5. srpen 1619. Nedaleko Dolních Věstonic, v místech zvaných Petrova louka, zuří bitva (dnes je bojiště zatopeno vodami Novomlýnské přehradní nádrže). Vojáci zemské hotovosti, svolané moravskými stavy (pod jejichž prapory ovšem bojuje i mnoho lancknechtů z Rakous) jsou v početní nevýhodě, ale odvahu jim dodává vědomí, že bojují proti císařským žoldákům, kteří bezohledně plení jejich domovinu. Silnějšímu vojsku císaře Ferdinanda II. Habsburského velí osvědčený vojevůdce, generál Henri Duval de Dampierre.* Moravští stavové svěřili velení do rukou dvou komandantů: plukovníka Tiefenbacha, jenž má na povel pěchotu, a Ladislava Velena ze Žerotína, rodáka z nedaleké Břeclavi, který velí jízdě.

Císařští kyrysaři se dostávají do křížku s Velenovými arkebuzíry. Po krátkém boji se moravská jízda dává na ústup, v patách pronásledována Dampierrovými kavaleristy. Divoká štvanice, při níž mají lehčí stavovští jezdci výhodu před nepřítelem ve tříčtvrtečních zbrojích, pokračuje pár set metrů. Z lesíka, jemuž předtím nikdo nevěnoval pozornost, najednou vystupuje oddíl moravských mušketýrů a pálí do boku císařských. Mezi kyrysníky vzniká nepopsatelný zmatek, jezdci padají a jsou ubíjeni kopyty splašených koní. V tutéž chvíli Velenovi rejtaři zastavují, obrací a s divokým řevem se vrhají do kontra-ataku, pobíjejíce vše, co jim ještě stojí v cestě. Císařské vojsko se dává na zmatený ústup, Moravané triumfují. Za zvuků bubnů a trumpet končí bitva, která má několik prvenství: Jediná polní bitva, kterou stavovská vojska během protihabsburského povstání vyhrála; poslední bitva – navíc vítězná – kterou vybojovaly moravské jednotky na domácí půdě. Ovšem, vše se mohlo vyvíjet jinak, nebýt schopného jezdeckého velitele, pana Ladislava Velena ze Žerotína. Jeho památce budiž věnován tento skromný příspěvek.

* Údaje o počtech vojsk se rozcházejí; lze však předpokládat, že Moravané disponovali asi 5000 muži (z toho asi 1000 jízdních), zatímco Dampierrovo vojsko čítalo něco mezi 8000 a 12 000 žoldnéři.

Mládí renesančního šlechtice

Ladislav Velen ze Žerotína (původně: z Zierotina) se narodil 7. prosince 1579. Jeho rodiči byli Jan ze Žerotína a Břeclavi, příslušník moravského magnátského rodu, a paní Kunhuta řečená Kunka, dcera neméně mocného Ladislava Velena Černohorského z Boskovic. Základního vychování a vzdělání se Velenovi dostalo od učitelů, kteří mu vštěpovali myšlenky humanismu. Pravděpodobně k nim patřil i známý teolog Armand Polan z Polansdorfu. V posledním desetiletí 16. století podnikal Velen cesty po Evropě, kde studoval na kalvínských univerzitách v Basileji, Ženevě, Heidelbergu, rovněž ve Štrasburku a kosmopolitní Padově.

Prostřednictvím studií rozšířil své kulturní a světonázorové rozhledy natolik, že patřil k nejvzdělanějším aristokratům v našich zemích. Tradičně se stal členem Jednoty bratrské a později i jedním z jejích čelních mluvčích. Zdědil rozsáhlá panství po svém otci na jižní Moravě (Břeclav, Podivín) a strýci na severu Moravy (Moravská Třebová, Zábřeh, Ruda nad Moravou). Sám se chopil jejich správy, takže je brzy mohl vyplatit z dluhů po strýci, a navíc přikupoval další statky. Byl milovníkem a mecenášem umění a věd, krom jiného se věnoval i alchymii.

Panství pod správou Velena a jeho manželky Bohunky z Kunovic vzkvétala. Dařilo se zde italským architektům a kameníkům, stejně jako řemeslníkům a dělníkům z širokého okolí. Zámky v Břeclavi a Moravské Třebové (1611–1616) dostaly novou, renesanční tvář, „vlašský“ styl se výrazně odráží i ve výzdobě měšťanských domů – zejména na moravskotřebovském náměstí. Ryze renesanční stavbou je také Velenův zámeček, vybudovaný v Tatenicích nedaleko Lanškrouna (1606).

O přibližném vzhledu pana Velena dává představu jeho podobizna – zřejmě namalovaná podle starší předlohy. Vidíme na ní energického, sebevědomého muže, vojáka, středního věku, s módně zastřiženou bradkou a elegantním kloboučkem, posazeným nad ucho. Jako každý tehdejší šlechtic, i Velen dával své bohatství najevo drahými oděvy a klenoty. Na obraze má plátovou zbroj, typickou pro počátek třicetileté války, na povrchu černěnou a zdobenou technikou tauzie (do základního kovu byly vtepány tenké zlaté drátky, vytvářející jemný proplétaný ornament). O jeho velitelském postavení svědčí rudá taftová šerpa přes rameno.

Ve víru války

V době, kdy Velen ze Žerotína zveleboval svá panství, začala se v zemích pod vládou rakouské větve Habsburků přiostřovat mocensko-politická situace, již tak napjatá. S tím úzce souvisely vleklé spory mezi zástupci protestantské (v zemích České koruny většinové) a „španělské“ katolické strany. Ačkoli stárnoucí a nemocný císař Rudolf II. v červenci 1609 podepsal Majestát, zaručující svobodu vyznání, musel se o moc dělit s mladším bratrem Matyášem, který byl energičtější a – jak se mělo brzy ukázat – zaujímal mnohem radikálnější postoj proti nekatolíkům. 

Již v roce 1608 se Matyáš stal vládcem Uher, Rakous a Moravy. Velen, jako jeden z jeho příznivců, o rok později vystupuje jako hejtman Olomouce, od 1612 je přísedícím zemského soudu, do roku 1619 působí v kanceláři moravského zemského soudu.

Věci nabírají rychlý spád poté, co se v roce 1617 stal českým králem Ferdinand Štýrský (Ferdinand II.), synovec churavějícího Matyáše, bigotní katolík, neschvalující stavovské zřízení. Po Pražské defenestraci 1618 se moravští stavové v čele s Velenovým umírněným bratrancem, Karlem starším ze Žerotína, k dobrodružství svých českých kolegů zpočátku stavěli odmítavě. Situace se změnila až na jaře 1619, kdy na Moravu vpadlo české vojsko vedené Jindřichem Matyášem Thurnem. Moravští nekatoličtí stavové v čele s Velenem ze Žerotína – jehož chotí, mimochodem, nyní byla Thurnova neteř Alžběta – se následně připojili k povstání a záhy svolali defenzí neboli zemskou hotovost. Velen byl v květnu 1619 jmenován velitelem stavovského jezdectva, s nímž také táhl na Vídeň. V této funkci se 5. srpna 1619 podílel na porážce císařských v bitvě u Dolních Věstonic. Již 7. srpna 1619 byl zvolen za hejtmana Moravy.

Když v únoru 1620 zavítal do Brna nový český král Fridrich Falcký, potvrdil Velena v jeho funkci. Vzdělaný, smělý velmož okázalých mravů si získal sympatie mladého panovníka, který jej později jmenoval svým rádcem, svěřil mu úřad komořího a dokonce ho určil za kmotra svého syna.

Poté přišla bitva na Bílé hoře, která učinila konec všem nadějím povstalců. Ladislav Velen, podobně jako mnozí jiní, požádal císaře o milost. Ovšemže marně. Místo toho byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti a veškeré jeho jmění bylo zkonfiskováno. Včera magnát, dnes psanec, mezitím uprchl do zahraničí, kde se opět připojil k nepřátelům Habsburků. V roce 1621 ho již vidíme ve štábu Jana Jiřího Krnovského; dobývá Opavu, kterou předtím drželi Lichtenštejnové, a na oplátku jim konfiskuje majetky. Po dalších porážkách v létě 1621 odchází do Uher a poté se svým přítelem, zimním králem Fridrichem Falckým, do Haagu.

V roce 1626 je již třicetiletá válka v plném proudu. Generál Velen se stal rádcem a vojenským komisařem dánského krále. Jeho jménem bojuje na straně vojevůdce koaliční armády Petra Arnošta z Mansfeldu a účastní se obsazování Slezska a regionu Opavska. V roce 1634 se dokonce stal vrchním velitelem švédských okupačních jednotek ve Slezsku. Švédské panství však nemělo dlouhého trvání, a stárnoucí voják odjíždí do polské Poznaně. Zde také, unavený věčným harcováním, bez naděje na návrat domů, asi 3. dubna 1634 umírá. Jeho třetí manželka, Anna Maximiliana z Oppersdorfu, svého chotě o mnoho let přežila (zemřela 1657). Syn z prvního manželství Bartoloměj zemřel v roce 1644.

Arkebuzíři a kyrysaři

Vojenská dráha pana Ladislava Velena se odbývala v sedle. V jeho době to bylo spíš pravidlem než výjimkou: přestože časy rytířů byly tehdy již minulostí, patřila jízda na koni a zacházení se zbraněmi – především škola šermu – k nezbytné průpravě každého šlechtického synka. Žádný mladý renesanční aristokrat se zkrátka neobešel bez pravidelného otužování těla formou lovu, bojových her a soubojů na kordy, kombinovaného s výukou tance a studiem antických autorů. Své dovednosti pak mohli zúročit a zdokonalit ve vojenské službě – při náboženských válkách v Nizozemí a Francii, zejména však v Uhrách, kde křesťanská vojska již dlouhá léta čelila náporu Turků.

Ladislav Velen ze Žerotína dostal v roce 1619 na povel arkebuzírský regiment Jiřího z Náchoda, jeho spoluvěrce z Jednoty bratrské, o němž bylo známo, že rád „obrací plášť“ …

Nechme však stranou povahové rysy jednotlivců a soustřeďme se na otázku, kdo to byli arkebuzíři.

Název těchto žoldnéřských jezdců je odvozen z výrazu arkebuza, což označuje palnou zbraň kratší než mušketa, opatřenou doutnákovým zámkem. Tento pojem vznikl ze zkomoleného německého Hackenbüsche, jehož původem je český výraz hákovnice, která byla součástí výzbroje husitských vojsk.

Arkebuzou byli nejprve, v 16. století, vyzbrojeni pěší střelci. Již na bojištích italských válek na přelomu 15. a 16. století se objevili jízdní arkebuzíři. Ti však používali koně víceméně k přesunům; před akcí sesedli, opřeli svou nemotornou ručnici o koňské sedlo a vypálili na nepřítele. Ve francouzských armádách byla družstva arkebuzírů o počtu 10 až 15 mužů přiřazována k jiným kategoriím jízdy (švališeři, žendarmové). Ke konci 16. století již byli arkebuzíři považováni za ryzí jezdectvo, ovšem lehčí nežli kyrysníci. Doutnákový zámek arkebuzy byl čím dál víc nahrazován modernějším zámkem kolečkovým, na vnitřní straně pažby byl umístěn železný kruh, klouzající po kolejničce. Pomocí tohoto kruhu byla zbraň zavěšena na karabince ramenního popruhu – bandalíru. Pro pušku se tak ujímá název karabina, zatímco vojáci jsou často nazýváni „bandalíroví jezdci“ (německy – Bandolierreiter). V jejich výzbroji se mohly vyskytovat i „eskopety“ (fr. escopettes), kolem 120 cm dlouhé ručnice s drážkovanou hlavní, vyznačující se poměrně přesnou a výkonnou střelbou. Na bandalíru bylo ještě zavěšeno střelecké příslušenství: váček s kulkami, malá prachovnička s jemným střelným prachem, sypaným na pánvičku a větší prachovnice s hrubším prachem do hlavně; v případě kolečkového zámku ještě natahovací klíč.

Kromě toho byl arkebuzír vyzbrojen mečem nebo kordem a pistolemi (někdy jen jednou) v pouzdrech před sedlem. Zbroj byla lehčí – často pouze otevřená přilba a kyrys, jehož přední plech mohl mít vpravo výkroj, usnadňující míření. Některé jednotky arkebuzírů však postrádaly ochrannou zbroj, takže byly zaměňovány za podobně vystrojené dragouny.

Počtem bývali arkebuzíři rovnocenní s těžkými „kyrysary“, ačkoli nejednou byly jízdní pluky kombinované, takže sestávaly např. ze 700 arkebuzírů a 300 kyrysníků. Právě díky úsporné výstroji bylo zřízení arkebuzírského pluku podstatně levnější než kyrysnického, a v době tzv. dlouhé turecké války (1593–1606) byla císařská jízda na uherském bojišti zastoupena hlavně arkebuzíry – i kvůli větší pohyblivosti. Podobně kombinován byl i rajtarský pluk Dampierrův – první útvar pozdější c. a k. armády, který, pod měnícími se názvy a čísly, byl její součástí až do konce monarchie roku 1918.

V habsburské armádě existovaly arkebuzírské pluky od počátku nepřetržitě až do roku 1644, kdy byl poslední regiment tohoto druhu zrušen. Nejvyššího počtu arkebuzírských pluků bylo dosaženo v l. 1633–34, kdy jich existovalo 20. Jízdní arkebuzíři, původem z prostého lidu, se nikdy netěšili takové úctě, jako jejich kolegové kyrysníci. Byli považováni za lehkou, univerzální jízdu, která plnila podřadnější úkoly.

Pokud jde o kyrysníky (kyrysary), jako nositelé dávných tradic rytířské jízdy se těšili velké úctě. Kyrysník z konce 16. a první poloviny 17. století budil respekt již svým vzhledem. Oděn do tříčtvrteční plátové zbroje, uveleben v sedle vysokého, statného koně (jeho výška tvořila nejméně 15 pěstí – počítáno v kohoutku), máchal kolem sebe pádným mečem nebo pálil z dlouhých pistolí (v pouzdrech před sedlem jich měl zastrčen pár). Ještě v prvních letech třicetileté války se po boku kyrysníků objevovali kopiníci. Vyvinuli se asi koncem 16. století v habsburském Nizozemí z posledních zástupců rytířské jízdy, příslušníků ordonančních kompanií (žendarmů). Ve své podstatě se od kyrysníků lišili jen tím, že byli vyzbrojeni dlouhým kopím, a – alespoň původně – jezdili na ještě lepších koních. Za vše mluví komentář odborníka na slovo vzatého, Jakuba Walhausena, který ve svém spisu Kriegskunst zu Pferd („Umění jezdecké války“) z roku 1616 praví: „Kyrysníci – vynález naší doby, vznikli před padesáti či šedesáti lety, poněvadž kopiníků bylo ve Francii a Holandsku čím dál méně a byli čím dál méně způsobilí, takže místo nich začali být využíváni kyrysníci (…) Odeberte kopiníkovi jeho kopí a pěkného koně, a rázem je z něj kyrysník.“

Karakola

Když z bojišť 16. století postupně mizela rytířská jízda, zaujímala její místo jízda žoldnéřská – kolektivně bojující, podřizující se rozkazům. Základní taktický celek žoldnéřských armád tvořil pluk (regiment) s pevnou organizací. Jízdní pluk tvořilo 6 až 12 rot (setnin, kompanií, též praporců) po 45 až 50 mužích. V 16. a 17. stol. kolísal počet praporců (Fähnlein) v regimentu od 10 do 18 a též počet mužů v tomto tělesu se pohyboval mezi 500 až k desetinásobku (především u pěších pluků). V armádách střední Evropy figuroval pluk jako administrativně správní celek zřizovaný vlastníkem (Inhaber) na základě patentu panovníka. Sestával z různého počtu praporců, později kompanií (rovněž administrativně správních celků), na rozdíl od praporu (u jezdectva – potažmo – eskadrony).

Jezdectvo se lišilo od pěchoty i velitelskými tituly: místo hejtmanů/kapitánů mělo rytmistry, namísto šikovatelů strážmistry; na rozdíl od pěchoty dostávalo bitevní signály trubkou, nikoli bubnem. Výjimku tvořili pouze dragouni, kteří si ještě dlouho po třicetileté válce udržovali připomínky svého pěšáckého původu (hejtman, bubeník).

Jízda byla cvičena pro boj ve formacích – v duchu tehdejší doktríny „masového nasazení“. V boji se arkebuzíři zaměřovali především na střelbu; používání chladné zbraně bylo druhořadé a nedosahovalo úrovně kyrysníků. I těžcí jezdci se ovšem v případě útoku proti formacím pěchoty drželi v bezpečné vzdálenosti před lesem pík, a snažili se je narušit střelbou z pistolí. Po vypálení objížděli svůj útvar bokem dozadu (aby tam v klidu nabíjeli), takže jejich exhibice připomínala rejdování v jízdárně. Tento taktický prvek měl taneční název – karakola (z italského pojmenování šneka, jehož v praxi skutečně připomínal).

Před bojem se každá eskadrona sešikovala do formace o hloubce pěti až šesti řad a šířce 26 mužů; salva první řady měla podle propočtu teoretiků způsobit pěšímu útvaru ztrátu jednoho muže. Pokud se tedy povedlo (a to nebylo pravidlem) udržovat nepřetržitou palbu, a vycházeje z toho, že každý arkebuzír měl v míšku 10–15 kulí, mohlo být celkem vypáleno 1300 až 2340 výstřelů, což by dávalo součet 50 až 90 mrtvých nepřátel. To byla však jen teorie – v praxi musíme počítat s naprosto logickou věcí, jako je reakce protivníka. Navíc proti rejtarům obvykle hned vyrajtovala jízda z protější strany a karakola přešla na boj kordem zblízka, v duchu kavalírských představ o válčení.

Přibližně takto – přechodem z karakoly k pas de charge (trysk těsně před útokem) – probíhal i pověstný útok arkebuzírů mladého Kristiána z Anhaltu v závěru bitvy na Bílé hoře. Rejtarům jedenadvacetiletého kavalíra se s přispěním několika dalších královských jednotek zpočátku dařilo proti císařské pěchotě i kyrysníkům. Bez dalších posil však zoufalá ataka neměla šanci na úspěch, a sám kníže z Anhaltu byl raněn a zajat.

Samozřejmě, že útok tryskem s mečem v ruce je pro jezdectvo nejvhodnější způsob boje – každopádně efektivnější než těžkopádná karakola. To, ovšem, bylo spojeno s rizikem větších ztrát, a protože platy důstojníků ve srovnání se stavem mužstva tvořily asi jednu třetinu, bylo v zájmu velitelského sboru pokud možno nesnižovat stav pluků. Jinak řečeno, plukovníci nikdy neměli v útvaru tolik mužů, kolik si dali zaplatit. (Pro zajímavost: Časem bylo ustanoveno, že vojáci mají pobírat polovinu žoldu v penězích, druhou polovinu v naturáliích. Podle Verpflegs – Ordonnanze císařské armády z r. 1640 měla naturální část denní „porce“ obnášet 2 libry chleba (1 libra = 48 dkg), 1 libru masa, 1 míru vína, 2 míry piva. Koňská denní porce obsahovala 6 liber ovsa, 8 liber sena, k tomu týdně 3 svazky slámy.) S neochotou některých jízdních útvarů (budiž řečeno ku cti, že zdaleka ne všech) zapojit se do boje muž proti muži se potýkal i švédský král Gustav II. Adolf, který nabádal svou kavalerii, aby na nepřítele útočila tryskem s chladnou zbraní a neztrácela čas střelbou.

Nicméně, palné zbraně představovaly pro jezdectvo velké nebezpečí. Již v 16. věku se stalo noční můrou vojevůdců španělské úsloví „Když pojde kůň, zahyne jezdec“. Soustředěná palba z arkebuz a mušket pobíjela koně v celých řadách (v duchu pravidla „Pobijme koně, s pěšími si poradíme“). Prudké ataky „lanciérů“ s napřaženým kopím se míjely účinkem, z čehož francouzský vojenský teoretik La Noue ve své „Patnácté rozpravě“ z roku 1590 vyvodil závěr: „Pistole je schopna prorazit ochrannou zbroj, což kopí nedokáže. Je s podivem, když je občas někdo zabit kopím.“

Prameny

• Jan Vogeltanz, Jiří Procházka: Malý slovník starého vojenského názvosloví. Paseka, 2008
• Kolektiv autorů: Od zbroje k stejnokroji. Naše vojsko, 1988
• Josef Petráň: Staroměstská exekuce. Edice Kolumbus, 1971
• Vladimír Liška: Staroměstská poprava českých pánů a měšťanů. Albatros Media, 2016
• Moravská Třebová – renesanční perla České republiky (propagační příručka). Město Moravská Třebová, 2016