V dávných dobách se brnění používalo k ochraně nositele před meči a šípy. Rytíři a šlechtici měli lepší zbroj a byli proti běžným zbraním téměř neporazitelní. Plátové brnění však mělo skuliny a slabá místa. Šanci tak měly ostré zbraně, údery nebo extrémní horko.

Rytíři symbolizují statečnost a spravedlnost. Legendy i obrazy je popisují jako elitní válečníky v naleštěné zbroji sedící na krásném koni, kteří se bez rozmýšlení vrhají bránit slabé. Tato představa je však jen zlomkem rytířského života.

Ohledně celého středověku máme mnohé předsudky. Opěvované turnaje rytířů nevyjímaje. Jednalo se skutečně o čestné souboje pravých mužů, kteří bojovali pro dámy svého srdce, jež je s kapesníčky v rukou pozorovaly a trnuly hrůzou, aby ten, komu věnovaly panensky čistou květinu, v souboji nepřišel o život? Bylo to trochu jinak. I když pravidla klání se postupně ustálila.

Letošní 156. výročí krvavé bitvy u Hradce Králové z roku 1866 připomenou na začátku července v Hradci Králové a na Chlumu různé akce, například bitevní ukázky, pochody historických jednotek bojištěm či pietní akty.

V předchozím díle jsme se seznámili s dragouny, tvořícími těžkou kavalerii britské armády v dobách, kdy bylo impérium na samém vrcholu moci. Kampaní v exotických krajích zámoří se však ještě větší měrou účastnily pluky lehké jízdy, reprezentované v prvé řadě husary, pak také kopiníky. O nich pojednává právě tento článek.

V tomto a přinejmenším jednom dalším článku se podíváme za koňmi na Britské ostrovy v posledních dvou dekádách vlády britské královny a indické císařovny Viktorie (1819–1901, panovala od 1837). Bylo to období valčíků, velkolepých plesů a recepcí, ostře kontrastujících s neuvěřitelnou bídou chudinských čtvrtí velkoměst. V té době řešil spletité zločiny A. C. Doylův hrdina Sherlock Holmes a doprovázen věrným dr. Watsonem stíhal zlosyny s využitím páry, především však – koňské síly.

Před téměř dvěma tisíci let se v končinách na sever od Dunaje, skrze současnou rakousko-českou hranici, až k Hulínu, Olomouci a Jevíčku, ozývalo ržání a dusot kopyt koní římské kavalerie, která přispívala k udržení klidu nad Dunajem, a snad se měla podílet na rozšíření Impéria dál na sever vybudováním nové provincie Marcomania. Tak to možná plánoval moudrý císař Marcus Aurelius. Jeho nástupce Commodus (a po něm další) se však pokračování v bojích obával a raději dal přednost vyjednávání a uplácení náčelníků. S jejich jezdectvem se seznámíme v závěru tohoto příspěvku.

Není pochyb o tom, že noha římského legionáře vstoupila i na území České republiky, přesněji na mnoho míst v jižnějších částech Moravy. Dělo se tak především v době markomanských válek císaře Marka Aurelia (jejich ofenzivní část probíhala v l. 172–180 n. l.), a prokazatelně zde vedle pěšáků harcovali i římští jezdci.

V souvislosti se 160. jubileem americké občanské války (1861–1865) jsme se v minulém článku seznámili s kavalerií armády jižanských Konfederovaných států. Přestože jízda armády Unie za svými protivníky zpočátku markantně zaostávala, do poloviny konfliktu se od „Johnye Rebba“ mnohému přiučila a získala kvalitní velitele i personál. Z těchto i z mnoha dalších důvodů získávala čím dál větší převahu. Objevily se zde také jednotky, které na americkém kontinentu působily poněkud neobvykle, ačkoli tvořily nedílnou součást jízdních sil většiny států Evropy.

V tomto roce si připomínáme 160. výročí od vypuknutí nejkrvavějšího konfliktu v dějinách Spojených států amerických, tzv. americké občanské války. Hlavním cílem této ozbrojené konfrontace byla snaha celkem 13 států z jižní části USA o sebeurčení, k čemuž bylo základním předpokladem odtržení (secese) od Unie; proto je konflikt známý i pod názvem „válka Severu proti Jihu“.

Jménem Velcí Mughalové (též Mogulové) se označovali panovníci, jejichž původ sahal k samotnému Tamerlánovi (Timur Lenkovi), kterýžto byl velkým chánem mongolským. Je zajímavé, že expanze Timurovců do Indie začala v době, kdy následníci slavného dobyvatele prožívali úpadek. Tehdy, v 15. století, totiž Uzbekové vyvrátili jejich mocenská centra – Transoxánii a Chórezm. V článku s také dozvíte o koních, které si bojovníci chovali.

Pod označením 1. jízdní pluk (Skinnerův jízdní) dnes figuruje součást Obrněného sboru indických ozbrojených sil. Jeho původ sahá k jezdeckému pluku z období Východoindické společnosti, který následně sloužil v Britské indické armádě a po osamostatnění země až dodnes existuje jako čtvrtý nejstarší pluk Indické národní armády.