O ptačím zákoutí a třech bláznech a o rehkovi s rezavým ocáskem

12. 7. 2016 Helena Smutná Autor fotek: archiv autorky

Známe to. Jinak se na závodech fandí cizím dvojicím, jinak těm z vlastní stáje nebo rodiny. Úplně stejně to funguje i všude jinde. Co člověk zná, o čem něco ví, to tak nějak přijal za vlastní a jinak se k tomu chová.

Podle téhož klíče zafunguje i to, když se mi povede určit pár druhů tvorstva či rostlin ve svém okolí a něco si o nich přečtu. Pak se najednou stane pozoruhodná věc: z „toho brouka" se stane tesařík (nějaký), z lesklé berušky na kopřivě mandelinka nádherná; zjistím, že všecko to, co píchá a podobně vypadá, není bodlák (a i kdyby byl, tuze rádi ho mají čmeláci... zemní, lesní, rolní, skalní, úhorový atd. atd.), tohleto ptáče je pěnkava obecná, červenka, rehek... a v zimě na krmítku třeba i pěnkava jikavec.

ptačí zákoutíNavíc to výborně spojuje lidi. Jistě, že ne všechny, ale dost. Pejskaři to znají výborně.

Příklad: máme kancelář v centru Brna, v letitém průmyslovém areálu. Kdysi, když ho stavěli, vysadili tam nějaké keře a stromy a ponechali kolem nich volné obdélníky, které od té doby schnou a chodí se po nich.
Podle hesla, že my jste ti, co na to koukají z okna, jsme si to tam maličko vylepšily - s kolegyněmi vysadily další keře (většinou trnité, koupené z www.puvodnikere.cz).
Instalovaly krmítka, pítka, budky. Nic moc to není; jen takové ostrůvky - planá tráva oživená několika denivkami a čemeřicí, v největším stínu se zabydlel barvínek.

Letos poprvé ty denivky pořádně vykvetly. Necháváme růst, co je možné; i plané květiny a podobně... Kde to je potřeba, stříhám trávu nůžkami, je dost řídká, tak se to dá a navíc se líp selektuje, co střihnout, a co ne.

ptačí zákoutíJde o veřejný prostor a kolem chodí hodně lidí. S takovým tím odcizeným výrazem, znáte to. A to se změnilo. Lidi jdou kolem a zdraví. Prohodí slovo. „Jejda, vy tu máte úplnou zahrádku!" „A co je toto, paní, to je rybíz?" (Není, to je kalina).
„A proč to tady vlastně děláte?"

Když odpovím, že hlavně kvůli ptákům, plus hele, koňadra, támhle v té budce má mladé - ptají se. Nebo vyprávějí, že je znají z domu, jen nevěděli...
Mám tam doložených devatenáct hnízdících druhů ptáků, drobných pěvců je většina.
Jistě, nic moc počet, ale na průmyslový areál slušné, ne?

Usnadnila jsem si trošku život a vyrobila takovou maličkou výstavku pomocí obrázků focených z okna. Je vidět zvenku, kudy lidé procházejí - a budí pozornost. Je mi jasné, že úrovně fotografií profesionálů to zdaleka nedosahuje, výstavkou to nazývám z čiré neskromnosti, ale možná funguje, že to v těch místech lidé nečekají.

Stejně tak mi je jasné, že si ledaskdo říká, co to tady je za cvoka - nu, nám se to tam líbí, všecko, i to každodenní zalévání. Rejpalové se najdou všude a ať si myslí, co chtějí.

výstavkaA má to edukační účinek, až zírám. Lidé se ptají ne jen na to, z čeho např. ta pítka jsou, ale taky proč jsou zrovna tam, kde jsou. Inu... kolem je prostor k úniku, poblíž pak strom či keř, jehož větve areálovou kočku neunesou. Trnité keře (dřišťál, šípková růže, trnka) časem poskytnou ochranu hnízdům a v zimě ptákům potravu; pro ni tam máme taky brslen a ptačí jeřáb.

Začátek je to, myslím, dobrý. Jednou probuzený spontánní zájem často vydrží... a těm lidem se z NĚČEHO stane NĚKDO. Tvor, ať už pták, kytka nebo hmyz, dostane jméno. Když k informaci přihodíme ještě nějakou tu zajímavost, o to lépe.
A co člověk zná, to přijme tak trochu za své... viz výše.

Nejde o nic jiného, než ponouknout lidi, aby si začali všímat. A aby se třeba časem i zamysleli, než začnou v červnu stříhat keře, porážet uschlý strom, sekat trávu.

Přiznám se, že ochránci přírody (ti skuteční) mi někdy připadají trochu odtržení od reality. Jistě, nejsou v tom zdaleka sami, ale myslím, že často zapomínají na důsledek té nevyvážené výchovy laické veřejnosti od dětského věku až po současné masírování davů články novinářů, kteří o problematice sami nemají ani potuchy a ten který článek si ovšem nenechají ani věcně opravit někým, kdo tomu víc rozumí.

Výsledkem je - možná - pocit spousty lidí, že jde o věci, které se jich netýkají; a co horšího: jsou jim vzdálené. Je to cosi pro odborníky, je to tajemno, vyžadující celoživotní studium; a vůbec, na to je máme, ne?

Podle mého názoru je to tak, že stav přírody je věcí každého z nás, týká se nás tak moc, že se dá najít jen málo toho, co s naším každodenním životem souvisí více.

Takže jak začít? Tím, že zkusím poznat druhy, které žijí v mém okolí. Právě ty nejobyčejnější.
Hodně těch obyčejných druhů tvorů jsou totiž tzv. druhy deštníkové: jejich běžný výskyt znamená, že se patrně v dané lokalitě vyskytují i druhy jiné, už vzácnější, ohroženější a/nebo žijící skrytě - a přitom nezbytné pro udržení jak rovnováhy, tak biodiverzity.
A všechny bez rozdílu nám říkají: toto, ano, toto je místo k životu.

rehekKominíček nosí štěstí

Dnešní povídání bude o ptáčkovi, kterého všichni známe.
Rehek domácí - lidově se mu říká i kominíček či čermáček.

Sameček vypadá, jako by ho právě vytáhli z komína - hlavičku má zaprášenou popelem, na křídlech bílé zrcátko, které bůhvíjak tomu popelu uniklo, a výrazný rezavý ocásek. Samičky jsou nevýrazně hnědé, ale rezavý ocásek mají taky.

Je typický i tím, že když někam usedne, párkrát tím ocáskem zahoupe; je to charakteristický pohyb, kterého když si jednou všimnete, už vždycky poznáte, že je to právě on.

Nebo ona.

V rehčí domácnosti jsou tak trochu odlišná pravidla než u většiny jiných zpěvných ptáků.

samička rehka domácíhoKupříkladu: jarní souboj o teritorium (= místo k uživení mláďat) nesvádějí samečci, ale samičky. Jakmile má samička vybojované teritorium, objeví se sameček. Ano, přijde k hotovému.

Ovšem je to velký krasavec!
Jeho zpěv je nevýrazný: několik pípnutí a typický vrzot - ale kdo je má doma, velice snadno to rozpozná.
Podobě se ozývají i samičky. Jsou prostě emancipované.

Rehek domácí je výborný soused. Jakmile se někde zabydlí, naučí se rozeznat lid domácí od cizího. Když se blíží někdo neznámý, varuje „cik cik". Plní funkci hlídače. Zažili jste to taky?

Rehci jsou schopni postavit si své maličké miskovité hnízdo kdekoli. Na podbití stodoly, pod okapem, u vchodu do sklepa, kousek nad zemí hned vedle místa, kudy pravidelně chodíte... Někdy to navíc tak úplně dobře neodhadnou, takže hnízdo postaví nevhodně, s přílišnou důvěrou v jeho nenápadnost; takže se k němu snadno dostanou dravci, hlavně kuny, kočky, potkani, sovy i jiní draví ptáci.

Je na nás, abychom jejich hnízdo ochránili. Například lze snadno udělat improvizovanou polobudku: pomocí několika latěk a králičího pletiva vyrobit ochranný štít, a to tak, aby otvor v ní byl napřed široký, aby si na něj ptáci zvykli, a pak ho postupně zmenšit.
Samotnou instalaci je třeba mít promyšlenou předem, protože by se měla odehrát velmi rychle, tak jaksi mimochodem - a v noci. Postupné zmenšování vletového otvoru taky.

Rehci většinou odnášejí výkaly svých mladých dál od hnízda, aby je neprozradili predátorům ptačím guanem pod hnízdem (zaznamenala jsem i výjimky, to uvádím pro úplnost). Stejně tak odnášejí skořápky vajíček; právě touto dobou je lze často najít všude možně, jsou velmi malá a většinou čistě bílá.
Rehčí potřeba utajit svou rodinku je velmi silná; je proto nutné opravdu do jejich hnízda nechodit nahlížet, fotit atd. Prostě dělat, že tam nic zajímavého není. Už je to totiž tak: predátoři sledují i lidi a pokud jim - i řečí těla - naznačíme, že „tam něco je", uplyne jen krátká chvíle a je po hnízdě.

Mladí rehci vylétají po vyklubání z vajec poměrně brzy a jsou v té době už vzletní, takže posedávají někde ve větvích a volají své rodiče. Ti je najdou a krmí. Takže když najdeme malinkého rehečka, který se moc nebojí (nemá ještě zkušenosti a neví, co má dělat, i když samička (většinou právě ona) někde poblíž nervózně poletuje a varuje), stačí ho zahnat někam pod keř, nebo vysadit na větev. Když ho pořádně poděsíte, jen mu to prospěje.
Pokud mrně ještě nelétá, možná vypadlo z hnízda po silnějším větru či jiné katastrofě.
Pak stačí malé posbírat a dát někam, kde jim nic nehrozí, například na krytý okenní parapet, do krabice vystlané pomačkanými papírovými kapesníčky či čímkoli měkkým. Rodiče je tam najdou a dokrmí. Opravdu. Mladé poznáte nejlépe podle zobáčku: je daleko širší než mají rodiče a jeho „koutky" jsou ostře žluté. V dokonalou pinzetu se změní až v dospělosti.

 Pokud ale spadne hnízdo s vejci, nenaděláte nic. I s tím ale příroda počítá a rehci si velice brzy pořídí náhradní snůšku.

V době hnízdění je rehek výhradně hmyzí lovec, a tak naloví spoustu hmyzu a jeho larev, zejména těch druhů, které na své zahradě nechceme.

Rehci zvládnou za léto dvě i tři snůšky, poslední mladé vyvádějí až v září. Je-li hnízdečko chráněno a neprozrazeno, budou v něm bydlet celou tu dobu, a dost možná i další rok.
Ovšem jen malý počet rehčat se dožije podzimu, zima si taky vybere svou daň. Kolik se jich dožije jednoho roku věku, se přesně neví, optimistický odhad ale hovoří o jednom z deseti.

Rehek domácí provází člověka už dlouho. I on, podobně jako třeba kosi, se naučil sdílet s lidmi jejich obydlí, vesnice, města, a tím lépe přežíval. V posledních letech ale přestala být města i vesnice tak bezpečná a plná potravy, takže i rehků výrazně ubylo. Někteří se ale vracejí do volné krajiny, nejraději do otevřených polí či vinohradů, dělených keři, remízky a větrolamy. Těch není mnoho; na velkých lánech od obzoru k obzoru rehka nenajdete, tam nemůže žít.

Je to prostě tak. Kominík nosí štěstí a kominíček také :-)

Ovšemže není jediným ptačím druhem, který si ke svému životu vybral blízkost lidí a začíná na to bohužel doplácet.

O těch dalších zase příště...

Podobné články

Mohlo by vám připadat, že s tématem "ptáci&zima" přicházíme tak trochu s křížkem po funuse. Ale není tomu tak... v lednu se citelně ochladilo,…

No ano, píšu to na poslední chvíli. I když... zima byla donedávna taková nezimní, takže ptačí droboť krmítka příliš nevyhledávala. V posledních…