Guerra je slavné cirkusové jméno po italském krasojezdci a řediteli cirkusu Alessandru Guerra, který vynikal brilantní voltiží. Dokonce se jeho jméno objevilo i ve slavném románu Eduarda Basse – Cirkus Humberto: „ … řek jsem si: Hans, ty zvíře člověčí, ty tu celý život sloužíš těm zvířatům – a naši koně jsou pašáci, pane řediteli, to zas jo, veskrze samí pašáci – povídám tedy, sloužíš těm pašákům a nic po tobě nezbude, rajn kór senkrecht nic, a tu je ten chlapec, který jednou může jezdit jako Guerra, – co kdybys pro něho připravil číslo?“ „Číslo pro Vašku?“ zvedl Berwitz obočí a podíval se pozorněji na rozohněného Hanse…“

Dámy v sedle – celebrity své doby

Cirkusy v 19. století doslova stály na koňských nohou. Jezdecké umění  bylo tahákem pro návštěvníky, přenášelo se a cizelovalo z generace na generaci. Jestli měly někde ženy v 19. století možnost vybrousit své jezdecké schopnosti k dokonalosti, tak právě při voltiži – krasojízdě a drezúře v cirkusech. Byla to éra, kdy ženy v sedle byly slavnými celebritami, zvláště v Paříži, a cirkusy byly hojně navštěvované lidmi všech společenských vrstev včetně smetánky v elegantních róbách. Akrobatická čísla s koňmi divákům brala dech. Docházelo však i k vážným, až fatálním úrazům.

Pro ilustraci jedno cvičení: v manéži byla překážka ve tvaru mostu, který byl v polovině rozdělený 3metrovou mezerou. Koně museli jeden po druhém tuto mezeru – 3 metry širokou a 1,60 m hlubokou – přeskakovat: doskočit na rovnou část mostu a seskočit dolů.

Kořeny

Cirkusy se neprovozovaly jen v šapitó, ale v monumentálních, honosných budovách. Také Alessandro Guerra, strýc Elvíry, postavil luxusní cirkus v Petrohradu a dařilo se mu tam na výsost dobře – dokud se neobjevila konkurence v podobě francouzského cirkusu Paula Cuzenta a brilantních jezdeckých výkonů jejich jezdců a jezdkyň. Příběh o soupeření těchto dvou slavných cirkusů by si žádal samostatný článek, nicméně pro kariéru Elviry Guerra je podstatné, že vyrůstala v prostředí neutuchajícího jezdeckého a voltižérského drilu, kterým v té době cirkusy žily.

Narodila se roku 1855 v Petrohradu. V cirkusech nenechávají rodiny jablka padat daleko od stromu a Elvira jezdila v manéži v dámském sedle, provozovala akrobatické cviky a drezuru. Kromě stálé scény v Petrohradu byla známá i v Evropě, kterou cirkus křižoval na svých turné.

Sláva i kritika

O jejích jezdeckých schopnostech se psalo i v „The  Times“, kdy  v reportáži o Hengler´s Grand Circus byly zmíněny „tepsichorejské schopnosti krásného koně Sylvana, jehož obdivuhodně ovládala Elvira Guerra.“

Co se týče jezdeckých schopností, je jisté, že musela být velmi zdatnou a zkušenou jezdkyní, nicméně její přístup byl viděn i z jiné stránky. V publikaci Le Cheval a Paris de 1850–1914 se píše: Elvira Guerra italského původu cvičila všechny své koně sama (jako Caroline Loyo, další z proslulých jezdkyň té doby). Nicméně to tehdy bylo dost neobvyklé, protože běžně ženy jezdily na koních, které trénoval jejich mistr jezdeckého umění. Elvira Guerra byla obecně kritizována za nadměrnou tvrdost výrazně kontrastující s lehkostí a jemností, s jakou koně ovládala např. Marguerite Dudley, hvězda pařížského cirkusu Cirque des Champs- Elysées.

Stejně tvrdě se prezentovala Paulina Cuzent z konkurenčního cirkusu, která sama prohlásila, že zabije koně, když neposlechne.

Baron de Vaux, znalec a autor knih o jezdectví té doby, napsal, že "Guerra by byla určitě nejlepší jezdkyní na světě, kdyby byla - dejme tomu - trochu více načichlá francouzskou školou. Neměla by tak tvrdou ruku, která kazí její talent, a získala by více jemnosti..."

Z cirkusu pod pět kruhů

V Paříži se soutěžilo poprvé pod pěti kruhy v jezdectví, a to v těchto disciplínách - skoková soutěž Grand Prix, pólo, skok vysoký a skok daleký, hunter hacks, pólo a vozatajství (závody poštovních dostavníků). Nakonec byly uznané jako olympijské jen skoky. 

Není zcela jasné, jak se Elvira na II. olympijské hry dostala, ale zcela jistě zde soutěžila na koni Libertin, kterého předváděla ve všech chodech a ve skoku v dámském sedle. Byla jednou z několika žen, které se mohly zúčastnit těchto olympijských her. Na medailové pozice mezi asi 30 soupeři nedosáhla, skončila na 9. místě. Zvítězil Luis Napoléon Murat, který se prosadil i ve skocích a zjevně byl tedy mnohem lepší jezdec než Napoleon Bonaparte. Údajně zde soutěžila ještě jedna žena, ale její jméno není známé. 

Disciplína Hunter hacks

Jedná se o původně anglickou pleasure disciplínu, kdy jezdec koně předvádí ve všech chodech na obě ruce a překonává dvě nízké překážky o výšce do 75 cm v řadě. Jde o styl a bezpečnost. Jezdci ztrácejí body za příliš velkou nebo malou rychlost, nedodržení stanoveného počtu cvalových skoků mezi překážkami, za to, když je kůň natažený nebo za kolmicí. Dnes je to disciplína především pro americká plemena koní.

Přestože se v této disciplíně závodilo na Olympiádě v Paříži roku 1900, IOC tuto disciplínu později ze seznamu sportů vyškrtl a na příštích OH se již tato disciplína neobjevila. Mezinárodní olympijský výbor však výsledky Hunter hacks z Paříže neuznal jako olympijské - uznal pouze skokové soutěže. Nicméně – v dané době na II. novodobých OH byla Elvira Guerra, ač tedy neoficiálně, první ženou, která se zúčastnila olympijských her v jezdecké disciplíně. Na další – a již oficiálně první ženu pod pěti kruhy v sedle koně, se čekalo do roku 1952, kdy v Helsinkách vybojovala stříbro Lis Hartelová.

Elvira Guerra zemřela roku 1937 v Bordeaux, kde jedna ulice nese její jméno.

Olympiáda 1900 – chaos, zmatek

Duchovní otec novodobých olympijských her Pierre Cubertain chtěl, aby se druhé hry konaly v Paříži, čehož dosáhl, ovšem přilepit je ke Světové výstavě byla velká chyba.

Olympijské hry se konaly v Paříži od 14. května do 28. října roku 1900. Tím, že byly součástí tehdejší mega-akce a rozložené do několika měsíců, jejich publicita a organizace tím utrpěla do značné míry. Zmatek byl takový, že někteří účastníci sportovních soutěží si ani neuvědomovali, že se právě účastní 2. ročníku novodobých olympijských her.

Peří, krev a otřesené dámy

Jako kdyby nestačilo, že nebyly řádně přichystané sportovní plochy a kolidovaly termíny soutěží, v Bouloňském lesíku nebyl prostor pro hod diskem a kladivem, takže nářadí končilo mezi stromy nebo na stromech – nebo mezi diváky, což se třikrát za sebou podařilo šampionovi z OH 1896…muselo ještě zemřít několik set holubů. „Použít živé ptáky pro střelbu na pohyblivé terče nebyl dobrý nápad,“ poznamenal stručně americký sportovní historik Andrew Strunk ve svém článku z roku 1988 o pařížské olympiádě 1900. „Zmrzačení ptáci se zmítali na zemi, ve vzduchu vířilo peří a krev, v křesílkách pod slunečníky poblíž scény vzlykaly ženy.“

V čem byly ale tyto hry progresivní a drží prvenství, to je účast žen. Nejvýrazněji se mezi ženami prosadila vítězka tenisové dvouhry i čtyřhry Helene de Pourtales, první zlatá medailistka všech dob (až na drobný problém – medaile se na OH v Paříži nerozdávaly, vítězové obdrželi finanční cenu nebo umělecké dílo), ale také v olympijském golfovém turnaji zvítězila žena.

Olympiáda v roli chudé příbuzné Světové výstavy nevzbuzovala nijak velký zájem veřejnosti  – oproti 48 miliónům platících návštěvníků výstavy s průměrnou návštěvností kolem 300 tisíc lidí denně se musely i atletické disciplíny spokojit s třemi tisícovkami zájemců za den. Ani jezdectví nemohlo konkurovat takovým tahákům výstavy, jako eskalátory nebo zvukový film. Není tedy divu, že svět téměř zapomněl na jméno cirkusové a olympijské jezdkyně, Elviry Guerra.

Zašlou slávu odvážných a proslulých dam v sedle oprášila nedávno publikace z roku 2015: Great Horsewomen of the 19 Century in the Circus / Hilda Nelson.

Zdroje:

• http://eroschevauxpassion.over-blog.com/article-ecuyere-de-cirque-et-cavaliere-olympique-elvira-guerra-75682794.html
• https://www.sports-reference.com/olympics/athletes/gu/elvira-guerra-1.html
• http://theschoolmistress-troton.blogspot.com/2012/07/elvira-guerra-forgotten-female-olympic.html
• Le Cheval a Paris de 1850 a 1914 - Ghislaine Bouche
• www.circopedia.org
• www.olympic.org/news/strange-but-true-long-and-high-jump-at-paris-1900-on-horseback