Smrt nebo sláva!

Britská armáda používala koně všemi možnými způsoby, včetně tahání a přenášení zásob a vybavení. Ovšem okolo jedné třetiny těchto koní sloužilo jako jezdecká zvířata. Vojáci, kteří bojovali na koňském hřbetě, byli známí jako kavaleristé. Častokrát dominovali bitevním polím a plnili řadu důležitých úkolů.

Kavaleristé na velkých, těžkých a silných koních byli často nasazováni k rozbití nepřátelských formací. Navíc kůň poskytoval dvojnásobnou výšku. To umožňovalo generálům i jejich štábům pohybovat se po bojišti, povzbuzovat a usměrňovat své vojáky. Mohli je vidět zřetelněji nejen jejich vojáci, ale rovněž nepřítel, což z nich činilo hlavní cíle odstřelovačů.

V první části tohoto pojednání si přiblížíme britskou těžkou kavalerii, kterou tvořily pluky dragounů gardových (Dragoon Guards) a řadových (Dragoons). Dragouni byli původně jízdní vojáci, prvořadě určení pro pěší boj. Podle jedné z verzí se jejich název odvozuje od hlavní zbraně, kterou používali – renesanční ručnice s doutnákovým zámkem, zvané „drak“ (draco).

V raném období byli dragouni vybavováni méně jezdeckými oři, více však levnými herkami. Nicméně v 18. stol. se většina dragounských pluků vyvinula do podoby konvenčního jezdectva, schopného útočit tryskem a bojovat v sedle. Byli vyzbrojeni krátkými puškami, později karabinami, a dlouhými šavlemi nebo palaši. Britská armáda měla původně i lehké dragouny, používané k průzkumné a rekognoskační činnosti, a gardové dragouny, kteří plnili úkoly těžké kavalerie, především spočívající v razantních, šokujících akcích, rozvracejících šiky nepřátel.

Ke konci 19. stol. úloha těžké kavalerie postupně upadala, s tím, jak se zvyšovala palebná síla a přesnost pěchotních zbraní.

Britská kavalerie moderní doby již vyměnila koně za obrněná vozidla. Přesto však palácová jízda (Household Cavalry, která původně vystupovala v roli kyrysníků) a několik dalších jednotek dodnes vyjíždí na přehlídky v koňském sedle a nosí uniformy ve stylu 19. století, zejména když střeží osobu královny při slavnostních příležitostech v Londýně.

Reformy ministra války

V době nebývalého rozmachu Britského impéria sehrál významnou roli rok 1881. Dělo se tak ze dvou důvodů. V prvé řadě byly uplatněny poslední body reforem vikomta Cardwella z roku 1868 (ty se ovšem kavalerie týkaly jen nepatrně). Za druhé, tehdejší ministr války Hugh Childers v dubnu přijal zodpovědnost za zavádění nových reforem. Childersovy reformy zaváděly nový řád do organizace pěších regimentů a záložních jednotek, zásadně přepracovávaly hodnostní stupně, sjednocovaly systém hodnostních označení atd. Reformy z roku 1881 se týkaly i řadové kavalerie, která tím vstoupila do dvacetiletého období organizačních změn.

Tak v dubnu 1890 vzrostl kmenový stav jízdního pluku ze 488 mužů a 300 koní na více než 700 mužů a 450 koní. V prosinci byla tato struktura ještě pozměněna – místo původních dvou eskadron po 3 oddílech přišly čtyři eskadrony po dvou oddílech. Celkem 31 jízdních regimentů (tři palácové – Household – a dvacet osm řadových) se v podstatě drželo ustanovení z roku 1868: 3 pluky palácové stráže (Household Guard), 7 gardových dragounských (Dragoon Guards), 3 dragounské (Dragoon), 13 husarských (Hussar) a 5 pluků hulánů neboli kopiníků (Lanciers). Všechny dragounské pluky (kromě Royal Dragoons a Royal Scots Greys) tou dobou strávily nějaký čas v posádkách za mořem, většinou v Indii. Většina regimentů se rovněž účastnila kampaní v Egyptě a Súdánu jako pluky, případně oddíly nebo součásti Velbloudího sboru. Všech deset pluků sloužilo v búrské válce 1899–1902, zřízené pro službu v Indii byly přeřazeny mezi řadové, jako 19., 20. a 21. husarský. Až na konverzi 21. husarského na kopinický v roce 1896 zůstalo toto zřízení beze změn až do r. 1922.

Gardoví a řadoví dragouni

Deset regimentů gardových dragounů a dragounů si ponechalo svou strukturu pluků těžké jízdy, zavedenou po napoleonských válkách (r. 1816), přestože 6. gardový dragounský byl v roce 1854 krátkodobě zařazen k lehkým dragounům. (Prosím čtenáře, aby brali na vědomí, že místo kompletních titulací mohou být použity zkrácené názvy jako 1DG, 2DG, 1D nebo 2D, případně 1. gardový dragounský, 2. dragounský atd.) V roce 1881 existovaly následující regimenty:

• 1st King’s (Dragoon Guards)
• 2nd Dragoon Guards (The Queen’s Bays)
• 3rd (Prince of Wales’s) Dragoon Guards
• 4th (Royal Irish) Dragoon Guards
• 5th (Princess Charlotte of Wales’s) Dragoon Guards
• 6th Dragoon Guards (Carabiniers)
• 7th (Princess Royal’s) Dragoon Guards
• 1st Royal Dragoons
• 2nd Dragoons (Royal Scots Greys)
• 6th (Inniskilling) Dragoons

Tyto pluky se odlišovaly od ostatních jízdních regimentů svými kovovými přilbami s chocholem a červenými tunikami, až na očividnou výjimku v podobě 6. gardového dragounského, který nosil modré tuniky na památku své krátké existence v rámci lehké jízdy.

Přilby ve stylu pruských piklhauben byly v britské armádě zaváděny od roku 1847 (první model byla tzv. Albertova přilba) ze žlutého kovu (mosazi) pro gardové dragouny, z bílého (stříbrného) kovu pro dragouny; na jejich čelní straně byla umístěna osmicípá hvězda s plukovním emblémem uprostřed, na vrcholu odšroubovatelný hrot, při slavnostních příležitostech chochol z koňských žíní. Není třeba zdůrazňovat, že přilby pro důstojníky byly v mnohem honosnějším provedení. I zde existovala výjimka: 2. dragounský regiment, který díky své výsadě z počátku 18. století nosil granátnické čepice; v našem případě šlo o mohutné čepice z medvědí kožešiny, s bílým péřovým chocholem. Medvědice pro důstojníky byly vyšší, s chocholem z volavčích per.

Límec a špičaté manžety byly v barvě plukovního vyložení a z materiálu, jak je uvedeno níže. Z látky v barvě vyložení byly také nárameníky pro nižší stupně (s plukovním označením), důstojníci používali nárameníky ze splétaných zlatých šňůr, s příslušnými hodnostními odznaky.

Plukovní titul	Barva vyložení	Materiál
1st (King’s) Dragoon Guard	modrá	samet
2nd Dragoon Guards (The Queen’s Bays)	bílá	sukno
3rd (Prince of Wales’s) Dragoon Guards	žlutá	samet
4th (Royal Irish) Dragoon Guards	modrá	samet
5th (Princess Charlotte of Wales’s) Dragoon Guards	tmavě zelená	samet
6th Dragoon Guards (Carabiniers)	bílá	sukno
7th (Princess Royal’s) Dragoon Guards	černá	samet
1st Royal Dragoons	modrá	sukno
2nd Dragoons (Royal Scots Greys)	modrá	sukno
6th (Inniskilling) Dragoons	petrklíčově žlutá	sukno

 

Chochol na helmě byl zhotoven z koňských žíní v barvách podle pluku, které byly následující:

• 1st Dragoon Guards – červená
• 2nd Dragoon Guards – bílá
• 3rd Dragoon Guards – černá nad červenou
• 4th Dragoon Guards – bílá
• 5th Dragoon Guards – bílá nad červenou
• 6th Dragoon Guards – bílá
• 7th Dragoon Guards – černá nad bílou
• 1st Dragoons – černá
• 6th Dragoons – bílá

Pestrobarevné uniformy

S koncem 19. století nastával také soumrak pestrobarevných stejnokrojů, které po více než dvě stě let oživovaly bojiště takřka celého světa. Britští Dragoon Guards i Dragoons nosili také po roce 1881 v podstatě stejnou uniformu, jakou přijali v roce 1874. Až na drobné změny v detailech si výstroj a služební uniforma zachovávala danou podobu až do konce století. Základní část uniformy tvořil jednořadový zbrojní kabát – tunika (angl. tunic, něm. Waffenrock), v britské armádě zaváděný od r. 1855. Byl šarlatové základní barvy (modré pro 6th Dragoon Guards), a oblékali jej důstojníci, stejně jako „nižší stupně“ – poddůstojníci a vojíni jezdectva.

Stejnokroje veselých barev na první pohled napomáhaly k vzájemnému odlišení gardových dragounů, dragounů, husarů a kopiníků, ačkoli existovaly společné rysy v případě kalhot, výstroje a zbraní. Od roku 1874 byly (zřejmě pod vlivem pruské vojenské módy) zaváděny jezdecké kalhoty zastrkované do holínek. Dekorativní doplňky důstojnických stejnokrojů zůstávaly převážně v rámci pluků a beze změn, avšak sumky, tašky, výstroj a výzbroj nižších stupňů byly jednotné pro celou kavalerii (kromě Household Cavalry). Stejně standardní bylo pro všechny nižší stupně sedlání a koňská výstroj.

V aktivní službě byla nadále nošena tunika velké uniformy jako na počátku tohoto období, což platilo i pro zulskou válku (1879) a 1. búrskou válku (1880–81). V Afghánistánu se rozšířilo používání mimoslužebních nebo khaki uniforem, k nimž všechny stupně nosily většinou modré kalhoty. Do egyptské války 1882 většina kavalerie nastupovala v různých mimoslužebních převlečnících, což platilo pro důstojníky i nižší stupně. A konečně v devadesátých letech 19. stol. se stala mimoslužební saka téměř univerzální pro aktivní službu i mírové manévry, s přijetím řetízkových nárameníků v posledních letech století. Navíc byla khaki uniforma poplatná pro všechny kampaně v teplých zámořských koloniích.

Systém služebního řemení vymyšlený pro důstojníky generálem Samem Brownem (1824–1901) byl přijat velmi ochotně ihned po svém zavedení, a ještě před rokem1881 se nosil téměř univerzálně všemi stupni armády doma, stejně jako za mořem. Nižší stupně (tzn. mužstvo a poddůstojníci) zatím stále nosily bílý kožený řemen s patrontaškou až do zavedení hnědého koženého bandalíru, prvně použitého jízdní pěchotou a převzatého veškerou kavalerií v době 2. búrské války. Stalo se tak v roce 1900 (vzor 1897), ačkoli první model se objevil již roku 1882.

Řád místo chaosu

Chidlersovy reformy učinily značnou přítrž dosavadní individualitě (hraničící s benevolencí) v oblasti ozdobných doplňků uniforem – zejména důstojnických, takže začal vzrůstat význam tradičních plukovních emblémů (badges), nošených nejen na přilbách, ale také na sumkách apod. Na přelomu století již měl každý pluk těžké kavalerie svůj vlastní emblém, specifický v mnoha detailech. V téže době se také rozšířilo nošení límcových odznaků na velkých uniformách důstojníků jezdectva. Za zmínku stojí pluk 1st Dragoon Guards, jehož titulárním velitelem se roku 1896 stal císař František Josef I. Na jeho počest bylo důstojníkům tohoto pluku povoleno nosit límcový odznak v podobě rakouského orla.

Knoflíky ze „žlutého“ kovu (mosaz nebo tombak) nesly specifický emblém; pro důstojníky navíc byly zlacené.

Kalhoty, Wellingtonovy boty a další příslušenství

Ke standardní „velké“ uniformě nosili důstojníci i nižší stupně všech pluků pantalony z modrého sukna, s pruhy na bocích. Byly širší na stehnech a zužovaly se těsně pod koleny, takže bychom je mohli nazvat rajtkami. Tyto kalhoty se zastrkávaly do černých kožených holínek pod kolena, vpředu vykrojených do „V“. Nošeny byly ocelové ostruhy v podobě „jeřábího krku“, s řemínky a přezkami.

K velké ústroji pro pěší službu byly nošeny dlouhé kalhoty volnějšího střihu. Nosily se rovněž k nepromokavým botám (Wellington boots; nazvané podle stejnojmenného vojevůdce) s nasazovacími ostruhami.

Ke slavnostním a formálním příležitostem patřily bílé kožené rukavice s manžetami.

Ve výstrojních předpisech se objevuje termín „ramenní řemení“, což označuje řemeny přes levé rameno, na nichž byla zavěšena sumka neboli patrontaška z černé lakované kůže, u mužstva i karabina. Zatímco řemení nižších stupňů bylo zhotoveno z hladké bílé kůže, pro důstojníky byly pokryty dracounovými prýmky plukovního vzoru, se zlacenými nebo stříbrnými přezkami, nákončími, atd. Totéž platí o patrontaškách pro důstojníky, jejichž víko bylo pokryto ozdobným stříbrným obdélníkem. Výzdoba této součástky byla individuální a drahá, a pokud byl její majitel přeložen k jinému regimentu, bral si s sebou i patrontašku s příslušnými motivy. Navíc je nepochybné, že patrontašky byly odkazovány synům a synovcům.

Nápadné rozdíly panovaly také v provedení pásových závěsníků neboli opasků důstojníků a nižších stupňů. Od roku 1894 se chladná zbraň nenosila na vnějším opasku, ale na úzkém „opasníku“ pod kabátem.

Šavlové tašky

Nápadnou, přestože v té době již nefunkční částí důstojnické uniformy byla tzv. šavlová taška. Jednalo se o plochou brašnu zavěšenou na opasku spolu s kordem nebo šavlí, doplňovala uniformu husarů. Nicméně v britské armádě ji nosili důstojníci všech odvětví kavalerie. Po roce 1855 se vyráběla z hladké černé kůže, na vnější straně s plukovním emblémem. Výstrojní předpis z roku 1900 se o taškách již nezmiňuje, nicméně musely být mezi důstojníky oblíbené natolik, že se jich vzdali definitivně až roku 1902.

Malá uniforma

Po krymské válce byla dřívější furažka nahrazena čapkou připomínající svým tvarem krabičku na léčivé pastilky, takže se nazývala „pillbox“.

Důstojníci v rámci pluku nosili jednoduchou modrou „strážní“ kazajku s modrým mohérovým lemováním přednic, límce a manžet. Některé exempláře měly náprsní kapsy s mohérovým lemováním. Tento typ kazajky měli povolen také praporčíci a starší poddůstojníci.

Nedílnou součástí mimoslužební uniformy důstojníků již od napoleonských válek byl modrý převlečník s dlouhými šosy, který dostal v sedmdesátých letech ploché černé mohérové smyčky a lemy.

V kasárnách i v klubu

Dlouhou tradici má v britské armádě tzv. „stájová“ kazajka, kterou nosili důstojníci již během napoleonských válek. Byla šarlatové (pro 6th Dragoon Guards modré) barvy, bohatě zdobená plukovním premováním. Od roku 1881 měla být nošena do běžné služby v kasárnách, k jezdeckému výcviku, případně jako součást společenského úboru. Podobná byla také společenská vesta, oblékaná pod rozepnutou kazajku.

Pláště a peleríny

Důstojníci i nižší stupně britské kavalerie nosili při všech příležitostech pláště a peleríny šité z modrého sukna. Protože při jízdě na koni měly chránit většinu těla, mohly být hodně dlouhé, takže sahaly až ke kotníkům. Podšívka byla červená pro všechny regimenty, kromě 6th Dragoon Guards, kde byla bílá. Límec byl pro všechny pluky modrý, ačkoli postupem času docházelo k dílčím změnám.

Polní uniformy

Koncepci polní služební uniformy pro operace na půdě Evropy nebylo v letech po krymské válce věnováno příliš pozornosti. Dělo se tak proto, že kampaně britské armády se většinou odehrávaly na území Impéria a vojáci své oblečení rychle přizpůsobovali podmínkám, které válčení v koloniích udávalo. Podle poznatků z povstání sepoyů (1857–59) se pro teplé klima převažující v Indii a Africe nejlépe hodily khaki a bavlněné stejnokroje. Na přelomu 70. a 80. let byla již khaki téměř univerzální pro jednotky v Indii, ačkoli během zulské války a egyptské kampaně 1882 se armádní jednotky občas držely tradičních barev. Naposled bylo vidět šarlatové tuniky v bitvě Ginnis v Súdánu 1885. Jedinou položkou, která se roku 1881 stala univerzální, byla korková přilba pro službu v cizině (tropická helma) bílé nebo khaki barvy (nebo s khaki potahem), nošená s hrotem i bez něho.

V otázce polních uniforem dělaly jen nepatrné pokroky také velké armády evropského kontinentu, což se projevilo ve francouzsko-rakouské válce (1859), prusko-rakouské válce (1866) nebo francouzsko-pruské válce (1870). Velkou měrou nosily své slavnostní uniformy, jen málo přizpůsobené službě v poli. Rakušané a Francouzi oblékali těžké pláště (často pod nimi neměli uniformní kabát) a jediným ústupkem ze strany pruské a dalších německých armád byly holínky, do nichž se zastrkovaly kalhoty. Občas se nosily měkké mimoslužební čepice a čáky mívaly potah z nepromokavého plátna.

Na otázku, co by nosila britská armáda v případě, že by se v poslední čtvrtině 19. století zapojila do bojů v Evropě, existuje poměrně jasná odpověď. V polovině 80. let zde probíhaly experimenty s krycími stejnokroji, jimiž bylo na zkoušku vystrojeno několik pěších jednotek, nicméně ty je brzy vrátily do skladů. Podle všeho se taková opatření netýkala jezdectva. Na druhé straně ovšem, díky svým zkušenostem ze zámoří, byla britská armáda v oblasti polní uniformy v předstihu před Evropou a lze předpokládat, že důstojníci i mužstvo mohli nosit mimoslužební blůzy a zřejmě i tropické přilby, což by bylo pohodlnější, zejména proto, že přilba pro domovskou službu překážela při střelbě z pušky vleže. Do služby v poli se hojně mohly nosit lodičky nebo skotské čapky (glengeriies), zaváděné od 70. let. Je jisté to, že Ministerstvo války seznalo, že „aktivní služba i mírové manévry“ si vyžadují odpovídající výstrojní předpisy. Nicméně, další velký konflikt, v němž se Británie angažovala, neprobíhal v Evropě, nýbrž v Jižní Africe, kde se jednou provždy ukázalo, že polní podmínky vyžadují speciální uniformy a vybavení.

Kabáty pro polní službu

Když roku 1882 vypukla egyptská válka, byl některým regimentům gardových dragounů a dragounů vydán základní kabát v podobě šarlatového (modrého pro 6 DG) saka s límcem v barvě vyložení, pěti knoflíky na přednicích, bez lemování. Mělo nárameníky ze žlutých splétaných šňůr. Podobná blůza s drobnými úpravami byla zavedena kolem 1893/4. Během dalších dvou let byla vylepšena o dvě našité kapsy s chlopněmi na hrudi a o rok později dostala místo látkových řetízkové nárameníky, jaké před nějakou dobou nosila indická armáda a britská kavalerie na svých khaki blůzách.

V polovině sedmdesátých let 19. stol. se v zámořských koloniích objevil seržový převlečník. Zpočátku jej nosili důstojníci pěchoty, později (oficiálně až od 1891) i kavaleristé. Fotografie, ilustrace i krejčovské střihy často znázorňují nebo popisují seržová saka nebo blůzy, které, jako upravené oděvy nižších stupňů, mohli nosit důstojníci ve službě v cizině. Seržová blůza pro dragounské důstojníky byla na rozdíl od tuniky volnějšího střihu, opatřená náprsními a bočními kapsami, nadále v šarlatové barvě. K saku mohl být nošen opaskový systém Sam Browne s chlebníkem, polní lahví, pouzdrem na revolver a kordem. Mimořádně i hnědé kožené rukavice.

Roku 1896 byl zaveden nový typ saka šarlatové barvy, s řetízkovými nárameníky (jaké nosili důstojníci indické armády od časů povstání) a límcem v barvě vyložení. Blůza nahradila dosavadní krátkou kazajku. Bylo také zaváděno univerzální sako z modrého serže, v téže době a stejného typu jako jeho šarlatová varianta. Téměř beze změn se z něj vyvinula tunika uniformy č. 2, kterou nosí britští důstojníci až do dnešních dnů. Ke všem variantám saka se nosila čapka pillbox, stejně jako skládaná lodička, nikdy však přilba velké uniformy.

Polní pokrývky hlavy

Již v době krymské války zavedla britská pěší garda typ ploché skládací polní čapky, kterou nosilo mužstvo a poddůstojníci rakouské armády, a jejíž vývoj směřoval k „lodičce“. Do poloviny 70. let si tento typ čapky získal oblibu i mezi důstojníky sloužícími v zámoří, a fotografické materiály napovídají, že se mohly nosit téměř vždy v afghánském tažení 1878–80. Často se jí říkalo „Torinova čapka“ (pojmenovaná po irském důstojníkovi, který údajně navrhl její verzi pro britskou armádu). Jako čapka pro „aktivní službu a mírové manévry“ modré barvy se objevuje ve výstrojních předpisech od roku 1883.

Fotografie nasvědčují, že koncem r. 1900 a v r. 1901 byly při neformálních příležitostech a zejména v polních podmínkách nošeny měkké klobouky neboli „bush hats“. Byly obvykle bledě pálené, s vyhrnutým levým okrajem a – stále častěji – s plukovním odznakem. Některé pluky jako např. 2. gardový dragounský nosily rovnou střechu. Zdá se, že doma byla nošena hnědá kožená stuha kolem zvonu („puggaree“).

Výstroj a výzbroj

Přestože se posledních dvacet let 19. stol. neslo v podobě drastických změn ve výzbroji a výstroji britské armády, v prvních letech minulého století byly mnohé inovace zrušeny, nebo odkázány pouze k ceremoniálním účelům. Až na malé výjimky byla výzbroj a výstroj používaná Dragoon Guards a Dragoons totožná s tou, kterou nosila ostatní kavalerie, kromě Household Cavalry.

Nosný systém zavedený generálem Sirem Samuelem Brownem poté, co během povstání sepoyů přišel o levou ruku, se stal krátce před rokem součástí 1881 standardní bojové výstroje pro důstojníky celé armády. Na ilustracích a fotografiích vidíme spousty jeho exemplářů, nošených v Indii a Afghánistánu, stejně jako štáby a koloniálními jednotkami v zulské válce. Provedení se dvěma nosníky bylo podle všeho navrženo v roce 1878 poručíkem Sirem Basilem Templer Graham-Montgomerym v Indii. Šlo zřejmě o vůbec nejčastěji používanou součást důstojnické výstroje, jaká byla tehdy nošena. Až dodnes – nebo jeho odvozenina zvaná „dohoda“ – je standardem pro důstojníky a vyšší poddůstojníky bezpočtu zemí.

Jezdecké meče neboli kordy

Přinejmenším od poloviny 19. století se únavně opakuje scéna, kdy britský voják odchází do války doprovázen pokřikem veřejnosti ohledně jeho výzbroje a výstroje. Od Krymu po současné konflikty v Iráku či Afghánistánu dochází ke skandálům, týkajícím se kvality a (obvykle šetrného) nákupu tohoto materiálu.

První univerzální meč pro veškerou jízdu byl vzor 1853, modifikovaný roku 1864, s miskovitou záštitou, do níž byl proražen maltézský kříž, nahrazující litinovou záštitu se třemi pruty (které se pravidelně lámaly). Tento meč byl nošen od habešské až po egyptskou kampaň. Bohužel to však byla spíše úderná zbraň, jak se ukázalo v bojích proti silně oděným domorodým protivníkům během třetí afghánské války a egyptského tažení. Stručně řečeno, čepel meče byla tupá a neúčinná jako sečná zbraň. Vzor 1882, který vycházel ve dvou délkách (kratší pro lehkou jízdu), se ukázal ještě horší, a jeho závady (spolu s pěchotním bajonetem) vedly k dalšímu skandálu. Proběhla celá řada modifikací, jejichž výsledkem však nebyly žádné velké změny k lepšímu. Je zajímavé, že většina mečových a bodákových čepelí používaných britskou armádou v té době byla vyráběna v Solingenu v Německu. Zdá se však, že problém spočíval spíše v designu než v materiálu.

Po mnoha peripetiích, komisích a soudních řízeních byl až v osmém roce minulého století schválen kord, určený pro všechny druhy kavalerie. Je ironické, že tento „dokonalý jezdecký meč“ vzor 1908 byl poslední tohoto druhu v britské armádě a jeho zavedení se překrývalo se zánikem kavalerie, přičemž byl jen minimálně používán ve Velké válce a dnes jde o čistě ceremoniální položku.

Poboční zbraně důstojníků těžké kavalerie se měnily jen málo, počínaje vzorem 1821. Byl modifikován roku 1834, kdy byla zavedena „zimolezová“ záštita a znovu 1856, kdy některé pluky přejaly svitkovou záštitu. V r. 1887 byl tentýž meč opatřen silnější čepelí a rovněž zesílenou zimolezovou záštitou, a stal se standardním pro důstojníky veškeré jízdy.

Po roce 1885 se již kord nenosil na jezdcově opasku, nýbrž zastrčen do koženého pouzdra připevněného k brašně na podkovy, na levé straně sedla.

K zabránění ztráty meče při akci sloužil plochý kožený řemínek zakončený střapcem neboli zápěstník. Od 18. století se ve své podobě pro nižší stupně změnil jen málo. Naopak v provedení pro důstojníky již představoval víceméně dekorativní prvek zakončený dracounovým košíčkem – portepé.

V kavalerii britské (a nejen britské) armády tohoto období se rozšířilo používání hulánského kopí i na přední řady dragounských regimentů. S touto nebezpečnou zbraní se však seznámíme v dalším díle tohoto pojednání, věnovanému jízdním kopiníkům.

Karabiny a revolvery

Všechny druhy britské kavalerie (kromě kopiníků) nosily od poloviny 18. století karabiny. Na rozdíl od mečů nebyly palné zbraně nijak závadové – alespoň nejsou žádné zmínky o problémech. Zadovkou Snider nahradila jednoranná, zezadu nabíjená puška Martini-Henry s pákovým napínáním, kterou od doby kolem 1874 používala veškerá pěchota a v podobě karabiny šla do výroby kolem 1877. Po malých úpravách zůstávala karabina Martini-Henry standardem až do devadesátých let 19. století. Gardoví dragouni a dragouni ji nosili do strážní služby, na koni i pěšky. Poslední karabina, která se nosila na obrtlíku připevněném k ramennímu řemenu, byla Sniderova, zatímco Martini již byla umístěna v botce neboli „vědru“ u pravé strany sedla.

Od roku 1894 byla kavalerie přezbrojována účinnější opakovačkou systému Lee-Metford. Tato zbraň měla zásobník na pět nábojů, dosud naplněných černým prachem. Krátce poté však již došlo k vynálezu bezdýmného střelného prachu, a hlaveň pušky Lee byla nahrazena Enfieldovou verzí. Vznikl tak první typ z celé řady slavných pušek Lee-Enfield – nejprve v pěchotním provedení, pak jako jezdecká karabina vzor 1898. Většina jezdeckých pluků za búrské války již používala karabinu Lee-Enfield s šestiranným zásobníkem, což byla poslední karabina používaná britskou armádou, až byla v l. 1902–04 zaváděna univerzální krátká opakovačka Lee Enfield (SMLE).

V jízdní strážní službě 1881–1897 nosil voják karabinu s botkou opřenou o pravé stehno, přičemž ji držel za předpažbí. Poté spolu se zavedením karabiny Lee-Metford byly v jízdní strážní službě nošeny jen meče. Pro pěší strážní službu, stráž ubikace, byla před r. 1897 rovněž určena karabina. Když byla stráž v pohybu, nesla své karabiny na rameni (tzn. na povel „Na rámě zbraň!“; v tehdejší terminologii „Advance!“). Na pochodu, při nasedání a sesedání byla karabina nesena na řemenu.

Individuální zbraní důstojníků již od krymské války byl revolver. Modelů, nošených mezi těmi lety a obdobím, o němž se zde hovoří, bylo mnoho, s rozdílnou účinností. Neoblíbený služební revolver Enfield důstojníci často nahrazovali individuálními typy. Tato situace trvala přibližně do přelomu 80. a 90. let, kdy se ujaly revolvery systému Webley. Od té doby se Webley stal prvořadým dodavatelem revolverů pro britské ozbrojené síly na dobu více než sedmdesát let. Revolvery byly vydávány také vyšším poddůstojníkům (seržantům).

K r. 1895 byly autorizovány standardní dalekohledy a pouzdra, spolu s důstojnickým vzorem polních lahví a nosných řemenů. Ve službě nosili důstojníci svůj standardní meč pro těžkou kavalerii, ačkoli mnozí si jej zvlášť pro tento účel zakoupili. Zápěstník byl ve stejném stylu jako uniforma, tedy jen hnědý kožený.

Kulomety

Poskytnout úplný popis kulometů neboli strojních pušek, jako všeobecných armádních zbraní používaných také gardovými i řadovými dragouny, by přesahovalo rámec tohoto článku. Nicméně, ke škodě nemusí být alespoň stručná zmínka o jejich historii.

V roce 1871 do výzbroje britské armády zavedeny první kulomety Gatling, které posloužily v bojích proti Ašantům (1874), Zulům (1879), a vůbec ve většině kampaní 80. let. Navíc byly používány podobné zbraně systémů Gardner a Nordenfeldt. Jak strašlivou spoušť tyto rychlopalné zbraně páchaly mezi domorodci, vyzbrojenými často jen starými mušketami nebo oštěpy, není třeba hovořit. Nicméně, s daleko horší zbraní přišel v roce 1891 Hiram Maxim: jeho strojní puška s pásovým zásobníkem a kadencí 400 výstřelů za minutu se v různých verzích udržela až do let druhé světové války. Kulomet Maxim byl brzy zařazen do výzbroje téměř všech odvětví britské armády (paradoxně – s výjimkou Královského dělostřelectva) vč. kavalerie; zde každá eskadrona disponovala strojní puškou na speciálně konstruované lafetě.

Britská armáda byla vůbec první, která Maximův kulomet použila v boji. Stalo se tak za války proti Zulům v l. 1893–1894, kdy padesát vojáků se 4 kulomety bylo napadeno 5000 domorodců. Výsledkem byl masakr, jemuž padlo za oběť kolem 3000 zulských bojovníků. I tento fakt již ohlašoval příchod nové doby, poznamenané hrůzami dvou světových konfliktů …

Řemení z nebarvené kůže

Nástup zezadu nabíjených palných zbraní na bojiště nevyhnutelně vedl k obrovskému nárůstu spotřeby munice. Brzy se staly nezbytnými bandalíry na další náboje, z nichž první typ se objevil roku 1882. Zpočátku je vyráběli místní řemeslníci a většinou je používala jízdní pěchota, po níž však záhy následovala kavalerie a další odvětví armády. Byly nošeny Velbloudím sborem při súdánském tažení, i na mnoha jiných místech. Na domácí půdě se začaly používat kolem 1891, ačkoli se zdá, že je používala výhradně jízdní pěchota. Jakmile začaly být odkládány patrontašky s řemenem, zejména v polních podmínkách, přicházely ke slovu bandalíry. Každý bandalír nesl 50 nábojů ve čtyřech 10nábojových schránkách, plus dvě 5nábojové schránky kolem pasu. V souvislosti s puškami Lee-Enfield byl bandalír inovován jako vzor 1901.

KOŇSKÉ VYBAVENÍ

Pro důstojníky

Problematika koňského vybavení (především sedlání) v britské armádě je dlouhá a složitá, a zde se jí nelze věnovat podrobně. První položkou pod nadpisem „Koňské vybavení“ ve výstrojních předpisech pro Dragoon Guards a Dragoons je „čabraka“, deka překrývající celé sedlo vč. původních pouzder na pistole neboli holstrů. Její provedení mělo odpovídat plukovnímu vzoru a předpis zdůrazňoval, že „nesmí být znovu zavedena do pluků, které ukončily nebo mají ukončit svou existenci“. Navíc neměla být přinášena do Indie, ani v této zemi používána. Každopádně, v roce 1896 musely uložit čabraky do depozitů všechny britské jízdní pluky.

Jen jeden exemplář zůstával až do 1922 vyhrazen pro koně plukovního tympánisty (Drum Horse). Nicméně hudebníky viktoriánské kavalerie představím čtenářům až později.

Přes čabraku bylo přehozeno rouno z „černého ukrajinského beránka“, lemované červeným vroubkovaným suknem (bílým pro 2. a 6. gardový dragounský) a podšité hustou bavlněnou tkaninou (tzv. Moleskin; „anglická kůže“). Po zrušení čabraky začalo být používáno rouno ve větším provedení. Mimoslužební rouno bylo autorizováno podobně jako ústroj, bez lemu a rozparků, umožňujících sáhnout na holstry. I to však bylo zrušeno v roce 1896 a nenosilo se v Indii.

Vojenské sedlo prodělalo největší část svého vývoje právě v letech 1881–1902. Postup od dřevěného oblouku přes železný až po univerzální vzor sedla s ocelovým obloukem, se do značné míry vztahoval na mužstvo. V případě důstojníků se do r. 1896 změnilo jen málo. V předpisech z let 1883 a 1891 je zmiňováno jako sedlo „husarského“ vzoru, ačkoli ve skutečnosti šlo o militarizované lovecké sedlo. Okraj sedla byl modrý pro všechny, kromě 6th Inniskilling Dragoons, kde byl bílý.

Uzda a otěže byly hnědé kožené, s vojenskými přídavky v podobě další otěže (bridoon rein) a dekorativní bosáže u uší a huby. Bosáž u uší měla tvar mosazných rozet často s plukovní devizou, zatímco na bosáži u huby, rovněž mosazné, byla vyražena koruna nad podvazkem, uvnitř něhož se nalézala koruna nebo plukovní odznak. Do roku 1896 byla nošena řetízková čelenka, kterou pak nahradila čelenka šňůrková, jakou používaly i nižší stupně. Všechny dragounské pluky používaly nákrční chochol, připevňovaný k ohlávce při slavnostních příležitostech – pro 1. dragounský byl černý, pro 2. dragounský barva černé nad šarlatovou, pro 6. bílý.

Pro nižší stupně

Stejně jako v případě jiných prvků uniforem a výstroje britské armády, zrychlil se v průběhu posledních třiceti let 19. stol. i vývoj sedlářství. V souladu s oddíly o výzbroji a výstroji nebude ani tento odstavec zacházet do hloubky konstrukce a detailů sedlání a koňské výstroje. Probereme zde v základech představená sedla a necháme na ilustracích, aby hovořily za sebe.

Sedla

První univerzální typ předpisového sedla pocházel z nově vytvořeného Armádního arzenálu r. 1856. Do té doby panovaly rozdíly mezi sedly používanými rozličnými odvětvími armády. Nové sedlo bylo považováno za velmi uspokojivé a bylo založeno na návrzích zesnulého kapitána Nolana, který se proslavil u Balaklavy (1854). Bylo to sedlo s dřevěnými výztuhami (Wood arched saddle) s bočnicemi, které udrželo celkovou hmotnost kolem 220 liber (přes 15 ½ Stone). Prodělalo většinu kampaní šedesátých a sedmdesátých let 19. stol. a koncem století je rovněž používalo mnoho jednotek zeměbrany (Yeomanry).

Druhé univerzální sedlo, které úřad schválil, byl typ z roku 1872. Bylo známé jako ploché sedlo s železnými oblouky (Flat Iron Arch saddle) a příliš se nepovedlo, protože jeho železné výztuhy snadno povolovaly, díky čemuž snadno docházelo k tomu, že sedlo tlačilo na páteř koně. Poté následovala jedna změna za druhou, z nichž poslední bylo sedlo s železnými úhlovými oblouky (Angle Iron Arch saddle) z r. 1878. Jeho zkušební exempláře používaly pluky King’s Dragoon Guards a 17th Lancers během zulské války 1879 a zjistily, že má nedostatky. Raději používaly staré sedlo s dřevěnými oblouky. Úpravy z l. 1882 a 1884, uplatňující ocel místo železa, byly stále neuspokojivé, takže v osmdesátých letech britská kavalerie zjistila, že jí slouží celá směsice zkušebních vzorů.

Až konečně v r. 1891 byl schválen vzor univerzálního ocelového klenutého sedla (Steel Arched Universal saddle) Mark I. Po něm následoval v r. 1893 Mark II a Mark III z r. 1898. Všechny tyto typy znamenaly velké vylepšení oproti svým předchůdcům, s jednodílným posedlím, vyšší zadní rozsochou pro jezdectvo, širšími bočnicemi a doplněním podbřišníku popruhem ve tvaru V.

Udidla

První univerzální vzor udidla přišel v roce 1860; lícnice byla s udidlem spojena tyčkou ve tvaru T. Na vzoru 1885 byla tyčka „T“ nahrazena řetízkem a sponkou.

Jezdecká výstroj

Správné rozložení výstroje na sedle hrálo důležitou roli pro pohodlí koně, stejně jako jezdce. Pod sedlem byla položena skládaná deka (čtyřikrát složená) šedé, později hnědé barvy. Na vnější straně (po jezdcově pravé straně) sedla byla umístěna botka („vědro“) na karabinu, strážní kolík (k uvazování koně) a lano. K bližší (levé) straně koně bylo připevněno pouzdro na podkovy. Od doby kol. 1881 až 1885 mohla být k tomuto pouzdru připnuta pochva s mečem. Poté bylo zavedeno speciální pouzdro. K levé zadní části sedla byl někdy připevněn krmný vak. U přední části sedla, na hrušce se nacházel pár brašen, které v polovině století nahradily holstry. K brašnám mohly být připnuty služební kotníkové boty a plášť. Za posedlím se nacházel ranec, trubkovitá soukenná brašna, k níž byla připnuta jídelní souprava – „kantýnka“. Jídelní soupravu tvořila dvoudílná kovová skříňka, kterou bylo možné použít jako pánev a jídelní misku. Uvnitř mohl být navíc plechový pohárek. Po r. 1895 měli příslušníci prvních řad eskadron gardových dragounů i dragounů na pravém třmenu botku pro kopí. Pro slavnostní příležitosti bylo přes brašny a ranec vzadu přehozeno beránčí rouno, nyní pro gardové i řadové dragouny ve dvou částech a černé. V r. 1895 byl zrušen ranec, a nosil se jedině při slavnostních příležitostech.

Sedlový ranec

Tato část výstroje patřila k jezdcovu náčiní již od počátku 19. stol. a v průběhu let zaznamenala jen malé změny. Ranec byl zhotoven ze sukna, někdy vyztuženého silným plátnem nebo plachtovinou, připevněný k zadní části sedla. Často byl překryt zadní částí rouna, které evidentně zadržovalo vlhkost. Jeho obsah měl být následující: 2 páry ponožek, 1 košile, 1 kalhoty, 1 ručník, 1 kartáč na šaty, mimoslužební čapka a vak.

Ranec pro Dragoon Guards i Dragoons (kromě 6th DG) byl šarlatový, se žlutým plukovním označením uprostřed žlutého kruhu. 6. gardový dragounský měl ranec modrý, s bílým nápisem a kruhem. Do krymské války měla většina pluků římské číslice nad DG nebo D, ale v r. 1875 bylo nařízeno vyměnit římské číslice za arabské.

KONĚ JEZDECTVA

Musíme však věnovat alespoň trochu pozornosti nerozlučným kamarádům a nezbytným dopravním prostředkům kavaleristů – koním. V dnešní době je těžké si představit, že před sto dvaceti lety, navzdory nástupu železnice, byl hlavním prostředkem silniční dopravy kůň. Byl to živý tvor nezbytný pro život na farmě a na venkově, stejně jako ve městě. V armádě poskytoval hybnou sílu pro transport děl, zásob, výstroje a samozřejmě kavaleristů v často nepřátelských, občas nehostinných, nejednou rozsáhlých oblastech světa, kde nebyl možný jiný způsob dopravy.

Na britské půdě až do poloviny osmdesátých let 19. stol. systém nákupu koní pro jízdní pluky spočíval na bedrech konkrétních důstojníků jednotlivých regimentů, kteří měli oko na koně. Někdy to byl pobočník, jindy, především mezi 50. a 80. lety, veterinární důstojník. K r. 1881 byli nejvíce žádaní angličtí plnokrevníci, kteří měli být vysocí mezi 14,5 a 15 pěstmi a staří nejméně 5 let. Důstojníci si samozřejmě kupovali vlastní koně, z nichž nejoblíbenější byl hunter neboli honební kůň. V roce 1887 bylo konečně rozhodnuto o vytvoření samostatného oddělení pro záležitosti remont, a tak vznikl Army Remount Department. Zodpovídal za nákup koní, stanovení standardů a cen. Tím se zlepšila kvalita koní a věková hranice byla zvýšena na šest let, než se zvíře stalo vojenským koněm, o výšce nejméně 15 pěstí.

Podle zvyklostí se v plucích snažili, aby všichni koně v rámci eskadron měli shodnou barvu. Jen pro Queen Bay’s a Royal Scots Greys platilo, že měly ve všech eskadronách šedé koně. 7th Dragoon Guards měl očividně jistý čas eskadrony posazené na vraných koních a koncem 19. století jezdila na černých koních jeho kapela. Nicméně pro většinu pluků byla normou hnědá, pokud možno v tmavších odstínech.

Když pluky odjížděly do služby v zámoří, často opouštěly břehy zároveň s transporty svých koní, ale v průběhu kampaně zařazovaly do služby i místní zvířata, a špatní koně často hynuli nebo byli rychle opotřebováni. Nicméně, příběh o dodávkách remont a koní v britských koloniálních službách je tématem pro jiné pojednání.

Konec jezdeckých atak

Poté co, v raném novověku proti rytířům nastoupila pěchota vycvičená v používání píky a arkebuzy v raném novověku, byl i v 17. a 18. století úspěch boje na koňském hřbetě limitován zbraněmi typu španělských jezdců, pušek s bodákem a kanónů, a taktikou, jakou užívala pěchota formovaná do obranných čtverců nebo pálící salvami. Byly to však teprve hrozivé ztráty způsobené moderním dělostřelectvem, puškami a kulomety, které nakonec učinily přítrž jezdeckým ztečím.

Nicméně, jednotky King’s Troop a Royal Horse Artillery stále praktikují ježdění jako součást své celoroční tréninkové sezony na plážích Cornwallu. Tento výcvik se zásadně liší od bitevních atak, ale pomáhá budovat důvěru mezi koněm a jezdcem, a také připravuje zvířata na nepředvídatelné situace, které mohou nastat při plnění ceremoniálních povinností v Londýně.

 

HLAVNÍ ZDROJE

Bruce Basset Powel’s Uniformology (Internet)

National Army Museum (Internet)

Zdrojem všech obrázků je archív autora, nebo Pinterest