Spolek ku zvelebení chovu koňstva v Království českém

Stanovy tohoto spolku byly vydány v Praze v roce 1874, z toho lze usuzovat, že tento spolek byl založen v témže roce. Než budu citovat úryvek, je nutné uvést, že v té době platily pojmy, jako je slušnost, poctivost, čest a bylo normální mluvit pravdu, ale skutečnou, ne tu překroucenou. Proto mohly tenkrát stanovy být tak stručné a jednoznačné. V současnosti má nový návrh stanov téměř třicet stran a stejně se zjeví chytráci, kteří najdou způsob, jak je překroutit ve svůj prospěch.

„Účelem spolku je zvelebení koňstva v Království českém, cílem je vyhledat a užívat veškeré prostředky k dosažení cíle. Členem se může stát kdokoli, pokud se přihlásí a zaplatí příspěvek.“

Za zmínku ještě stojí, že každý člen spolku obdržel lístek, na kterém bylo vyznačeno, že zaplatil příspěvek a tento lístek zároveň sloužil jako legitimace. Další osudy spolku zatím nejsou známy, každopádně ve své době byl pokrokovým článkem společnosti.

V roce 1907 byla ustavena Ústřední zemská jednota pro zvelebení chovu koní v Čechách.

Předsedou této jednoty byl zvolen český veterinární lékař Bedřich Wágner, narodil se v roce 1845. Znalec chovu koní, roku 1907 spoluzakladatel a zároveň první předseda Ústřední zemské jednoty pro zvelebení chovu koní (v únoru 1908 proběhla ustavující valná hromada).

Pan doktor Wágner byl majitelem hřebčince plnokrevných dostihových koní nejdříve v Pardubicích (1884) a posléze v Čáslavi. Sám byl velice známým aktivním dostihovým jezdcem. Po absolvování zemědělského studia na Vysoké škole zemědělské ve Vídni (1866), pracoval postupně v hřebčinci v Kisbéru, potom v Poděbradech.

V roce 1873 se na klisně Mladá radost zúčastnil distanční jízdy z Vídně do Pardubic, která měřila 288 km, tuto trasu ujel za 33 hod. Téhož roku startoval ve Velké pardubické a umístil se na druhém místě.

Napsal velice zajímavou knihu o distanční jízdě z Vídně do Berlína. Pan doktor byl velice úspěšným chovatelem dostihových koní, který usiloval o rozšíření chovu ardenských koní v českých zemích k zemědělským a průmyslovým účelům. Od roku 1885 působil ve funkci okresního státního zvěrolékaře v Čáslavi, kde se stal uznávanou autoritou. Zemřel v roce 1919.

V historii naší země byla zaručeně ještě řada dalších spolků chovatelů koní, na které se zapomíná. Rok 1948 s nástupem komunistické diktatury vytvořil Plemenářské podniky, které řídily veškerý chov ve vzniklé republice – státě, přesto zde bylo mnoho významných hipologů, namátkou ti nejvýznamnější – akad. Bílek, prof. Michal, doc. Dušek, pan Holík.

V této době byla naše země ještě hipologicky na vysoké úrovni. V silách poválečných hipologů již ale nebylo ve svých nástupcích zachovat standardní prvorepublikovou odbornost. Ta se tak postupně z jezdecké a chovatelské společnosti vytratila.

Zásadně tomu napomohla změna v uplatnění koní v systému hospodářství. 2. světová válka ukončila období, kdy byl kůň využíván jako zdroj pracovní energie. Většina západních chovatelských zemí tento trend záhy objevila a již v 50. letech začala své chovy orientovat a specializovat se zaměřením na sport a rekreaci. V naší republice v té době byli koně nežádoucí feudálně-buržoazní zábavou, a tudíž státní systém chov koní a aktivity s tím spojené zásadně nepodporoval.

Určitou roli sehrálo uvolnění ve společnosti okolo roku 1968, které umožnilo rozvoj jezdectví, jezdecké kluby Juvena a s tím zároveň začátek rozvoje chovu sportovních jezdeckých koní především na zemědělských školách a zemědělských podnicích. Dokonce se stávalo otázkou prestiže některých tehdejších funkcionářů, aby byl v rámci organizace jezdecký klub nebo dostihová stáj.

Dalším mezníkem je rok 1989. Změny ve společnosti měly za následek zánik velkých chovatelských zařízení a s tím spojené rozprášení konsolidovaných stád, která vznikala celá desetiletí, ale zároveň příliv nové krve prověřené na sportovní výkonnost. V té době převzala vedení a šlechtění chovu koní Asociace svazů chovatelů koní a v ní sdružené chovatelské svazy, které byly ministerstvem zemědělství jako uznané chovatelské sdružení pověřeny vedením plemenné knihy daného plemene.

Česká republika, pokud jde o celkové povědomí, se stala ve světové hipologické společnosti zcela bezvýznamnou jak po stránce sportovní, tak po stránce chovatelské. Proto je třeba, aby především Národní hřebčín Kladruby nad Labem a hřebčince Písek a Tlumačov opět převzaly ztracenou úlohu strážce staletého odborného dědictví v chovu, výcviku a etologii koní. Jedině tato úloha jim zajistí potřebnou světovou prestiž a českým chovatelům potřebné odborné zázemí.

K tomu je nezbytné, aby tyto instituce velice úzce spolupracovaly s chovatelskými organizacemi. V mnohých chovatelských svazech vznikají třenice a nespokojenost s vedením svazu. Jsou na programu volby nového vedení. Při výběru nových funkcionářů je třeba si uvědomit, o co navrhovaným funkcionářům prvoplánovitě vlastně jde. Převzít jakoukoli funkci znamená nezištně pracovat ve prospěch spolku, s nadšením, jako to dělali naši předchůdci v 19. století.

Bylo by žádoucí, aby v duchu historických starých stanov tito lidé všechny přesvědčili o tom, že úmysly, se kterými přicházejí, jsou bez postranních osobních zájmů a že jim jde hlavně a především o rozvoj chovu koní; k tomu ještě nezbytně patří, že vědí, jak tohoto cíle dosáhnou.

Václav Štěrba, Česká společnost hipologická