Perla v koruně

V průběhu 18. stol. se na indickém území střetávaly britské a francouzské zájmy, až v důsledku sedmileté války (1756–1763) získala vrch Britská Východoindická společnost, která celý subkontinent postupně kolonizovala.

K největšímu rozmachu britského koloniálního panství došlo v době královny Viktorie (*1819 – †1901, panovala 1837–1901). Tak byla dne 1. listopadu 1858 ustanovena tzv. Britská Indie (Britský Rádž), zabírající území celé dnešní Indie, Bangladéše, Pákistánu a Barmy (poslední do r. 1937). Britská vláda tak formálně převzala moc od Východoindické společnosti, a královna Viktorie byla v roce 1876 prohlášena indickou císařovnou. Bohatá, mnohotvárná země se tak stala opravdovou perlou v koruně britského impéria. A tento stav se v podstatě nezměnil až do roku 1947, kdy Indie získala nezávislost.

Plukovník Skinner a jeho jízda

Pokud si chtěla Británie udržet ohromná koloniální panství, musela mít k dispozici početné vojsko, schopné zasahovat proti vnějším nepřátelům, stejně jako při potlačování dělnických nepokojů a lidových povstání. Od 19. století k tomu v Indii sloužily domorodé jednotky, které po bezprostředním podřízení této země koloniální správě byly zařazeny do řad britské armády.

A právě v této době vstoupil na scénu schopný muž jménem James Skinner. Narodil se v roce 1778 jako nejstarší ze tří synů Skota Herculese Skinnera a princezny Jeany, pocházející z řad indické válečnické aristokracie, Rádžpútů. Smíšený manželský pár měl ještě tři dcery, jimž se otec Hercules rozhodl dát vzdělání. Prosadil svou vůli i přes odpor manželky, v jejíchž očích to porušovalo čest Rádžpútů. S takovým porušením rodových tradic se hrdá princezna nemohla smířit, takže spáchala sebevraždu.

Není divu, že z nejstaršího syna takových rodičů vyrostl schopný a charismatický vůdce. James nejprve navštěvoval církevní školu a poté byl vzděláván v internátní škole. Potom se stal tiskařským učněm v Kalkatě, což se mu ale brzy znechutilo – utekl a začal se živit příležitostnými pracemi na bazaru. Tam ho našli a odvezli zpátky domů. Pak začal pracovat v advokátní kanceláři, ale v opisování úředních dokumentů svou budoucnost nespatřoval. Jednoho dne navštívil rodinu Jamesův kmotr. Mladík se mu svěřil s přáním stát se důstojníkem v armádě, což však nebylo možné kvůli jeho indické krvi. Kmotr mu navrhl, aby místo toho vstoupil do služby v armádě Maráthské říše a napsal mu průvodní dopis pro francouzského generála De Boigne, který byl jejím velitelem.

Skinner byl přijat jako praporčík a sloužil osm let, do roku 1803. Během té doby si vedl velmi statečně v bojích proti různým znepřáteleným náčelníkům ve střední Indii a Rádžasthánu. Nejhorší chvíle jeho života nastaly po bitvě u Uniary v lednu 1800. Bojoval v zadním voji a přežil jako jeden z mála. Byl na bojišti ponechán svému osudu, protože utrpěl střelnou ránu do rozkroku. Ležel v bezvědomí od časného odpoledne do úsvitu následujícího dne. Neměl jídlo ani vodu a celé dva dny strávil ve strašných bolestech a svým nářkem plašil šakaly, kteří si dělali zálusk na raněné vojáky. Skinner měl štěstí: život mu nakonec zachránila žena z nejnižší kasty nedotknutelných (též nedotýkatelných), která mu přinesla chléb a vodu. Pak ho odvezli do nepřátelského tábora, kde s ním bylo dobře zacházeno a jakmile se zotavil, byl propuštěn. Stařeně, která ho zachránila, poslal za odměnu 1000 rupií.

Po návratu do služby se účastnil dalších válečných tažení, zejména proti muži zvanému George Thomas, což byl dobrodruh, který sám sebe ustanovil jako vládce Hansi v Pandžábu. Zaútočili na něj v pevnosti zvané Georgegarh, ale podařil se mu zoufalý útěk a nakonec byl donucen vzdát se v Hansi. Když vypukla válka mezi Maráthskou říší a Brity, Skinner stejně jako ostatní anglo-indičtí důstojníci odmítl bojovat a byl propuštěn ze služby. Pak se nechal získat ke spolupráci s Brity; narážel však na množství předsudků, které téměř zapříčinily jeho odchod ze služby. Naštěstí zasáhl Lord Gerard Lake (1744–1808), vrchní velitel britských vojsk v Indii, který mu nabídl velitelský post u jezdectva. Skinner souhlasil pod podmínkou, že nebude bojovat proti svému bývalému pánu, Daulat Rao Sindovi. Po porážce maráthské armády u Dillí (11. září 1803) přeběhlo 800 jezdců k na britskou stranu a žádali, aby mohli sloužit pod velením „Sikander Sahiba“. (Tato scéna je zachycena ve filmu The Man Who Would Be King (Muž, který chtěl být králem), kde je také vysvětleno, že „Sikander“ je místní podoba jména Alexandr (Veliký), jehož říše sahala do severozápadní Indie.) 

A tak se zrodil slavný nepravidelný jízdní sbor, známý jako 1. Bengálský jízdní pluk, v roce 1896 přejmenovaný na 1. Bengálský kopinický pluk; krátce Skinnerova jízda (Skinner’s Horse).

Boj s předsudky

Jízdní sbor plnil vzorně všechny úkoly, a pro Skinnera znamenalo ránu, když britské velení o tři roky později (1806) rozhodlo o jeho redukci z úsporných důvodů. Skinner alespoň získal povolení, aby si podržel jádro pluku a jako odškodné dostal pozemky s ročním výnosem 20 000 rupií. Na základě pozdějšího rozhodnutí, že jako britský poddaný nesmí vlastnit v Indii půdu, se jeho příjem snížil na důchod plukovníka ve výši 300 rupií za měsíc. Až v roce1809 dostal rozkaz, aby svůj sbor postavil znovu. Tento cyklus redukce a budování se opakoval v l. 1819–1825, a mezitím Skinner strávil jen dva klidné roky. V roce 1826 mu byl propůjčen Řád lázně, ačkoli po zjištění, že nemá dostatečně „dobrý původ“, nebyl přijat do jeho společenství. Již dříve byl Skinner znechucen tím, že ačkoli se vypracoval na velitele nejméně 3000 mužů, měl stále hodnost majora. Nakonec byl povýšen na podplukovníka, avšak ne proto, že byl jedním z nejschopnějších velitelů v britské armádě, ale jen aby mu král Jiří IV. prokázal čest.

Nicméně, hodnost podplukovníka se v britské armádě rovnala lokálnímu brigadýrovi. Skinner tím dosáhl limitu na svém služebním postupu. Jednou napsal: „Domníval jsem se, že sloužím lidem, kteří nechovají předsudky vůči kastě nebo barvě pleti. Zjišťuji však, že jsem se mýlil.“

V důsledku svého původu a kariéry, strávené částečně v Maráthásu, částečně s Brity, se Skinner pohyboval ve dvou světech. Jeho vzpomínky z dětství na indickou matku i z mládí na boje ve střední Indii ho svazovaly s indickým světem. Jeho domácí zvyklosti byly více indické nežli britské; lze také říci, že díky svým 14 manželkám měl velkou rodinu. Jeho městským sídlem byl přepychový zámek s kolonádami v klasickém slohu, ale s oddělením pro ženy (zenana) a lázněmi z indického mramoru. Ve svých městských domech v Hansi a Belaspore žil jako indický feudál, s velkým zájmem o kultivaci svých statků. Své statky však objížděl v ryze britském kočáře, doprovázen svými jezdci.

Mnozí ze Skinnerových přátel vzpomínali na vybraná indická jídla, příjemné rozhovory a relaxace s vodní dýmkou. Mluvil plynně místním dialektem a do konce života hovořil snadněji persky než anglicky. Znal jména a místa narození všech svých vojáků a na své oslavy zval muže všech hodností. Vedle talíře vždy položil svou starou lžíci, aby připomínala jeho prostý původ. V pozdějším období svého života navazoval přátelství s vysoce postavenými britskými důstojníky a úředníky. Jedním z nich byl Sir John Malcolm, který se v jednom ze svých dopisů Skinnerovi svěřil: „Nebudu Vám lichotit, když řeknu, že jste stejně dobrý, jako ostatní Angličané, které znám; ale navíc jste sžitý s domorodci, zčásti původem a zcela výchovou; vyzbrojil jste je, rozumíte jejich povaze, chápete jejich předsudky; můžete je povzbuzovat, aniž byste je kazil; vědí, co si mohou dovolit, a co je důležitější, že vědí, co si dovolit nesmí. Nadřazenost Vašeho sboru spočívá na základech, které nemá žádný jiný.“

James Skinner zemřel v prosinci 1841 ve věku 63 let. Byl pohřben v Hansi se všemi vojenskými poctami, jeho pohřební průvod tvořila dlouhá řada jeho milovaných „žlutých chlapců“ („Yellow Boys“). O dva měsíce později byly jeho ostatky převezeny do Dillí, k pohřbu na britský způsob. Místo jeho posledního odpočinku se nachází pod podlahou kostela sv. Jakuba, který byl postaven na Skinnerovy náklady přes 20 000 liber, na základě jeho snu a závazku, který učinil, když ležel v bolestech na bojišti u Uniary. V roce 1857, kdy se rozhořela tzv. vzpoura sepojů, vtrhli do kostela vzbouřenci – i oni však respektovali hrobku „Sikander Sahiba“.

Skinnerovi důstojníci

Většinu důstojnického sboru Skinnerovy jízdy tvořili Indové. Jednou z mála výjimek byl poručík James Skinner, plukovníkův syn a pobočník. A též major William Fraser (1784–1835). Tento pozoruhodný muž přijel do Indie již v roce 1799 a v r. 1805 se stal tajemníkem Sira Davida Ochterlonyho (1758–1825), generála Východoindické společnosti. Později byl tajemníkem guvernéra Bombaje, Mountstuarta Elphistona (1779–1859), při jeho poselství do Kábulu. V r. 1815 byl politickým agentem generálmajora Martindala, doprovázejícím malý oddíl pod vedením Jamese Skinnera, který táhl do Himálají obsadit oblasti zasažené invazí Gurkhů. V r. 1819 se usadil v Garvhálu a v r. 1826 se stal členem Bankovní rady.

Fraser byl složitý charakter, který působil dojmem mírumilovného člověka, ačkoli ho lákalo nebezpečí a využil každé příležitosti zúčastnit se války a řítit se do boje. Přestože byl civilista, jeho vášní bylo vojenství a podařilo se mu přesvědčit generálního guvernéra, aby mu udělil vojenskou hodnost za účelem vypořádání se s domorodými náčelníky. Byla mu nabídnuta hodnost podplukovníka bez pravomocí, nebo majora u Skinnerovy jízdy. Vybral si druhou možnost. Mezi ním a Skinnerem se vyvinul velmi přátelský vztah; v okolí Hansi spolu chodili lovit lvy. Říká se, že Fraser zabil 84 lvů, čímž přispěl k vyhynutí tohoto druhu v Indii. 22. března 1835 byl v Dillí zavražděn Karím Chánem na příkaz Šáms ud Dína, navába z Firozpuru. Pro obyvatele Dillí to byla skandální a šokující zpráva, protože Fraser byl přítelem navábova otce. Nicméně, Fraser se ve sporu o dědictví po otci postavil na stranu navábova bratra. Záležitost se vyhrotila natolik, že Fraser otevřeně vyjádřil své znechucení nad mladým navábem. Šáms ud Dín tím byl pobouřen a poslal svého sluhu a požehnaného společníka Karím Chána, aby ho zabili. Při soudu s Karím Chánem a jeho komplicem vyšlo najevo, že atentátníci čekali šest měsíců na příležitost, aby Frasera zastřelili karabinou. Šáms ud Dín byl usvědčen hlavně díky šifrovaným dopisům, v nichž ukládal Karím Chánovi, aby Frasera zabil „jako prašivého psa“.

Skinner se rozhodl vypátrat vrahy svého přítele a dostat je na šibenici. Když byl naváb postaven před soud a odsouzen k oběšení, mezi indickým obyvatelstvem to vyvolalo pobouření. Rozsudek to však nezměnilo a naváb se tvářil klidně, když vystupoval na popravčí lešení. Přistoupil ke katovi – ale vzápětí zděšeně couvl, když zpozoroval, že ten muž je nedotknutelný. „Ty jsi mehter (metař)?“, zeptal se. Kat neodpověděl, jen mu přes hlavu a pak přes nos přetáhl pytel a otevřel padací dvířka …

Ve službách Východoindické společnosti

Dějiny 1. jízdního pluku se začaly psát 23. února 1803, kdy se v Hansí (stát Haryana) shromáždilo 800 jezdců, kteří dezertovali ze služeb dynastie Sindů a vstoupili do žoldu Východoindické společnosti, pod velením „Sikander Sahiba“ Skinnera. Za zmínku stojí, že historie 1. jízdního je částečně spjata s 3. jízdním plukem, zřízeným Skinnerem v roce 1814.

Od svého vzniku v r. 1803 se pluk účastnil mnoha kampaní na asijském subkontinentu, mimo jiné obléhání Bharatpúru (1805), první a druhé anglo-afghánské války, první a druhé sikhské války. V roce 1842 oddíl pluku čítající 180 mužů ztratil 108 vojáků ve střetu u Kandaháru. 1. Skinnerův jízdní zachoval loajalitu během povstání sepojů 1857, kdy sloužil na řece Ráví a vyznamenal se u Čičavatní.

Stejně jako ostatní indické národní čili „nepravidelné“ jednotky, i Skinnerova jízda byla doplňována na základě tradičního systému zvaného sillidar. Každý nový rekrut musel nastoupit službu s vlastním koněm a výstrojí, od jejichž kvality se odvíjela výše jeho žoldu. Rekruti v „plné zbroji“ předstupovali před shromáždění plukovních důstojníků, tzv. Durbar. Domorodí důstojníci zde byli usazeni ve dvou řadách dle hodností, z vyvýšeného místa jim předsedal sám plukovník Skinner, po jehož boku se nacházel adjutant, por. Skinner mladší.  Zvlášť vybraný adjutant přeměřoval rekrutova koně a posuzoval jeho výstroj, všechny osobní údaje zapisoval úředník. Koně byli různobarevní, tzn., že nebyla stanovena pravidla pro odstín jejich srsti v rámci jednotek.

Kolem roku 1828 se Skinnerův jízdní pluk – po předchozích redukcích – skládal z pěti rissalahů (eskadron), z nichž každý čítal kolem 60 sowarů (řadových jezdců). Od čtyřicátých let 19. stol. byl každý rissalah složen z vojáků konkrétního etnického původu: hindustánských Mussalmanů (muslimů), džátských Sikhů, Džátů, Rádžputů a Rangarů (muslimských Rádžputů).

Každý rissalah měl dvě standarty, které nosili poddůstojníci zvaní nišanburdar. Ačkoli byly standarty opatřeny perskými nápisy, nechyběl na nich kanton v podobě vlajky Spojeného království, symbolizující příslušnost jednotky k britské armádě. Pluk měl svou kapelu, což byla podle dobových vyobrazení vlastně skupina 4 trubačů a 4 tympánistů. Vrchní trubač jezdil na koni s mnohem bohatší výstrojí, než ostatní hudebníci.

Vojáci se cvičili pro boj mimo jiné provozováním hry podobné koňskému pólu. Skinnerovi jezdci se navíc proslavili jezdeckým trikem: voják se dokázal ve cvalu zavěsit na hrušku sedla s nohou v levém třmenu, a v této poloze střílel z pistole dozadu.

Dělostřelecké intermezzo

Již ve středověkém válečnictví na území Indie se používaly ohněstrůjné zbraně v podobě zápalných hrnců, raket atd. První děla se zde objevila nejpozději v 16. stol. K bengálskému vojsku patřili gonzalové, určení k ovládání děl Galloper stejně jako lehkých děl, falkonetů zvaných zambúrak, umístěných na velbloudech. „Galloper gun“ byl typ děl, zaváděných kolem 1740 v britských koloniích. Jednalo se o kusy 1 ½ , 2, 3, 4, zřídka i 6liberní, přičemž dělo s lafetou vážilo kolem 600 liber. Dělo bylo navrženo tak, aby jej táhl jeden kůň na oji a sloužilo k podpoře velmi pohyblivých vojsk, v prvé řadě přirozeně jezdectva. Gonzalové nosili uniformy v podobě krátkých modrých kazajek a žlutých turbanů.

Uniformy

Indické uniformy byly kombinací domorodých krojů s prvky moderních evropských stejnokrojů. 1. Bengálský pluk nosil žluté uniformy, což byla výjimka z bohaté barevnosti nejen v rámci indických vojsk, ale vůbec všech jednotek britských ozbrojených sil. Žlutá měla hořčičný odstín, ale od počátku se vojákům tohoto pluku přezdívalo „kanárci“ nebo „žluťásci“. Základ uniformy bengálských jezdců – všech hodností – tvořil kabát ke kolenům a zapínáním do pasu, kurta nebo alkalak, stažený v pase širokou šerpou, cummerbund, na hlavě turban. Turbanů bylo v Indii několik typů: muslimové nosili převážně kullah se špičatým dýnkem, pro příslušníky věřících Sikhů byl předepsán zaoblený lungi, zakrývající spletené vlasy, které si muži nesměli po celý život stříhat, atd.

Bengálští jezdci v počátcích existence jednotky oblékali žluté kurty, přes ně krátké žluté nebo oranžové kazajky. Pro zimní období byly rukávy obroubeny černou ovčí kožešinou, případně její vlněnou imitací, zvanou astrachán. Oděv hudebníků – přinejmenším vrchního trubače – byl, podle tehdejších zvyklostí, v obrácených barvách: oranžová kurta a žlutá kazajka.

Do boje a na přehlídky nosili jezdci tradiční přilby zvané kulah kud s posuvným nánosníkem, doplněné závěsem z kroužkového pletiva. Mužstvo bylo vyzbrojeno šavlemi a puškami s doutnákovým zámkem, nošenými přes rameno. Někteří jezdci používali ještě kopí s bambusovým ratištěm.

Skinner a jeho důstojníci britského původu nosívali uniformy lehkých dragounů – i poté, co v Evropě již vyšly z módy. Typ přilby zvaný Tarletonovův kasket britská armáda vyřadila již v r. 1819. Poněkud kuriózně působily vypasované modré kazajky husarského stylu s červeným límcem a manžetami, se stříbrným šňůrováním a premováním. Důstojníci byli vyzbrojeni různými zbraněmi – kopími, pistolemi a zahnutými meči nebo šavlemi.

Domorodí důstojníci se vyznačovali oranžovými kazajkami (přes žluté kurty) a chocholy na přilbách. Tak jako ve všech ostatních armádách byly jejich oděvy šity z vybranějších materiálů, s dekorací odpovídající hodnostnímu stupni majitele. V honosném provedení byly také koňské postroje a zejména čabraky důstojníků, podkládané dekami z huňaté jačí srsti. Vyobrazení Bengálské jízdy z r. 1828 svědčí o tom, že ještě v té době používali všichni jezdci kulatý štít.

Analogicky k dění v Evropě, modernější výzbrojí byly vybavovány i jednotky v Indii, ovšem s jistým zpožděním. Tak i bengálští jezdci odložili archaické helmy a štíty, a nahrazovali doutnákové muškety puškami s perkusním zámkem, které ke konci 19. století vytlačily zadovky a nakonec opakovačky systému Lee-Enfield. Důstojníci nahradili pistole účinnějšími revolvery.

Kolem poloviny 19. stol. se na žlutých kurtách objevilo černé vyložení; o něco později začali důstojníci nosit nárameníky ze stříbrných zřetězených kroužků, které chránily proti sekům šavlí a sloužily jako podklad pro hodnostní nebo plukovní označení. Alkalaky důstojníků a poddůstojníků byly zhotoveny z hladkého materiálu, zatímco pro sowary byla určena látka prošívaná. Bandalíry důstojníků neboli daffadárů byly zdobeny řetízky a jehlicemi, nižší hodnosti je měly hladké. Kolem okrajů důstojnické uniformy byly našity zlaté prýmky. V osmdesátých letech 19. stol. začali důstojníci používat nový opaskový systém, zvaný „Sam Browne“, dnes známý jako „dohoda“. O všech těchto změnách a variantách svědčí i dobové daguerrotypy.

Přestože na černobílých snímcích jsou odstíny uniforem nejasné, zůstávala žlutá barva charakteristická pro Skinnerovu jízdu i ke konci viktoriánské éry, stejně jako dlouho poté. Turbany byly zpočátku červené, se zlatými a černými pruhy, tzn. ve stejné barevné kombinaci jako šerpy. Od 1896 měly být turbany černé, případně tmavomodré. Bílé kalhoty se zastrkovaly do jezdeckých holínek; často byly nošeny tmavé kalhoty a ovinovačky, ke střevícům.

Z období před rokem 1896 se dochovalo jen málo informací o vzhledu uniforem, určených výhradně pro důstojníky britského původu. Do běžné služby v sedle – mimo slavnostní příležitosti – zřejmě nosili „strážní“ kazajky ozdobené na hrudi pěti řadami černých šňůr, které přejaly mnohé indické regimenty. Později byla kazajka nahrazena zbrojním kabátem neboli tunikou; základní barva zůstávala žlutá, vyložení černé, paspulky červené. Podle plukovních předpisů ze září 1892 tvořila uniformu britských důstojníků mj.: „Bílá přilba s mosaznou špičkou a řetízkem, s turbanem (pagri) plukovního vzoru. K plné ústroji žlutá tunika, bílé meltonové rajtky, lakované kožené holínky, ocelové ostruhy a kování, s koženými řemínky z černé lakované kůže, bílé rukavice …“

Po sloučení Skinnerovy jízdy jí byla v r. 1922 přidělena tmavomodrá velká uniforma se žlutým vyložením (nošená do té doby 3. plukem), ale v r. 1931 byla obnovena tradiční žlutá s černou. Žlutou společenskou kazajku a černou šerpu 1. Bengálského kopinického přejal v r. 1922 celý pluk Skinnerovy jízdy, a jako součásti zimní společenské uniformy sloužily do r. 1939.

Čepicový odznak (Badge) pluku před osamostatněním Indie sestával z rozety uprostřed zkřížených kopí, s korunkou mezi hroty kopí. Na níže umístěném svitku stál nápis „Himmat-I-Mardan Madad-I-Khuda“. V roce 1947 tento typ odznaku nahradila koruna s koněm, na němž sedí jezdec.

Dlouhá cesta k nezávislosti

V době povstání boxerů byl Skinnerův jízdní vysazen na čínském pobřeží, a tak se stal první jednotkou Britské indické armády, operující v zámoří. Při svých taženích se pluk střetl s tatarskou jízdou a sloužil po boku jednotek USA – první případ, kdy spolu sloužili britští Indové a US vojáci.

Když vypukla první světová válka, zdržoval se 1. regiment na indické Severozápadní hranici, zatímco 3. pluk stál v Mérathu. Tvořil součást 7. (Mérathské) jezdecké brigády 2. indické jezdecké divize. Brigáda dostala rozkaz k mobilizaci 24. října 1914. Nalodila se v Bombaji a 15. prosince 1914 přistála v přístavu Marseilles ve Francii.

Pluk se nacházel ve Francii do srpna 1916, a podílel se na rozsáhlých akcích v mnoha částech Francie. Za skvělé výkony obdržel francouzská a flanderská bojová vyznamenání. Poté byl přesunut do Mezopotámie jako součást hlavního stanu 7. Mérathské brigády. Pak byl pluk převelen zpátky do Indie a tam se v srpnu 1916 soustředil v Rávalpindí pro operace v Afghánistánu. Oddíl tohoto pluku měl za úkol střežit pozici v Gumbozu (okres Loralai) a 17. února 1918 jej ubránil před útokem kmene Marri. Za svou statečnost pluk obdržel mnoho vyznamenání.

Po první světové válce byla indická kavalerie zredukována z 39 pluků na 21. Dne 18. května 1921 byl Skinnerův jízdní pluk v Sialkotu obdařen novým názvem 1. Skinnerův jízdní pluk vévody z Yorku. Dřívější 1. kopinický vévody z Yorku byl třídní pluk, jehož mužstvo sestávalo výhradně z hindustánských „Mussalmanů“, zatímco 3. Skinnerův jízdní byl tradičně složen z jednotlivých eskadron (Džát Sikhské, Džátské, Rádžputské a Rangarské). Po sloučení měly nový pluk tvořit pouze tři eskadrony: Rádžputská, Rangarská a Džátská. Džátská Sikhská eskadrona, která tvořila součást Skinnerovy kavalerie po dobu 72 let, byla rozpuštěna.

Každá eskadrona byla vyzbrojena krátkými opakovačkami Lee-Enfield ráže .303 a jedním dělem Hotchkiss. Eskadrona hlavního stanu byla navíc vybavena kulometem Vickers ráže .303. Krátce po první světové válce byl u většiny kavalerie zrušen tradiční systém silidár a indičtí jezdci byli od nynějška vybavováni spíš erárními koňmi, nežli aby přijížděli na vlastních, za což očekávali vyšší žold. Skinnerův jízdní na to konto získal statut plně regulérního pluku Britské indické armády a po všech stránkách měl nárok na erární vybavení.

Ve chvíli, kdy vypukla druhá světová válka, jezdil pluk stále na koních, ačkoli se záhy adaptoval na mechanizovaný průzkumný pluk, a byl připojen k 5. indické divizi; s ní pak byl převelen do Súdánu a tvořil součást „Gazelích vojsk“ (v r. 1941). Po zbytek války pluk sloužil v rámci dalších indických divizí, a bojoval ve východní a severní Africe a v Itálii.

V roce 1946 pluk kompletně přesedlal na tanky. V rámci indického hnutí za nezávislost v roce 1947 se pluk stal součástí Obrněného sboru nové indické armády. Jeho prvním indickým velitelem byl podplukovník RM Bilimoria, a posádkovým městem se stal Ahmendagár. Po odtržení Pákistánu od Indie byla hindustánská muslimská a randžárská eskadrona převedena do Pákistánského obrněného sboru, výměnou za Sikhskou eskadronu od 19. kopinického pluku krále Jiřího V. Dnes je pluk složen z Džátů, Rádžputů a Sikhů.

Pluk se účastnil policejní akce v Hajdarabádu (1948), stejně jako dvou indicko-pákistánských válek (1965 a 1971). Stojí za zmínku, že zatímco v poválečném období tvořily výstroj pluku tanky britské a americké provenience, od poloviny 60. let byly nahrazovány sovětskými „téčky“ (T-54 a T-55, od 1979 T-72). V roce 2003 oslavila tato speciální jednotka dvousté výročí vzniku v kostele sv. Jiří v Dillí, který založil plukovník Skinner.

Dne 31. března 1971 v Babinu, udělil pluku čestnou zástavu prezident V. V. Girí.

 

Prameny

1st Bengal Lancers (Skinner‘s Horse) a další internetové zdroje