Informace, které jsou k dispozici ze zpráv římských a raně středověkých kronikářů, uvádějí, že velké stěhování národů spustili Hunové, jezdci od pána boha, a ukončil ho příchod pěších Slovanů do střední Evropy. Hovoří o množství různých kmenů a národů jako byli Ostrogóti, Vizigóti, Sarmati, Vandalové, Alamani, Langobardi a další, kteří křižovali Evropu a s nimi putovali koně, muly, mezci, osli a jiná zvířata.

Dnes víme, že tento obraz není přesný a současné bádání, které má k dispozici analýzy mířící na mobilitu jednotlivých osob, spíše vkládají na mapu stěhování národů více otazníků než odpovědí.

        Doba stěhování národů: cesty jednotlivých kmenů (Archeologie prehistorických Čech 8, 2008)

Na následujících řádcích najdete, jak to vypadalo s koňmi u nás, kde (snad) pobývali Langobardi, kteří se v polovině 6. století n. l. stáhli do Panonské pánve, aby odtud putovali do severní Itálie, kde založili království známé pod názvem Lombardie. 

Žuráň

Nedaleko slavného slavkovského bojiště najdete mezi úrodnými poli nenápadnou vyvýšeninu (obr. 2). Tento kopeček, vysoký 286 m n. m., není přírodního původu, jedná se o uměle navršenou strukturu z hlíny, kamení a dřeva, která skrývá pozůstatky významných, záhadou opředených nebožtíků a jejich koní.

        Žuráňská mohyla dnes

Na západním úbočí této ohromné mohyly se těžil v minulosti štěrk. V předvečer bitvy u Slavkova v roce 1805 zde založil hlavní stan sám Napoleon, ve svém kočáře zde přenocoval a následující den z žuráňského vrcholku řídil bitevní operace. Avšak až do roku 1853 nikdo nevěděl, co skrývá tento terénní útvar. Historik Petr rytíř Chlumecký uvádí, že místní sedlák při hluboké orbě narazil na kamennou stavbu, překrytou dřevěnými trámy zdobenými vyřezávanými ornamenty. Bylo jasné, že jde o významnou hrobku. Archeologie byla tehdy v plenkách, a tak nález nebyl ani náležitě prozkoumán (což se následně ukázalo jako velká výhoda), ani doceněn. 

Archeologové se na mohylu vrátili až o století později. V letech 1948–1950 vedl archeologický výzkum moravský archeolog Josef Poulík, který zjistil, že ohromná struktura o průměru 65 metrů a výšce 14 metrů skrývá mnohočetné hroby.

        Letecký pohled na archeologický výzkum mohyly v roce 1950 s vyznačenými hrobovými komorami I a II (archiv Archeologického ústavu v Praze)

Na místě se pohřbívalo již na konci doby kamenné, na počátku doby železné, a své mrtvé tam umístili i Keltové. Mezi těmito staršími mohylami byly umístěny dva komorové hroby z doby stěhování národů. Poulík identifikoval komoru, kterou popsal historik Chlumecký. Jednalo se o impozantní stavbu, v regionu naprosto výjimečnou. Hrobová komora označená č. I měla rozměry 4,5 x 4,5 m se dnem čtyři metry hluboko. Ve vykradené hrobce bylo původně uloženo pět, možná šest koní.

        Nákres hrobové komory I, která byla také vykradená. Kosti koní byly poházeny po dně jámy a promíchány s jejím zásypem (Poulík. J. 1995: Slovenská archeológia)

Hrobová komora č. II byla ještě větší (4,9 x 6,7 m) a skrývala v hloubce šesti metrů doklady velmi bohatého pohřbu. Hrobka byla vykradena, ale přesto zůstaly zlomky poničených předmětů nebo ty, které zloději nenašli, včetně zbytků lidské kostry. K nejvýznamnějším patří slonovinová pyxida (krabička), zlomky skleněného poháru s řeckým nápisem, stříbrné nýty z koňských postrojů, zlatá vlákna z brokátové textilie a další. Nad oběma komorami a ostatními hroby byla vytvořena konstrukce z hlíny, jaká se nachází nejblíže ve vzdálenosti jeden kilometr od lokality, proložená vrstvami vápence, který se nachází čtyři kilometry daleko.

Po dlouhou dobu nebylo jasné, jak přesně hrobovou konstrukci datovat a interpretovat. Dnes se specialisté na dobu stěhování shodují, že hrobové komory spolu nesouvisejí: komora I s koňmi se datuje do poloviny 5. století a větší komora II pak do poloviny 6. století. Přiklánějí se k názoru, že v hrobce byla pohřbena Silinga, třetí manželka langobardského krále Wachona (zemřel v roce 539). 

Otázek zůstává mnoho. Pro nás je nejzajímavější, proč došlo k pohřbu šesti koní do okázalé hrobky. Komu patřili? Je nutné přiznat, že způsob výzkumu, poničení v 19. století, intenzivní zemědělské aktivity v první polovině 20. století, ale také vyrabování hrobky už kdysi v hluboké minulosti výrazně umenšují výpovědní hodnotu nalezeného komplexu. 

Kolik koní

Jak výjimečný je pohřeb koní v době stěhování národů? Jedná se skutečně o tak vzácný nález? 

Na jižní Moravě byly hroby koní nalezeny na pohřebištích například v Šakvicích, Lužici, Holubicích. V sousedním Dolním Rakousku zhruba na desítce dalších míst. Několik jich nalezneme i v Čechách (například Záluží u Čelákovic, Velké Přílepy-Kamýk). Obvykle je pohřbený kůň (méně častěji koně) uložen ve zvláštní větší jámě, ve které původně byla dřevěná konstrukce. V Záluží u Čelákovic ležel kůň vedle pohřbeného muže, patrně svého pána. V Kamýku ležela těla koní na rampě k tomu vybudované jeden naproti druhému. V jiných případech byl spolu s koněm pohřben i pes nebo vepř. Zatímco lidských pohřbů z doby stěhování národů v oblasti jižní Moravy, Dolního Rakouska, přiléhající Panonské pánve a České kotliny počítáme na tisíce, pohřbů koňovitých máme pouze necelou dvacítku.

        Mapka nalezišť s koňskými pohřby ve střední Evropě

V západní Evropě nebo u našich severních sousedů byly pohřby koní výrazně častější. 

        Mapa Evropy s četností pohřbů s koňmi (Trampota F. et al. 2022, Památky archeologické)

Dokonce v některých lokalitách v severním Polsku byla celá pohřební pole, kam byli ukládáni mrtví koně. Rozhodně není na místě slovo mršník, protože každý kůň měl svoji individuální hrobovou jámu a byl uložen pečlivě, v určité poloze. Většina pohřbených zvířat byla uložena i s postroji a keramickými nádobami.

        Lokalita Nowinka v severním Polsku: jeden z koňských pohřbů (Kontny et al. 2011: Nowinka: Site 1: The cemetery from the late migration period in the northern Poland)

Tato koňská pohřebiště obvykle navazovala na nekropole lidské. Z toho vyplývá, že se naše území nacházelo spíše na koňské periferii. Patrně putující germánské kmeny, ať už to byli Langobardi, Ostrogóti, nebo si říkali úplně jinak, sice sdíleli shodný systém hodnot se svými sousedy v ostatních regionech Evropy, ale jejich ekonomická situace jim nedovolovala zabíjet koně a hybridy, aby následovali svého pána do země mrtvých. 

Vždy ale platí – u nás i v ostatních regionech – že kůň byl známkou velmi vysokého statutu. Kůň potvrzuje pohřeb aristokrata nebo elitního bojovníka. 

Drnholecký hybrid

Nedávný nález v lokalitě Drnholec (okres Břeclav) nás postavil před spoustu dalších otázek, jako by už jich nebylo dost. Na okraji pohřebiště pozdní doby stěhování národů byl nalezen hrob, ve kterém byl uložen dospělý muž, a nad něj byla do hrobové jámy spuštěna mula.

        Pohřeb muly v Drnholci, okres Břeclav

To představuje úplně nové zjištění. Equina rozeznala velmi zkušená osteoložka dr. Miriam Nývltová Fišáková, která použila nejmodernější metody. Také zjistila, že tento hybrid byl na onu dobu masivní zvíře s kohoutkovou výškou 156 centimetrů, koníci tenkrát dosahovali výšky v průměru 135 centimetrů. Mula tedy měla velikost dnešního arabského koně, kupříkladu. 

Nabízí se otázka, která zvířata z dalších nalezených byla také muly, mezci nebo osli. Nemáme o tom tušení, ne vždy byl proveden detailní osteologický rozbor a rozeznat osly, hybridy a koně není jednoduché, v některých případech je to nemožné. Navíc metoda nebyla ve 20. století známa.

Možná se podivujete, proč by někdo pohřbíval mulu do lidského hrobu, patrně se svým majitelem. Nesmíme směrem do minulosti projektovat naše názory a představy. Jistě k tomu existovalo mnoho dobrých důvodů: jednak muly a mezci byli obvykle podstatně větší než jejich rodiče, rovněž měli mnohem větší výdrž, a to i s velkou zátěží, jak zmiňují sami Římané, kteří byli prvními, kdo muly a mezky systematicky produkovali. Mula nebo mezek mají velmi vyvinutý smysl pro nebezpečí, umějí se vypořádat se složitými terény a pro dlouhé vzdálenosti v neznámém terénu jsou rozhodně vhodnou volbou. Nemohou se množit, proto byli dražší než kůň, který mohl reprodukovat sám sebe. 

Drnholecký Germán měl patrně nějaké cestování za sebou. Zbytky bílkovin z jeho kostí dokládají, že v průběhu svého života putoval z jihovýchodní Evropy. Také jeho mula se živila travinami z velmi suchých oblastí. Rozhodnutí využívat mulu bylo racionální. Jak racionální bylo rozhodnutí zvíře pohřbít společně s majitelem, to se už nikdy nedozvíme. 

Jak se koním tehdy žilo

Těžko soudit, kolik bylo koní v době stěhování národů v našich zeměpisných šířkách a délkách. Prestižní hroby významných jedinců s koňmi jasně prokazují, že se jednalo o důležité, strategické zvíře, a to z praktických i symbolických aspektů. Z doby stěhování národů prakticky úplně absentují sídliště. Chybějí koňské kosti z odpadišť, případně prostory, kde byli koně chováni. Na první pohled by se mohlo zdát, že v předchozí době římské bylo koní více. V muzejních depozitářích je nespočetné množství zbytků koňských postrojů a ostruh právě z prvních tří století našeho letopočtu.

První Slované přišli velmi skromně vybaveni a jejich jezdecké počátky se datují do doby Velké Moravy. 

Z našeho území nepocházejí žádná zobrazení koní ze sledovaného období, ale z merovejské oblasti (zhruba dnešní západ Německa a přilehlá Francie) existuje řada vyobrazení, většinou bojovníků nebo lovců na koni, ale také samotných koní. Jedná se převážně o tepané součásti koňských postrojů a spony. Nalezneme i zlaté aplikace na oděv nebo štíty. Opět tyto artefakty dokládají, že lovec, bojovník a jeho kůň představovali muže s nejvyšším společenským postavením. Není divu, že to byli právě oni, kteří stáli u zrodu prvních raně středověkých království, ve kterých bude doslova platit rčení království za koně.