Názory odborné veřejnosti na to, jestli ptáky v zimě krmit, či ne, se liší doslova ode zdi ke zdi. Co platí obecně, kdy začít přikrmovat, jak dlouho a hlavně čím? A také krmítková inspirace.

Mohlo by vám připadat, že s tématem "ptáci&zima" přicházíme tak trochu s křížkem po funuse. Ale není tomu tak... v lednu se citelně ochladilo, většina našeho území se ocitla pod sněhem a ptáci potřebují naši pomoc více, než kdy dříve. Globální změny klimatu jim totiž způsobují tak zásadní problémy, že naše pomoc nabývá na významu nejen v podzimních a zimních měsících, ale i na jaře a v létě. Dnes tedy o vhodné pomoci ptákům kolem našich stájí a jako bonus pár tipů, jak si za pár minut vyrobit nenákladná, funkční a přitom esteticky hodnotná ptačí krmítka.

No ano, píšu to na poslední chvíli. I když... zima byla donedávna taková nezimní, takže ptačí droboť krmítka příliš nevyhledávala. V posledních týdnech se to ale změnilo. V takové době má člověk slušnou šanci uvidět druhy, které jinak nepotká. Takže se i zarazí: co je to za divného ptáka? Toho neznám!

Deštivé počasí minulý týden ve čtvrtek zapříčinilo úhyn posledního mláděte čápů na hnízdě v Dubném. Jistě nebylo jediné, ale je zde webkamera a o něm se mluví. U tohoto páru se tak navíc letos stalo již podruhé – o to větší vlnu lítosti mezi lidmi jeho smrt vyvolala. Nepříznivé počasí je nejčastější příčinou úhynu čapích mláďat. Další zahynou při vylétnutí z hnízda na sloupech elektrického vedení, otravou, na tahu, kdy jsou i loveni, atd.

Musím tenhle díl uvést omluvou: je skoro bez fotek. Protože nemám potřebnou „nevyrušovací“ techniku – a fotografování ptačích hnízd s vejci nebo mláďaty (hlavně ty z ruky) považuji za zhovadilost. Porody anglických královen, jimž přihlížely desítky svědků, aby se předešlo dynastickým sporům, jistě nemohou být normou pro de facto identické chování mnoha „fotografů přírody“, lezoucích do keřů, po stromech či do rákosin za účelem získání úžasné fotky bezbranných mláďat a jejich vyděšené matky; hlavně aby měla šanci vyjít v časopisu (ovšem ne v každém, naštěstí) či nasbírat v facebooku mnoho áááchů.

Už to vážně začalo. Z různých koutů naší země pozorovatelé hlásí návrat potulných, či jen nedaleko zimujících druhů ptáků. Viděni (a slyšeni) byli špačci, některé druhy rákosníků, skřivánci… zkrátka je tu jaro se vším všudy. To, co lahodí člověčí duši a dává vědět, že zima má předsmrtné křeče a je (snad) konec pošmourným dnům, je ptačí zpěv. Poznáte, kdo vám právě zpívá?

Už mnoho desítek let vyvíjí velká spousta lidí snahu o mapování výskytu ptáků. V různých zemích existuje mnoho různých sčítacích programů. Většina z nich je závislá na práci dobrovolníků – laiků.

Slíbila jsem (si) jedno pojednání o havranech. Protože jsou to úchvatní ptáci veliké inteligence a protože například v Brně by byl v zimě daleko větší nepořádek, kdyby ho průběžně neuklízeli. Každé město totiž takové štěstí nemá.

Vrabčák. Ten nejobyčejnější z obyčejných; malý, nevýrazný, ale „binec to nadělá, a ten kravál, co musíme poslouchat, to je strašný!“

S blížícím se podzimem padá na člověka nostalgie. Včetně člověka koňského, a to zejména od té doby, kdy zemědělci začali dodržovat agrotechnické lhůty, a tak se strniště, tak oblíbená rejdiště, stala řídkým jevem.

Ptáci mají přerůznou strategii, jak uživit své mladé. Vždycky je to ale tak, že rodiče musí najít takové místo, které zajistí dostatek potravy pro určitý počet mrňat.

Známe to. Jinak se na závodech fandí cizím dvojicím, jinak těm z vlastní stáje nebo rodiny. Úplně stejně to funguje i všude jinde. Co člověk zná, o čem něco ví, to tak nějak přijal za vlastní a jinak se k tomu chová.