Před nedávnem jsme se seznámili s jezdci – husary, vystupujícími v roli bojovníků za nezávislost Uher. Smělí a obratní jezdci ovšem hráli významnou roli v bojích proti muslimským nájezdníkům a pod císařskými prapory se proslavili natolik, že nakonec posloužili jako vzor pro podobné jednotky v jiných armádách.

Den svatého Štěpána, 26. prosince Anno Domini 1704 se do dějin Uher zapsal krvavými literami. Na zasněžené pláni nedaleko Trnavy se tehdy střetlo povstalecké vojsko Františka II. Rákócziho s císařskou armádou. V první větší polní bitvě rebelové, zvaní kuruci, neuspěli. Zbití a vystrašení nepřátelskou palbou, utíkají po cestách i necestách na jihovýchod, pod ochranu svých hradů. Císařská kavalerie je nepronásleduje; ve srovnání s husary protivníka jsou rejtaři a dragouni generála Heistera těžkopádnější, a v husté chumelenici, která se před chvílí spustila, by ještě mohli padnout do některé z léček, v nichž si libují uherští jezdci, jejichž otcové byli odkojeni šarvátkami s mohamedánskými nájezdníky.

V současnosti si Velkou Británii spojujeme v prvé řadě s jejím vystoupením z EU a skandálním manželstvím prince Harryho. V dobách před více než sto lety však ostrovní říše zažívala ohromný rozmach, srovnatelný s leskem habsburského impéria 16. století. K okázalému vzhledu jedné z nejstarších, dosud existujících evropských monarchií přispívala Brigáda Královského domu, elitní těleso složené z jednotek jízdy i pěchoty. Ještě i v těchto dnech při státních svátcích a dalších slavnostních příležitostech v hlavním městě Spojeného království upoutávají naši pozornost jezdci královské palácové gardy ve vyšňořených uniformách na krásných plnokrevnících. Jedná se o tělesa Palácové jízdy nebo Jízdy Královského domu (Household Cavalry), která se mohou pyšnit třísetletou tradicí, rodící se na bitevních polích a v čestné službě při královských palácích, přispívající ke zvýšení lesku vládnoucího rodu Saxen-Coburg-Gotha.

Začátkem února oslavil 70. narozeniny Ing. Petr Žlumov. Představuje již třetí generaci jeho rodu, která pracovala v hřebčíně. Dědeček Petr Žlumov – ruský válečný zajatec – pracoval jako ošetřovatel koní, jeho syn Josef Žlumov pracoval celý život v hřebčíně. Nejprve jako jezdčík, po absolvování pardubického jezdeckého učiliště jako vedoucí výcviku a později jako zootechnik hřebčína. Patřil mezi špičkové parkurové jezdce s koněm kladrubského chovu Kordonem, s nímž dosahoval vynikajících sportovních výsledků. Ing. Petr Žlumov vyrůstal v kladrubském hřebčíně. Když mohl jít se svým dědečkem, který zde v té době pracoval, pást stádo klisen s hříbaty, považoval to za odměnu.

Narodila se do šlechtické rodiny s hlubokým vztahem ke koním. Stala se národní hrdinkou, bohužel ne nadlouho. Za komunismu žila na okraji společnosti a v chudobě.

Píše se rok 1803, jinak rok „XI Francouzské republiky, jediné a nedělitelné“. Již třetí rok stojí v čele Francie první konzul Napoleon Bonaparte, který zemi vyvedl z revolučních zmatků a nyní již začíná uvažovat o nastolení monarchie, aby tak – v duchu doby – navázal na tradice římského impéria. Po více než desetiletí takřka permanentního válečného stavu byla před rokem uzavřena mírová smlouva s nepřítelem Francie číslo jedna – Velkou Británií. Je však jasné, že mír je křehký a nebude mít dlouhé trvání. Proto je především třeba budovat silnou armádu, která by mohla ovládnout ostrovní říši tak, jako kdysi Vilém Dobyvatel. Reformy si vyžadují všechny druhy vojsk, v prvé řadě však jezdectvo, poznamenané jakobitským terorem a ztrátami v bojích. Z kavalerie se musí stát zbraň, před níž se všichni nepřátelé Francie budou třást.

Je pozdní odpoledne 2. prosince 1805, pondělí, den svaté Bibiány. Na krajinu východně od Brna padá soumrak doprovázený podzimním deštěm, který jako by chtěl smýt krvavé stopy nedávných bojů. Již zapadlo slunce, v jehož paprscích se bude příštích deset let hřát Napoleon Bonaparte, císař Francouzů. „Malý kaprál“, jak mu jeho vojáci láskyplně přezdívají, se dnes cítí jako mladý chlapec, jemuž se zdařila milostná schůzka – v den prvního výročí korunovace se mu podařilo dosáhnout triumfu, který vstoupí do dějin jako bitva u Slavkova, zářná ukázka císařova vojenského génia.

Místem poslední bitvy tzv. české války se 8. listopadu 1620 stala pláň Bílá hora, dnes jedna z okrajových částí Prahy. České královské a stavovské vojsko zaujalo výhodné pozice, opírající se o zeď královské obory, a dokonce začalo budovat okopy...

Začátkem 16. století v Itálii vrcholí renesance, umělci všeho druhu se obrací zpátky k antice a také mistr jezdeckého umění Federico Grisone odfoukne tisíce let starý prach na antickém díle. Studuje a přejímá Xenofónovo učení o sedu a pomůckách a poněkud opomíjí jeho nabádání k laskavému zacházení s koňmi.

Letos v září uběhlo 80 let od agrese hitlerovských vojsk proti Polsku. V rámci Plánu Bílý (Fall Weiss) vypukla dosud nejničivější válka v dějinách lidstva. Již krátce po ukončení zářijové kampaně goebbelsovská propaganda začala šířit pověsti o ztřeštěných a zaostalých polských jezdcích, kteří s kopími a šavlemi útočili na tanky wehrmachtu. Bylo však něco takového vůbec možné?

Velká pardubická je u nás svátkem jezdeckého sportu. Pardubický hipodrom se za dobu své existence stal místem legend. K nim se přiřadila svým nečekaným vítězstvím i neobyčejná žena Lata Brandisová.

Devatenácté století je většinou spojováno s obdobím národního obrození. Tak jak se vymezovala celá společnost a v ní se hledaly národní kořeny, zrovna tak na tomto základě byla tendence zakládat národní profesní spolky. Jelikož my se zabýváme chovem a s tím spojeným výcvikem jezdeckých koní, můžeme i my v té době najít předchůdce našich spolků.