Chotouň

Dnes byste pana Františka Zobala našli v malé, ale významné vísce nedaleko Českého Brodu a Kolína v Chotouni, která je plná koní. Zde se na konci 10. století narodil český světec, zakladatel sázavského kláštera, sv. Prokop. Zemědělsky orientovaná obec se kdysi skládala z řady statků, posléze znárodněných, po 40 letech většinou restituovaných.

V 90. letech zde v jednom statku založil dostihovou stáj Ing. Václav Luka, který byl v letech 1997–2013 předsedou Českého Jockey Clubu. Společně s Pavlem Víšou Ing. Luka již v roce 1992 otevřel a provozoval pískovnu a následně také v barokní sýpce vytvořili Muzeum traktorů a zemědělské techniky. Ing. Luka však více pozornosti zaměřil právě na dostihové koně. V předloňském roce opravil starobylý statek, jsou zde stáje pro 12 koní, technické zázemí, bytové prostory a v plánu je ještě pěkná jízdárna. A v tomto statku bydlí a ve stájích Ing. Luky dodnes pracuje pan František Zobal se svojí manželkou Marií.

Slavkov u Brna

František Zobal pochází rovněž z významného místa, a to ze Slavkova u Brna, proslaveného bitvou tří císařů v roce 1805 jako Austerlitz. Tehdy Napoleon Bonaparte porazil Rakousko a Rusko. Při vzpomínkových akcích se zde sejde mnoho jezdců na koních, s různými intervaly se bitva připomíná již od roku 1905. V dobách socialismu byl ve Slavkově založen jezdecký klub, který vedl zkušený jezdec a trenér pan Miroslav Kantek. Díky tomu se malý František kolem jedenáctého roku dostal k opravdovému ježdění. V klubu byli totiž i kvalitní koně vyřazení z armády, postupně je více začali doplňovat koně dostihoví.

František pocházel z rolnické rodiny a křestní jméno „zdědil“ po otci, který obhospodařoval 25 ha půdy. Maminka Jarmila pocházela rovněž ze zemědělství. Jen mu, bohužel, moc brzy odešla, když byly malému Františkovi 4 roky. Zemřela na rakovinu. Tatínek na domácím statku zapřahal koně, pracoval s nimi na poli a občas na ně posadil i svého syna. Soukromě otec hospodařil až do roku 1958 a pak musel do družstva. Trochu štěstí spočívalo v tom, že i v JZD mohl jezdit se svými koňmi a nemusel se dívat, jak mu s nimi jezdí někdo jiný.

Kladruby nad Labem

Po dokončení základní školy ve Slavkově si František podal v roce 1966 přihlášku na Střední odborné učiliště do Kladrub nad Labem. Ještě před tím musel jeho otec domluvit, že se bude učit pro Plemenářský podnik Albertovec u Chuchelné nedaleko Opavy. Když mladý František nastoupil do kladrubského učiliště, měl již díky panu M. Kantkovi odjeto pět dostihů. K jeho spolužákům patřili někteří později velmi úspěšní žokejové jako např. Miroslav Hanuš nebo trenéři – František Holčák.

Výcvik učňů měli na starosti mistři odborného výcviku Jaroslav Hurdálek a Bohumil Mužík, později také Ilona Matoušková. Zkušenější jezdci mohli pomáhat kladrubským zaměstnancům s přípravou jejich sportovních koní. Klidně tedy hoši z učiliště vstávali po čtvrté hodině, aby od pěti do sedmi ráno stihli výcvik a od sedmi školu. Takhle po ránu nebo také později odpoledne trénovali s MVDr. Vladimírem Matouškem, Ing. Jiřím Davidem nebo s Václavem Kurkou.

Kromě toho, že se učňové účastnili veškeré činnosti hřebčína, patřilo k běžné praxi také to, že i po škole směli do stájí, mohli pomáhat, kde chtěli nebo kde bylo potřeba, večer nebo v noci chodili k porodům a prožívali zde velmi intenzivně veškerou péči o koně včetně jejich vzorné prezentace. Se školou a s hřebčínem předváděli koně při tradičních jezdeckých dnech, pomáhali v Mimoni či v Pardubicích, jako ošetřovatelé hřebčínských koní kladrubských zaměstnanců se s nimi dostali na všechny závody, včetně mezinárodních na Trójském ostrově v Praze… Toho všeho se František Zobal mohl účastnit, a také natáčení filmu v Náměšti nad Oslavou. Tehdy tam doprovázel pana Otu Zahradníka, který zapřahal kladrubské dvojspřeží. Již v prvním ročníku vybrali mistři šikovné učně a poslali je po několika týdnech školy na pardubické závodiště, aby vodili koně cizím jezdcům třeba z Bulharska, Rumunska či Ruska.

Albertovec

Po závěrečných zkouškách v roce 1968 dostali všichni tzv. umístěnky, respektive šli většinou pracovat do míst, pro která se na učilišti vyučili. V případě Františka to byl hřebčín Albertovec, tehdy kvetoucí chovatelský podnik. Již během studií ho jezdil do Kladrub kontrolovat major Jaromír Novosad, který dělal posléze v albertovském hřebčíně bezpečnostního technika.

Na Albertovec nastupoval František Zobal zrovna po 21. srpnu, a tak při cestě přes Brno zažil vpád pěti spřátelených armád Varšavské smlouvy na vlastní kůži. Naštěstí to přežil a dorazil na své první pracoviště. Ihned nastoupil k výcviku, který vedl tehdy velmi zkušený jezdec/militarista Erich Režnar. Práce na Albertovci začínala dříve než v Kladrubech, chodilo se již na pátou. Za hodinku a půl bylo nakrmeno, vymístováno a podestláno. Pak následovala hodinová přestávka na snídani a od půl osmé až do dvanácti se jezdilo. Po půlhodince na oběd se pracovalo do tří hodin, kdo měl službu, končil v pět hodin. Jen pro zajímavost si můžeme sdělit, že zrovna od roku 1968 se zrušily pracovní soboty, což zrovna v zemědělství a u koní nebylo a není až tak rozeznatelné.

Hřebčín vznikl na dvoře Lichnovských v Albertovci přestěhováním hostouňského hřebčína v roce 1952. Z původního vojenského hřebčína, který se zapsal do historie závěru 2. světové války převodem lipicánů Američany do Německa, přešla na Albertovec i řada jeho zaměstnanců – v první řadě ředitel hřebčína Dr. Prokop Večeřa, dále třeba Pavel Babij, rodina Drgalova, Dragounova, Pitlikova a další.

Tehdy bylo v hřebčíně kolem 300 koní, 60 koní z toho bývalo ve výcviku (teplokrevní, trakéni, angličtí plnokrevníci…). Jezdci koně připravovali na zkoušky výkonnosti nebo na aukce do Písku či do Topolčianek. V roce 1970 nastoupil František Zobal na vojnu do Čáslavi.

Překážkových dostihů se koně za Albertovec účastnili již v 50. letech (P. Babij, Fr. Lamich…). Po nástupu Ing. Františka Lamicha do vedení hřebčína byla v roce 1970 založena dostihová stáj Plemenářského podniku Albertovec. Nesmírně úspěšný byl Karel Benš s Morem (po Masis, z Mora po Gradivo), který 2x vyhrál Pardubickou, 2x byl druhý a 2x třetí.

Když se František Zobal vrátil z vojny, nastoupil opět k výcviku. Ráno a dopoledne byl u remont, po obědě mohl chodit trénovat do dostihové stáje. Funkce trenéra se ujal vedoucí stáda František Janík, později se tréninku věnoval Ing. Stanislav Hošák.

Po dvou letech přešel natrvalo do dostihové stáje, kde bývávalo kolem 6–8 koní. Prvního koně, kterého mohl jet Fr. Zobal ve Velké, byl sedmiletý hnědák Metas v roce 1973. Skončili na 12. překážce. S dalšími koňmi jako Iluze, Desire či Marica startoval v rámcových dostizích, s Maricou byl třeba 4. v Ceně Váhu.

Limit

Anglický plnokrevník hnědák Limit se narodil 2. března v roce 1968 v Napajedlech po Cejlon z matky Libye po Masis. Byl poslán do Velké Chuchle, kde ho trénoval Jaroslav Mašek. Jako dvouletek se příliš neprosadil, ale následujícího roku vyhrál hned první dva dostihy na 1 800 a 2 200 metrů, v Derby byl desátý.

V roce 1972 již běhal pod vedením trenéra Otakara Valoucha za Plemenářský podnik Tlumačov proutěné překážky, kde se mu velmi dařilo a obsazoval hlavně první a druhá místa. V roce 1973–1975 přešel od proutek ke steeplechase a rovněž se pěkně umísťoval. V roce 1976 odešel z Tlumačova jezdec a pozdější trenér František Held a nastoupil do JZD Slušovice. Limit byl jako úspěšný steepler prodán do PP Albertovec.

Karel Benš slavil velké úspěchy s Morem, ale zdálo se, že Morovi ubývá sil, a tak ho měl nahradit právě Limit. Nicméně Morovi se nakonec opět s Karlem Benšem dařilo, tak mohl František Zobal s Limitem startovat ve Velké a dělat Morovi parťáka hned v roce 1976. Limit dříve běhal hlavně provinční dostihy, v průběhu roku 1976 absolvoval dvě kvalifikace pro Velkou.

Velká 1976

Podle stále výborné knihy Miloše Svobody, dvojnásobného vítěze VP, 100 ročníků Velké pardubické steeplechase z roku 1990, se lze dočíst, že v roce 1976 startovalo 13 koní. Tentokrát se výjimečně VP neúčastnili jezdci ze socialistického bloku. Zahraničí zastupoval pouze New Arctic z USA, který padl na druhé překážce. Nicméně konkurence byla velká a o závěrečné pořadí se svedl tuhý boj. Valach Limit měl dělat veleúspěšnému Morovi kamaráda do dostihu. To František Zobal respektoval celou trasu, jel na jistotu za Punčem a Morem. V závěru však Karel Benš viděl, že Morovi ubývají síly, a tak křikl na Františka, ať jede. Do cíle mířila poměrně vyrovnaná čtveřice a boj se odehrál mezi Pavlem Liebichem s Punčem (PP Kladruby n. L.) a Františkem Zobalem s Limitem. Po boji o 1,5 délky zvítězil Limit, Punč o krk předběhnul Mora a na čtvrté pozici o 10 délek doběhl Kyb s Kamilem Kuchovským. Páté místo patřilo Václavu Chaloupkovi s Flangem a šesté J. Fuchsíkovi se Soluxem. Ostatní koně buď padli nebo byli zadrženi. Docílený čas byl velmi dobrý, těsně pod jedenáct minut: 10:59,4. Slavné vítězství, ze kterého se mohli radovat albertovští, bylo třetí v pořadí (v roce 1974 a 1975 vyhrál Mor). A Františkovi Zobalovi bylo teprve krásných 25 let…

Takové umístění se stalo velkým závazkem, který zprvu svazoval ruce. František Zobal s Limitem startovali ještě v několika následujících letech: v letech 1977 a 1978 – padli, ovšem v roce 1979 obsadili vynikající 2. místo za Legendou s Jiřím Chaloupkou, v roce 1980 získali výbornou třetí příčku za Simonem s V. Knápkem a Lancasterem s J. Kasalem. V roce 1981, kdy poprvé zvítězil Pavel Liebich se Sagarem, získali ještě pěkné páté místo. Celkově skákal František Zobal 7x přes Taxisův příkop a vždycky úspěšně (1x Metas, 6x Limit).

S dostihovou kariérou se Limit rozloučil v roce 1982, ve svých 14 letech, když ještě startoval doma na Albertovci v hlavní steeplechase a obsadil 3. místo a v Pardubicích ve Steeplechase Korana, kde doběhl čtvrtý. V tomto roce došlo k několika personálním změnám na Albertovci, a tak si Františka Zobala vyhlédli zástupci JZD Budětsko vedle Konice nedaleko Prostějova a Olomouce.

Dokonce si z Albertovce mohl odkoupit Limita a vzít si ho na důchod do nových stájí. Měl tu ideální podmínky, všude kolem stájí byly velké výběhy, kde se mohl popásat, což ho velmi těšilo. Jako vynikajícího skokana ho nezastavily žádné ohrady, rád přeskakoval z jedné do druhé, a to se mu jednoho dne stalo osudným. Zřejmě špatně odskočil, vážně se zranil a brzy na to musel být uspán. Ideálního koňského důchodu si užil dva roky.

Budětsko

Vedení Jednotného zemědělského družstva Budětsko plánovalo na odlehlejším místě zvaném Zámeček či Na zámečku (dříve Waldhof) u Hluchova opravit stáje a zázemí a založit chov plnokrevných a polokrevných koní. Pan Zobal se mohl v roce 1983 ujmout správy stájí a tréninku koní. K tomu absolvoval kurz pro trenéry dostihových koní v Boskovicích.

Zámeček a jeho okolí bylo nádherné místo v lesích nad údolím říčky Romže. Kolem byly louky a pastviny, JZD pomohlo i s vybudováním vhodných tréninkových prostorů, včetně dráhy. Kapacita stájí bývala kolem 30–35 koní. K úspěšným dostihovým koním zde patřili například Megahit nebo Napoli.

Vše se poměrně dobře rozeběhlo, ale pak přišel rok 1989 a JZD muselo napravovat vyvlastňování majetku restitucemi. Také Zámeček byl vrácen původním majitelům. Těm se jednoho dne ozvali italští podnikatelé a zámeček koupili. Pan Zobal si potom od nich část stájí se zázemím pronajal a na pár hodin v týdnu jim dělal i správce areálu. Pokračoval v chovu koní, v tréninku dostihových koní, ale také v agroturistice. Míval tam kolem 20 koní. Jenže koně ho pořád stáli dost peněz, a proto si v roce 1993 koupil jednoho chladnokrevníka a do roku 2006 s ním chodil pravidelně těžit dříví.

Podnikání v určitých obdobích nebylo vůbec snadné, a tak došlo i k vykradení areálu a jeho poničení. Nakonec odešel František Zobal v roce 2006 do Nasavrk na usedlost Polanka, kde měl na dva roky na starosti koně úspěšné dostihové stáje Quartis – Zámecký vrch (např. Charccari).

Chotouň

V roce 2008 mu nabídl zaměstnání Ing. Václav Luka v Chotouni. Tou dobou měl ve stájích 40 koní, tak bylo o co se starat. K úspěšným koním patřili např. Okey (2x vítěz v Poplerově memoriálu), Terezina (9. místo ve VP), Bailando, Megahit, Glogloglo, polokrevný Sulivan, Zulejka, Renard Argenté, Fiftynine, Rabbit Well a řada dalších.

Dnes stojí ve stájích Ing. Luky kolem 12 koní, z toho jsou 4 starokladrubští, kteří – když není covid – chodí v zápřeži na Staroměstském náměstí, další jsou koně dostihoví či privátní pro volný čas. Pan František Zobal se o tyto koně stále stará společně se svojí manželkou Marií, rozenou Uhrovou. Tu si vzal v roce 1978 v Neratovicích, odkud jeho žena pochází. Marie se rovněž vyučila v Kladrubech nad Labem a do ročníku chodila například s Liborem Štenclem, pozdějším vítězem VP v roce 1993. Sama paní Marie startovala ve více než 600 dostizích a získala téměř 90 vítězství, takže může hrdě nosit titul žokejka (v ČR po 50 vítězstvích). Zajímavostí je, že se jí podařilo vyhrát St. Leger v roce 1998 s klisnou Polynesie ve Velké Chuchli, a to téměř ve svých 40 letech.

Marie a František společně mají dvě děti – dceru Andreu (1978) a syna Martina (1980). Andrea odmala měla ráda koně, jezdila na nich, a proto si vybrala ke studiu Střední veterinární školu v Kroměříži. Martin se vyučil automechanikem. Děti Andrey – šestiletá Karolínka a tříletá Natálka – jsou nejšťastnější, když mohou přijet za dědečkem a za babičkou ke koním.

Dokud bude zdraví a síly sloužit, budou manželé Zobalovi pokračovat v práci u koní. Až to jednou nepůjde, mají v Neratovicích domeček, kde se mohou usadit. Obě varianty jsou optimistické. A tak popřejme panu Zobalovi k jeho životnímu jubileu hodně zdraví, energie a stálé chuti do koňařského života. Vždyť každý den strávený s koňmi je ten správně prožitý den :-).

A až pojedete někdy kolem Chotouně, třeba se podívat na záhadnou Čertovu brázdu či jiné zajímavosti, můžete v obci přibrzdit a trochu si ji prohlédnout po stránce historické, kulturní i koňařské. A koně vás budou vítat ve výbězích, kde je můžete pozorovat, ale nekrmit :-).