Jak se člověk dostal ke koni, kůň k člověku a společně dobyli starý svět

Kůň domácí (Equus caballus) je zdomácnělé (domestikované) zvíře. Jeho předchůdcem byl třetihorní prakoník (hyracotherium). Tento velmi úspěšný býložravec se začal vyvíjet těsně po hromadném vymírání druhohorních dinosaurů. Přes několik dalších stadií se před 15 miliony lety objevil pliohippus, asi 90 cm vysoký stepní lichokopytník, který je považován za přímého předchůdce dnešního koně. Vyvíjel se v Severní Americe, odkud migroval v ledových dobách do Asie (přes zamrzlou Beringovu úžinu). Kde byl kůň nejdříve domestikován, je dosud otevřenou otázkou. Existuje hned několik názorů: jako nejstarší nálezy domestikovaného koně jsou uváděny lokality Derievka na Ukrajině nebo kazachstánský Botai. Patrně k ochočení a zdomácnění koně došlo nezávisle na sobě na různých místech v přibližně stejné době, a to zhruba před šesti tisíci lety.

Kůň a kolo byly hlavními hybnými silami postupu Indoevropanů z dnešního Kazachstánu do Evropy i Asie. Společně s nimi se právě po roce 3000 před n. l. objevuje v archeologických nálezech i kůň, který urychlil pohyb lidí, technologií, myšlenek i zboží. Byl to právě tento lichokopytník, který přispěl k šíření znalosti zpracování kovů. Téměř doslova platí, že civilizace přicválala na koňském hřbetě. Mezi excelentní jezdce pravěku patřili lukostřelci kultury zvoncovitých pohárů. Později byl dvoukolák tažený koněm analogií dnešních superrychlých sportovních aut. Aristokratičtí mladíci z paláců od Egypta, přes Přední východ, Mykény až po Čínu soutěžili v rychlosti i v „řidičské“ dovednosti. Nejenom v době železné se kůň často dostal do hrobu se svým pánem.

Archeologie a kůň

Archeologové získávají svoje poznatky z pozůstatků minulosti, které se uchovaly pod povrchem země nebo na něm. K analýze těchto reliktů využívají nesmírné množství různých metod. V případě koně jsou tzv. primárním pramenem jeho kosterní pozůstatky, kterým se věnuje osteologie nebo paleozoologie. Z nich poměrně přesně dokážeme rekonstruovat fyziognomické znaky, věk, patologii (= nemoci, kterými koně trpěli), ale také dokážeme mapovat jejich výskyt, případně roli ve společnosti. Dalším důležitým zdrojem je ikonografie, tedy vyobrazení koní. Může se jednat o plastiky koní, ale také dvojrozměrná vypodobnění. Odsud získáváme další detailní informace o využití koní, o tom, jak byl kůň zapřahán, jak se jezdilo, jak bylo o koně pečováno, kdo ke koním patřil, jaké barvy koní byly běžné apod. Obraz doplňují zprávy tehdejších autorů, v našem případě antických filozofů a spisovatelů, kteří popisují péči o koně, jeho výcvik a jízdu, léčebné postupy, ceněné charakterové vlastnosti. Zajímavé informace získáváme i z mytologie. Tuto komplikovanou skládačku doplňují nálezy postrojů, jejich součástí i dalších ovládacích pomůcek (např. ostruh, udidel, náhubků, podkov apod.). Obvykle se v zemi nezachovají organické části postrojů, jako byla kůže, textil nebo dřevo, ale kostěné nebo kovové součásti jsou častými nálezy.

Na Pegasovi do antiky

Mnoho cenných informací poskytuje klasická archeologie, tedy odvětví archeologie, které se zaměřuje na antický starověk. Přesuňme se tedy do stájí starověkého Řecka, které je pro naše účely téměř ideální: poskytuje totiž všechny druhy pramenů pro poznání a rekonstrukci chovu koní, jež nám dovolují klást si mnoho detailních otázek: Choval se člověk ke koni jako my dnes? Anebo jej bral jenom jako nástroj, jako pracovní sílu? Můžeme uvažovat o horsemanshipu, nebo tehdejší člověk používal pouze hrubé násilí, aby potlačil přirozené reakce koně? Případně, pokládal koně za božské stvoření, kterého je třeba si vážit a uctívat jej?

Kůň byl rozhodně výjimečným zvířetem pro starověkého Řeka. Snad žádné jiné zvíře nevystupuje tak často v řeckých mýtech. Kdo by neznal bájného okřídleného koně Pegasa? I samotný udatný Herákles měl co dělat, aby zkrotil masožravé divoké koně krále Augiáše. Také bůh moře Poseidón byl milovníkem koní a jeho stádo se objevovalo v pěně vln rozbouřeného moře. Koně měli vlastního boha, konkrétně bohyni Athénu, bohyni moudrosti, rozvahy a nových myšlenek. Řecká mytologie připisuje právě jí vynález udidla jako účinné pomůcky pro krocení divokých koní. Proto je někdy označována jako Athéna Chalinitis, což by se dalo přeložit jako Athéna Udidlová. Nebo také jako Athéna Hippia, tedy Athéna jezdkyně.

Při procházce řeckým bájným světem se můžeme rovněž setkat s bytostmi, které byly koňmi řekněme napůl: hyppocampus, mořský kůň, který měl místo zadních nohou rybí ocas, nebo kentaur, který měl místo koňského krku a hlavy lidské tělo. Právě o kentaurech se uvažuje, že víra v ně vznikla na základě obrazu rychlých thessalských jezdců, kteří z dálky vypadali jako kůň s lidským tělem vepředu. Tak se skutečně mohli jezdci na koních jevit nezkušeným Řekům z jiných oblastí, kde kůň jako jezdecké zvíře nebyl známý. Dobrý jezdec vypadá skutečně jako srostlý s koněm. Dalším známým koněm starověku je trojský kůň – ohromná socha plná vojáků, kterou Řekové „obdarovali“ Trójany.

Antika a horsemanship?

O koních psala řada antických autorů. Nejdůležitějším pramenem je práce Sparťana Xenofóna, který žil přibližně v době 430–353 před Kristem. Jeho dílo Peri hippikēs, což bývá překládáno jako „O umění jezdectví“, sloužilo jako zásadní příručka chovu koní po několik století. Řada pasáží je aktuálních i dnes. Xenofón fundovaně popisuje, jak koupit vhodné zvíře, jak koně chovat, jak o něj pečovat, léčit jej, krmit, jak jej cvičit pro vojenské účely, závody, show nebo pro práci. Dobře zná koňskou anatomii, ale také povahu. Např. podrobně popisuje, jak postupovat při výběru vhodného zvířete. Pro Xenofóna jsou nejdůležitější koňská kopyta, stavba nohy. Zdůrazňuje, že je třeba vždy posoudit koníka v chodu. Vysvětluje, jak zhodnotit tlamu, zuby apod. Také podrobně zdůvodňuje, že podkoní musí být vzdělaný odborník, zodpovědný člověk, jak je jeho péče pro koně důležitá. Hříva a ocas jsou podle Xenofóna božskými dary, aby kůň byl krásný. Je naší povinností pečovat o ně tak, aby byly co nejdelší. Pravidelné čištění a česání jsou zásadní. V případě hřívy byla délka důležitá i proto, že starověký jezdec bez třmenů a bez sedla často využíval hřívu jako jeden z hlavních záchytných bodů. Také se mají denně čistit a omývat kopyta. Xenofón také např. popisuje, jak koním nohy zvedat a ohýbat nohu ve spěnce, abyste viděli do kopyta. Z Xenofónova popisu nasazení udidla by měl radost i Pat Parelli. Podrobný je i jeho návod k lonžování. Radí starověkým jezdcům, aby koně vodili levou rukou a nasedali zprava. Do detailu popisuje správný sed: jezdec nemá na koni sedět jako na židli, ale spíše stát. Nohy mají být natažené, stehna přitisknutá k tělu koně, ale od kolen dolů mají volně viset. Nemá se na koni sedět bez sedlové deky.

Antické jezdectví nezná ani sedlo, natož třmeny. Starověký dostihový žokej byl nahý, případně měl pouze krátký chiton. Podle Xenofóna má jíst kůň dvakrát denně ve svém boxu, který by měl být vybavený postranními kanálky, aby odtékala moč. Xenofón jasně vysvětluje, že vycvičený kůň je výsledek vysoce odborné a trpělivé práce. Kůň nemá být lámán násilím. Pracovat má dobrovolně.

Také v jiných zdrojích se dočteme o tom, že divoký kůň je oříšek. Byl to problém jak pro bájného Herakla, tak pro Alexandra Makedonského, který byl jediným, který dokázal zkrotit divokého Bukefala. Nebo bůh Apollón Hellios byl jediným, kdo dokázal udržet spřežení svých slunečních koní. Nezkrotní koně byli výzvou pro běžného pozemšťana.

Na antické koně s archeologickou výbavou

Zdrojem poznání nejsou jenom báje či antičtí autoři, ale jak již bylo řečeno, také archeologické nálezy. Koně nalezneme často zobrazeného na keramických nádobách již od mykénského období, tedy od konce doby bronzové (cca od poloviny 2. tisíciletí před Kr.). Jedná se hlavně o koně táhnoucího dvoukolový vůz se stojícím bojovníkem. V následujících obdobích rané doby železné jsou velmi charakteristické figurky koní vyrobené z bronzu, které nacházíme ve velkých počtech v řeckých svatyních. Jedná se o tzv. ex-vota, tedy obětiny, které měly zajistit božskou přízeň. Ale nejkrásnější a nejvýmluvnější jsou malby koní na archaické černofigurové a klasické červenofigurové keramice. Koně v zápřahu nebo koňské dostihy jsou velmi častým motivem. Méně časté je zobrazení péče o koně.

Jezdeckých soch není mnoho. Nejznámější jsou patrně mramorový tzv. Rampinův jezdec, z jehož koně se mnoho nezachovalo, nebo bronzový tzv. delfský vozataj, z jehož spřežení se zachovaly pouze opratě a nohy koně. Za nejkrásnějšího koně antiky bývají považováni koně z pedimentů athénského Parthenonu a socha žokeje z Artemisia z helénistického období.

Stejně tak důležitými zdroji informací, v určitém smyslu i důležitějšími, jsou nálezy koňských koster. Mnoha koním se dostalo pohřební pocty stejně jako jejich pánovi. Ve střední Evropě se koně často pohřbívali v době železné (zhruba od 7. do 5. stol. před Kr.), z Řecka známe méně pohřbů koní, ale několik příkladů je možné uvést. Jmenujme např. pohřeb 3 koní v Lefkandi na ostrově Euboja, kteří ještě v hrobě měli udidla v tlamách, nebo pohřeb dvou koní v Marathónu. Množství obětovaných koní bylo prozkoumáno na Kypru (např. v Salamis).

Dnes jsou kostry koní, stejně jako lidí, zkoumány biomolekulárně. Je analyzována jejich DNA, strava i geografický původ na základě izotopů uhlíku, dusíku, kyslíku, síry nebo stroncia v kostním kolagenu a zubní sklovině.

Velmi důležitým pramenem s velkou výpovědní hodnotou jsou koňské postroje. V Řecku se objevují v mykénském období, tedy někdy od 16. století před Kr. Nevíme, zda se jezdilo i předtím, protože nemáme jednoznačné doklady. První zachované postroje v řeckém světě byly vyrobeny z paroží a byly nalezeny na vrcholku Hisarlik (lokalita spojovaná s bájnou Trójou) v Turecku.

Z postrojů se nejčastěji zachovají udidla, udidlové kroužky a postranice roubíkového udidla, která byla vyrobena z kovu: nejprve z bronzu, následně ze železa. Koně, i když byli chápáni jako luxusní ušlechtilé zvíře, přeci jenom zásadním bylo, aby byli snadno ovladatelní. Tomu odpovídají i používané pomůcky. V archeologických nálezech rozeznáváme dva typy udidel: ostrá a jemná. Obě ve variantách, které známe i ze současnosti. Ostré udidlo si nepředstavujte jako tenké hladké udidlo, ale jako poměrně masivní váleček, někdy složený z nezávisle na sobě se pohybujících kroužků opatřených ostny, někdy i řetízkem (podobně jako dnes páka s hračkou).Tento typ udidel zmiňuje Xenofón ve své příručce. Považuje je za extrémní pomůcku, kterou nedoporučuje, krom extrémních případů. Někdy byla tato udidla používaná v počátku výcviku a později vyměněná za jemná, tedy taková udidla, jako používáme běžně dnes. V některých případech byla roubíková udidla používána pro bojové koně[1]. Pro kousavé koně se používaly kovové náhubky.

Starověcí jezdci se výrazně spoléhali na udidlo. Na mnoha zobrazeních je zřejmé, že kůň je sebraný na krátko, často má otevřenou tlamu, což působilo udidlo konstruované tak, aby bylo pevně usazené v tlamě koně a při sebemenším přitažení otěží tlak okamžitě působil na dolní čelist.

Archeologické nálezy tedy dokládají, že ideály a dobré rady obsažené v Xenofónově příručce nebyly vždy brány vážně. Už jsme si uvedli příklad ozubeného udidla, ale používal se také bič. Například na zobrazeních dostihů na panathénských amforách je zřejmé, že jezdci používali bičíky. Jsou to sice tenké krátké proutky, ale i přesto je patrné, že k vybičování koně k vyšším výkonům se přistupovalo i násilnými pomůckami.

Drahý koníček

Řecky se kůň řekl hippos nebo alogo. Alogo znamená bytost, která nemluví, beze slova, bez řeči. Řekové považovali koně hned za druhého nejchytřejšího tvora po člověku, byl to téměř člověk, ale nemluvil. Na druhou stranu pro Řeky a nejenom pro ně příroda představovala divočinu, necivilizaci, prostor, který člověk musí ovládnout. Ideálem byl božský svět, ale člověk se považoval za výrazně nadřazeného zvířatům. Jejich smyslem bylo člověku sloužit, buď jako potrava nebo pracovní síla. Řekové však věděli, že vztah ke koni musí být vyvážený, jinak by neposlouchal, jančil, byl agresivní nebo by třeba i uhynul. Pořídit a pečovat o koně bylo velmi nákladné. Nelze jej chovat ani na maso ani na mléko, je citlivý na potravu, náročný na vodu i na péči.

Možná koně sami vlastníte, nebo si jej přejete mít. Zvažte, zda jako antický Řek byste na takovou investici dosáhli: Ve 4. století před Kr. stál kůň podle věku a vycvičení 200 až 1200 stříbrných drachem. Slušný vycvičený jezdecký kůň byl za 600 až 800 drachem. Stejně jako rodinný dům ve městě. Nad 800 drachem se prodávali špičkoví bojoví koně. Lacinější byla velmi mladá hříbata nebo vysloužilí koně. Potrava, voda a veškerá další péče by zatížila váš rozpočet o 30 drachem měsíčně. Podkonímu byste museli platit půl až drachmu denně, pokud by to nebyl otrok, kterého byste patrně pořídili za třetinovou cenu než koně. Většina svobodných mužů tehdejších měst měla příjem právě 0,5 – 1 drachmu denně, z čehož skromně uživili tříčlennou rodinu. Xenofón potvrzuje, že 360 drachem ročně je minimální příjem rodiny, aby netrpěla hlady ani jiným nedostatkem. Koně byli výhradně aristokratickou zábavou.

Kůň (hippos) byl také synonymem korintských zlatých statérů, na kterých byl na jedné straně zobrazený Pegas, jehož krotitel bájný Bellerefontés měl pocházet právě z Korintu, na druhé straně hlava Athény v přílbě.

Kůň byl obvykle spojován s mužským světem, ale jak v mytologii, tak historii bychom našli mnoho výjimek. Skvělými jezdkyněmi byly mytické ženy bojovnice Amazonky. Také bohyně Seléna je často zobrazována s koňským spřežením. O Athéně jsme se již zmínili. Dokonce dvě ženy, spartské aristokratky Kyniska a Euryleones se v první polovině 4. století zapsaly do seznamu vítězů olympijských her jako majitelky a cvičitelky koňských spřežení. Je paradoxní, že patrně ani jedna z nich vítězný závod neviděla, protože ženám byl přístup do olympijského areálu zakázán.

Antičtí zaříkávači koní

Vedle ozubených udidel existují doklady příkladné péče. Zajímavé je zobrazení z hrobky v etruských Tarquíniích, kdy dva mladíci cvičí mladého koně, kterého vedou na vodítku, a pomáhají si dlouhým lonžovacím bičem. Obě pomůcky odpovídají těm, které používáme my dnes. Známý je i vztah Alexandra Velikého k jeho koni Bukefalovi, i když příběh je z velké části legendou symbolizující schopnosti a předurčenost Alexandra, který byl jediný, kdo dokázal ve svých 12 letech mohutného koně s černou hřívou a bílou hvězdou na čele zkrotit, a to tak, že k němu potichu hovořil.

Multiplicita vztahu starověkých Řeků ke koním se odráží v mytických příbězích, kde jsou koně klíčovým mediem našich existencí. Helliovi koně táhnou zápřah se slunečním kotoučem. Zručnost jezdce je tedy naprosto zásadní pro naše životy. Dalším koněm je okřídlený Pegas: symbol nespoutané fantazie, mystična a neuchopitelnosti myšlenek. Ale koně také symbolizují děsivou sílu přírody v podobě masožravých koní s bronzovými kopyty krále Augiáše. Jsou však i synonymem luxusu, excelence, sofistikovanosti. Dokonalé koně choval sám bůh Poseidon, který jimi obdaroval krále Pelea, jenž následně daroval toto stádo svému synovi, slavnému Achillovi.

Závěrem

Postupem času se vyvíjely hlavně pomůcky zjednodušující jízdu i ovládání koně. Přibylo sedlo, podkovy, třmeny, chomout do zápřahu. Naše chování ke koni zhrublo, abychom dnes pracně znovuobjevovali ztracenou harmonii. Kůň je pořád krásným, téměř ideálním tvorem symbolizujícím moudrost, svobodu, rychlost, krásu a eleganci. Stejně tak, jako téměř každý ve svém životě alespoň jednou zatoužil být archeologem a nacházet neznámé světy, tak každý z nás určitě alespoň na vteřinu toužil mít svého Bukefala.

 

[1] Za užitečnou konzultaci starověkých i moderních udidel děkujeme chovatelce, jezdkyni a kamarádce Lídě Slezákové.

 

Další čtení:

• Anthony, D. W. 2007: The Horse, the Wheel, and Language. Princeton University Press
• Giannelli, C. 2015: Equus frenatus- Morsi della Collezione Giannelli. Museo del Louvre
• Schertz, P. – Stribling, N. (eds.) 2017: The Horse in Ancient Greek Art. Middleburg.
• Xenophon, 1893, tr. Morris H. Morgan: The art of horsmanship. Dostupné na: https://archive.org/stream/artofhorsemanshi00xeno/artofhorsemanshi00xeno_djvu.txt

Autorky:

Bc. Romilda Tengeriová je studentkou klasické archeologie na Masarykově univerzitě v Brně. Zabývá se archeologií koně v antickém světě a také popularizací archeologie. V roce 2019 obhájila velmi kvalitní diplomovou práci na téma Koňské postroje v Archaickém Řecku a Etrurii (FF MUNI Brno 2019).

Mgr. Věra Klontza-Jaklová, Ph.D. vede oddělení klasické archeologie na Masarykově univerzitě. Specializuje se na dobu bronzovou, archeologii byzantské říše, vyhledávání pozůstatků člověka v neznámých regionech, archeologií krizových období a strategičností současné archeologie. Miluje koně všeho druhu, i ty v diplomkách.