„Rojili se jako včely a naši koně je museli srážet po stovkách. Můj kůň – pólový pony – se choval velkolepě, když se skrz ně doslova prošlapával.“ Takto vzpomínal poručík René de Montmorency od 21. kopiníků na rozhodující moment bitvy u Omdurmánu, 2. září 1898

Napoleon prohlásil: „Jezdectvo je užitečné před bitvou, během ní, i po bitvě.“ A především v prvním a posledním případě hrálo nejvýznamnější roli lehké jezdectvo. Jeho hlavní úkoly spočívaly v průzkumu, hlídkování a pronásledování, k čemuž sloužili koně ve srovnání s oři těžké kavalerie menší, lehčí a rychlejší. Průzkumníci byli vycvičeni k rozpoznávání přítomnosti nepřítele a sledování jeho pohybů, přičemž sami museli zůstat skryti. Navíc se z nich stávali specializovaní střelci, kteří byli schopni pálit velmi přesně na velké vzdálenosti.

Vojáci na hbitých koních převáželi důležité rozkazy a zprávy (depeše) mezi veliteli a důstojníky. Navíc, v případě porážky mohli koně sloužit k rychlému útěku.

HUSAŘI

Pro lehkou kavalerii se hodil výrok, který v roce 1804 pronesl Napoleonův generál Antoine-Charles-Louis de Lassale, velitel francouzských husarů: „Kamarádi, každý husar, který přežije třicítku, je ničema!“

Husaři byli typická lehká jízda používající rychlé koně. Byli nasazováni do prudkých šarvátek a průzkumných akcí. Jejich původ ležel v Uhrách, ačkoli od poloviny 18. století již stavěla husarské pluky většina evropských armád. Britská armáda se s husary setkala poprvé za válek o dědictví španělské (1701–14) a rakouské (1740–48), avšak své lehké dragounské pluky na husarské začala transformovat až v roce 1806.

Čepice s vlajícím pytlíkem

Pokrývku hlavy britských husarů tvořila kožešinová čepice zvaná kalpak nebo kučma (bushby). Vzor zavedený v roce 1858 byl zhotoven pro důstojníky z černé soboliny, pro nižší stupně z černé bobří kožešiny, vpravo se splývajícím soukenným pytlíkem v barvě pluku, na čelní straně s oválnou rozetou a péřovým chocholem. Výjimku tvořil 11. husarský, který až do 1888 nosil hnědé kučmy, zavedené roku 1857. Dlouhý pytlík splývající z husarských čepic nesloužil jen k dekoraci, měl také psychologický význam, protože vlající ve větru zvyšoval dojem rychlé jízdy.

V roce 1888 přejala většina regimentů čepici stejného typu, ale v poněkud sníženém provedení. Musíme však mít na paměti, že zatímco důstojníci adaptovali změny ve výstroji ihned, jakmile to bylo možné, nižší stupně byly závislé na možnostech skladů. Ústrojní předpisy počítaly s výměnou pokrývek hlavy každé čtyři roky a lze pochybovat, že by jim v tom šetrné oděvní oddělení neprodleně vycházelo vstříc. Z toho důvodu není nic divného, když na fotografiích nižších stupňů z počátku 90. let 19. století vidíme čepice starších vzorů. Ani pluky sloužící v zámoří je často nefasovaly dříve, než se vrátily domů.

Nejokázalejší z celé jízdy

Uniformy britských husarů dosáhly vrcholu zdobnosti v době krymské války (1854–56). V průběhu tohoto konfliktu se dva husarské regimenty (8. a 11.) zúčastnily proslulého útoku Lehké brigády u Balaklavy 25. října 1854. Dnešní britské husarské pluky již jezdí v obrněných vozidlech a jejich příslušnost k někdejším vyšňořeným jezdcům připomínají jen plukovní tituly a odznaky na límcích uniforem.

Ke svému oděvu, nejnákladnějšímu a nejokázalejšímu z celé kavalerie, nosili husaři původně i mantlík (pelisu), krátký kožešinou lemovaný kabátek, které byl zavěšen přes rameno jako pláštěnka, a zajištěn šňůrou. Tento ozdobný – a nákladný – prvek byl však později odložen, a od roku 1856 tvořil hlavní část husarské uniformy kabátec rakouského vzoru, zvaný „attila“.

V roce 1881 se husarský kabátec přiblížil k své finální podobě: na přednicích měl šest řad smyček a v rámci sjednocování uniforem celé kavalerie byly i jeho šosy zkráceny. Každý z třinácti husarských pluků, existujících od počátku vlády královny Viktorie, nosil v podstatě stejnou uniformu, s malými, ale důležitými obměnami.

Podle předpisu z r. 1883 byla attila zhotovena z modrého sukna, podél všech okrajů lemovaná šňůrou – zlatou pro důstojníky, žlutou pro nižší stupně – s pletenci charakteristického „rakouského“ (tzn. maďarského) stylu. Napříč hrudi bylo umístěno šest smyček stejné barvy, zakončených knoflíčky a kapkami, spínaných olivkami, pro mužstvo běžnými knoflíky. Ozdobné stuhy zakončené rakouskými uzly byly vedeny také v zadních švech attily, od ramen až k dolním okrajům šosů. Důstojnické nárameníky byly zhotoveny ze zlatých splétaných šňůr na modrém podkladu, s hodnostním označením. Navíc byly jednotlivé důstojnické stupně odlišeny více či méně bohatými smyčkami na rukávových manžetách.

Není nijak překvapivé, že rozpory mezi ústrojními předpisy a praxí panovaly takřka ve všech částech uniformy. Svědčí o tom fotografie i dobové zprávy. Jak se zdá, významné slovo v otázce, co má kdo nosit, měli velící důstojníci, a existuje spousta důkazů, že např. atillu pro 1. třídu nosili v některých plucích, zejména po roce 1890 i někteří seržanti.

Kalhoty neboli pantalony i navlékací (nebo „návlekové“) kalhoty nevybočovaly ze standardu pro veškerou kavalerii. Pouze 11. husarský je neměl modré, ale karmínové a 13. husarský na nich (modré barvy) měl dva bílé pruhy namísto jednoho žlutého. Do roku 1888 nosily všechny stupně šavlovou tašku z hladké černé kůže, zavěšenou na opasku pomocí dvou pruhů. Od téhož roku byl meč při jízdní službě zasunut do úchytu u sedla a taška byla zrušena u všech stupňů od seržanta níže. Během několika let se taška z praktických důvodů začala nosit jen k pěší výstroji. Ke konci 19. století ji z nižších stupňů nosili již jen seržanti 1. třídy.

Tabulka odlišností husarských pluků

Pluk	Pytlík na čepici	Spodek chocholu	Vršek chocholu
3. husarský	tmavomodrý (Garter Blue)	bílý	bílý
4. husarský	žlutý	šarlatový	šarlatový
7. husarský	šarlatový	bílý	bílý
8. husarský	šarlatový	šarlatový	bílý
10. husarský	šarlatový	černý	bílý
11. husarský	karmínový	karmínový	bílý
13. husarský	bílý	bílý	bílý
14. husarský	žlutý	bílý	bílý
15. husarský	šarlatový	šarlatový	šarlatový
18. husarský	modrý	šarlatový	bílý
19. husarský	bílý	bílý	bílý
20. husarský	karmínový	karmínový	karmínový
20. husarský (1892)	karmínový	žlutý	žlutý
21. husarský	šedomodrý (French Grey)	bílý	bílý

 

Řemení se v podstatě řídilo vzory pro dragouny, ačkoli patrontašky s řemenem pro důstojníky vynikaly velmi ozdobným provedením. Totéž platí o šavlových taškách důstojníků, které byly opatřeny soukennými potahy v honosné úpravě.

Mimoslužební výstroj

Služební a mimoslužební kabáty i kazajky byly modré, spodní vesty ke společenskému úboru v kontrastních barvách, většinou šarlatové. Šňůrování, smyčky a výšivky se ve svém provedení lišily podle jednotlivých pluků.

K „malé“ a mimoslužební uniformě patřila odpočinková čapka – původně kulatý „pillbox“, později skládaná lodička. Důvěrně známou lodičku nosila veškerá britská jízda oficiálně v letech 1896 až 1902 (viz první díl tohoto pojednání), ačkoli hodně regimentů – především koloniálních a miličních (Yeomanry) – si ji drželo ještě dlouho po tomto datu. Nebyla nikdy zcela odložena a k jejímu úplnému oživení došlo roku 1938, kdy byla zavedena (v barvě khaki) v celé britské armádě. A konečně, jak bylo v britské armádě běžné, během dalších let rozkvetla do nejrůznějších barev.

Na levé straně lodičky byl umístěn plukovní emblém. Emblémy nového vzoru, zavedené roku 1898 a znázorněné v předpisu z roku 1900 od té doby začaly odrážet identitu jezdectva, která přetrvává dodnes. Např. 13. husarský tehdy obdržel nový emblém s typickým svitkem ve tvaru Z, který (s drobnými změnami) nosil až do 90. let 20. století. Zvětšená varianta jeho límcového odznaku je dodnes nošena na kloboukových stuhách tohoto pluku.

Husarské pláště a peleríny se od roku 1883 v podstatě řídily dragounským vzorem – v modré základní barvě se šarlatovou podšívkou. Výjimku představoval 11. husarský s podšívkou karmínovou. Následující předpisy z 90. let a další z roku 1900 stanovily bílou podšívku pro husarské regimenty č. 8 a 13, karmínovou pro č. 11, žlutou pro 14. pluk, a šarlatovou pro všechny zbývající. Límce byly modré, ačkoli existovalo několik výjimek v barvě podšívky.

Šavle místo kordu

K husarovi patří šavle. A také britští husarští důstojníci, na rozdíl od svých dragounských kolegů, nosili charakteristickou zahnutou šavli opatřenou záštitou ze třech prutů, oficiálně přijatou roku 1828. Tuto šavli měli oni i důstojníci kopiníků připnutou na opasku až do roku 1897. Poté přejali jezdecký meč vzor 1882, a jeho další verze.

Od poslední dekády 19. století se stal nedílnou součástí služební uniformy důstojníků v koloniích systém řemení Sam Brown (tzv. dohoda). Koncem století platil jako standard i pro důstojníky při manévrech na domovské půdě. Podle fotografií byl ještě před rokem 1896 upraven pro nošení šavle lehké jízdy vzor 1822. Existují však i fotografie důstojníků, kteří mají při výcviku zavěšenu šavli i husarskou tašku na bílém koženém řemení.

Za zmínku stojí, že britští husaři na rozdíl od svých německých či ruských protějšků nenosili v žádném případě kopí – v souladu se svou původní rolí lehké kavalerie.

Koňské vybavení

Čabraky (především důstojnické), podobně jako u těžké kavalerie, se řídily konkrétními plukovními vzory, a neměly být znovu zaváděny u pluků, které je před rokem 1881 odložily, nebo to měly v plánu (šlo především o 7., 8., 13., 19., 20. a 21. husarský). Na svou dobu se jednalo o poměrně včasné řešení, když se s odložením těchto nákladných položek teprve uvažovalo u elitní Horse Guards. Na výrobu čabraky husarského důstojníka bylo třeba velkého množství vysoce kvalitní látky a dekorativních prvků v podobě bohatého zlatého premování a výšivek. V předpisech se jako obvykle odrážel kompromis podmíněný nejednotností.

Důvod ke zrušení čabrak byl často ryze praktický. Pluky jedoucí do zámoří totiž neměly povoleno brát s sebou čabraky, takže je musely před odplutím uložit do skladů. Když se regimenty po mnoha letech vracely do svých domovských posádek, nacházely čabraky prožrané od molů, plesnivé nebo jinak poškozené, takže byly donuceny, aby od jejich nošení upustily.

Husarská čabraka byla modrá, zakončená dlouhými, špičatými rohy, ozdobená výšivkami – v předních rozích iniciálami VR (Victoria Regina), v zadních rozích plukovním emblémem. Důstojníci měli přes čabraku přehozenu ještě leopardí kožešinu s vykrajovaným soukenným lemem v barvě vyložení. U důstojníků 14. husarského byla kůže kočkovité šelmy nahrazena černým beránčím rounem. Tento typ ozdobného přehozu si důstojníci podrželi i poté, co byly čabraky zrušeny; přední část rouna byla pak prodloužena, aby překrývala sedlové brašny. Pro většinu pluků to platilo i poté, co byly čabraky v roce 1896 definitivně vyřazeny, a některé se řídily vzorem 21. husarského, který používal leopardí kožešinu in natura, tzn. i s hlavou a končetinami. 19. husarský po svém návratu z Egypta roku 1887 zavedl přehoz z černého beránka.

O tom, že husarští důstojníci používali kožešinové přehozy ještě po zrušení čabrak (r. 1896), svědčí i dobové fotografie – např. příslušníci 10. husarského (jehož vztah k výstroji byl zřejmě obzvlášť tradicionalistický) jsou s nimi zachyceni ještě před odjezdem pluku do Jižní Afriky roku 1899. Nicméně, ani poté čabraky zcela nevymizely. Ještě v následujícím století zdobily koně hudebníků mnoha pluků, dokonce i těch, které je vyřadily dávno předtím (7. a 8. pluk).

Modrý byl také válcovitý soukenný vak za sedlem, na bocích s lemem, číslem pluku a písmenem H (Hussars) žluté nebo bílé barvy, podle pruhů na kalhotách. Svými rozměry a zpracováním se vak nelišil od dragounského modelu, a v rámci celé britské jízdy byl v devadesátých letech 19. století zrušen.

KOPINÍCI

Jak prohlásil francouzský generál Durutte u Waterloo, 1815: „Nikdy předtím jsem si neuvědomil ohromnou převahu kopí nad mečem.“

Hlavním úkolem kopiníků (hulánů) bylo rozbíjet formace nepřátelské pěchoty a jízdy. Byli též nasazováni k plnění úkolů lehké kavalerie, jako bylo harcování a průzkum. Ačkoli jako hlavní zbraní vládli hrozivým kopím, byli kopiníci vyzbrojeni také šavlemi a pistolemi nebo karabinami. Tyto zbraně jim sloužily k boji zblízka, zatímco kopí mělo největší dopad při útoku.

Britové zřídili pluky kopiníků v roce 1816, po konfrontaci s francouzskými „lanciéry“ za napoleonských válek. Svůj zenit kopiníci překročili koncem 19. století, kdy se zvyšoval dostřel a přesnost pušek a objevily se kulomety.

Kopiníci z armády Spojeného království nevymizeli ani v současnosti, ačkoli již dávno vyměnili koně za mechanizovanou techniku.

Nádherné čapky

Předkové kopiníků byli polsko-tatarští huláni, a krojem prvních hulánských jednotek byly ovlivněny také uniformy kopiníků ve všech dalších armádách až do počátku 20. století.

Platilo to především pro pokrývku hlavy – čapku neboli konfederatku s charakteristickým čtverhranným dýnkem. Čapku pro důstojníky britských kopiníků, zavedenou roku 1856, lze považovat za jednu z nejpůsobivějších a nejkrásnějších pokrývek hlavy, jaká byla kdy v armádě navržena (její maximální výška byla 20 cm). Čtvercový vrchlík byl potažen látkou v plukovní barvě, na levé straně ozdoben velkou rozetou a splývavým chocholem – pro důstojníky z labutího peří, pro nižší stupně z koňských žíní. Na čelní straně koženého korpusu, nad stínítkem byl umístěn masívní kovový štítek ve specifickém provedení pro každý pluk. Není třeba zdůrazňovat, že důstojnické čapky byly bohatě zdobeny zlatými prýmky a šňůrkami. Čapka vzor 1856 zůstala v podstatě beze změn po celou dobu své existence. V poli a v deštivém počasí byla chráněna potahem z černé naolejované kůže.

Barvy chocholů pro důstojníky jednotlivých kopinických pluků byly následující:

kopinický – tmavě zelená

kopinický – černá nad bílou

kopinický – šarlatová

kopinický – bílá nad šarlatovou do 1883, pak černá

kopinický – bílá

kopinický – bílá

Podle polské módy

Kabátec britských kopiníků (tzv. „hulánka“) zavedený roku 1874, se v podstatě nezměnil až do konce popisovaného období. Límec, manžety, náprsenka a paspulky (ve všech švech) byly v barvě pluku, knoflíky ze žlutého kovu.

Barvy hulánek a vyložení, které všem šesti plukům vydržely až do zavedení khaki uniforem v roce 1902, jsou popsány v následující tabulce.

Plukovní titul	Hulánka	Vyložení
5th (Royal Irish) Lancers	tmavomodrá	šarlatové
9th (Queen’s Royal) Lancers	tmavomodrá	šarlatové
12th (Prince of Wales‘s Royal) Lancers	tmavomodrá	šarlatové
16th (Queen‘s) Lancers	šarlatová	tmavomodré
17th (Duke of Cambridge’s) Lancers	tmavomodrá	bílé
21st (Empress of India’s) Lancers	tmavomodrá	francouzsky šedé

 

Podle ústrojních předpisů z let 1883 a 1891 měla být náprsenka hulánky (tzv. „plastron“) připnuta tak, aby bylo vidět barvu vyložení, nicméně na přesunech nebo při nepříznivém počasí mohla být připnuta naopak. O tom, že důstojníci nosili náprsenku připnutou naopak ještě po roce 1881, existuje jen málo fotografických pramenů, ačkoli to bylo běžné v 17. kopinickém za války proti kmenovému svazu Zulů (1879), a činily tak i nižší stupně. O způsobu nošení plastronů se již nezmiňuje předpis z roku 1900. Nárameníky pro důstojníky byly spleteny ze zlatých šňůr s označením konkrétní hodnosti. Nižší stupně měly nárameníky v podobě rovné dvojité šňůry (případně i prosté, látkové).

Kalhoty byly pro všechny pluky tmavě modré s lampasy, a řídily se pravidly poplatnými pro veškerou britskou kavalerii. Totéž se vztahuje i na obuv. (Viz předchozí článek.) K uniformě patřily bílé kožené rukavice s manžetami.

Důstojníci nosili řemeny s patrontaškou a šavlové tašky podobné jako v husarských plucích. Husarským vzorům se rovněž podobaly mimoslužební součásti stejnokroje, pláště a peleríny, stejně jako uniformní variace pro službu v poli. Přes hulánku byl nošen ozdobný opasek – pro důstojníky zlatý dracounový, pro nižší stupně žlutý, vždy se dvěma šarlatovými průsvity. Kožené řemení nižších stupňů bylo standardní bílé; polní řemení z kůže v přírodní barvě, tak jako u ostatních odvětví kavalerie.

Husaři i kopiníci přejímali zjednodušené varianty polních uniforem, které se jen málo lišily od vzorů pro těžkou jízdu. Od přelomu 19. a 20. století nosili do pole standardní uniformu v barvě khaki, na níž byla příslušnost k tomu kterému pluku vyjádřena již pouze odznaky na límci.

Jezdecké kopí

Meče a palné zbraně kopiníků byly stejné jako u husarů, případně veškeré britské jízdy. Důstojníci si podrželi husarské šavle. Nápadnou výjimkou bylo kopí, typická zbraň hulánů.

Kopiníci jako druh vojska se v britské armádě objevili až po napoleonských válkách (1816), kdy již dávno tvořili součást kavalerií ve větší části Evropy. Jedna z událostí, které se staly podnětem k vytvoření britských kopinických regimentů, byl devastující účinek ataku polských hulánů ve francouzském žoldu na britskou pěchotu v bitvě u Albuery 1811 na Pyrenejském poloostrově. Nicméně, od svého vzniku si britští kopiníci dobývali slávu v řadě proslavených jezdeckých útoků jako u Alivalu (1846), Balaklavy (1854) nebo Omdurmánu (1898).

Kopí (lance), jednoduchá, ale strašlivá zbraň jezdectva si každopádně zasluhuje naši pozornost. Ve dvou posledních dekádách vlády královny Viktorie nosili jezdci kopí vzor 1868, které bylo do roku 1886 vyráběno z bambusu, s protáhlým ocelovým hrotem. Celé měřilo 9 stop (274 cm), vážilo 4 libry 8 uncí (2065 g). Kolem ratiště byl několikrát odshora dolů obtočen kožený řemínek, zakončený 13 palců (33 cm) dlouhou smyčkou.

Praporek neboli vlaječka ve tvaru vlaštovčího ocasu byl šarlatovo-bíle dělený, 2 stopy 5 palců (74 cm) dlouhý, 9 ¼ palce (23 cm) široký. Od roku 1885, protože sklizeň bambusu byla sezonní záležitost a jeho dodávky byly spojeny s potížemi, začalo se ratiště vyrábět z jasanového dřeva, s kováním stejným, jako u bambusové verze. Hmotnost činila 4 libry 4 ½ unce (1940 g).

Po celé období se používaly oba vzory. Při jízdě se kopí zasouvalo do malé botky připevněné k pravému třmenu.

Na základě výnosu Ministerstva války z roku 1895 byla stejná kopí zavedena i do výzbroje jezdců první řady každé eskadrony všech pluků těžké kavalerie (realizováno 1896).

Koňské vybavení

Ohlávka a další řemení se podobalo modelu pro dragouny, včetně ozdobného kování – i zde ve specifickém provedení pro určité pluky. Je zajímavé, že koně kopinických regimentů neměli ozdobné náprsní chocholy jako u husarů a těžké jízdy.

Čabraky důstojnických koní, stejně jako u dalších odvětví jezdectva, se řídily specifickými plukovními vzory, a nebyly znovu zavedeny tam, kde již dříve byly odloženy, nebo se s jejich zrušením počítalo. Zdá se však, že v popisovaném období si své čabraky zachovaly všechny pluky kopiníků, až do jejich definitivního zrušení. Výjimku ovšem představoval 21. kopinický, který – stejně jako ostatní koloniální jednotky – měl jejich používání zapovězeno i do roku 1897, kdy byl zařazen mezi britské pluky kopiníků.

Čabraky všech kopinických regimentů byly modré, se zaoblenými rohy (podle vzoru pro někdejší lehké dragouny). V jejich předních rozích byly vyšity iniciály VR, zatímco vzadu se nacházel ozdobný plukovní emblém. Všechny pluky měly přes čabraku přehozeno černé beránčí rouno s vykrajovaným soukenným lemem, barvy červené pro všechny pluky vyjma 17. a 21., kde byla nahrazena bílou, případně francouzsky šedou. Podél čabrak byly našity dva zlaté pruhy plukovního vzoru.

Typy sedlání, stejně jako koňské výstroje nižších stupňů, se řídily v podstatě stejnými pravidly, jako veškerá britská kavalerie (viz předchozí článek). Sedlový ranec byl v podstatě stejný jako u husarů, ovšem s písmenem L (Lancers); základní barva byla modrá, pouze pro 16. pluk šarlatová.

Na rozdíl od těžké kavalerie nepanovala v husarských a kopinických plucích snaha vybírat koně stejného odstínu a barvy, protože u nich bylo mnohem pravděpodobnější, že stráví dlouhá léta v zámoří, kde by to s velkou pravděpodobností nebylo možné. Při cestě do zámoří samozřejmě pluli koně spolu se svými pány, avšak na místě určení se vyskytovaly stejné problémy jako v případě těžké jízdy: choulostivější koně dovezení z Británie často umírali nebo onemocněli, takže museli být nahrazováni zvířaty místních plemen.

Pokud jde o krmivo, na počátku 20. století jezdečtí koně britské armády dostávali denní příděl obnášející 5,4 kg sena, 4,5 kg ovsa a 3,6 kg slámy, což bylo rozdělováno na tři nebo čtyři porce. Dodatečně bylo krmivo mícháno s řezankou, a jednou týdně se koním podávaly otruby, někdy s kaší z lněných semínek.

LEHKÁ KAVALERIE A JEJÍ KONĚ

Útoky kavalerie mohly rozhodnout o vítězství v bitvě, ačkoli pod špatným vedením mohly skončit katastrofálně. Klíč k úspěchu spočíval v razanci, s jakou udeří rychle se pohybující objekty na pomalé nebo nehybné cíle. Vždy bylo důležitější udržovat kontrolu než rychlost, takže „šarže“ ve cvalu byly vzácností. Mnohé zteče britské kavalerie vstoupily do dějin a staly se legendárními, především díky své riskantnosti, bez ohledu na to, zda byly korunovány úspěchem či nikoli. Následující dva příklady hovoří o zašlé slávě jízdy koloniálních dob.

Bitva u Omdurmánu, 2. září 1898

U Omdurmánu se Britové střetli s obrovskou přesilou dervišských kmenů ze Súdánu. Disponovali však lepší palebnou silou a pokosili nepřátele v první fázi bitvy.

Generál Herbert Kitchener, který velel britsko-egyptské armádě, chtěl za každou cenu dobýt Chartúm dříve, než se tam budou moci stáhnout zbývající síly dervišů. Proto nařídil 21. kopinickému, aby za tím účelem vyčistil cestu. Kopiníci byli natolik bojechtiví, že sotva stačil trubač zatroubit „klus“, vyrazili na zteč.

Kopiníci viděli před sebou jen malou část nepřátelských sil a nemohli zbrzdit cval dříve, než vtrhli do rokle, v níž se skrývalo 2500 domorodých válečníků. Dervišové nápor vydrželi, přičemž zabili 21 kopiníků a mnoho dalších zranili. Zabita nebo zraněna byla také více než polovina ze 447 koní. Kopiníci se však přeskupili a pokračovali opěšalí, vyhánějíce nepřátele palbou svých karabin.

Někteří důstojníci neblaze proslulou akci 21. kopinického u Omdurmánu pokládali za neuváženou. Naopak jiní ji považovali za důkaz, že kavalerie je stále víc než pouhá jízdní pěchota.

Bitva u Elandslaagte, 21. října 1899

Búrové při své invazi do Natalu dobyli železniční stanici Elandslaagte v průsečíku komunikací mezi Landsmythem a Dundee. Britové odpověděli tím, že je z této pozice vypudili obratným nasazením jezdectva a pěchoty.

Když Búrové nasedli na koně a začali ustupovat, zaútočily na ně ještě před setměním třikrát britské jízdní eskadrony. Búrové ztratili hodně mužů a byla jim ukořistěna dvě polní děla. Tento atak byl jedním z mála úspěšných svého druhu během búrské války (1899–1902).

„S napřaženými kopími a vytasenými šavlemi řítily se dvě eskadrony vpřed a prorážely cestu skrze zpanikařené Búry. Ti, jakmile uslyšeli dusot cválajících koní a pokřik jezdců, rozvolnili řady a pokoušeli se spasit útěkem … Půldruhé míle dragouni a kopiníci hnali utíkajícího nepřítele. Pak se shromáždili a cválali zpět, aby dokončili zkázu a pobíjeli uprchlíky, kteří unikli na počátku zteče.“ (Oficiální zpráva o akci u Elandslaagte, 1899)

Spolehlivý hřebec Vonolel

Hřebec jménem Vonolel byl šedák, kterého zakoupil v Bombaji polní maršál Lord Frederick Sleigh Roberts (1832–1914), jeden z nejúspěšnějších britských vojenských velitelů své doby. Kůň během druhé afghánské války (1878–80) nesl svého pána po cestě dlouhé 300 mil (480 km) z Kábulu do Kandaháru. Kůň i jezdec tvořili dokonalý pár. Lord Roberts byl vysoký jen přes 160 cm (5 stop 4 palce), zatímco Vonolel byl o málo větší než pony (o něco více než 145 cm v kohoutku). Královna Viktorie ocenila Vonolela za jeho služby třemi medailemi. Dostalo se mu také cti být v průvodu u příležitosti jejího diamantového jubilea roku 1897. Zemřel roku 1899 a byl pohřben v areálu Royal Hospital Kilmainham v Dublinu.

Roberts koupil svého arabského klusáka (charger) ještě když byl majorem, po tažení do Lushaie (1871–72), kde Britové porazili syna místního náčelníka, po němž byl kůň pojmenován. Ačkoli byl spíš nižšího vzrůstu, stal se Vonolel nejspolehlivějším koněm svého pána za druhé afghánské války. Poté se stal známým účinkujícím při slavnostních ceremoniích a bojových manévrech po celé Indii. Doprovázel Robertse i do Irska, když tam v letech 1895–1899 působil jako vrchní vojenský velitel.

 

Zdroje viz předchozí článek