Může to být třeba dlask – velký statný a pestrý pták, který je tu domovem, ale spatřit ho v létě je kumšt, jak je plachý. Na krmítko za mrazu ovšem často a rád chodí.
Objeví se ale i skuteční zimní hosté, kteří u nás nehnízdí (nebo jen velice vzácně); opravdu jen zimují.
Všeobecně se ví, že u nás – někdy v obrovských počtech – zimují havrani nebo severské druhy husí. Ale kromě těchto velkých ptáků tohle dělají i ti malí..

Jedním z nich je pěnkava jikavec.

Na konci 18. století – čili v době, kdy se začínalo s pozorováním přírody obecně – ve střední Evropě zimovala tak veliká hejna jikavců, že „jejich let zatemnil nebe“. A lidé je lovili a jedli, byť „jejich maso má nahořklou příchuť“ (Brehm). To se už naštěstí – přinejmenším v našich zeměpisných šířkách – už nedělá. Nicméně i jikavců, obdobně jako téměř všech ostatních druhů ptáků, silně ubylo; patrně úměrně tomu, jak přibývá lidí. Přesto ale může být pravidelným návštěvníkem právě na vašem krmítku. Jikavec je pěnkava, tedy jako pěnkava vypadá, jen jeho barvy jsou odlišné. Je to moc hezký a úhledný ptáček, který se rád zamíchá mezi vrabce, až se mezi nimi může i skrýt oku nepozornému. Nebo se vmísí nezi sýkorky. Jsou místa, kde sami jikavci tvoří docela početná hejna; hlavně v době, kdy migrují.

pěnkava jikavec - sameček

pěnkava jikavec - samička

Přilétá různě; jako ostatní ptáci ze severu (kromě havranů, kteří na to mají samozřejmě vlastní názor) patrně jednoduše reaguje na tamní sílu zimy a tedy potravinovou nabídku. To se stalo právě letos; zima byla nezvykle mírná i na severu – donedávna. (Však i ty severské husy měly letos několikaměsíční zpoždění.)

Jikavci jsou doma na severu, v tajze, v březových a smíšených lesích či nižších porostech. Právě tyto populace jsou v zimě k vidění u nás; populace skandinávské zimují více na západ.

Už před odletem do své domoviny jikavci tvoří monogamní páry a v době hnízdění si hlídají své teritorium; přesto ale hnízdí v rozvolněných koloniích, a to i takových, které tvoří jiný druh. Například drozdů kvíčal. Hnízda si jikavec staví podobně jako naše pěnkava; v úžlabí rozdělujících se větví, nebo u kmenu. Jen nejsou tak úhledná, jako jsou hnízda našich pěnkavek.

Jikavčí potravou jsou kdejaká semena a hmyz, ve velké oblibě mají housenky pilatek, obalečů… ale sezobnou všechno, co najdou. V zimě sbírají kdejaké semínko či bukvici, rádi vyhledávají blízkost divokých prasat, protože ta rozrývají zem, díky čemuž se k semínkům dostanou. Mají rádi i bukvice; za vysoké sněhové pokrývky jsou schopni si k nim vyhrabat až 40 cm dlouhý tunel!

Fotografie jsou pořízeny ing. Pavlem Ondrou právě z jejich domova. Máte-li na svém krmítku jikavce, můžete si už teď všimnout, jak se samečkové oblékají do svatebního šatu.

Čečetky

Dalšími častými hosty, a opět z tajgy, jsou čečetka zimní (nedávno přejmenovaná na čečetku tmavou) a čečetka tundrová. Oba druhy čečetek jsou si velmi podobné, jen ta tundrová je o fous větší a její domov se nalézá ještě více na severu, než domov čečetky zimní.

čečetka zimní/tmavá

Čečetka je maličký čilý ptáček s červeným pruhem nad čelem. Je ještě menší než vrabec. Ono je sice možné spatřit čečetku i v létě, ale spíš v horách (kleče, vyšší polohy s rozptýlenou zelení) a jedná se o jiné jedince. Jednotlivé populace se totiž v zimě posunují na jih, takže čečetky v zimě jsou skutečně většinou jen hosty.

Čečetka hnízdí v koloniích tvořených 5-10 páry. Sameček hnízdo staví, samička mu pomáhá nošením větviček a jiného materiálu. Na vajíčkách pak sedí jen samička, samec jí potravu nosí. Oba pak vylíhnutá mláďata krmí stravou jak rostlinnou, tak i hmyzem, ačkoliv dospělé čečetky jsou skoro výhradně zrnožravé.

Když budete mít kousek štěstí, jistě nějakou čečetku spatříte. Její výskyt v zimě je takový nárazovitý: jednu chvíli je jich všude plno a najednou jsou všechny fuč. Občas je ale možné je spatřit třebas nahoře na břízách, ty rády v zimě ozobávají a chovají se při tom docela nenápadně.

Drozd cvrčala

V otevřené krajině s nezbytnými remízky či menšími lesíky je možné v zimě uvidět hejno drozdů cvrčal. Jde sice o druh drozda, ale tento je opravdu výhradně zimní host; člověk si ho lehce splete se špačky – jenže špačci v té době bývají více na jihu. Cvrčaly jsou o něco menší než náš nejběžnější drozd zpěvný (ten teď teprve přilétá a už se nedrží v hejnech). Jsou také spíše šedohnědé, ale pod křídly mají velkou cihlově zbarvenou skrvnu, a i jejich hlas je jiný; mají po něm své jméno.

drozd cvrčala

Cvrčaly jsou domovem na severu Evropy a Asie, od Švédska po Sibiř, na Islandu a Faerských ostrovech. Když cvrčaly táhnou, letí většinou jen v noci a dokážou na jeden zátah urazit opravdu velkou vzdálenost (jeden okroužkovaný pták byl nalezen po dvou dnech o 650 km dál!) Cvrčaly zimují po celé Evropě, až ke Středozemnímu moři. Bohužel jsou pod velkým loveckým tlakem – uvádí se, že až 84 % celé zimující populace je uloveno a snědeno… lidmi (Itálie, Francie, Španělsko… co k tomu dodat…).

Cvrčaly se v době migrace spolu nedrží. Domů přilétá první samec; obsadí své teritorium a čeká na samičku. Ta pak vybere vhodné místo pro hnízdo: často je to u země, například u paty stromu. Umí ale použít i lidských staveb. Hnízdo je miska z větviček, uvnitř vymazaná hlínou.

Potrava cvrčal je smíšená; v době tepla jsou to žížaly, pavouci, mravenci, drobní měkkýši a podobně. V zimních měsících pak bobule a nejrůznější plody; jsou místa, kde si rády pochutnají na vinné révě. Při nedostatku potravy vezmou zavděk i jablky.

Drozdi cvrčaly jsou poměrně málo známí drozdovití ptáci; odhalit je v terénu většinou znamená je tam očekávat; jinak je neodhalíte. Jsou také v Evropě nejmenším druhem drozda.

Sněhule severní

Posledním zimním hostem, o kterém se chci dnes zmínit, je vzácnost: sněhule severní. Sněhule jsou totiž vůbec nejseverněji hnízdícím druhem z celého řádu pěvců. Jde tedy o doslova arktický druh.

sněhule severní

Sněhule jsou ptáčci tažní jen částečně, proto mají vzhled, kterým se od sebe trošku liší podle toho, odkud jsou (říká se tomu zeměpisná proměnlivost). Ty grónské jsou mírně odlišné od těch z ostrovů u Beringovy úžiny, ze severu Asie a podobně. Sněhule je úhledný a něžný ptáček velikosti strnada. U nás se vyskytuje v malých hejnech a drží se spíš při zemi. Doma je v holé tundře, izolovaných skalách uvnitř ledových polí; lze je nalézt i na mořských útesech ve společnosti kolonií mořských ptáků. Jako místo pro hnízdo poslouží jakákoli dutina, dokonce i pod střechou domu.

Sněhule se živí semeny a plody rostlin, mláďata ale krmí hmyzem (stejně jako mnoho jiných druhů pěvců).

U nás jsou sněhule tak vzácné, že se na ně ani nevztahuje žádný ochranný předpis, ovšem jejich nahlášený výskyt pravidelně způsobuje značnou migraci pozorovatelů ptáků :-).

 

Zimních hostů, i těch drobných, je samozřejmě více druhů. Prosím, buďme k nim vlídní; však museli urazit často obrovské vzdálenosti, aby zimu vůbec přežili. Na tak maličká tělíčka je to přece naprosto neuvěřitelný výkon.

Co říkáte, neviděli jste už některého z nich?

 

Zdroje: Ptáci, Šťastný, Hudec a kol, Academia, 2011; Obecná ornitologie – Veselovský, Academia 2001; Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu, Svensson a kol., Ševčík 2012; vlastní pozorování.

Foto: ing. Pavel Ondra