Jeho královská Výsost princ Philip, vévoda z Edinburgu, patřil mezi nejvýznamnější a zároveň nejoblíbenější monarchy minulého i tohoto století. Byl nejdéle působícím prezidentem Mezinárodní jezdecké federace (FEI), velice se zasloužil o její rozvoj a rozšíření. Sám byl aktivním a dlouholetým jezdcem póla a soutěží spřežení, získal medailová místa v družstvech na mistrovstvích světa a Evropy. V roce 1996 navštívil Kladruby nad Labem. Koním se věnovala velká část jeho rodiny.

Většina jezdců má svého životního koně – na kterém se učila jezdit, kterého milovala nebo s ním dosáhla vynikajících úspěchů. Takovým koněm byl pro pana Františka Zobala anglický plnokrevník Limit, se kterým v roce 1976 vyhrál Velkou pardubickou. K tomu ve VP získali ještě krásné druhé, třetí a páté místo. Vítěz VP František Zobal oslaví 25. dubna 2021 již 70. narozeniny – a stále je v sedle, ve stáji a ve víru dostihového dění.

Příběh litevských Tatarů, kteří byli na podzim 1812 zařazeni do Napoleonovy gardy, je hrdinský i tragický, stejně jako osudy jiných jednotek Grande armée, účastnících se nešťastného tažení do Ruska. Na počátku roku 1813 francouzské linie u Poznaně (Posen) překročilo pouze 30 Tatarů – vše, co zbylo z někdejší eskadrony. Jejich téměř sto kamarádů, včetně velitele majora Achmatowicze, našlo smrt na zasněžených pláních Rusi, mnozí až ve finálním boji před litevským Vilnem (10. až 12. prosince 1812). Ačkoli se pravoslavní kozáci pokoušeli muslimské potomky Zlaté hordy zcela vyhladit, zachovala si četa těch, kteří přežili, solidní bojeschopnost.

Léto 1812. Major Mustafa Murza Achmatowicz přichází za generálním guvernérem Litvy, hrabětem van Hogendorpem, císařovým pobočníkem, se zajímavým návrhem. Sděluje mu, že může do řad francouzské armády přivést až tisíc Tatarů žijících na Litvě, potomků Čingischánovy Hordy, bravurních jezdců, za předpokladu, že se stanou součástí Císařské gardy. Napoleon, který akutně potřebuje kavalerii, tento projekt okamžitě přijímá a svěřuje jeho realizaci generálu van Hogendorpovi. V prvé řadě se však nabízí otázka, jak se Tataři dostali až na území pobaltské Litvy.

Když v roce 1813 vrcholil osvobozovací boj německého národa proti francouzským okupantům, jehož symbolem se stali „černí jezdci“ generála Ludwiga von Lützow, sotva by některého ze současníků napadlo, že o více než sto let později – na sklonku druhé světové války – bude v rámci zoufalého odporu takřka „proti všem“ v Německu postavena jednotka, která ponese název tohoto hrdiny.

Září 1939. Někde v Polsku. Četa jezdců ve „feldgrau“ uniformách vyjíždí klusem na průzkum. Ranní mlha nad krajinou se pomalu zvedá a paprsky slunce se odrážejí v krůpějích rosy na vysokých stéblech trávy i zlátnoucím listí stromů. Podzimní idylu najednou přerývá frkání koní a pokřik jezdců v typických rohatých čapkách, vyrážejících z nedalekého háje. Ve dvouřadé formaci, s napřaženými šavlemi, žene se půl eskadrony do útoku...

8. listopad 1620. Kdo z nás by neznal toto datum? Tehdy na bělohorské pláni před branami Prahy došlo k „větší šarvátce“, která rozhodla o osudech našeho národa pro budoucí tři staletí. Vraťme se však ještě zpátky, do léta 1619. Tehdy, po dlouhém váhání, se na stranu vzbouřených českých stavů konečně přidala Morava. V čele nekatolické strany zde stál šlechtic Ladislav Velen ze Žerotína, renesanční kavalír v pravém slova smyslu …

V malebné rovině jižní Moravy, směrem k její nejjižnější části, v těsném sousedství Rakous a na nemnoho koňských délek od uherské hranice, vypíná se – jako kulisa k pohádkové hře – pohoří Pálavských vrchů, zde zvané Pálava. Její svahy jsou hojně osázené vinnou révou, kterou sem – podobně jako prý i dávno zdomácnělý břečťan – přinesli již legionáři rozšafného císaře Proba, kteří v této pohostinné krajině měli od dřívějška svůj opevněný tábor.

Svítá. Zora svými červánky zabarvuje obzor do ruda. S vrzáním se otvírají křídla brány, zhotovená z mocných, okovaných dubových kůlů, a trámy mostu přes široký vodní příkop se otřásají pod údery koňských kopyt. Sám vladyka Kosťa, pán hradiska vprostřed lužního hvozdu, chráněného vysokými náspy s palisádami a ze dvou stran rameny řeky Dyje, vede výpad. V lesklé zbroji, přilbě zdobené sokolími pery, s pádným mečem v ruce, dává svým mužům povel k útoku.

Minule jsme si představili Gustava Raua – zásadní postavu německého meziválečného jezdectví a „otce“ tolik úspěšného německého systému. Dnes se podíváme na některé pasáže z jeho knihy Die Reitkunst der Welt an den Olympischen Spielen 1936. Kromě toho, že je velmi zajímavé nahlédnout, s čím se potýkalo tehdejší jezdectví, najdeme i zajímavé paralely ke dnešním úspěšným jezdeckým systémům.

Proč je Německo světovou jedničkou v jezdeckém sportu, je docela častá otázka. Důvodů je samozřejmě mnoho, ale určitě nelze popřít zásluhy jistého Gustava Raua, který má na kontě vytvoření nejen vynikajícího chovatelského programu, ale také systému jezdeckých klubů, který se posléze rozšířil po celé zemi, a je oporou celého německého jezdeckého sportu.

Pod pojmem „trojský kůň“ si každý z nás představí nejen známý počítačový virus, ale především obrovitou sochu koně sloužící jako úkryt pro bojovníky, kteří přispěli ke zničení starověkého města Tróje. Ačkoli již řecký geograf Pausaniás (2. stol. n. l.) a někteří současní vědci (Francesco Tiboni, Andrea Cionci) vyslovili domněnku, že ve skutečnosti nešlo o suchozemský úkryt pro bojovníky, ale řeckou obchodní loď, jejíž příď zdobila vyřezávaná figura v podobě koňské hlavy, zůstává pro nás, přátele koní, určitě přijatelnější představa, že nepokořitelné město bylo dobyto prostřednictvím důmyslného válečného stroje v podobě bystrého a odvážného zvířete.