Se stejným elánem jako v útoku jsou schopni obrátit své koně a dát se před mocnějším protivníkem na ústup, ale bůhví, na jaké nepříjemné překvapení může zbrklý pronásledovatel narazit v nejbližší rokli, nebo jen v lesíku za ohybem cesty … A navíc, povstalci sice ztratili bitvu, avšak drží v rukách téměř celé Uhry a Sedmihradsko. Po několik dalších let budou v dílnách horních měst odlévána děla, kaprálové vyslaní Ludvíkem XIV. budou slovenské synky učit execírku s novými flintami, ve stohlavých stádech koní budou vybíráni ti nejlepší pod sedla karabiníků – to vše pro osvobozenecké vojsko „Fraňa Rákociho“. Povstání skončí až na jaře 1711, kdy kapituluje posledních 12 tisíc skvostných kuruckých jezdců.

Na prahu novověku

Takřka po celé 17. století a na počátku věku následujícího probíhala v Uhrách řada povstání proti centralizačním snahám vídeňských Habsburků. V čele posledních dvou hnutí za nezávislost země stála knížata Imrich Thököly (1680–1690) a František Rákóczi II. (1703–1711) se svými vojáky, nazývanými kurucové.

Ve vojenských dějinách jde o přechodné období, kdy husaři odkládají dlouhé kopí a ponechávají si jen zahnutou šavli, začínají oblékat jednotné uniformy, zatím však ještě bez hodnostních označení. V těch dobách uherský husar brání svůj dům před „dvěma pohany z obou stran“, čímž jsou myšleni nejen Turci, ale i němečtí katoličtí přívrženci habsburského domu, zvaní „labanci“. Rodák z Kežmaroku Imre Thököly volí spojenectví s osmanskou Portou, jejíž ohromné vojsko má naposled v historii ohrozit samotnou Vídeň. Pod prapory kuruců a „skrývačů“ (maďarsky bujdosó) organizuje Mihály Apafy (1651–1690) ze Sedmihradského knížectví zárodek uherského národního vojska. Turci jsou však poraženi a mají spoustu starostí se zadržováním ofenzívy křesťanských vojsk, natož aby podporovali rebely. Povstání vedené knížetem Rákóczim na jejich pomoc již nemůže spoléhat, a skončí neúspěšně. Nakonec část husarů vstupuje do cizích služeb, zatímco další budují základy nových regimentů císařsko-královské stálé armády.

Velké změny prodělávalo vojenství v celé Evropě. Kavaleristé odkládali své těžké zbroje, které jim před účinky palných zbraní již beztak poskytovaly malou ochranu. „Ohnivými rourami“ byly nejprve vyzbrojeny praporce žoldnéřů, najímaných na určitou dobu, které posléze nahradily stálé armády, vydržované na státní náklady, vybavované jednotnou výzbrojí a stejnokrojem.

Nastává příhodná doba pro rozvoj lehké jízdy, za jejíhož typického reprezentanta jsou právem považováni maďarští husaři. Díky tomu, že husar odložil kopí, získal více prostoru k útočnému válečnictví, využívajícího pistolí a pušek k boji na dálku. To mu také usnadňovalo plnit všechny jezdecké úkoly, které vyžadovalo novodobé válečnictví, z něhož se již stávala skutečná věda.

Zárodek stálého vojska

Organizačním útvarem husarů-kopiníků byla (kromě časté padesátky) setnina (kompanie, korouhev, rota), protože posádky pohraničních hradů jen málokdy vyžadovaly větší počet mužstva. Stočlenné jednotky byly formovány v prvé řadě z odvedenců a primárně banderiátních „rytířů“, v Sedmihradském knížectví z jízdních střelců – arkebuzírů.

V šedesátých letech 17. století, pod vlivem císařských vojenských reforem, začalo být vždy několik menších husarských jednotek slučováno do podoby pluku (regimentu, maďarsky ezred). O totéž usiloval také Imre Thököly, a František II. Rákóczi svou jízdu již organizoval jedině tímto způsobem. V období mezi lety 1703 a 1711 již postavil celkem 52 jezdeckých pluků, zatímco několik dalších uherských husarských pluků působilo i v císařských službách. Přestože existovaly odlišné pluky karabinické, i tyto bojovaly a oblékaly se na husarský způsob, jen byly kromě šavle a páru pistolí vybaveny ještě puškou. V Uhrách té doby existovali nejen jízdní střelci, ale i dragouni (řazení víceméně k jízdě), všichni ovšem se stejným bojovným naturelem, neboť se jednalo výhradně o domácí vojáky.

Jedním z prvních dokladů o zřizování husarských pluků je konvence císaře Matyáše Habsburského z 24. února 1619 pro obristy Gölla, hraběte Zrinského a Ochoczyho, k založení tří husarských regimentů po 500 mužích. Podobnou konvenci vydal již 8. března 1601 Rudolf II., na jejímž základě byl obristem Flausem zřízen pluk o 500 rejtarech-arkebuzírech v sousedním Sedmihradsku. V těchto případech však šlo pouze o přechodná opatření; pluky byly po skončení kampaně opět rozpuštěny. (Žádný strach, s těmito bohatýrskými jezdci i s jejich předchůdci se seznámíme v některých z dalších článků.)

Skutečně první husarské regimenty byly organizovány na sklonku 17. století podle vzoru „německých“ rejtarů neboli kyrysníků. Štáb pluku tvořil plukovník (obrist, maď. ezredes), podplukovník (maď. alezredes), vrchní strážmistr, ubytovatel („kvartýrmajstr“), šoltýs (latinsky scultetus), kaplan, sekretář, proviantmistr, adjutanti, vozmistr, profous a tympánista (maď. üstdobos). Věk mužstva se měl pohybovat mezi 24 a 35 lety, stáří koní 5 až 7 let, jejich výška 14 až 15 pěstí (1 pěst v té době měřila asi 98,5 mm). Pluk sestával z asi deseti setnin, čítajících 80–100 mužů. V každé setnině byl jeden setník (rytmistr, lat. centurio), jeho náměstek neboli poručík (maď. hadnagy, lat. locotenente), praporčík (kornet), strážmistr, furýr, písař, felčar, dva trubači, sedlář, zbrojíř, kovář a tři kaprálové (desátníci). Koně pro nižší stupně měli být valaši, méně klisny, protože jsou „vpředu nízké“; hřebci byli vyhrazeni pro důstojníky, kteří je mohli ustájit dále od říjících kobylek, aby bylo možno držet pod kontrolou jejich přirozené pudy. V rámci všeobecně platných pravidel měli na bělouších či grošácích jezdit zejména hudebníci (trubači a tympánisté), zatímco ostatní příslušníci kompanií sedlali koně tmavších barev.

S výjimkou kuruckých husarské regimenty jako celek tehdy ještě ve velkých bitvách nehrály důležitou roli. Setniny zpočátku vykonávaly službu v podobě týlového zabezpečení, průzkumu, nájezdů, spížování a získávání zajatců, nočních přepadů i pronásledování nepřítele, což dokázaly protáhnout i na více než sto kilometrů – zde sklízely nejvíce úspěchů. Naopak v polních bitvách proti těžkým druhům vojsk, jako bylo dělostřelectvo a pěchota, husaři často selhávali, a kvůli těmto překážkám mohli svévolně opustit bojiště – nejednou proto, aby nepřítele vlákali do léčky.

Jak již bylo řečeno, ke konci 17. století již husaři odložili kopí, avšak tím častěji sahali po šavli. V tomto případě šlo o typicky uherskou zbraň se zakřivenou, na konci mírně rozšířenou čepelí, opatřenou výbrusem, protaženým k ostří. Ruku šermíře chránila rovná železná záštita, k ochraně prstů někdy sloužil řetízek, zavěšený mezi koncem záštity a čepičkou rukojeti. Pochva dřevěná, potažená černou kůží, s železnou nebo mosaznou garniturou.

Jako vedlejší zbraně sloužily fokoše, palcáty, čakany, vzácněji končíře a palaše. Končíř mohl díky své dlouhé (až 1,5 m), úzké čepeli sloužit k probodávání kroužkových pancířů a dobíjení soupeřů povalených na zem ještě několik dekád poté, co bylo zrušeno kopí (odtud jeho německý název – Panzerstecher, maďarsky hegyestör); na počátku 18. století však tento „prorážeč“ již jen těžko hledal uplatnění. Palcát sloužil každopádně jako odznak důstojnického postavení, a podobně jako velitelské čakany v dobách Thökölyho, mohlo být jeho držadlo obarveno; navíc se dal použít i jinak – například jako prostředek k pobízení koně místo ostruh.

Palnou výzbroj tvořil v prvé řadě pár pistolí, zasunutých v dřevěných pouzdrech – holstrech – na prsou koně před sedlem. Na řemenu čili bandalíru, přehozeném přes levé rameno k pravému boku, byl zavěšen některý z více typů karabin; zbraň, schopná prostřelit zbroj na vzdálenost 50–80 m byla uzpůsobena tak, aby s ní voják mohl manipulovat v sedle.

Pistole umístěné v sedlových pouzdrech měly zpočátku kolečkový, později některý z více typů křesadlového zámku (nakonec převládl tzv. francouzský), jejich ráže činila 14–16 mm, hmotnost se pohybovala mezi 1,5 a 2 kg. Ve výstrojních předpisech kurucké jízdy jsou častokrát zmiňovány karabiny a pistole, a sám kníže Rákóczi věnoval značnou pozornost výrobě zbraní v Uhrách, stejně jako jejich nákupům v zahraničí. Ve všech ohledech to však byla náročná záležitost, takže se dodávky palných zbraní k jízdním jednotkám nejednou opožďovaly. Vždy a včas ovšem byly přichystány bandalíry pro karabiny a pouzdra na pistole. K výstroji kuruckého jezdce patřila brašna na papírové náboje (patrontaška), stejně jako prachovnice s jemným střelným prachem, zavěšená na řemínku na opasku nebo přes levé rameno. Z dobových pramenů vyplývá, že jak prachovnice, tak i brašna na střelivo se nazývaly souhrnně „ládunka“ (maď. lóding, německy Ladung).

Pestrý uherský kroj

V průběhu 17. století byl ukončen vývoj stylu maďarského oděvu a národního kroje. Přilbu a kyrys – ačkoli je na západě dlouhou dobu používali těžcí jezdci – uherský voják zcela odložil a občas navlékal jen kroužkovou košili (obvykle pod kabát) nebo tzv. kůrky (karvaše) – plechové chrániče předloktí. Základní částí oděvu byl těsný kabát – dolman; ten ještě na počátku kuruckého období sahal do půli stehen, ale asi do roku 1720 již jen k bedrům. Jeho střih se po celé století měnil jen nepatrně; měl nízký stojací límec a do pasu zapínání na knoflíky a poutka z barevné šňůry. Přes prsty sahaly klopy zvané „psí uši“, chránící ruce. Na loktech byl zpevněn koženými „záplatami“.

Husarské pluky se těšily volnosti v otázce volby střihu a barev praporu a uniformy, takže vstoupily do éry největší barvitosti a rozmanitosti ve své historii. Byly to pestrobarevné, rozmanité a neobyčejně separované okázalé uniformy. Některé jednotky se často i během roku vyvíjely nebo rozpouštěly, byly rozdělovány, jiné zůstaly pod praporem, zatímco jiné nadále sloužily ve svých stejnokrojích. Více pluků nosilo podobně zbarvené ošacení, ale byly i takové případy, kde oděv ani v rámci kompanií (setnin) nebyl jednotný. Důvodem pro to byl v prvé řadě fakt, že výroba textilií v tehdejších Uhrách prostě nedokázala pokrýt poptávku. Nejčastěji používané barvy byly rudá, modrá, bílá a žlutá, vyskytovaly se však i látky barvy popelavé, fialové, růžové apod., stejně jako odstíny, které dnes již stěží identifikujeme (mořská, tělová, pelikání barva). Zejména karabinické pluky zaváděly dolmany zelené základní barvy (k nim modré kalhoty), což svádí k domněnce, že zelená měla být hlavní rozlišovací barvou kurucké armády.

Přiléhavé uherské kalhoty se zastrkovaly do holínek zvaných čižmy – ty takřka výhradně žluté, případně červené, černé nebo zelené barvy, s ostruhami přibitými k podpatkům. V kuruckém období se také rozšířil husarský oděvní doplněk v podobě látkového pláště, původem zřejmě z Balkánu. Byl dlouhý, volně střižený, aby neomezoval jezdcovy ruce, ušitý z bílého nebo červeného nepromokavého sukna, pod krkem spínaný knoflíkem nebo přezkou. Rákócziho jezdci nosili většinou pláště domácí výroby, jen vzácně „erární“.

Pokrývku hlavy tvořila pytlíková čepice s kožešinovou obrubou nebo tmavá plstěná pokrývka hlavy, preferovaná zejména v letním období. Kromě snah o sjednocování pluků a barev oděvů můžeme v té době také sledovat zavádění efektivních koňských přikrývek (čabrak, csótár) ve tvaru „vlaštovčího ocasu“. Nezbytnou součástí husarského kroje se stává šavlová taška (tarsoly) – plochá brašna, na víku s dekorací, jejíž bohatství odpovídalo hodnostnímu stupni majitele. Častým ornamentálním motivem byl tulipán, zobrazovaný v nejrůznějších stylizacích nejen na taškách, ale i na „ládunkách“ a v rozích čabrak.

Důstojníci a poddůstojníci se od prostých vojáků odlišovali oděvem v obráceném barevném sledu, šitým z jemnějších materiálů. Zejména důstojníci nosili honosný kroj zdobený knoflíky, šňůrami a výšivkami; nechávali si ho šít na vlastní náklady. Doplňoval ho kožíšek (mente), bojovně zavěšený přes rameno. Navíc nosili pera dravců na čepici a přes rameno přehoz z vlčí, rysí nebo panteří kožešiny. Odznakem vojevůdců byla volavčí pera na pokrývkách hlavy.

Pokud jde o úpravu vlasů kuruckých vojáků, lze shrnout, že styl vyholené hlavy podle tureckého zvyku (s ponecháním kadeře neboli čupřiny) v průběhu 17. století vytlačovaly módní dlouhé, splývající vlasy, které se vzadu svazovaly do ohonu.

Prapory a hudební nástroje

Ve všech válkách odedávna hrály významnou roli standarty, vlajky či prapory. Usnadňovaly vojákům najít polohu jejich jednotky, urychlovaly jejich konsolidaci v bitvě, byly také vhodné jako signalizační prostředek. Maďaři v dobách Arpádovců používali bílo-červeně pruhovanou korouhev. Uherští rytíři za Anjouovců se shromažďovali kolem standarty s liliemi; Černé vojsko Matyáše Korvína bojovalo pod rudým praporcem s černým havranem. V 17. a 18. století bojovali uherští vojáci pod prapory s habsburským orlem, stejně jako pod pestrými kuruckými standartami. Ve vojsku Františka Rákócziho měla každá setnina svou standartu (většinou ve tvaru vlaštovčího ocasu), každý pluk obdržel svůj prapor, připevněný k dlouhé žerdi ve tvaru kopí, opatřené skobou pro zavěšení na široký, bohatě zdobený bandalír. Prapory i standarty byly vyráběny z hedvábí nebo mušelínového taftu, s namalovanými (vzácněji vyšívanými) květy či plameny, znaky (obvykle erby Uherského království a knížete Františka II. Rákócziho), často i s hesly, z nichž nejčastější znělo: Pro Libertate – Za svobodu. Prapory kuruckých regimentů posvětil v roce 1705 jagerský biskup Isztván Thelekess. Prapor (vlajka, korouhev, standarta) patřil k nejcennějším vojenským insigniím, a jeho ztráta znamenala velkou potupu pro celou jednotku.

Každá husarská jednotka měla kromě standarty ještě polnici a tympány, jejichž prostřednictvím se předávaly rozkazy a povely. Pár tympánů (kotlů) z měděného plechu, ozdobených barevnou dečkou, byl připevněn k přední části sedla. Tympánista musel být dobře vycvičený jezdec, který uměl ovládat koňské otěže nohama. Na ošacení tympánistů se již kolem poloviny 16. století poprvé objevily maďarské národní barvy: červená, bílá a zelená. Vojenské tympány se těšily podobné vážnosti jako prapory.

Uherští koně a koňská výstroj

Ačkoli následující řádky popisují chov koní v Uhrách v období středověku, lze předpokládat, že jeho mnohé rysy se udržely – přinejmenším – do raného novověku. Chov koní v zemích Svatoštěpánské koruny měl jistá specifika, díky nimž země produkovala velmi kvalitní, odolná zvířata, pověstná svou pevnou konstitucí a nenáročností. Základním předpokladem pro vyšlechtění takových koní byl jejich přirozený odchov – ve stádu na pastvě. Takovým způsobem žila většina uherských koní, přinejmenším do té doby, než začali být využíváni k práci. Koně, kteří již sloužili lidem, byli chováni nejčastěji kombinovaně, tzn. v zimě ve stájích a v létě na volných pastvinách. Celoročně ustájena byla poměrně malá část koní; šlo především o zvířata bohatých lidí, v městech a na hradech. I tito koně však byli většinou intenzivně využíváni, protože lidé tehdy dobře věděli, že „kůň se taktéž zkazí stáním, jakož i častým sedláním“.

Existují doklady o tom, že někteří majitelé měli část svých koní ve stájích a část na pastvinách. Dělo se tak zejména proto, že ustájit všechny koně bylo někdy těžké, až nemožné, protože někteří šlechtici jich vlastnili desítky, dokonce i stovky. Ačkoli v letních měsících bývali koně vypuštěni „do přírody“, nešlo zdaleka o tak jednoduchou záležitost, jak by se mohlo zdát. Museli být krmeni, ošetřováni a sráženi a museli mít k dispozici přístřešky, které je chránily před nepřízní počasí. Takové přístřešky se maďarsky nazývaly akol, což znamenalo ohradu z kůlů, z níž se později vyvinul druh primitivní stáje. Ideální místo pro vypuštění koní byl například les, dolina s pramenem nebo říční ostrov, kde byla zvířata v relativním bezpečí a měla dostatek vody.

O volném pohybu koní svědčí především početné stížnosti, že se pásli na cizích loukách apod. Z této skutečnosti pramenily spory, které někdy přerostly v konflikt, za nějž často zaplatili životem právě koně. Lze však předpokládat, že většina lidí si zachovávala zdravý rozum a dokázala se dohodnout na pravidlech pasení koní a jejich respektování.

Koně na pastvinách žili sice zdravým a přirozeným životem (ten by jim mohli mnozí jejich potomci dnes závidět), byli však zranitelní. Ve volné přírodě byli zajisté mnohem víc než ve stáji vydáni na pospas zlým lidem, kteří si osobní účty a lidské konflikty vyřizovali právě prostřednictvím koní. Značnou hrozbu představovali také zloději koní. Proto na bezpečnost zvířat dohlíželi zvlášť najímaní strážci nebo pastýři koní, nejednou velmi ostří hoši, kteří při ostraze svých svěřenců neváhali rozdávat nadávky i rány.

Kvůli větší bezpečnosti před zloději majitelé již ve středověku své koně označovali vlastnickými značkami. Jednalo se o prosté nařezávání uší, stejně jako vypalované značky (např. v podobě vidlí, větvičky nebo vlčích drápů).

Chov koní na pastvinách měl další velkou výhodu, což je úspora krmiva. Koně, kteří se pasou, pokud nejsou využíváni na těžkou práci, si od jara do podzimu vystačí s trávou. Proto se na pastvu vyháněli na svatého Jiří (24. dubna) a zůstávali zde až do svatého Michala (29. září). V zimních měsících a v případech, kdy nebyly k mání pastviny, například v době cestování nebo vojenských výprav, dostávali koně seno. V této souvislosti někteří uherští panovníci vydávali dekrety s přesnými pravidly pro vojáky jdoucí do války, aby bylo zabráněno násilnostem a škodám, jichž se dopouštěli na civilním obyvatelstvu. Dekret určoval maximální cenu sena pro jednoho koně, na což každý voják dostával příspěvek. Dostatek či nedostatek trávy ovlivňoval začátky i předčasné konce vojenských výprav. Vojáci se měli v létě a za příznivého počasí i jindy zdržovat mimo vesnice v táborech a obyvatelé jim neměli odepírat trávu pro koně a dříví na otop. Pokud by vojáci nenašli pastviny pro koně, ale jen střežené louky a pastviska patřící k domům sedláků, byla již pravidla pasení koní na takových pozemcích přesně stanovena a za jistých okolností zpoplatněna.

Velmi důležitá byla příprava sena na zimu, která patřila k nejčastějším povinnostem poddaných. Termíny kosení se lišily s ohledem na místo a počasí, ačkoli v zásadě se tak dělo kolem svatého Jana (24. července). Aby byla zajištěna kvalita sena, muselo se čistit od plevele a trní. Kromě sena sloužilo jako krmivo pro koně již ve středověku také obilí. Seno samo o sobě nestačí na pokrytí energetické spotřeby pracujícího koně, a protože většina koní v minulosti pracovala skutečně těžce, bylo jejich dokrmování obilninami nezbytné. Za nejvhodnější potravu pro koně byl považován oves, ačkoli někdy jej nahrazoval i ječmen, otruby, pohanka, ba i pšenice. Oves však hrál – a dodnes hraje – prim mezi krmivy, a krmili jím koně v královských maštalích. Sloužil jako potrava pro koně především na cestách a vojenských přesunech. Podle dobových záznamů lze odhadovat, že lehčí typ těžce pracujícího jezdeckého koně (o váze kolem 500 kg) – a právě na takových jezdili husaři – krmený senem a ovsem, spotřebuje denně asi 5–7 kg ovsa. Neméně důležitou roli v koňském jídelníčku hrála sůl.

Ačkoli ještě ve druhé polovině 13. století bojovala část uherské jízdy na neokovaných koních, staly se postupem času i zde podkovy nezbytnou součástí výbavy koní – obzvlášť těch vojenských. Dodnes nelze s jistotou říci, do jaké míry podkování bylo (a dodnes je) záležitostí nutnosti, nebo jen módy, ačkoli se zdá, že v Uhrách se koně podkovávali jen výjimečně v zimě, kdy byl dostatek sněhu tlumícího nárazy. Bohatí šlechtici, magnáti a panovníci měli při svých dvorech vlastní kováře, kteří vyráběli podkovy i hřebíky. Většina lidí se však musela spokojit se službami vesnických a městských kovářů, kteří se zabývali také léčbou koní. Ti, kteří se vydali na cesty, byli odkázáni na cizí kováře, což mohlo být spojeno s rizikem. Zakování nebo jiné zranění koně při podkování mohlo zapříčinit velký problém, protože léčba se mohla protáhnout na několik týdnů, během nichž poškozený nemohl pokračovat v cestě, a jeho finanční náklady neúměrně vzrůstaly. Na tyto nepříjemnosti ovšem myslelo právo, které stanovilo, že kovář musí postiženého koně vzít k sobě a na vlastní náklady živit a léčit, dokud se neuzdraví. Na tu dobu musel dát nebo pronajmout jiného koně, na němž mohl majitel dál pokračovat za svými záležitostmi.

Stojí za zmínku, že za dobré kováře a vůbec znalce koní byli považováni cikáni, jinak putující jako „chasa záškodná“ v patách vojsk (často právě uherských) středověku i raného novověku.

Když jezdec sedlal koně – který již měl ohlávku s uzděním – postupoval následovně. Nejprve mu na záda položil deku, která odsávala pot, přidal podocasník a popruh k upevnění maďarského sedla. Naložil sedlo, k němuž byl připojen pár pouzder na pistole a třmeny (v luxusnějším provedení měděné). Za sedlo přehodil látkovou přikrývku (čabraku), ve tvaru vlaštovčího ocasu (často s květinovým ornamentem), a konečně přes sedlo horní přikrývku z ovčí kůže, připnutou řemenem. Vždy musel dbát na to, aby podbřišní popruh nebyl příliš utažen nebo naopak volný – v prvém případě by hrozilo odírání koně, ve druhém klouzání sedla. Jednoduché, z prkének zhotovené člunkové (nebo vaničkové) maďarské sedlo se od středověku až do námi popisovaného období změnilo jen málo. Podobně husarská koňská výstroj, která zůstávala v podstatě stejná až do konce 19. století.

Velká sousta pro kuruckou jízdu

Není pochyb o tom, že uherská jízda vždy útočila s nezměrným elánem. Na počátku 18. století však ještě nemohla obstát v konfrontaci s vycepovanými fyzilíry a kanonýry protivníka. Jako dva názorné příklady mohou posloužit velké bitvy, které svedla vojska knížete Rákócziho poblíž slovenských měst Trnavy a Trenčína.

V bitvě u Trnavy, která se odehrála 26. prosince 1704, stála početná kurucká jízda (celkem asi 12 000 mužů) rozdělena na křídlech bitevní sestavy (uprostřed bylo sešikováno asi 8 000 pěšáků s dělostřelectvem). Otevřený, jen mírně zvlněný, přehledný terén se přímo nabízel k nasazení jezdectva, na což zřejmě kurucké velení spoléhalo. Jakmile přitáhla početně slabší císařská armáda generála Siegberta Heistera, veterána tureckých válek, rozhořel se boj, v němž kurucká jízda na pravém křídle dosáhla úspěchu, zmasakrovala část nepřátelské pěchoty a začala rabovat trén. Mezi jízdou a pěchotou vznikla mezera, čehož Heister využil a poslal do útoku dragounský pluk, který vpadl do boku pěchotě. Mezitím se zkonsolidovaly další jezdecké eskadrony císařských, které předtím na levém křídle ustoupily, a vpadly kuruckým jezdcům do zad. Pravé křídlo a střed kurucké armády byly v rozkladu a daly se na útěk, v čemž je následovali také jezdci levého křídla, kteří se dosud také věnovali plenění. Ačkoli kurucká pěchota utrpěla vážné ztráty, velká část jezdců uprchla z boje se zdravou kůží.

Zatímco porážka u Trnavy nepřinesla Rákócziho hnutí vážnější následky, mnohem těžší dopad měl debakl jeho vojska nedaleko Trenčína 3. srpna 1708. Povstalecká armáda pod hradbami města čítala kolem 30 000 mužů, což byla zhruba polovina všech kuruckých sil (druhá část operovala na jih od Dunaje, v Sedmihradsku, na řece Tise, nebo držela pevnosti), včetně nejlepších jednotek, jimiž tehdy Rákóczi disponoval. Zatímco císařské síly – v čele s eskadronami kyrysnického pluku Althan, dragouny pluku Bayreuth a srbskými hraničářskými husary – přitáhly ráno 3. srpna, kurucké vojsko zaujalo bitevní sestavu již den předtím, s maximálním využitím terénu (hlavně na levém křídle). Střed povstalecké sestavy tvořila v prvém sledu pěchota, ve druhém sledu jízdní karabiníci a další elitní jízda. Pěchota a část jízdy stála také na levém křídle; pravé křídlo tvořila výhradně jízda z uherských stolic. Bitvu zahájila po šesté hodině císařská pěchota, která po hodině manévrování a palby z pušek obrátila o 90° směrem k Trenčínu. Konání císařských navodilo dojem, že ustupují. Tak to ohodnotil nejen kníže Rákóczi, ale i velitelé pravého křídla, generálové Pékry a Ebeczky. Oba velitelé jezdectva, kteří bohužel nevynikali rozvahou ani taktickým rozhledem, v tuto chvíli usoudili, že nastal čas k útoku. Kuručtí jezdci (čítali asi 8 000 – 9 000 mužů) vyrazili cvalem. Těžký a pro jezdectvo nepřehledný terén je brzy donutil přejít z plukovních tvarů do proudu a srazit se dohromady, ačkoli cestou museli překonat koryto potoka a močálovitou oblast. Laurinc Pékry dospěl k závěru, že tímto směrem se jízda nebude moci rozvinout, vydal rozkaz obrátit zpět a poněkud níže pokračovat v postupu za císařskými. Jezdci, kteří již jednou vyrazili do útoku, tak složitý manévr nezvládli. Čelo proudu otočilo a srazilo se s postupujícími, kteří nevěděli o změně směru. Nastal všeobecný zmatek.

Rozhodující okamžik nastal krátce po osmé hodině, kdy část císařské jízdy pod vedením generála Pálffyho vyrazila vpřed, opsala široký oblouk a v těsném tvaru, koleno na koleno, prudce rozrazila povstalecké husary. Zmatek se rychle šířil a na ústup se postupně obracela celá kurucká armáda. Rákóczi chtěl zachránit situaci a osobně vést útok středu. Při přesunu po svazích však jeho kůň padl a zlomil si vaz, přičemž téměř zalehl jezdce. Kníže pád přežil, ale celým vojskem se bleskurychle rozšířila zpráva, že je mrtev. Vzápětí došlo k rozkladu středu a celé povstalecké vojsko začalo utíkat. Bitva u Trenčína skončila naprostou porážkou kuruců, kteří v ní utrpěli nenahraditelné ztráty.

Ovšem o rok později, 4. – 9. srpna 1709, si kurucké jezdectvo vedlo lépe, když téměř vyhrálo bitvu u Vavrišova, vesnice ležící mezi Vysokými a Nízkými Tatrami. Tehdy kavaleristé pod vedením brigadýra Csajághyho svým razantním útokem pronikli za císařské šance a porubali mnoho nepřátel. Vinou neschopnosti vrchního velitele Mihála Csákyho však povstalci nakonec ztratili i tuto bitvu, přestože zpočátku hrálo vše v jejich prospěch.

Navzdory tomu však stavovský odboj trval nadále. Až dne 1. května 1711 nastoupily zbytky kuruckých regimentů pod velením generála Šándora Károlyho, aby složily své prapory, a kníže Rákóczi odešel do tureckého exilu. Mír podepsaný v městě Szatmáru (Satu Mare v dnešním Rumunsku) ukončil více než stoleté období protihabsburského odboje v Uhrách. Kurucká armáda byla poražena a rozpuštěna. Došlo ke smíření s vítězi, a do císařských služeb bylo přijato pět (z původních 52) jízdních a jeden (z 32) pěších regimentů.

 

Prameny

• Matthaeidesz Konrád: Elöbeink Fegyverei. Móra Könyvkiadó, 1985.
• Huszártöténelem.hu
• Rákóczifalva Website
• Jan Vogeltanz: Malý slovník starého vojenského názvosloví. Paseka, 2008.
• Daniela Dvořáková: Kôň a člověk v stredoveku. Vydavateľstvo Rak, 2007.