Potomci Zlaté Hordy

Velký Čingischán ještě před svou smrtí rozdělil mongolské impérium mezi své čtyři syny. Územní část na jihu dnešního Ruska a Ukrajiny a jihozápadě Asie, až po Kazachstán, obdržel nejstarší Džoči (Jochi). Ten však zemřel ve stejném roce jako jeho otec (1227) a jeho podíl byl následně rozdělen mezi jeho potomky jménem Bátú, náčelníka Modré Hordy (východní), a Udur (Orda), stojícího v čele Bílé Hordy (západní).

Teritoriu, které zaujalo místo Kumánského chanátu, se dostalo jména „Zlatá Horda“. Název je českým překladem turko-mongolského výrazu „horda“ pro velký tábor s adjektivem zlatá beroucím na zřetel způsob, jímž definovali obyvatelé stepi hlavní orientační body v terénu, tzn. sever – černá, jih – červená, východ – modrá, západ – bílá a střed – žlutá nebo zlatá.

Nespokojený Bátú začal rozšiřovat své území na úkor bratra, takže si podmanil několik tureckých kmenů vč. jejich teritorií při Černém moři. Své výbojné ambice následně uplatnil tak, že napadal nástupnické státy Kyjevské Rusi: v roce 1237 vyplenil většinu měst Knížectví vladimirsko-suzdalského; o tři roky později provedl totéž s Kyjevem. Následně vyrazil směrem na západ, a po bitvách u Lehnice a Mohi (též bitva na řece Slané) vydrancoval Polsko, Moravu, Uhry a Dunajskou nížinu, a dosáhl pobřeží Jadranu.

V roce 1241 se Bátú Chán dokonce chystal oblehnout a dobýt Vídeň; na zamrzlém Dunaji však byl odražen vojskem českého krále Václava I., a jakmile se dozvěděl o smrti Velkého chána Ögedeje v Mongolsku, odtáhl tam, aby se v Kurultaji (shromáždění chánů, kmenových náčelníků a vojevůdců) zúčastnil jednání o nástupnictví.

Zlatá Horda byla definitivně ustanovena po roce 1242, kdy Bátú založil hlavní kmenové město Saraj (dnes Bachčisaraj/Бахчисарaй, město v Autonomní republice Krym), odkud sahal jeho mocenský vliv až na dolní Povolží. Jeho nástupci až do konce 15. stol. ovládali současné jižní Rusko – pomocí administrativního a daňového systému podobného tomu, jaký platil v tehdejší Číně a byl zaveden Mongoly i ve Zlaté Hordě.

Zlatá Horda záhy ztratila svůj výlučně mongolský charakter. Potomci Bátú Chánových válečníků vytvořili vládnoucí třídu, zatímco většina populace byla složena z Kumánů, Nogajců, Bulharů, Kirgizů a ostatních turkických kmenů. Nicméně, všichni mongolští válečníci začali být v Evropě známi jako „Tartaři“, později Tataři – možná prostřednictvím řeckého výrazu pro bezednou propast – Tatraros –, do níž skutečně svým běsněním uvrhli celé oblasti jihovýchodní Evropy.

Poté, co byla Zlatá Horda rozvrácena vojsky Timura Lenka (Tamerlána), ztrácela na významu a kolem poloviny 15. století se rozpadla. Jedním z jejích nástupnických států se stal Krymský chanát, jehož konsolidaci dokončil v roce 1449 Hadži Girej, jeho první chán a zakladatel vládnoucí dynastie. V roce 1475 přijali krymští Tataři svrchovanost Osmanské říše a tím i mohamedánské náboženství. Tento vazalský vztah přetrval až do roku 1783, kdy byl Krym anektován Ruskem.

Ve 14. století se několik tatarských rodů z Krymu na pozvání velkoknížete Vitolda Velikého přestěhovalo na Litvu, mimo jiné i proto, že jejich mužští příslušníci již tvořili tělesnou stráž knížete na jeho hradě Trakai. V době útoků Tamerlána na Zlatou Hordu koncem 14. století příliv tatarských uprchlíků z Krymu na Litvu zesílil, a později – již v litevských službách – se Tataři zúčastnili bitvy u Grunvaldu (1410). Jako obávaní válečníci a skvělí jezdci se stali právoplatnou součástí litevské armády, potažmo (od r. 1569) vojsk polsko-litevské Rzeczpospolité, a byli povyšováni do šlechtického stavu. Litevští Tataři, polští Tataři nebo běloruští Tataři, nazývaní často Lipkové (ze zkomoleného pojmenování Litvy) žijí dosud, v počtu asi 12 000 osob, na území Litvy, Polska a Běloruska. Jejich neoficiální metropolí je vesnice Kruszyniany, založená pravděpodobně v 17. stol. (v Podleském vojvodství na východě dnešního Polska). Na rozdíl od ostatního – až na židy křesťanského – litevského obyvatelstva byli Lipkové muslimy: těšili se svobodě vyznání a požívali daňovou svobodu, náhradou za to však byli vázáni vojenskou povinností. Svou mohamedánskou víru si udrželi po staletí, ale stojí za zmínku, že po jistém čase, na rozdíl od svých krymských příbuzných vzývali Alláha – polsky!

V roce 1672 se část Lipků vzbouřila (zejména kvůli nevyplácení žoldu) a přešla k Turkům[1]. Nicméně velký hejtman a pozdější král Rzeczpospolité Jan III. Sobieski svou autoritou zapříčinil, že s ním odpadlíci začali brzy vyjednávat, a po uzavření mírové smlouvy mezi Rzeczpospolitou a Portou v roce 1676 se mnoho z nich (stovky až tisíce) vrátilo do Rzeczpospolité, kde jim byl vyplacen dlužný žold a obdrželi královské statky (tzv. dobra) k užívání. Ačkoli jim Sejm odpustil dřívější prohřešky, Sobieski k nim nadále zaujímal rezervovaný postoj, a při svém tažení na pomoc obležené Vídni v létě 1683 nechal Tatary pochodovat pěšky – s tím, že koně dostanou až před akcí.

Z Lipků byly vytvářeny samostatné korouhve (praporce, roty) plnící úkoly, vyhrazené pro lehkou kavalerii: průzkum, nájezdy, útoky ze zálohy, spížování. Na významu Tataři netratili ani v 18. století, poznamenaném úpadkem polského vojenství, především jezdectva. Sloužili ve vojscích v období sasko-polské personální unie (1697–1764), a rovněž ve smutných dobách dělení Polska. Tehdy – opět v rámci ozbrojených sil Litevského velkoknížectví – nacházíme Potockého tatarský pluk (1770), Azulewiczův miliční tatarský pluk, Ułanův pluk (80. léta 18. stol.). Navíc Tataři tvořili součást pluků jízdních kopiníků, sbíraných v té době v Prusku a Rakousku.

Po rozdělení Rzeczpospolité mezi Rusko, Rakousko a Prusko přešli Tataři pod ruskou správu. Ovšem poté, co bylo v roce 1807 vytvořeno Varšavské knížectví, sloužilo mnoho z nich pod prapory s polskou orlicí. Ještě v období mezi světovými válkami žilo na území Polska asi 5,5 tis. Tatarů. 28. prosince 1925 založili Muslimský náboženský svaz v Polské republice a v roce 1992 Svaz Tatarů Polské republiky.

Bohatá vojenská historie Tatarů z Pobaltí přímo vybízí k vypracování dalších střípků, zařazených do mozaiky historie jezdců ve zbrani. Nyní se však již budu věnovat litevským Tatarům, kteří s Velkou armádou císaře Napoleona prožívali chvíle slávy i nezdarů.

Litva na pomezí mocenských sfér

Někdejší Velkoknížectví litevské bylo za napoleonských válek součástí Ruska, na jeho západní hranici s Polskem. Napoleon věřil, že stejně jako Polsko i Litva s většinou obyvatelstva katolického vyznání, s bohatou historií a tradicemi, uvítá příležitost k tomu, aby mohla usilovat o obnovu své nezávislosti. Z historického hlediska Litva, od r. 1569 součást Rzeczpospolité, zahrnovala území Běloruska a až do 1648 i velkou část Ukrajiny, takže se její hranice téměř dotýkaly Černého moře. Po polovině 17. stol. však Ukrajinu pohltilo Rusko, které zahájilo svou expanzi na západ do Evropy. Nakonec, když si v letech 1772–1795 hanebná aliance Ruska, Rakouska a Pruska mezi sebe rozdělila Polsko-litevskou unii, bylo Velkoknížectví litevské začleněno do Ruského impéria.

S nástupem Napoleona, který porazil Rakušany, Rusy a Prusy, se zdálo, že v důsledku podmínek Tylžské smlouvy z roku 1807 dojde k obnovení polského státu. Napoleon prozatím vytvořil Varšavské knížectví, jemuž nominálně vládl jeho spojenec saský král. Navíc Napoleon v Schönbrunnské smlouvě, uzavřené po jeho vítězství u Wagramu 1809, přiměl Rakousko k odstoupení části území ve prospěch Varšavského knížectví. Nicméně krátce poté Napoleon zbrzdil obrodný proces Polského království z ohledu na cara Alexandra I., kterého v tu chvíli potřeboval jako spojence proti Anglii. Ten vzkázal po francouzském vyslanci Caulaincourtovi, že pokud bude ustanoveno samostatné polské království, nepotvrdí Petrohradskou dohodu, týkající se kontinentální blokády Anglie.

Aby Napoleon upevnil své přátelství s faktickým vládcem Velkoknížectví, knížetem Józefem Poniatowským a polskou šlechtou vůbec, zařadil své osobní strážce do Císařské gardy, kde poté figurovali jako 1. polský pluk jízdních kopiníků. Svého spojence, knížete Poniatowského, Napoleon ocenil krátce před jeho hrdinskou smrtí v bitvě u Lipska 1813, když mu – jako jedinému cizinci – udělil maršálskou hůl.  

Zrod císařových Tatarů

Litva hrála politickou a strategickou roli také při Napoleonově invazi do Ruska v roce 1812. Císař měl v plánu obsadit spřátelenou Litvu, posílit obranyschopnost Smolenska a Minska a přinutit cara ke smíru. V opačném případě hodlal v příštím roce vpadnout do Ruska. Historické události se však odvíjely jinak. Car Alexandr odmítl jakékoli snahy o vyjednávání; a Napoleon poté, co v těžkých bojích ovládl Smolensk, nedokázal zkrotit svou netrpělivost, a nařídil pokračovat v pochodu na Moskvu.

Když 24. června 1812 Grande Armée překročila řeku Němen, oddělující Polsko od Litvy, zamířila do Vilna (dnes Vilnius), hlavního města Litevského velkoknížectví. Carská vojska město vydala bez boje. Velká armáda však byla přivítána jakkoli, jen ne přátelsky: obyvatelé se zabarikádovali ve svých domech, aby chránili domácnosti před „bravurním“ vpádem dravých lupičů v uniformách široké směsice států, z nichž se Napoleonovo vojsko skládalo. Postup vetřelců na nekonečných pláních Rusi začaly znesnadňovat přívalové deště střídající se s letními vedry, což mělo za následek prudce upadající morálku.

Mezitím varšavský Sejm, plný nadějí v obnovu a úplnou nezávislost Polska, volal do zbraně a vyhlásil jednostranně restauraci Polského království, ve spojení Velkovévodství varšavského s Velkovévodstvím litevským. Dělo se tak bez požehnání Napoleona, který měl strach z carovy odmítavosti, protože se nevzdával myšlenky na uzavření míru s Ruskem. Proklamace Sejmu měla ještě horší dopad na litevské feudály, které myšlenka na spojení s Polskem příliš nenadchla, a navíc se obávali, že Napoleon udělí svobodu nevolníkům, na oplátku za to, že podpoří jeho válku proti Rusku. Napoleon sám neměl v této věci jasno, neřkuli že by uznal polské království nad rámec Varšavského knížectví, nebo chápal snahy Poláků či Litevců o samostatnost. Ve skutečnosti své sympatie vyjádřil pouze tím, že v červnu 1812 ustanovil další pluk kopiníků, rekrutovaný mezi bohatými litevskými statkáři, který pak zařadil do své Císařské gardy jako 3. švališerský-kopinický pluk. (2. regiment kopiníků byl německý, sloužící jako tělesná stráž bývalého holandského krále Ludvíka, Napoleonova bratra, který si nedokázal udržet loajalitu poddaných. Holandsko bylo vzápětí začleněno do Francouzského císařství, ale jeho elitní pluk přijala Císařská garda jako věhlasné „červené kopiníky“.)

S návrhem na vytvoření dobrovolnického pluku z řad litevských Tatarů ve skutečnosti přišel již v červnu 1812 polský generál Michał Sokolnicki, který Čingischánovy potomky prezentoval jako „osvědčené v otázce poctivosti a odvahy […]“. A zorganizovat takovou jednotku skutečně dostal za úkol major Mustafa Murza Achmatowicz. Císař Napoleon uvažoval o náboru 1000 vojáků, ale vzhledem k vlažnému vlasteneckému postoji Litevců mohl Achmatowicz dát dohromady nanejvýš jen jednu eskadronu, v žádném případě ne pluk.  

Svým způsobem se tomu nelze divit: zvěsti o neúspěších francouzských zbraní mohly jen těžko motivovat Tatary, aby opustili svou zem a vypravili se na pomoc dílu s nejistým výsledkem. Tak jako tak Napoleon 19. října 1812 své Grande Armée zavelel k ústupu z hořící Moskvy, a v prosinci téhož roku se ulice Vilna zaplnily přeživšími nešťastníky od Bereziny, šílenými útrapami a hladem, kterým byli v patách nezlomní ruští kozáci. 10. až 12. prosince 1812 se na krytí ústupu pozůstatků Napoleonových sil před Vilnem podílela právě tatarská eskadrona, která při tom ztratila 36 mužů, a padl i její velitel, statečný major Murza Achmatowicz.

Organizace tatarské eskadrony

Císařská garda byla dlouho od svého založení evropská (až na mameluky), ale Napoleon návrh schválil, protože nutně potřeboval jezdectvo – to jeho bylo zdecimováno příčinou úmorného letního žáru a katastrofálního nedostatku píce. Navíc je možné, že Napoleon chtěl vytvořit protipól ruských kozáků, s nimiž byli Tataři odedávna na ostří šavle. Každopádně tím získal litevské vlastence, aby společně s Francouzi a Poláky vystoupili proti carovi.

Napoleon 24. srpna 1812 pověřil majora Achmatowicze k rekrutaci tatarského sboru. Dne 8. října 1812 tak vznikla oficiálně eskadrona litevských Tatarů, která byla jako průzkumná jednotka přiřazena k 3. pluku kopiníků Císařské gardy. Čítala pouhých123 mužů, rozdělených takto: jeden major, velitel eskadrony (sám Achmatowicz), čtyři kapitáni, sedm poručíků a podporučíků, sto deset poddůstojníků a řadových jezdců. Achmatowiczův požadavek zařadit Tatary do gardy byl tedy vyslyšen, nicméně jako chef d’escadron musel vybavení pro své muže pořídit na vlastní náklady. Kvůli tomu, že šlo o muslimy, figuroval v jednotce duchovní vůdce neboli imám jménem Aslan Alej, který měl zároveň hodnost poručíka.

Eskadrona litevských Tatarů sehrála svou roli v rámci 6. brigády gardové kavalerie (elitní četníci, 3. kopinický pluk a Tataři) při ústupových bojích, kde také utrpěla těžké ztráty u Vilna, jak již bylo zmíněno.

Výstroj a výzbroj

Tataři nosili podobné uniformy jako kozáci: značně svérázné, odrážející etnický původ a tradice nositelů, někdy i krojová specifika oblastí, odkud jednotliví rekruti pocházeli. Svým způsobem připomínaly orientální oděv jejich muslimských bratranců mameluků. Zpočátku byl každý muž oblečen spíš podle svého individuálního vkusu, s důrazem na zářivé a pestré barvy. Jejich uniforma od počátku zahrnovala mnoho prvků zelené barvy, což byla barva důležitá pro muslimy (především to byla oblíbená barva proroka Mohameda), ačkoli později byl tento výrazný odstín omezen jen na pytlík na čepici. Kromě zeleného pytlíku na čepici – zakončeného červeným třapcem a podle některých zdrojů zdobeného červenými paspulkami – vyjadřoval náboženskou odlišnost Tatarů symbol půlměsíce a pěticípých hvězd, vyskytující se často v podobě měděných odznaků na čepicích.

Pokrývku hlavy tvořila špalkovitá čepice potažená černým astrachánem (látkovou imitací perziánu, kavkazské ovce), opatřená již zmíněným převislým zeleným pytlíkem a na čelní straně měděným půlměsícem a hvězdami, které byly podle různých zdrojů tři nebo čtyři. Čepice měla stínítko a tenký řetízkový, nebo prostý kožený podbradník; podél základny byla obklopena žlutým turbanem.

V podstatě lze říci, že Litevci oblékali zelený kabátek a přes něj šarlatovou vestu, lemovanou dvojitou žlutou paspulkou. Límec byl červený se žlutou paspulkou; nárameníky žluté, stejně jako knoflíky. Podle některých uniformologů (Liliane a Fred Funckenovi) neměli Tataři na svých kazajkách rukávové manžety, ačkoli jiní (Emir Bukhari) znázorňují červené manžety lemované žlutou paspulkou. Červená barva některých prvků stejnokroje bývá často interpretována jako „karmínová“, což by odpovídalo dávným polsko-litevským tradicím. Její odstíny se však mohly pohybovat od tmavě karmínových, až po narůžovělé. Oděv byl přepásán žlutou látkovou šerpou (kušak) a černým koženým opaskem se zlatou (mosaznou) destičkou. Plášť byl stejný jako u mameluků. Široké kalhoty, šaravary, byly zelené s karmínovými lampasy. Boty černé.

O tureckém dědictví svědčila výzbroj v podobě zahnuté šavle typu šamšír a dýky, zastrčené za pasem. Hlavní zbraní litevských Tatarů bylo však kopí dlouhé 2,75 m, opatřené praporkem, obvykle v kombinaci zelené a karmínové. Tento dekorativní prvek ovšem nelze zaměňovat se standartou či praporem, který tato malá jednotka, permanentně začleňovaná do větších jízdních útvarů, prostě neměla. Výzbroj doplňoval pár pistolí.

Tatarští koně byli od nepaměti známí svou houževnatostí a výkonností. Přestože v porovnání se zvířaty těžké kavalerie byli tatarští bachmati nižší (např. podle soudobých rakouských předpisů měli být koně pěti- až sedmiletí, pro kyrysníky vyšší než 17 pěstí v kohoutku (169 cm), pro dragouny minimálně 15 pěstí výšky (158 cm), pro lehkou jízdu ještě nižší), měli navrch díky své fyzičce, obratnosti, rychlosti a vytrvalosti. V rámci všeobecně uznávaných pravidel měli být koně pro mužstvo tmavší, zatímco trubačům byli vyhrazeni bělouši a grošáci. Styl sedel a čabrak víceméně vycházel ze vzoru pro gardové kopiníky, ačkoli se projevoval i ruský nebo pruský vliv. Pokud jde o koňské řemení, podobně jako v případě zbraní, i zde se projevovaly východní vlivy.

Trubači

V dobách staré slávy kavalerie byl doslova pravou rukou velitele každé jednotky trubač, který nejenže prostřednictvím svého hudebního nástroje tlumočil povely v bitevní vřavě, ale navíc kryl záda svému komandantovi. Tatarští trubači nosili v roce 1812 žlutý kabátek překrytý červenou vestou, s dekorací v podobě pletenců. Červené manžety byly špičaté a kalhoty karmínové se zelenými a žlutými pruhy. Úbor vrchního trubače byl modrý se žlutými manžetami, s červenými patkami a žlutými knoflíky. Vesta červená se žlutými pletenci. Kalhoty byly modré s červenými a žlutými lampasy a uherskými uzly (na stehnech) z karmínové šňůry. Holínky žluté.  

Podle dobového vyobrazení (Marckholsheimův rukopis) nosili trubači v téže době černou kožešinovou čepici, kalpak bez turbanu, s bílým kordónem a chocholem. Pytlík byl zelený se žlutou paspulkou, na konci s červeným třapcem. Brigadier-trompette (vrchní trubač) měl bílý kožešinový kalpak ozdobený měděným půlměsícem a obtočený modrým turbanem se žlutými pruhy. Pytlík byl rovněž modrý, se žlutou paspulkou a na konci s červeným třapcem. Chochol červeno-modrý.

O dalších osudech a změnách uniforem malé tatarské jednotky v posledních měsících Napoleonova císařství si řekneme v druhém díle tohoto pojednání.

 

[1] Revoltu Lipků a jejich přechod na osmanskou stranu mistrně vylíčil Henryk Sienkiewicz ve svém slavném románu Pan Wolodyjovski, který se dočkal i skvělé filmové podoby.

 

Hlavní zdroje

• LE PLUMET – RIGO. Garde Impétiale Cavalerie. Tartares Lithuaniens 1813–1814. Collection TRADITION MAGAZINE – Premier Empire
• Tartares lituaniens de la Garde imperiále. Wikiwand
• Lithuania, Napoleon’s Ally On the Road to Moscow (The Story of the Lithuanian Tartar sof the Imperial Guard), by John Beresford Welsh, Jr., Olympia, WA
• Richard Knötel, Herbert Knötel Jr. – Uniformekunde (lose Blätter)