"Dvě duše chtějí dělat to, co dvě těla umí," tak výstižně charakterizuje akademické ježdění v jeho vrcholné podobě Bent Branderup. Zatímco dnes je akademické jezdecké umění delikátní záležitost a představuje ucelený a citlivý systém výcviku až po nejobtížnější cviky nad zemí, tak v dobách italské renesance se ve jménu shromáždění a poddajnosti koně na city příliš nehledělo.

V kontextu doby ovšem nebylo drsnější zacházení se zvířaty nic, co by vyvolávalo nevoli u okolí. V polovině 16. století neexistoval zákon proti týrání zvířat a koneckonců trenéři rozhodně neměli v úmyslu koně zranit. Nepoužívali nátlak z čirého rozmaru, ale jako účelový prostředek k dosažení určitého rámce a pohybu. Také je třeba si uvědomit, že se tehdy ani s lidmi nejednalo v rukavičkách a tedy vnímání nějakého diskomfortu jak u sebe, tak u koně, bylo oproti dnešku značně posunuté. 

Federico Grisone 

- Portrét vlevo Histoire pittoresque de l'équitation Ch. Aubry. Paris, 1834

Většinou se o něm dočteme jen to, že založil neapolskou jezdeckou akademii. Přitom to byl svým způsobem průkopník nové éry ježdění a díky svému dílu a následovníkům jeho mocný propagátor. 

Neapolský šlechtic Federico Grisone byl nejznámějším mistrem akademického ježdění a v roce 1553 založil v Neapoli jezdeckou akademii. Jeho současníci ho nazývali „Otcem jezdeckého umění“, ovšem také proslul tvrdými tresty, když koně vzdorovali. Pochvala spočívala spíše v odnětí tlaku a trestu, ale i v poplácání po krku a uklidňujícího hlasu. Těžko lze odhadnout, nakolik si byl kůň vědom této pochvaly po předchozí bolesti a stresu. 

Pro výcvik používal Grison speciální „jízdárnu“, což byl systém příkopů – jedna rovná linie a kruhy na konci. Účel je zřejmý – koně bylo snadnější kontrolovat na rovné linii a na malých kruzích podporovat podsazení. S postupujícím výcvikem se s koňmi pracovalo v mělčích příkopech až na rovné ploše, kde byly figury vyznačené. Pro dosažení absolutního podrobení koně také používal i vynalézal velmi složitá udidla, před jejichž nákresy dnešní „udělátka“ blednou – na druhou stranu taková páka často účinkovala víceméně už jen svou váhou a otěže mohly být prověšené. 

Grisone používal 7 trestů  – hlas, proutek, otěž, holeně, třmen, ostruhy, honění na kruhu (vzpurné koně doporučoval vzít na lano a s přispěním pomocníka s bičem koně nechat kolem sebe klusat a cválat na obě ruce tak dlouho, dokud ho nepřivedl k poslušnosti. To se používalo hlavně u mladých koní, kteří byli problematičtí při prvním obsedání).

Také popisuje 7 pomůcek – hlas, mlasknutí, proutek, otěž, holeň, třmen a ostruhu. Zcela dominantní pomůckou však byly ostruhy a páka, které měly napomoci maximálnímu shromáždění. Pokud se kůň začal kousat do prsou, pak se tomu zabraňovalo třemi obvyklými způsoby – nasazením zubatých koleček ostruh na ramena páky, zavěšením kužele s ostrou špičkou mezi krk a ganaše nebo zavěšením válečku na podbradní řetízek. Za velmi důležitou pomůcku Grison považoval hlas. V případě, že kůň chyboval nebo vzdoroval, bylo na místě hlasité a výhrůžné okřiknutí, ztichnutí bylo pro koně známkou, že je vše v pořádku. Jestliže kůň ani tak nereagoval správně, přišla na řadu tvrdší upozornění – u koně, který nechtěl dopředu, to byly ostruhy, dokud netekla krev, házení šutrů po hleznech nebo přivázání ježčí kůže pod ocas.

Notoricky známý trik z Grisonovy kuchyně je tento: „Přivažte pevně kočku na tyč a přitlačte ji koni mezi zadní nohy nebo na záď, aby ho kousala a terorizovala ostrými drápy.“ 

Nebo: „Když kůň ze strachu nebo z bujnosti na sebe nechce na sebe nechat nasednout, pak ho udeř holí mezi uši nebo jinam, jen ne do očí…“

Grisone však také řekl, že dobrý jezdec se k těmto praktikám nikdy neuchýlí, protože svého cíle dosáhne díky svým schopnostem a jistou cestou. Stejně tak se vyjadřoval ohledně ostrých typů udidel: „Ti, kteří si myslí, že stálé pozice hlavy docílí ostřejšími udidly, si neuvědomují, že problém jen zhorší a už nebudou moci dosáhnout dokonalosti. Ovšem s dobrými schopnostmi, korektním výcvikem a měkkým udidlem při stabilní a jemné ruce jezdce kůň najde stálé přilnutí a stane se poddajnějším a ochotným.“ (obr. vlevo, uzdění pro mladého koně). Mmch. Grison už také používal obnosek.

Na rozdíl od Xenofóna upřednostňoval Grison práci v klusu pro posílení svastva zádě, zatímco Xenofón klus používal jen jako přechod mezi krokem a cvalem, který byl tehdy důležitější. Grison také velice zdůrazňoval rytmus jako základ jezdeckého umění, popsal koordinaci pomůcek holení a ruky.

Bestseller

Nesmrtelnost zajistilo Grisonovi jeho dílo „Gli Ordini di cavalcare“. Víceméně se jednalo o překlad Xenofóna (430-355 př.n.l.), k němuž dodal vlastní techniky a názory. Grisonovo dílo bylo ve své době bestsellerem, dočkalo se dvaceti vydání v italštině, patnáct ve francouzštině, šesti v angličtině, sedmi v němčině a jednoho ve španělštině. Zvláštní punc dává tomuto dílu požehnání samotným papežem Juliusem III. Tato kniha však není sbírkou násilných metod (v podstatě jich tam je minimum), ale ucelenou příručkou o koních, jejich krmení, ošetřování a výcviku. 

Obrázek: Jak naučit koně, aby si kleknul při nasedání a sesedání. Před takovou lekcí je nezbytné, aby už večer před touto lekcí nedostal krmení… při výcviku je pak možné koni podávat krmení ze země.

Válečný kůň má jiné starosti

Grison směřoval svůj zájem na výcvik koní pro vojenské účely. Je logicky mnohem lepší sedlat do bitvy dokonale přiježděného koně než koně syrového. Také bývalo - a bývá - populární tvrdit, že cviky nad zemí se hodí do bitev pro odražení nepřítele, ovšem "z hlediska bojeschopnosti armády nemají žádný význam. Jednak výcvik koně tímto způsobem trvá příliš dlouho, armáda na to nemá čas. Když sledujete, jak se kůň chystá provést capriolu, je v tom jisté zpoždění, které by mezitím vojáka mohlo stát život. A válečný kůň především nepotřebuje v boji předvádět kaprioly, ale zůstat naživu i po týdenním pochodu v hlubokém blátě (a nebude klusat ve školní rovnováze), přežít několikadenní hladovění, otevřené rány na těle, hniloby rozežírající kopyta, musí občas přežít neschopného kavaleristu na hřbetě s mnoha kilogramy výstroje a munice navíc. Kromě toho vyžaduje akademické ježdění nějaký rovný povrch, kde se dají bezpečně a precizně četné figury cvičit a předvádět. Ve válce jsou strmé svahy, hluboký písek nebo bahno, lesy."(Nevzorovova 2014). 

Výchova mladých mužů

Mladí aristokraté se přicházeli do akademií připravit na to, aby obstáli u královského dvora. Kromě jízdy na koni se učili tanci, psaní, poezii, vojenské strategii, dvorní etiketě, matematice, astronomii, latině, rétorice a jezdectví rozhodně nepatřilo k opomíjeným předmětům, naopak. Kůň je dobrým učitelem pro budoucí vůdce. Shodí ze svého hřbetu bez pardonu prince i pouhého stájníka. Je jediným učitelem, který princátku jasně sdělí pravdu o jeho vůdčích schopnostech. Aristokrat, který chtěl dobře jezdit, se musel naučit být vůdcem, jehož cílem je služba ostatním. Navíc jízda na koni nebyla jen zábava, ale také jistý druh bojového umění – kdo uměl dobře jezdit, měl v boji výhodu. A tak se mladí muži učili v Neapolské jezdecké akademii i v jiných, kterých přibývalo, vpravdě revolučnímu stylu ježdění. Co se naučili, pak šířili po Evropě – nicméně nebýt Grisonova díla, nerozšířilo by se akademické jezdectví, ač zpočátku v té tvrdší podobě, tak rychle. Ukázalo se, jak velkou moc má tištěné slovo.

Vedle Grisona představovala neapolskou školu ještě dvě jména mistrů akademického umění – Grisonův žák Giovanni Pignatelli a Cesare Fiaschi, který propagoval spojení drezúry s hudbou a napsal o tom knihu. Pignatelli na rozdíl od svého učitele přistupoval k výcviku koní mírnějším způsobem. Jeho žákem byl Antoine de Pluvinel, jeden z nejvýznamnějších mistrů akademického ježdění. Ještě než přijel k Pignatellimu do učení, platil Pluvinel za vynikajícího jezdce. Po šesti letech v Itálii se vrátil do Paříže, založil zde jezdeckou akademii pro mladé šlechtice. Jeho skvělé pedagogické schopnosti neušly královskému dvoru a stal se učitelem budoucího krále Ludvíka XIII.

Také napsal dílo s názvem "Manège royale" o rozsahu 70 stran a s 50 skicami. Text byl psaný formou rozhovoru učitele a jeho žáka. Středem výcviku byla bezvýhradná poslušnost, kterou si však nevynucoval nějakým násilím, ale spíše pedagogickou metodou, kdy po koni nechtěl to, co mu nabízí, ale vždy šel proti jeho vůli a požadoval obtížnější cvik. Pluvinel si také uvědomoval, že dokonalý výkon předvede jen kůň, kterého práce baví a je spokojený. Nepatřil k tzv. Gewaltschule (násilné škole), jak ji nazývají Němci a kam řadí vedle Grisona především jména jako Francois Baucher (v jeho začátcích) nebo Salomon de La Broue.

Pluvinel také zavedl výcvik mezi dvěma piláry (některé zdroje uvádějí, že s piláry začal Pignatelli) a tvrdil, že se pomocí pilárů uspíší výcvik až o polovinu. Mimochodem, piláry se vrací, na youtube najdete pár ukázek z praxe, některé stojí za zhlédnutí. 

Není to "pravé anglické"

Zatímco starý kontinent byl ve druhé polovině 16. století zcela otevřený akademickému jezdeckému umění, Anglie žila honebním jezdectvím a dostihy. Pokračovaly zde importy koní a rychlost byla tím, co jezdce zajímalo. Angličané drezuru, „tanec“ koní, považovali za nepraktický styl a rozhodně nevyužitelný pro jejich divoké lovecké jízdy. Angličtí autoři pojednávající o jezdectví (Blundeville, Markham, Clifford) navíc kritizovali „Manège“ jako metodu „násilnou“. Angličané dokonce ignorovali jejich vlastního skvělého mistra akademického ježdění Williama Cavendishe (1. vévoda z Newcastle), který pracoval s koňmi s hlubokou znalostí jejich mentality. 

Druhá generace - stop násilí

Začátkem 17. století se od násilných technik ustoupilo a druhá generace mistrů akademického ježdění – většinou z Francie – šla v akademickém výcviku cestou větší ohleduplnosti a trpělivosti. Přesto si i v této době šli Angličané svou vlastní cestou. „Tanec“ je prostě neoslovil, což tehdy patřilo k vyjádření jistého izolacionizmu a rostoucího nacionalizmu, kdy se upřednostňovalo vše „pravé anglické“.

Roku 1733, tedy po téměř dvousetletém vývoji od doby založení Neapolské akademie, spatřilo světlo světa dílo „Ecole de Cavalerie“ francouzského mistra Françoise Robichon de La Guérinière. Je platné i po staletích jako základ pro všechny jeho následovníky a když se dnes hovoří o skutečném akademickém ježdění, pak se odvoláváme na de La Guériniera. Obohatil rejstřík výcviku o dovnitř plec.

Další vydání Grisona po 470 letech

Historie se opakuje a tak, jako se renesanční jezdci ohlíželi zpátky k antice, mnozí se dnes obrací k akademickému ježdění, které má i v současné době své mistry, jako je Bent Branderup. Před 5 lety vyšlo také Grisonovo dílo a stále je možné ho zakoupit ZDE.

Jedná se spíše o historický dokument a těch popisů drsných korekcí tam mnoho nenajdete. Frederico Grisone nakonec není takový barbar, jak je mnohdy popisován, přesto je rané akademické ježdění kapitolou v oblasti výcviku, kterou by koně asi raději přeskočili - rovnou ke Guérinièrovi. Naštěstí se vývoj „Manège“, akademického ježdění, začal ubírat lepším směrem, ale kdoví, zda by existovalo, nebýt Grisona.

Na závěr tohoto malého pojednání o poněkud kontroverzním začátku vývoje akademického ježdění ještě jeden citát vyjadřující podstatu akademického jezdeckého umění: "Platí, že drezúra slouží koni, nikoliv kůň drezúře," (Bent Branderup). 

Zdroje:

• Arnim Basche - Geschichte des Pferdes -  1999
• https://www.horsemagazine.com/thm/2015/03/federico-grisone-was-he-really-such-a-baddie/
• Lydia Nevzorovova  - Nevzorov Haute Ecole, 4.
• Elizabeth Pope Simmons  - "The Rejection of the Manege Tradition in Early Modern England: "Equestrian Elegance at Odds with English Sporting Tradition" 2001
• http://eurodressage.com/index.php/2014/09/13/history-french-equitation-part-i-dressage-la-francaise
• Alois Podhajsky - Die Klassische Reitkunst, Kosmos 1998