

Buffalo Bill se zasloužil o hodně. O smrt stovek či tisíců bizónů, mnoha indiánů, ale také o vytvoření legendy Divokého západu tak, jak jej známe, a zachování alespoň zlomku indiánské filosofie a způsobu ježdění. Měl hluboké znalosti indiánského ježdění, jezdil indiánské koně jejich stylem a jeho zážitky stojí za to.

Končí duben roku 1945. Sovětské armádní sbory svádějí bitvu o Berlín, vyhánějí nepřítele z Moravy a Dolních Rakous. Americká armáda se probila až do Bavorska/Horní Falce a likviduje poslední ohniska německého odporu na samé hranici s Československem. V sídle štábu „čtyřhvězdičkového“ generála George S. Pattona, velitele 3rd U.S. Army, se rozdrnčel telefon. Adjutant zvedá sluchátko a se slovy „Naléhavé, pane“, je podává generálovi. Na opačném konci drátu je plukovník Reed, velitel 2. jízdní průzkumné skupiny, Pattonův dlouholetý přítel. Generál pozorně naslouchá a vzápětí odpovídá: „Dobrá, Charlesi, zachraňte je! Smeťte všechno, co se vám postaví do cesty, jen ať už jste tam! Tvoje jednotka právě dostala nový bojový úkol!“ Schyluje se k nevídané vojenské akci, která vstoupí do dějin pod názvem „Operace Kovboj“.

Současná řečtina používá pro jezdce a jezdkyně slova hippeis (jezdci) a amazones (jezdkyně). V jejich volbě se toho odráží spoustu.

Dnes odcváláme v čase zhruba o 1500 let zpět, do doby, která skrývá mnoho otazníků. Období od 4. do 7. století n. l. se označuje jako stěhování národů.

Jak by vypadala lidská společnost bez domestikovaných zvířat? A jak by bez nich v minulosti asi fungovala? A jaký by byl život lidí bez koní? Zveme vás na přednášku!