Ještě před nimi zde sídlili Keltové, kteří snad tomuto bizarnímu, jakoby rukou kouzelníka vytvořenému pohoří, dali první historický název – „Luna“, k poctě boha Luga; po nich přišli germánští Markomané, a ty na sklonku stěhování národů vystřídali první Slované. Již dávno, dávno před těmi všemi, zde však tábořili lovci mamutů, z jejichž rukou vyšla jedna z nejstarších a nejpůvabnějších výtvarných památek v dějinách lidstva – slavná Věstonická Venuše. Na jednom z jižně položených vrchů Pálavy, v sousedství Stolové hory, se dnes vypíná zřícenina hradu, zvaného Sirotčí nebo Růžový hrádek.

Jak stavba ze 13. století došla k svému druhému jménu, pochopíme i dnes, když se zadíváme, jak se v jejích troskách z vápencových kvádrů odráží paprsky jitřního i zapadajícího slunce. O tom, proč se tomuto nevelkému, ale pevnému hrádku začalo říkat „Sirotčí“, napoví náš článek, který se opírá o léta tradované pověsti a pár kusých historických údajů, přikrášlených neumělou, o to však více snaživou rukou romanticky naladěného badatele.

Hrady a templáři

Král Václav I., který žil v letech 1205 až 1253, zaváděl v Českých zemích rytířské mravy a stavbu kamenných hradů čili „tejnů“ (tento počeštělý výraz možná nepochází z německého „Stein“ – kámen, ale mnohem pravděpodobněji z keltského „dun“, „týn“, což značí opevněné místo vůbec …). Nelze říci, že by se u nás žilo hůře, nežli v Němcích, a již vůbec ne, že by naši bojovníci byli horší než ti na západě (co se týká bojovnosti, spíš naopak). Rytířský král však chtěl, aby se naše země jaksi vyrovnaly svým protějškům ze západních zemí Evropy a přizpůsobily se tehdejší módě. Na základě útržkovitých zpráv letopisců se můžeme domnívat, že Václav Přemyslovec byl veselý brach, jako by vystřižený z románů Waltera Scotta: milovník lovu a dobré zábavy, jenž před zvukem zvonů utíkal do tajemného ticha křivoklátských lesů, budoval lovecké hrádky, a při jedné divoké štvanici dokonce přišel o oko. Na druhé straně to však byl zbožný panovník, starostlivý bratr Svaté Anežky, mezi jehož významné činy patřilo, že povolal do našich zemí až z daleké Francie – a ještě vzdálenější Svaté země – rytíře Šalamounova chrámu – templáře.

První stanice, či jak se říkalo komenda, byla templářskými rytíři založena asi roku 1232 v Uhříněvsi nedaleko Prahy. Další, o nějakých deset let později, na Moravě, mezi úrodnými poli a vinicemi v Čejkovicích, poblíž Hodonína. V tomto úrodném, hojně osídleném kraji s mírným podnebím, korunovaným vápencovými skalisky, tam, kde se dodnes daří obilí, jabloním i vinné révě, si jižanští rytíři museli připadat jako doma. A někdy v té době také vznikla pevnost na vápencovém masívu Pálavy. Na dvou jižních výběžcích, rozdělených strašidelnou roklí, vyrostl nevelký, ale pevný hrad, kterému vládl rytíř, jehož cizokrajné jméno si domácí přetvořili na Čičos. Žádný dobový pramen tuto domněnku nepotvrzuje, stejně jako nejsou důkazy pro množství dalších, mnohem fantasknějších dohadů a pověstí – hlavně proto, že z doby před osmi stoletími se zachovalo pohříchu málo písemných zpráv; a ne zrovna moc jich bylo pořizováno v těch rytířských časech, kdy i knížata vládla raději mečem než perem a stisk ruky vydal za deset našich – draze okolkovaných – právnických dokumentů.

Je tedy možné, že cizí rytíř mohl být tzv. smluvním členem řádu, což znamená, že se na něj nevztahovaly řeholní regule, ale byl vázán jistými povinnostmi. Z oken svého hradu, obrácených jak na stranu rakouskou, tak i uherskou, mohl také vidět templářský statek v Rakvicích, a pak ho dělil jen kopec od čejkovické tvrze …

A možná, že právě „smluvní vztah“  Čičosův vůči templářům se mu stal osudným, ale zároveň dal podmět jedné z legend, které se k Sirotčímu hrádku dodnes vážou. Abychom se však dostali k jádru věci – a také k vysvětlení, proč se v názvu našeho článku objevil zvláštní výraz beauseant – musíme poněkud odbočit; pár překážek a oklik však bude jen dobrých k tomu, abychom pak docválali na cílovou rovinu.

Hrad na ostrohu

Jak již bylo řečeno, Sirotčí hrádek byl vybudován na dvou skaliskách, vévodících okolní krajině. Dvě části na dvou vápencových ostrohách byly zřejmě spojeny dřevěným můstkem, což zvyšovalo jejich obranyschopnost – pokud by se nepříteli podařilo dobýt jednu část, byl most stržen, a nezbývalo, než usilovat o část druhou. Hrady tohoto typu často budovali – nebo přestavovali – křižáci ve Svaté zemi, a odtud pramení jejich zařazení: výšinné nebo ostrožní hrady. Díky středověkým rukopisům jsme dnes poměrně dobře informováni o tehdejších stavebních technikách a nástrojích. Patřily mezi ně trakaře opatřené silnými řemeny, které se zavěšovaly přes ramena dělníků, truhlíky na maltu, špachtle, sekáčky, speciální sekery na vyhlazení kamene a zednická kladiva. Hradby se udržovaly ve svislé a zarovnané pozici pomocí olovnic a vodováh – ty však obsahovaly spíše menší olovnici než „bublinku ve vytvarované skleněné trubičce“ používané u moderních typů.

Nelze říci, zda ctihodný Čičos navštívil Svatou zem, zvanou tenkrát Zámoří. Je jisté, že svůj hrad vystavěl přibližně ve stejné době, kdy si svou komendu v Čejkovicích začali budovat templáři. V těch letech se jako temný mrak z východních stepí na Evropu hnaly hordy Mongolů – neuvěřitelně rychlých a disciplinovaných bojovníků, uctívačů koní (zčásti ovšem také nestoriánských křesťanů). Nástupci velkého Čingischána se rozhodli pokračovat v expanzi na západ: porazili vojska ruských knížat a směřovali dál, až do Polska a Uher. Ve Slezsku se sbírali rytíři z celé střední Evropy, aby tuto lavinu zastavili. Kromě nepatrného počtu německých řádových bratří přispěli i templáři.

Rytíř Čičos se v té době na Sirotčím hradě zrovna zabydloval. Našel si krásnou ženu, která s ním čekala dítě. Rozkaz templářského komtura však zněl jasně: V co nejkratší době i s družinou dorazit na mustruňk, a poté v rámci řádového kontingentu táhnout na sever – ke slezské Lehnici. Tam se také strhla bitva (r. 1241), v níž Mongolové (snad i s přispěním pyrotechnických zbraní) dobyli velké vítězství. Nicméně, rytíři zde s naprostým opovrhováním smrtí čelili až do posledního muže náporu nesčetných nepřátel, a padli téměř do jednoho. Takové muže bylo snad možné pobít, ne však obrátit na útěk (jak správně poznamenal historik a spisovatel Alfred Duggan).

Možná se i v té strašné řeži našli tací, jako hrabě ze Soissonu, který v době křížových výprav spolu s rytířem Joinvillem hájil most proti přesile muslimů. Oba pánové byli mnohokrát zraněni a ježili se šípy jako dikobrazi, když hrabě ze Soissonu oslovil v přestávce boje svého druha: „Při božím čepci, o tomhle dni se vy a já ještě něco navykládáme ženským …!“

Základ středověkých vojsk

Rytířský způsob boje se zrodil v západní Evropě v 11. století a získal vrch jako nová bojová metoda na počátku věku následujícího. Ještě kolem roku 1300 bylo zvykem posadit budoucího rytíře do sedla, jakmile se naučil chodit. Hrál si s malými dřevěnými meči a s figurkami rytířů na koníčcích. Stal-li se pážetem u cizího dvora, procházel tvrdou školou, v níž se učil skromnosti a pokoře, otužoval své tělo a neustále se cvičil v jízdě na koni a ovládání zbraní. V patnácti letech byl srostlý se sedlem a dokonale vycvičen ve všem, co pro budoucí život potřeboval. Přivykl pohledu na nejtěžší zranění i smrt, dokázal překonávat útrapy nepřetržitých celodenních jízd v zimě, o hladu i a nemoci. Pak se z něj stal rytíř – příslušník jádra středověkých vojsk.

Všeobecně se uvádělo, že bojová síla plně ozbrojeného jízdního rytíře se vyrovná nejméně sedmi bojovníkům pěším a méně dokonale chráněným. Ačkoli rytíři byli schopni bojovat i pěšky – a mnohokrát to dokázali – hrál hlavní roli v jejich taktice ceněný bitevní kůň (destrier). Destrierové měli být výhradně hřebci, protože ti lépe snášeli bitevní vřavu. Slovo destrier pochází z francouzštiny a znamená „pravá ruka“, protože když panoš vedl koně do bitvy, držel ho pravicí. Rytíř a jeho oř tvořili sehraný bitevní tým, který účinkoval jako „středověký tank“ nebo „živá střela“. Rytíři vždy stáli v čele vojsk a zahajovali bitvu. Při útoku se mocné svaly válečného oře napínají pod vahou plně vyzbrojeného rytíře. Díky své síle a váze kůň při srážce rozdrtí nepřátelské pěšáky. V bitvě ržáli, kopali pěšáky a kousali nepřátelské koně. Celá strategie byla jednoduchá a v podstatě neměnná: spočívala v čelním nárazu, při němž se jezdci v brnění pevně semknutí do těsného šiku s kopím v jedné a štítem v druhé ruce tryskem vřítili do řad nepřítele. Cílem bylo rozdrtit a rozprášit podobně seřazené nepřátelské vojsko a jeho zbytky pobít mečem. Tak se bitva po prvním nárazu rozpadla na individuální souboje dvojic rytířů. Vedle kopí a meče byl zde silný a spolehlivý oř jednou z hlavních zbraní středověkého rytíře. Pomáhal mu v zápase nejen o vítězství, ale často i o vlastní život.

Ačkoli krásná literatura 12. – 15. stol. navozuje dojem, že váleční koně byli velmi vysocí, na základě archeologických nálezů a uměleckých pramenů můžeme říci, že výška koně ke kohoutku obvykle nepřesahovala 152 cm, což znamenalo, že rytíř stál vedle svého válečného oře rameno vedle ramena.

Rytíř vsedal na vzácného, ale poněkud těžkopádného destriera jedině v bitvě a při turnaji. Když šlechtic cestoval nebo se vydával na hon, osedlal si klusáka, obvykle valacha nebo klisnu (palefroi). Ti mají kratší nohy a delší tělo než válečný oř, a protože cválají klidněji, jezdí se na nich pohodlněji. Jezdečtí koně šlechticů bývali často zdobení pestrobarevnými postroji. Rytířskou zbroj a výstroj nesli na dlouhých cestách soumaři (roncin). Byli to malí, silní a také nejlevnější koně, nebo muly, což je kříženec koně a osla. Muly jsou také dobrými tahouny, protože jsou trpělivější než koně a mají odolnější kopyta. Bývaly také využívány k tažení povozů.

Nemilosrdné pobíjení

V době, o níž hovoříme, vznikl nový typ evropského meče, který pak provázel rytířství až do jeho konce. Byl mezinárodní stejně jako povaha těchto tažení. Jeho čepel se prodloužila, rovná, štíhlá záštita vytvořila se sloupkem rukojeti obrazec kříže, kterým účastníci kruciát znamenali všechnu svou výzbroj i výstroj. Znamení, která evropská vojska nesla proti muslimskému půlměsíci, přežilo v základním tvaru rytířského meče až do 16. století. Přibližně do poloviny 14. stol. byl meč zbraní sečnou, ačkoli si dnes sotva plně uvědomíme, co taková sečná čepel, poměrně široká a krátká s tupým hrotem, dokázala. Víme, že uměla stínat odsouzence, a v tzv. Kronice vídeňské i klosterneuburské se zachovala zpráva o skandálu, který roku 1272 pobouřil český i vídeňský dvůr. Jistý velmož jménem Egidius se na Dunajském ostrově u Budína náhodou setkal s uherským princem Bélou, bratrem české královny Kunhuty, švagrem krále Přemysla II. Otakara. Vznikla hádka, při níž Béla zřejmě hájil zájmy českého krále. Egidius se rozvzteklil tak, že prince zabil a mečem rozsekal na kusy, které potom, jak praví kronikář, „uherské kněžny s pláčem sbíraly“. Z této zprávy vyplývá, že meč ve druhé polovině 13. stol., s výhradně sečnou, dvoubřitou čepelí, jakou známe např. z ilustrací ve Velislavově bibli, dokázal rozsekat člověka. Tehdejší popisy a vyobrazení bitev líčí stručně, ale srozumitelně následky ran, které si rytíři svými meči uštědřovali: rozseknuté přilby, rozpolcené hlavy, useknuté končetiny. Hůře to dopadlo s rytířem, pod nímž klesl kůň. Od pěších „chlapů“ nemohl očekávat žádnou milost.

Proto se nepřítel snažil zlikvidovat v prvé řadě rytířova koně. Za tímto účelem se budovaly nejrůznější pasti, které měly koně zneškodnit ještě před začátkem boje: nepřátelům do cesty rozmísťovali tzv. ježky (cílem bylo, aby na takového „ježka“ ukrytého v trávě kůň ve cvalu skočil), do země zakopávali zahrocené kůly, na něž se koně napíchli, vykopávali hluboké jámy, které zamaskovali, aby do nich cválající koně s jezdci padali. Velkým nebezpečím pro koně byli pěšáci vyzbrojení oštěpy a sudlicemi, jejichž úkolem bylo v první řadě zranit nebo zabít koně nepřátelské jízdy. Nešetřili ani vzácné bojové oře pohádkových cen, patřící královi a předním šlechticům. O svého „vynikajícího“, „pověstného“, „ušlechtilého a silného“ destriera přišel nejeden rytíř. Zabití koně, hlavně koně velitele vojska, fungovalo jako výrazný psychologický moment, který již sám o sobě mohl zvrátit běh událostí. Útok na koně mohl někdy skutečně změnit výsledek bitvy, o čemž informuje i jedna z českých středověkých kronik: „A byla bitva prudká a vítězství na obou stranách kolísalo, když kdosi na hraběte vzkřikl, aby silně tloukli pod kolena koně, na nichž seděli nepřátelé. A stalo se, že když koně padali, i jezdci v kroužkových brních z nich padali a meči našich byli zničeni.“ O tom, jak strašné rány způsobovali lidé koním na bojištích, svědčí i dobová literatura, především rytířské romány.

Beauseant!

Rytíři byli páteří a hybnou silou již v době První křížové výpravy, která vyvrcholila krvavým dobytím Jeruzaléma v roce 1099. Po jeho ovládnutí zůstali někteří bojovníci ze západní Evropy v městě, skupinky válečníků se pak rozhodly začít se zbožným životem a starat se o poutníky, kteří ze západu přicházeli do Zámoří. Tak vznikl řád sv. Jana Jeruzalémského neboli Johanité, který dodnes přežívá pod názvem maltézští rytíři. Tak se také, asi v roce 1118, devět rytířů z Francie usadilo v kostele sv. Hrobu postaveném nad Kristovým prázdným hrobem, nejvíce uctívanou svatyní křesťanské víry. Své původní poslání však změnili pod dojmem útoků mohamedánských loupežníků na křesťanské poutníky, kdy seznali, že Jeruzalémské království rozhodně více potřebuje bojovníky než kajícníky. Výsledkem bylo na jedné straně vytvoření rytířského řádu, na druhé straně vyslovení přísahy o obraně křesťanů se zbraní v ruce. Sídlo řádu se nalézalo na místě někdejšího Šalamounova chrámu, obecně zvaného templ. Proto i tito zbožní bratři začali být nazýváni templáři – a tak i vstoupili do historie.

Řád se záhy stal miláčkem – a výhradně podřízeným – papežů; takřka neuvěřitelným tempem rostl a sílil. Jeho majetky se množily, takže vznikla potřeba předávání pravomocí v rámci celé struktury. Řádové území pak bylo rozděleno do provincií (nejen ve Svaté zemi, ale i v Evropě), v jejichž čele stál velký preceptor s dozorčí funkcí. V rámci každé provincie byl majetek organizován v tzv. komendách, v jejichž čele stál komtur (lat. commendator, praeceptor). Typickou venkovskou komendu si můžeme představit jako větší statek nebo tvrz s několika bratry, snad i kaplí a ubytovacími prostory pro pocestné a samozřejmě s rozlehlými zemědělskými budovami. Komenda byla centrální administrativní základnou pro řádový majetek určité provincie. Majetky ležící mimo, nazývané camerae či komorní zboží, byly nechávány ve správě leníků nebo jednoho bratra.

Templářský řád sdružoval mnoho členů pověřovaných různými úkoly. Jelikož hlavním úkolem řádu bylo chránit křesťany, byli jeho nejdůležitějšími členy bojovníci. V rámci jejich vojska měli nejvyšší postavení rytíři, kteří svou pozici získávali v ne zcela upřesněné ceremonii. Templářská řehole stanovila, kolik koní je bratrovi povoleno vlastnit; v ideálním případě měl více než jednoho válečného koně, hlavně pro případ, že by první kůň byl zabit v boji. Rytíř mohl vlastnit až čtyři zvířata: dva válečné koně, jednoho jízdního a mulu nebo soumara.

Vedle rytířů bojovali v templářských řadách ozbrojenci, ve francouzštině nazývaní sergents (lat. servientes), což se předkládá ne příliš přesně jako „seržanti“, ačkoli prvotní význam tohoto označení by spíše mohl být „služebníci“. Řád disponoval rovněž bratry-kněžími, kteří měli za úkol duchovně zaopatřovat ostatní členy řádu, tj. zpovídat je, sloužit mše a modlit se. Vedle toho existovali i tzv. přidružení členové obou pohlaví, kteří byli donátory řádu. Jejich řeholní slib byl omezeného rozsahu.

Každý bratr měl povoleno mít jednoho panoše, který se staral o jeho koně a vybavení a zároveň mu pomáhal na bojišti. Řád také zaměstnával žoldnéře. Řádové dokumenty se zmiňují o turkopolech, lehké jízdě východního typu ve službách řádu pod velením hodnostáře zvaného turcopolier.

Stanovy řádu určují jak pochodovou formaci, tak činnost v bitvě, nemáme však zprávy o tom, jak je templáři nacvičovali. Jak zmiňují současníci, útočili templáři v sevřené formaci zvané eschiele (eskadrona), následně pak proráželi muslimskou bojovou linii, kterou rozdělili na dvě části, ostatní křesťanské síly je pak mohly následovat do středu mezi nepřátelské jednotky. Úspěšné provedení takového útoku v sevřené formaci a na koních vyžadovalo přesné sladění rychlosti a směru pohybu, čehož mohlo být dosaženo pouze důkladným výcvikem.

V bitvě templáři, vedeni maršálkem, jenž nesl korouhev, vyráželi v tak těsném postavení, že „jablko vržené do jejich středu nikdy nedopadne na zem, aniž by se dotklo muže či koně“. Kopí jsou založena, štíty kryjí hruď, tělo se opírá o sochor sedla, otěže jsou uvolněny … Bezprostředně za maršálem cválala skupina rytířů vedená komturem, který nesl druhou korouhev svinutou na kopí. Pokud by maršálek padl, rozvinul by komtur svou korouhev a dal tak bratrům signál, kde se mají shromáždit. Za nimi jeli seržanti a turkopolové. Společně s nimi pak útočil zbytek křesťanské armády, aby následoval templáře při úspěšném průlomu do nepřátelských řad.

Dobové zprávy o útoku templářů a také strach z tohoto útoku na muslimské straně jsou nepřímými důkazy, že templáři vojenské řemeslo ovládali. Útok v sevřeném klínu, jež vyžaduje vysokou míru kázně, nebyl u západních rytířů obvyklý, je tedy pravděpodobné, že se tuto dovednost bratří naučili až poté, co vstoupili do řádu.

Převažující vojenskou aktivitou templářů byl rychlý pohyb na území nepřítele, v němž měli jízdní nespornou výhodu v rychlosti a schopnosti manévrovat: pěší by tuto aktivitu pouze zpomalovali. Je tedy možné, že řád na bojišti příliš nevyužíval pěších, místo toho osedlal i své podpůrné jednotky a využíval je jako lehké jezdectvo a jízdní lučištníky.

Před počátkem bitvy dal maršál rozkaz zformovat se do eskadron. Řádové stanovy (článek 102) ukládají, že „pokud jsou zformovaní do eskadron, není možné přejít z původního mužstva do druhého“, pouze v případě, že jsou bratři v bitevní vřavě odděleni od své původní eskadrony. Samo sebou nebylo dovoleno opustit pozici nebo vyrazit samostatně k útoku; existovala pouze jediná situace, za které bylo možné opustit řadu, a tou byla záchrana křesťana před muslimem. Seržanti byli v těsné formaci seřazeni za rytíři a sloužili jako jejich posila.

Poutník, který pobýval ve Svaté zemi koncem 12. století, popsal, jak se templáři chovají v bitvě. Do bitvy vyráželi vedeni svou bílo-černou standartou, v perfektním pořádku, bez hlesu, dychtíce po boji. Jako první do bitvy vstupovali a jako poslední z bojiště odcházeli. Všechny jejich úkony se řídily rozkazem představeného. Jakmile trubky zahrály signál k útoku, začali zpívat Davidův žalm (Ne nám, Pane, ale pro slávu Tvého jména), založili kopí a nasadili koním ostruhy. „Jako jedno tělo“ divoce udeřili na nepřítele, nikdy se nevzdávali a buďto protivníka zcela zničili, nebo umírali. Z prohraného boje ustupovali jako poslední, aby chránili celé křesťanské vojsko. Toho, kdo by neprojevil v boji odvahu, utekl před nepřítelem nebo obrátil zbraň proti křesťanovi, čekal přísný trest.

Úzký vztah ke svému koni měl i templářský rytíř. Svědčí o tom mimo jiné dva nejvýznamnější symboly řádu: pečeť a vlajka. Na pečetích jsou často zobrazeni dva templářští jezdci sedící na jediném koni. Z různých výkladů jsou zřejmě nejvýstižnější dva: za prvé šlo o znamení skromnosti řádových bratří, za druhé o symbol rytíře a mnicha v jedné osobě. Dvoubarevná řádová vlajka se nazývala beauseant. Jméno je odvozeno z provensálského balzan, jež je označením pro vraného koně s bílými skvrnami na nohách. Templářská vlajka byla totiž zpola bílá, zpola černá, aby naznačila, že řád je pln čistoty a světlých citů ke křesťanům, ale že je silný a krutý k nevěřícím. Beauseant byl také bojový pokřik templářských rytířů.

S tím, jak rostlo bohatství a moc templářů, uvolňovala se jejich řeholní pravidla a pyšní rytíři v bílých pláštích se stávali terčem kritiky a nenávisti. Toho využil francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314), který patřil k mnoha významným dlužníkům řádu (templáři totiž půjčovali na úrok peníze). Na základě jeho příkazu byla v ranních hodinách v pátek 13. října 1307 (nešťastný pátek třináctého!) podniknuta policejní akce, při níž byli všichni templáři ve Francii pozatýkáni. Do žaláře byl odvezen i stařičký komtur Jakub de Molay (kolem 1243 – 18. 3. 1314). Na základě vykonstruovaných obvinění byli templáři vězněni a krutě mučeni, aby se přiznali k celé řadě – často až fantastických – obvinění. Monstrproces vyvrcholil zrušením řádu v dubnu 1312 a následným upálením velmistra Molaye a Geofreye de Charnay 18. března 1314 v Paříži. Nicméně, Filip Sličný se ze svého triumfu dlouho neradoval. Ostatní panovníci proti templářům postupovali více méně benevolentně, a nikdy se nenašel ani jejich ohromný poklad. A navíc, francouzský král již 29. listopadu 1314 tragicky zahynul na lovu. Tak se prý naplnila slova kletby, vyřčené umírajícím Jakubem de Molay. Tajemní templáři se stali legendou.

Epilog

V bitvě u Lehnice, kde našel smrt i velitel křesťanského vojska Jindřich Pobožný, utrpěli značné ztráty rovněž templáři. Podle zprávy jejich preceptora jménem Ponc d‘ Albon to bylo: šest řádových bratří, tři rytíři, dva seržanti a 500 „jejich lidí“. Toliko třem bratřím se podařilo zachránit. Mongolové či jak se jim říkalo Tataři, pak plenili celé Slezsko a severní Moravu, než se stáhli zpět na východ. Jednak kvůli svým vnitrostátním záležitostem, ale také proto, že nechtěli riskovat konfrontaci se silným českým vojskem, které shromáždil král Václav I.

Válka již skončila, když se k Sirotčímu hradu blížila skupina jezdců. Vítr si pohrával s jejich bílými plášti a dvoubarevným praporem, beauseantem. Sám komtur templářů z Čejkovic přijel, aby hradní paní oznámil smutnou zvěst o hrdinské smrti jejího manžela. Padl jako rytíř, s Kristovým křížem na prsou, ale krom své slávy zanechal po sobě synka, který se právě narodil. Statné hrudi rytířů ve zbroji se chvějí dojetím, a komtur žehná dítěti a křtí ho jménem Orphanus – Sirotek. Po synovi statečného otce se bude nazývat i hrad, jehož ruiny jsou dodnes jedním z neodmyslitelných symbolů kraje, který rytířům z daleké Francie tolik připomínal jejich domovinu.

Hlavní zdroje

• Helen Nicholsonová, Wayne Reynolds: Templáři 1120–1312. Computer Press, 2008
• David Nicolle, Adam Hook: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1097–1192. Grada Publishing, 2004
• Daniela Dvořáková: Kôň a člověk v stredoveku. Vydavateľstvo Rak, 2007
• Ludiše Letošníková, Josef Herčík: Zbraně, šerm a mečíři. Albatros Praha, 1983
• Ludvík Souček: Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. Práce Praha, 1981
• Kolektiv autorů: Vzácné zbraně a zbroj (ze sbírek VHÚ v Praze). NV Praha, 1986
• Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa, I. díl. Naše vojsko, 1985
• Miloš Jesenský: Templári – legendy cti a slávy (Žlilinský kraj templárov). Žilinský samosprávny kraj (bez vročení)