Do své knihy Die Reitkunst der Welt an den Olympischen Spielen 1936 začlenil Rau kapitolu Návrhy na moderní jezdeckou výuku, založené na klasické německé tradici. Stěží uvěříte, že jeho doporučení byla napsána před 80 lety, Rau by mohl klidně psát o současné drezurní scéně…

Kronos znovu. Dokonce i přes špatnou kvalitu dobového černobílého snímku lze vidět uvolnění v těle koně ... Rau ve své knize komentuje: „Vlnovka. Oblouk v pravém kontracvalu. Nejlepší možné předvedení, výrazný, pružný s dlouhými pravidelnými kroky ...“

Jeho varování, že budoucnost jezdectví by měla vycházet z historie a být založena na „konstruktivní práci mnoha jezdeckých generací“, by se krásně hodilo na módu rolkuru. Současně varuje před „spekulativní destruktivitou“.

„Je třeba zabránit tomu, aby spekulativní destruktivita otřásla výstavbou německého jezdectví.“

Rau ujišťuje své čtenáře, že jakákoli odchylka od časem prověřené německé cesty bude pouze dočasná – stejně tak, jako byl rolkur nakonec zpochybněn a zavržen – a představuje hrozbu:
„K dočasnému odchýlení dochází vždy poté, co se začne přehánět něco, co je předávané tradicí, ať už je to přílišné držení koní rukama, potlačování přirozených chodů nebo přehnané vytváření umělé rovnováhy. Vymezení se proti tradici má vždy formu přehánění do opaku.“

Caprilli – brilantní jízda, chybný systém…

Jako příklad si vzal Caprilliho a jeho „geniální inovace“.

„Caprilli chtěl udržet koně v jeho přirozené rovnováze správnou pozicí jezdce, který byl s koněm v perfektní rovnováze.“ Plynulost měla být dosažena dostatkem cválání a skákání. Caprilliho systém ale nemá žádné teoreticko-vědecké základy. Je to systém výjimečného umění, a proto ani ve své nejlepší podobě není vhodný pro masové následování. Výjimečné umění, které Caprilliho metoda vyžaduje, má-li být skutečně úspěšná, je dáno pouze několika málo jezdcům. Vyžaduje velkou citlivost, vynikající schopnost balancování, kterou lze nazvat až virtuozitou, stejně jako správné odhadnutí a následování všech fází skoku... Systém ježdění může být dlouhodobě funkční, pouze pokud dokáže vyhovět rozmanitým požadavkům na využití koně pro různé účely. Metodu Caprilli nelze srovnávat s komplexním jezdeckým systémem, neboť je příliš jednostranná.“

Proto bylo zapotřebí, aby Bertelan de Nemethy a jeho slavný žák George Morris spojili německé jezdecké principy s Caprilliho předkloněným skokovým sedem a tak teprve vytvořili – s trochou francouzského vlivu – způsob skokového ježdění, který dnes dominuje světu.

Jedním z problémů při čtení Rauovy knihy je, že jsme tak zvyklí, i když v některých případech nevědomě, fungovat podle německých zásad, že je těžké si představit někoho, kdo by opravdu vážně uvažoval o navrhování nějaké alternativy. Ale tehdy tu nebezpečí pro německý systém byla. Rau jmenoval v Británii narozeného, ve Francii vychovaného Jamese Fillise:

„Fillisova metoda byla zcela přizpůsobena jezdecké povaze svého tvůrce Fillise. Není to ani skutečný systém, ale spíše zachycení dále se nevyvíjející výjimečné dovednosti jediného nadprůměrného jezdce. I Fillisův systém byl jednostranný, protože jeho výsledkem mohl být pouze kůň vzdělaný do školní úrovně klasické drezury. Díky vysokému shromáždění takto nelze jezdit v terénu. Fillis za sebou zanechal i slabé studenty. Jeho systém odešel spolu s odchodem svého zakladatele. Byl předurčen ke konci ve chvíli, kdy ho sám Fillis nemohl předvádět a vykonávat.“

Obrázek vlevo: Fillis – další hrozba civilizovanému ježdění.

Chcete-li získat představu o tom, jak odlišný byl Fillisův systém, musíte se ponořit do jeho Breaking and Riding. Popis složitého systému ohýbání ještě před tím, než jste na koně vůbec nasedli, vydá na mnoho stránek. A už od prvního ježdění je kůň nastrojen plnou drezurní uzdou a trénován ve školním kroku, pomalém shromážděném klusu a velmi stylizovaném cvalu – samozřejmě nezapomínejte, že Fillis byl známý tím, že právě on učil koně cválat pozadu.

Na rozdíl od Fillise s jeho vysoce shromážděným držením se Rau zasazoval o delší, přirozenější rámec pohybu v raných fázích vzdělávání koně:

„Jde nám o postupný rozvoj a zlepšování gymnastických schopností koně, což ho přizpůsobuje rozličným požadavkům, na které má být připraven. Je to logicky uspořádaný systém, který bude žít tak dlouho, dokud se nezmění podmínky, v nichž Němci budou jezdit. Systém, který vždy dokáže splnit všechny naše požadavky a obsahuje základy pro přípravu koně k jakémukoli využití pro další, specializované účely, ať se jedná o kros (myšleno jako součást všestrannosti – pozn. překl.), parkurové skákání nebo drezurní úlohy všech obtížností. Nejsou zapotřebí žádné speciální a jednostranně zaměřené přístupy, které jen obcházejí tento základ, ale ucelený systém, který ve svých postupných krocích nabízí určitou úroveň prostupnosti a proježděnosti koně pro každý účel. Systém tradičního německého jezdectví vytváří při svém postupném gymnastickém tréninku základy budoucích specializovaných dovedností u každého koně.“

Kronos a Pollay znovu jako produkt postupného gymnastického tréninku. Rau je komentuje:
„Tento výkon můžeme nazvat perfektní piafou. Kronos vykazuje velkou pružnost. Kluše na místě v úžasné rovnováze. Vykonává tento cvik na neviditelné pomůcky svého skvěle sedícího jezdce.“

Dále Rau zdůrazňoval důležitost proměnlivého rámce:

„Rámec trénovaného koně je třeba moci vždy natáhnout, krk koně snížit a uvolnit, vedení jezdce zlehčit.“ I školní kůň na vyšším stupni tréninku se musí, jakmile mu jezdec dá pomůcku, znovu vrátit do svého přirozeného držení a ne zůstat zkrácen. Stejně jako nemusí být vždy v ohnutí, ale musí umět být vždy narovnaný. Ani nejvyšší drezurní stupeň nesmí nikdy vést k trvalému zkrácení koně vpředu, zejména ne v krku. Rozvíjí se větší pružnost a možnost snížení zadních končetin, protože klouby jsou schopné větší flexe. Kůň ale nesmí být nikdy násilně tlačen do svého rámce tvrdým působením jezdce. Vnější tvar může vycházet pouze z absence veškerého odporu koně a z takto získané naprosté pružnosti. Pokud je v koni napětí a odpor není vystřídán pružným uvolněním, nesmí se přistoupit ke shromáždění a snaze zaujmout držení, které kůň není schopen snadno přijmout.“

„Chybou, kterou někteří jezdci dělají, a to často i na samém počátku drezurního výcviku, je, že pracují s koněm v určitém tvaru a držení těla, které mu ale ubližuje, a tak vytvářejí tuhé, rukou držené koně. Tento špatný způsob by měl být nahrazen úplným zprostupněním, přičemž má kůň zaujmout takový tvar a držení těla, které nejlépe odpovídají jeho fyzickým možnostem, a jsou tudíž správné. Drezurní systémy, které vidí dosažení cíle v určitém vnějším tvaru, jako je vysoké shromáždění nebo naopak příliš hluboké držení, jsou špatné, lákají jezdce, aby od samého začátku donucením pracoval na vnější formě, která není přirozená. Pokud ale umění jízdy na všech úrovních vzdělávání spočívá v úkolu usilovat a vylepšovat pružnost koně, pak plní svůj úkol a nepůsobí žádný odpor ani touhu po hledání jiných systémů.“

„Každý, kdo se pokouší nutit svého koně do umělého držení od počátku drezurního výcviku, vždy jedná v rozporu s moudrostí racionálního přístupu k jezdectví. Kdo proto, aby se dostal ke školnímu kroku, nutí syrového koně na začátku výcviku rovnou ke školnímu kroku, může dostat jen zkrácený, rozložený krok. Správný školní krok může být výsledkem pouze dokonalého kroku uvolněného a pružného koně.“

V článku psaném v posledním roce svého života, pro L'Année Hippique 1953/1954, vzdal Rau hold třem jezdcům – jedním z nich byl Fritz Thiedemann, kterého viděl zvítězit v Grand Prix v Cáchách v roce 1953 na Aarovi. Dalšími dvěma byli Helga Köhler a Hans Gunther Winkler.

„Totéž platí o klusu a cvalu: nejprve pružnost dosahovaná prostřednictvím smysluplné gymnastiky, poté nejdřív shromáždění, a z něho vycházející požadované držení těla a tvar koně. Každý průměrný kůň, je-li jeho pružnost rozvíjena na nejvyšší možnou míru, může být úspěšně využíván v nižších stupních. Avšak ne mnoho koní může dojít až na nejvyšší úroveň, protože stejně jako většina lidí nemají fyzické dispozice a vlastnosti, potřebné k dosažení tak vysokého fyzického výkonu. Jezdci musí umět takové koně a jejich omezené schopnosti pro vyšší drezuru rozpoznat a nesmí je stavět před požadavky, které koně nemohou splnit. Jinak to vede k odporu a zbytečnému trápení koně jezdcem. I když tito koně jsou schopni zvládnout předepsané vnější držení, které je dosažené jezdeckou technikou ​​a vůlí jezdce, v jejich výkonu chybí skutečná harmonie a ‚výraz‘.“

Helga Köhler a Armalva soutěží v Rotterdamu v roce 1953 – líbivý, přirozený styl ježdění…

V části nazvané Principy vzdělávání Rau ukázal, jak vypadá kůň v přirozené rovnováze:

„Mladý kůň na pastvině se snadno pohybuje bez jezdce, ve své přirozené rovnováze a absolutně uvolněný. Nemá žádný problém rychle měnit rytmus pohybu. Dokáže to rychleji než trénovaný drezurní kůň pod jezdcem na jakékoli úrovni. Na pastvině při hře se svými stádovými kolegy kůň předvádí všechny své dovednosti přirozeně a ještě krásněji než později, když je záměrně trénován. Provádí obraty, které budeme později nazývat piruety. Ve stavu vzrušení na místě exploduje tak, jak požadujeme v piafě, nebo plave vznosnými kroky, čemuž budeme později pod jezdcem říkat pasáž.“

„Jeho zastavení i odrážení ze zadních nohou ukazují na dokonalou pružnost a prostupnost od zadních končetin. Kůň ohýbá krk doprava a doleva, což jezdci často tvrdohlavě odpírá. Je schopen laterálně ohýbat krk a páteř, zatímco později pod jezdcem mu tento požadavek způsobuje větší či menší potíže. Když na pastvě pozorujeme koně, zjistíme, že dokáže udělat vše, co potom pod jezdcem často dlouho odmítá, a podrobí se až po těžkém boji. V mnoha případech ztrácí pod jezdcem pružnost navždy. Kůň není poddajný a tuhne, navzdory všem snahám o dosažení souhry mezi jednotlivými částmi jeho těla.“

„Jezdec se musí umět koni přizpůsobit, aby mu kůň laskavě nabídl svou prostupnost. Pouze jezdec s pružným sedem a lehkým přilnutím může získat přirozeně plynulý pohyb koně a pak prostřednictvím jemného ježdění a opatrné pomoci zlepšovat znovuzískanou pružnost koně i pod váhou jezdce. Celý systém práce musí být postaven tak, aby se nezvrtl v nekonečný boj za podrobení jednotlivých částí těla koně. Jezdec by se měl od samého začátku snažit, aby byl celý kůň, ve všech částech těla, ve všech kloubech a svalových skupinách poddajný. Pouhé úplné přizpůsobení se jezdce přirozené rovnováze koně, proklamované natural horsemanshipem, ale není cestou, která dovede koně k mistrovskému výkonu. Toto přizpůsobení se přirozené rovnováze koně je užitečné pouze při rychlém pohybu vpřed, například při dostizích nebo při rychlém překonávání překážek, ale nevytváří rovnovážný stav mezi jezdcem a koněm ve všech cvicích a ve všech situacích, čímž nesplňuje základní požadavek celého tréninkového procesu. Na začátku tréninku totiž musí být vytvořena nová rovnováha mezi jezdcem a koněm. Neustálé přizpůsobování jezdce rovnováze koně ponechává vše na koni, takže nevytváří poslušnost. Naproti tomu nalezení rovnovážného stavu mezi jezdcem a koněm umožňuje jezdci lépe působit na koně a mít na něj větší vliv.“

„Ježdění je neustálé balancování a hledání rovnovážného stavu mezi jezdcem a koněm, které závisí na tom, co jezdec od koně v daném okamžiku požaduje. Kdykoli jezdec potřebuje rozhodnout o změně pohybu koně, pobídnout, ať už venku nebo v drezurním obdélníku, překonat překážku, nebo změnit směr, musí se v tu chvíli přizpůsobit přirozené rovnováze koně a usnadnit mu tuto rychlou změnu. Usadit se hlouběji do sedla a zpevnit, aby mohl vyžadovat jeho prostupnost. Horní část těla jezdce se pak přiblíží nebo dosáhne více či méně kolmice. Přivede koně na pomůcky a zajistí jeho poslušnost.“

Dopředu, pravidelně, v rovnováze a především, s přihlédnutím k úrovni fyzického vývoje koně, to je systém ježdění, který je dnes stejně platný jako v době, kdy jej Rau poprvé formuloval. A je to věc, kterou je třeba se učit znovu a znovu...