Velcí Mughalové

Mongolští čili mughalští bojovníci před tlakem silnějších nepřátel ustupovali na jih od pohoří Hindúkuš a usadili se ve Ferganské kotlině, skrze niž vedla známá Hedvábná stezka. Také zde začali chovat koně, nezbytné pro jejich způsob válčení.  

Nevelká říše se po smrti krále Abu Said Mirzy, vnuka Tamerlánova, v roce 1469 ještě rozdělila mezi jeho čtyři syny. Jednomu z nástupců jménem Umar Šejk Mirza II., vládci Fergany, se 14. února 1483 narodil syn, jenž byl obdařen jménem Bábur (Bábor, Babar), což se odvíjí z perského babr, a to znamená lev. Bábur, ačkoli byl mongolského původu, vyznával již po předcích muslimskou víru, přejímal turecké a perské kulturní vlivy, a ovládal plynně perštinu, což byla „dvorní a diplomatická řeč“ tehdejší východní elity.

Díky svému vzdělání a schopnostem tak mohl „mongolský“ Bábur k uplatňování svých ambic využívat místní středoasijské kmeny, zejména turkické a íránské. Jeho vojsko pak mělo mnohonárodnostní složení, od Peršanů a Afghánců, přes Araby, až k Mongolům.

Bábur byl rozený dobyvatel. V roce 1504 se stal vládcem Kábulu a následně uzavřel spojenectví s perskou říší Safíovců. V l. 1519–1526 uskutečnil čtyři válečná tažení do Indie a od 1527 zde vytvářel říši Velkých Mughalů. Dne 26. prosince 1530 zemřel ve svém sídelním městě Ágře.

Když v roce 1707 zemřel krutý císař Aurangzéb, považovaný za posledního z Velkých Mughalů, jenž vedl vleklou válku s Maráthy, jeho syn Bahádur Šáh (narozen 1643; vládl 1707–1712) a jeho nástupci již vládli jen upadající, tzv. menší Mughalské říši. V roce 1803 byl pozůstatek mughalské říše vzat pod britský protektorát.

Armáda Velkých Mughalů

Mughalské vojsko neboli laskar představovalo sílu, s jejíž pomocí Tamerlánovi potomci v 15. stol. položili základy impéria, které přetrvalo až do počátku 18. věku. Jeho základní formu a strukturu položil císař Akbar Veliký (1542–1605), přičemž, stejně jako v případě jejich mongolských předků a vojsk střední Asie vůbec, tvořila nejvýznamnější složku vojska kavalerie.

Mughalské armády Bábura a jeho nástupce Humajúna (1508–1556) byly poměrně malé, složené z vojáků tureckého, timuridského, afghánského a perského původu. Většinové zastoupení však měli Turci, známí jako „stateční“ (jigitové), pod velením důstojníků – begů. Menší jednotky čítaly 10 až 50 mužů, avšak jezdectvo bylo organizováno do přepadových tumanů, jimž veleli důstojníci zvaní tumandaři.

Struktura vojska vycházela z mongolského vzoru:

• Jikitlaři představovali čelní skupinu náčelníků a osobních strážců, kteří nejen že pocházeli ze stejných etnických skupin, ale také z totožných klanů nebo i vesnic.
• Beglaři byli nejpočetnější – spojeneckou – skupinou (lze říci, že masou armády). Až do doby Humajúna byli většinou timuridského původu, což se také odráželo ve vzhledu těchto vojáků.
• Ičkilaři (individuální žoldnéři) a mehmani (najímané skupiny nebo roty žoldáků) byli námezdní bojovníci libovolného etnického či kastovního původu, bez ohledu na náboženské vyznání; později v Akbarově vojsku sloužili jako ičilkaři rovněž dobrodruzi původem z Evropy (zejména Portugalci).

Páteří mughalského jezdectva v dobách před Akbarem byli stepní harcovníci zvaní kazzaki. Později byli kazzaki přemístěni do skupiny jikitlarů, zatímco jejich místo zaujala rádžputská kavalerie.

Výše hodností a mezd jednotlivých důstojníků se odvíjela od počtu koní, které chovali, případně vypravovali do války. Báburova nevelká armáda svou organizací připomínala soudobá afghánská vojska. Změna přišla v době vlády Akbara: stávající systém hotovosti – mansadbar – se začal vztahovat na lokální náčelníky a šlechtice, kteří doplňovali mughalské ozbrojené síly vlastními jednotkami – mansaby. Tento systém se udržel až do konce říše Velkých Mughalů v 18. stol.

Jisté změny provedl až Aurangzéb (1618–1707), jenž založil armádu na mansadbarech vydržovaných z daní. Vytvořil tak gigantickou armádu, vhodnou pro vedení nekonečných válek o Dekánskou plošinu. Lze říci, že mughalská armáda nebyla přesně strukturovaná, a díky různým reformám a opakovaným změnám představovala velmi proměnlivý organismus.

Mughalští panovníci udržovali nevelkou stálou armádu. Císařští profesionální vojáci neboli ahadiové (doslova „královští posli“) byli najímáni samotným císařem, především mezi jeho příbuzenstvem a loajálními kmeny. Někteří z nich byli zaměstnáni v palácové administrativě, jiní sloužili jako císařská tělesná garda, šáhiwal.

Byli to elitní jezdci, vybavení nejlepšími koňmi a nejkvalitnější výstrojí. Platili za nejlepší kopiníky Mughalské říše, s vlastními koňmi a výzbrojí. Každý z těchto vybraných kavaleristů procházel důkladným výcvikem, vedoucím k dokonalému ovládání boje v sedle. Měli vlastní výplatní listinu a mistra pokladního; ze svého žoldu z mughalské pokladny – vyššího, než u řadových jezdců – si mohli nakupovat ty nejlepší a nejkrásnější koně.

Mughalský císař udržoval na vlastní náklady také útvar pěchoty, jednotku válečných slonů a dělostřelectvo. Všichni tito vojáci prosluli svou loajalitou.

Základ mughalských vojsk

Armáda Velkých Mughalů sestávala z jízdy, válečných slonů, pěchoty, dělostřelectva, trénu a námořnictva. Je příznačné, že neměla plukovní organizaci, jak bylo zvykem v Evropě. Každý státní úředník byl zároveň držitelem vojenské hodnosti, zodpovídajícím za nábor a udržování určitého počtu jezdců. Na každého jezdce museli připadat dva koně – pečlivě vybíraní a označení –, pokud možno arabských plemen. Každý důstojník/úředník musel také udržovat určité množství slonů a soumarů, stejně jako pěších bojovníků a dělostřelců. Vojáci pobírali žold (džagir), vyplácený přinejmenším měsíčně, maximálně však ročně.

V případě válečné hrozby všichni muslimští i hinduističtí úředníci říše svolávali do zbraně kontingenty – výše zmíněné mansaby. Každý mansab měl čítat kolem 7000 mužů, ačkoli existovaly výjimky, kdy počet válečníků dosáhl 8–9 tisíc. Mansaby z každé provincie byly pak soustředěny pod velením guvernéra nebo prince, a dosahovaly počtu 50 000 i více bojovníků.

Dokument zvaný Ain-i-Akbari (správa Akbara) určuje důstojnické stupně v mansabech, které se odvíjely podle počtu podřízených vojáků – od 10 do 10 000 mužů. Důstojník, který vojáky rekrutoval, byl zodpovědný za jejich kázeň a bojovou připravenost, takže preferoval své příbuzné nebo klienty.

Jak šel čas, stalo se zvykem, že k mansadbarům byli přidružováni další jezdci, kteří platili za nižší kategorii. Lišili se i pojmenováním: zatímco nejnižší hodnost mansadbarů se nazývala zat, ostatní jezdci byli zařazeni jako tzv. suwaři. Pokud byl prostý suwar povýšen do pozice zata, znamenalo to pro něj nejen velkou čest, ale i vyšší žold.

Jezdci suwar (též siwar nebo sowar) byli rozděleni do tří kategorií:

• První kategorii tvořili důstojníci na úrovni zat.
• Druhou kategorii představovali důstojníci v nižší – přinejmenším však poloviční – hodnosti než
• V poslední kategorii nacházíme suwary na pozicích nižších než poloviční zat.

Na druhém místě za mansadbary byla provinční vojska, složená z kontingentů zamindarů – obvykle dědičných feudálů z oblastí dnešní Indie a Pákistánu, užívajících titulů maharádža (velký král), rádža (král), mirza (princ) nebo naváb (šlechtic).

Třetí skupinu mughalských ozbrojených sil tvořily lokální milice jednotlivých okresů čili sarků. Šlo většinou o jezdce, ačkoli se vedle nich vyskytovaly i jednotky pěšáků a jiných zbraní. Nazývali se faudžáři, zatímco jim podobní vojáci, plnící funkci průvodců kupeckých karavan a jakýchsi policistů, byli džagiři. Za věrné služby je mughalští panovníci odměňovali hodnostmi drobných náčelníků.

Rytíři východu

Těžká kavalerie byla jádrem mughalské branné moci. Když Bábur v roce 1519 zahájil invazi do Indie, disponoval 15 000–20 000 vojáky, z nichž velkou část tvořili jezdci. V následujícím období se počty jezdectva (stejně jako celé mughalské armády) podstatně zvyšovaly: na sklonku Akbarovy vlády to bylo 50 000 kavaleristů; Aurangzéb v 17. stol. disponoval 200 000 jezdci; Šáhdžahán měl v roce 1648 (na papíře) celkem 200 000 jízdních vojáků – z toho 8000 řadových mansadbarů a 7000 elitních ahadiů.

Kavaleristé obvykle pocházeli z vyšších vrstev a pobírali větší žold než pěchota a další kategorie vojska. Každý jezdec musel mít přinejmenším dva koně a výstroj, která svou kvalitou odpovídala úrovni doby.

Existovaly dva typy mughalských jezdců:

• Silahdáři s vlastními koňmi, zbraněmi a výstrojí; byli to opravdoví rytíři mughalské armády.
• Bargiři, jimž koně, výzbroj i výstroj poskytoval stát, a nosili lehčí ochrannou zbroj.

Celá mughalská armáda – jízdu nevyjímaje – po staletí výbojů a rozšiřování impéria používala rozmanité typy zbraní, jejichž rozvoj lze zaznamenat v období vlády Bábura, Akbara a Aurangzéba. Výzbroj byla rozdělena do dvou kategorií, z nichž první byla určena pro boj muže proti muži, druhá pro boj na dálku; samostatnou kategorii pak tvořila ochranná zbroj.

Většina kavaleristů potřebovala k boji zblízka krátké zbraně (kotah-yarak). Byly rozděleny na pět druhů: meče a štíty, palcáty, bojové sekyry, kopí, dýky. Samozřejmě že každý voják měl vždy u sebe jen některé z vyjmenovaných zbraní, nicméně v rámci větších armádních jednotek byly zastoupeny všechny druhy.

Meče byly v mughalské éře velmi krásně zpracované. Jejich čepele mohly být zahnuté (sečné), jako v případě šamšíru s velmi zahnutou čepelí, nebo talvaru s méně zakřivenou čepelí. Z evropského hlediska tyto zbraně řadíme spíš mezi šavle. Existovaly však i meče dhup s rovnou čepelí, dlouhou až 4 stopy (1,2 m), považované za symbol svrchovanosti a vysoké vojenské hodnosti. Jiný typ rovného meče, ovšem s kratší čepelí, se nazýval khanda.

Opasky mughalských jezdců byly obvykle široké, bohatě zdobené výšivkami. Na opasku se nosil meč zavěšen na třech popruzích jen v pěší službě; při jízdě na koni byl zavěšen na bandalíru.

Štít nerozlučně doplňoval meč jako součást šermířské výbavy. Při boji se nosil na levé paži, jinak byl zavěšen na zádech. Štíty byly vyráběny z ocelového plechu nebo z kůže, kruhového tvaru, běžně o průměru 17 až 24 pulgadů (430–610 mm). Povrch ocelových štítů byl často pokryt zlaceným a stříbřeným dekorem imitujícím damaskování, zatímco na povrchu kožených štítů vyčnívaly zlaté či stříbrné puklice nebo hvězdy. Různé typy štítů byly zhotoveny z kůže jelena (sambar), buvola (nilgau), slona či nosorožce, přičemž poslední byly považovány za nejhodnotnější. Vojáci z kasty bráhmanů používali štíty složené ze čtyřiceti nebo padesáti vrstev hedvábí, barevně pomalovaného.

Palcáty se dělily na dva druhy – bojové a ceremoniální. V bojovém provedení měly prostou hlavici a dlouhé držadlo. Ceremoniální palcáty měly podstatně kratší držadlo, ozdobnou hlavici, a nosili je jako hodnostní označení vyšší vojenští činitelé.

Bojové sekyry byly vyráběny v různých tvarech a velikostech. Pokud byla hlavice kombinovaná s bodcem, mohlo se jednat o tzv. zaghnol neboli havraní zobák.

Kopí bylo zastoupeno několika druhy, z nichž jízdní jednotky používaly nejčastěji nezah s ostrým ocelovým hrotem a bambusovým ratištěm.

Dýky sloužily k boji na bezprostřední blízkost. V případě, že byl meč zlomen nebo vyražen z ruky, mohla jej dýka nahradit.

Zbraně pro boj na dálku tvořily v prvé řadě luky, k nimž později přibyly palné zbraně – muškety a pistole. Pro raně novověká východní vojska – mughalské nevyjímaje – je příznačné, že ručnice přijali nejprve pěšáci, zatímco kavaleristé je dlouhou dobu odmítali jako „nevhodné pro rytířský boj“.

Luk mughalští jezdci nejenže často používali, ale navíc prosluli jako mistři v jeho ovládání. Legenda praví, že luk pochází přímo z nebe, odkud jej snesl archanděl Gabriel a vložil do rukou Adama.

Standardní mughalský luk se nazýval kaman. Jednalo se o kompozitní typ zhotovený z plátků leštěných rohů černého buvola nebo divoké kozy, sklížených s dýhami tenkého dřeva; se sametovým potahem a konci v podobě hadí hlavy, dlouhý asi 4 stopy (cca 1,2 m). Tětiva spletená ze silných bílých hedvábných nití měla tloušťku asi 0,49 palce (cca 1,25 cm). Luk měl značnou napínací sílu a tím i velkou průraznost. Aby se prst střelce při napínání tětivy neodíral, byl opatřen náprstkem nebo prstýnkem, vyrobeným z drahokamu, křišťálu, nefritu, slonoviny, rohoviny, rybí kosti, zlata či železa, podle hodnosti jednotlivce. Kompozitní luk byl však nevhodný do oblastí tropické džungle, kde se lépe osvědčil bambusový typ hindského původu, chamza. Kromě toho se používaly luky dřevěné, slonovinové, dokonce i ocelové.

Muškety známé pod názvem tufang se v Indii objevily během 16. stol. Akbar Veliký stanovil dvojí délku hlavně muškety: 66 palců (1,7 m) a 41 palců (1 m). Zbraň měla doutnákový zámek, teprve v 18. stol. – díky kontaktům s Francouzi – se začal prosazovat modernější zámek křesadlový. Mughalské muškety se vyznačovaly bohatou dekorativností: hlavně byly zdobené rytinami nebo intarziemi z barevných kovů, damaskováním apod. Hlaveň byla připevněna k pažbě širokými, často prořezávanými objímkovými pásy nebo drátky z oceli, mosazi, zlata či stříbra. Jezdec měl zbraň na řemenu přes rameno, bohatším jedincům je nosili sluhové. Pro delší transport byly muškety ukládány do přepravek natřených šarlatovou nebo zelenou barvou.

Prachovničku, roh na prach (singra), brašnu na kulky, doutnák a křesadlo nosili vojáci zavěšeny na opasku.

Pistole se na indickém subkontinentu začaly používat v 18. století.

Vzhledem k tomu, že v Indii nebyly známé papírové patrony (tzn. obal, v němž byla umístěna olověná střela i dávka prachu na jeden výstřel), představovalo nabíjení palných zbraní zdlouhavý proces. I z toho důvodu je kavaleristé dlouho odmítali a raději sahali po praktičtějších lucích. Mughalští vojáci dokázali z luků střílet třikrát rychleji, než střelci z mušket. I proto byly muškety dlouhou dobu považovány za „nekavalírské“ zbraně, vhodné jen pro podřadné „blátošlapy“.

Ochranná zbroj a přilby. Mughalští jezdci oblékali přes látkový oděv kroužkovou zbroj, která díky své ohebnosti a prodyšnosti vyhovovala místním klimatickým podmínkám. Kroužkový pancíř nad kolena byl zesílen bronzovými destičkami, nebo byly přes něj zavěšeny čtyři ocelové pláty zvané šar-ajna („zrcadlo“), spojené koženými řemeny nebo kovem pokrytými pásky. Přes pancíř (případně i místo něj) byl často nošen látkový kabátec, zesílený vpředu širokým pásem podélných spojovaných pásků, v místech srdce někdy navíc s kulatým bronzovým štítkem. Na rukou nosili vojáci dlouhé kovové manžety. Kroužkovým pletivem kombinovaným s kovovými částmi byly také chráněny nohy těžkých jezdců.

Hlavu bojovníka chránila přilba typu kula-khud nebo top, s kroužkovým nebo šupinatým závěsem. Na hrotu nebo po stranách byla opatřena praporkem, případně chocholy, v barvě jednotky.

Koně z Marwaru

Klimatické podmínky v Indii zpočátku bránily Mughalům v rozvíjení chovu kvalitních koní pro armádu. Proto začali být koně dováženi z okolí Kábulu, z Íránu a Choránu – ti se vyznačovali velkou odolností a schopností urazit až 70 km za den. Mughalové ovšem zakládali vlastní stáje, jimž veleli důstojníci zvani algebi; jednotlivé stáje střídavě spravovali důstojníci známí jako daroga. Akbar inovoval chov koní v Gudžarátu (na poloostrově Kathiawar), jehož zvířata byla časem považována za lepší než arabská plemena.

Za zmínku stojí, že Mughalové, kteří preferovali těžkou kavalerii, u svých koní oceňovali především sílu a vytrvalost, zatímco rychlost kladli až na druhé místo. Někteří koně byli speciálně cvičeni k přímému útoku proti válečným slonům.

S plemenem z provincie Gudžarát, známým jako kathiawarský kůň, úzce souvisí plemeno zvané Marwari nebo Malani. Jde o vzácné plemeno koní z regionu Marwar (nebo Džódhpur) v Rádžastánu v severozápadní Indii. Vyskytuje se ve všech barvách koní, včetně strakaté a skvrnité. Je to vytrvalý jezdecký kůň, který může vykazovat mimochodný krok. Obě plemena – marwarské i kathiawarské – se vyznačují neobvykle tvarovanýma, k sobě směřujícíma ušima, ačkoli v koni Marwari se odráží méně arabských vlivů.

V Indii se traduje legenda, podle níž v dávných dobách u břehů kraje Kutch ztroskotala arabská loď, převážející sedm arabských koní dobrého chovu. Vzácní koně byli odvedeni do Marwaru, kde posloužili jako základ plemenného chovu marwarského koně. Skutečný původ marwarského koně je však zahalen tajemstvím. Je možné, že se odvíjí od válečných koní rádžpútských bojovníků z regionů Marwar a Mewar v Rádžastánu, s následnými vlivy turkomanského typu (turkmenský kůň), který do této oblasti pronikl s mughalskými nájezdníky v 16. stol. Možné jsou ovšem také mongolské vlivy ze severu. Plemeno s největší pravděpodobností vzniklo na severozápadě Indie při hranicích s Afghánistánem, snad ale také v Uzbekistánu, Kazachstánu či Turkmenistánu.  

Tradičními chovateli marwara byli Rathorové a rádžputští válečníci. Rathorové byli ze svého království koncem 12. stol. vytlačeni a uchýlili se do Velké Indie a Thárské pouště. K tomu, aby přežili, potřebovali houževnaté, odolné koně. Ne náhodou byli koně v tom období považováni za božské bytosti, takže byla jízda na nich výsadou členů rádžputských rodů a válečnické kasty Kšatrija. Mughalové pak přivedli turkmenské koně, kteří pravděpodobně posloužili k doplnění marwarského chovu. Marwarští koně v tomto období prosluli svou kuráží a odvahou v boji, stejně jako věrností svým jezdcům.

Rathorové věřili, že marwarský kůň je způsobilý k boji pouze při splnění alespoň jedné ze tří podmínek: aby zvítězil, padl, nebo aby odnesl svého raněného pána do bezpečí. Koně byli cvičeni velmi pečlivě pro bojové podmínky, a procházeli školením ve složitém jízdním manévrování. Ještě o více než 300 let později, za první světové války, asistovali Britům marwarští kopiníci pod velením Sira Pratap Singha.

Výška marwarských koní v kohoutku činí 150 cm (14,3 pěsti) u hřebců, 140 cm (13,3 pěsti) u klisen. Srst může být jakékoli barvy, ačkoli nejčastější je tmavě nebo světle hnědá, občas kovově lesklá, jak je tomu zvykem u achaltekinského koně; v úvahu připadá též šedá nebo kaštanová, případně i palomino, strakatá nebo skvrnitá. Bílí koně nemohou být registrováni. Za optimální jsou považováni šimlové, kteří jsou také nejcennější, na druhé příčce obliby stojí strakoš. O vranících se traduje, že nosí smůlu, protože jsou symbolem smrti a temnoty. Naopak koně s lysinou a ponožkami na nohách prý přinášejí štěstí.

Zvláštností tohoto plemene jsou uši posazené doprostřed hlavy a směrem dovnitř zakřivené tak, že se dotýkají špičkami; marwarský kůň může otáčet ušima o 180°.

Koně tohoto plemene jsou vytrvalí a snadno ovladatelní, ale také houževnatí a neobvykle temperamentní. Často jde o mimochodníky s krokem blízkým klusu (Pace), tzv. revál, afkal či reukal. U plemene marwari jsou důležité prameny hřívy a jejich umístění. Koně s hřívou splývající podél šíje se nazývají devman a prý přinášejí štěstí, zatímco ti, jimž prameny spadají do očí, jsou nazýváni anusudhal a jsou mezi zákazníky neoblíbení. Pokud se vyskytnou rousy nad kopyty, věří se, že přinášejí vítězství.

Plemeno upadlo ve 30. letech 20. stol., kdy kvůli špatnému vedení došlo k úbytku chovných zvířat, avšak v současnosti zčásti obnovilo svou popularitu. Marwaři jsou používáni k lehkému zápřahu a zemědělským pracím, stejně jako k jízdě a zápřahu. V roce 1995 byla v Indii vytvořena chovatelská společnost pro marwarského koně. Vývoz marwarských koní byl po celá desetiletí zakázán, nicméně v letech 2005 a 2006 byl povolen export omezeného množství zvířat. Od roku 2008 je vydáván menší počet víz pro vycestování mála koní z Indie. Přestože jsou vzácní, získávají si tito koně mimo Indii oblibu díky svému jedinečnému vzhledu.

Marwari sloužil v minulosti k vojenským účelům, k slavnostním a náboženským příležitostem, dnes je využíván k exhibicím, vyjížďkám ve stylu safari, sportovnímu ježdění. V současnosti jsou marwarští koně často kříženi s plnokrevníky, z čehož vznikají větší a více univerzální zvířata. Navzdory tomu, že jde o domácí plemeno, indické vojenské jednotky je využívají jen zřídka, ačkoli je populární v Džotpúru, Džajpúru a Rádžastánu. Jsou vhodní zvláště pro drezúru, v prvé řadě díky jejich přirozeným sklonům k výkonnosti. Marwarští koně jsou také často užíváni k hraní póla, v němž jsou občas jejich soupeři plnokrevníci. V rámci marwarského koně existoval druh, známý jako Nační (Natchni), který je podle víry domorodců „zrozen k tanci“. Tito koně bývali cvičeni k provádění složitých skoků a vzpínání, aby – ověšeni rolničkami, stříbrnými plíšky a dalšími ozdobami – „tancovali“ při mnoha rituálech. Ačkoli kůň Nační již dnes neexistuje, jsou podobně cvičení koně dodnes vyhledávaní na indickém venkově.

 

Hlavní zdroje

• Arre Caballo! (Internet)
• Miroslav Mudra, Gustav Krum: Jak se vojáci oblékali (magazín Zápisník, 1976–79)
• Petr Klučina, Pavol Pevný: Arma Defensiva, Slovart 1992
• Wikipedia
• Chuck Wills: Ilustrované dějiny zbraní, Perfekt Bratislava, 2007