V téhle době mají ptáci jiný program. Dávají se do pohybu.

Ten pohyb, tedy ptačí migrace, je neuvěřitelný. Hodně je o ní popsáno, ale zdaleka ne všechno se o ní ví.
Zjednodušeně se jednotlivé druhy ptáků dělí na přísně tažné (což jsou pochopitelně všechny výhradně hmyzožravé druhy), částečně tažné (migruje jen část populace, například kosí a pěnkaví samičky), potulné (příkladem mohou být špačci) a stálé.
Samostatnou kapitolou je pak matení: jsou druhy, které vyhlížejí jako stálé, ale zdaleka nejsou; severní populace se posunují na jih. Typicky třeba havran polní, o něm je to známé. Ale platí to třeba i pro káňata či sýkorky.

Příčinou je zřejmě především dostupnost potravy. Pak se ale člověk ptá: proč vůbec odletí z té Afriky či odkud, proč tam nezůstanou?
Důvod - opět pravděpodobně - tkví v tom, že vydá-li se pták z rovníkových zemí, či dokonce např. z rovníkové Afriky na sever, aby tu vyhnízdil, nalezne tu více potravy, menší konkurenci, méně predátorů a hlavně - delší den.
Navíc vzhledem k starobylosti ptačího původu může hrát roli i pohyb kontinentů.

A kdože tomu všemu velí? Kdo řekne - už je čas, letíme?

S výjimkou havranů, kteří mají bezpochyby vlastní logistické centrum a o jejichž úchvatných vlastnostech si neodpustím jeden samostatný díl, až přijde jejich čas a bude-li zájem - je to, jak jinak, genetika a někdy i příklad.
Některé druhy ptáků vědí, kam a kudy letět a jak to všechno udělat, i když nemají rodičovský vzor či hejno se zkušenými jedinci. Jiné se ale bez toho neobejdou.

A navíc si, přes všechny teorie a výzkumy, ptáci dělají, co chtějí. Příkladem takovéhle škodolibosti vůči snahám o zjišťování přesných údajů mohou být západoevropské populace pěnice černohlavé - takový milý, docela hojný hnědý ptáček s černou hlavičkou (samička má červenou) a hlasitým zpěvem - které místo, aby létaly za Středozemní moře, začaly asi před šedesáti lety na zimu migrovat na britské ostrovy. Kdo ví - možná proto, že zjistily, že Britové jsou velcí milovníci ptáků, takže i v zimě tam najdou dostatek potravy, moc tam nemrzne a mají to blíž?
Pár desítek let není v genetice žádná doba. Jak je to tedy s těmi pěnicemi možné, nikdo neví.

Jiné druhy zase vytrvale celé statisíce let trvají na přesném místě svého zimoviště a to bez ohledu na to, jak se mění podnebí a podmínky, či jaké nové překážky jsou jim po cestě kladeny.
Záhada... a se zjištěnými odpověďmi se vždy vynoří další a další otázky.
Jedno je jisté: ptačí svět tepe, není stálý, ale pořád se vyvíjí. Druhy vznikají a zanikají, což asi souvisí s klimatem a nepomohou ani křídla... poslední velké redukce počtu druhů jsou zaznamenány po poslední době ledové.
Co budou psát naši potomci o této době, těžko teď říci.

Co se tedy teď děje?

Inu - ptáci se dali do pohybu. V neuvěřitelných množstvích. A přímo nám nad hlavou, každý den.
Po hnízdění jsou ptáci vyčerpaní, takže podzimní migrace na zimoviště trvá i několik měsíců (jarní pak, to je fofr - i z nejvzdálenějšího místa jim to trvá maximálně pět týdnů). Začali to rorýsi, kukačky a žluvy: žádný div, mají to nejdál; odletěli už v půlce srpna. Následují některé druhy dravců - ostříž, včelojed, kterého lze snadno zaměnit s kánětem, orlovci...

Hned nato se vydávají na cestu ptáci, jejichž život je nějak spjat s vodou - bahňáci (jako třeba známé čejky) či naše hnízdící husy velké. Současně s tím k nám přiletí severské populace podobných či jiných druhů stejného ražení - a stávají se nadšenými hosty rybníků před výlovem i těsně po něm, aby se, pokud přijde mráz, přesunuly ještě jižněji.
A samozřejmě, do pohybu se dává i všemožná ptačí droboť.

Každý den nám takto nad hlavami přeletí několik SET TISÍC ptáků.

Jak je to možné?
Inu - když ptáci migrují, málokdy nocují. V noci obvykle letí ve výšce 1-2 km, ve dne pak 200-300 m, a mnozí přes den dělají zastávky, aby se nakrmili; energetická náročnost toho dlouhého letu je obrovská.
(Mimochodem: někteří ptáci dosahují při letu výšky až 8 000 m; například husa indická s přehledem přeletí Himálaj. Jeden druh afrického supa byl viděn z letadla ve výšce 11 300 m, opravdu!)

Za den uletí ptáci - podle druhu - sto až dvě stovky kilometrů. Nejrychlejší je asi rorýs se svými 100 km/hod., i když jeho cestovní rychlost je o něco nižší. Na druhou stranu si ale neumí sednout na zem ani na větvičku, aby si odpočal; v letu i spí.

Radar umístěný na americkém mysu Cape Cod změřil v jediné noci 10 milionů ptáků. Z podobných radarových záznamů se - snad - ví, že z Evropy a Asie migruje na jih pět miliard ptáků 187 druhů. Do Afriky, do Austrálie, na Nový Zéland.

A tytéž radary ukazují i to, jak těch ptáků v posledních letech ubývá. Všude na světě.

Naše vlaštovky odlétají do jižní Afriky v průběhu září, občas začátkem října.

A s nimi se to má v průběhu roku takhle:

Rok vlaštovky

Náš oblíbený souputník dobře postavených stájí - vlaštovka obecná - přilétá ze zimoviště koncem března. Záleží na tom, jaké meteorologické podmínky cestou potká - někdy mohou být tak zlé, že zdecimují skoro celou populaci. To se stalo např. v roce 1974 - prostě najednou vlaštovky nebyly, protože cestou potkaly arktickou studenou frontu.

Vlaštovky kdysi hnízdily na skalách, tato místa v průběhu staletí vyměnily za lidská obydlí.
Napřed přiletí samečci a obsadí ta nejlepší loňská hnízda. Patrně - ono se to moc neví. Některé zdroje totiž uvádějí toto, jiné zas, že zkušené vlaštovky si vždy staví hnízda nová. Vyberte si.
Nu, aspoň to, že to jsou samečci, je jisté - mají jedno ocasní pero delší, což je jediný viditelný rozdíl mezi jimi a samičkami.

Jakmile přiletí samičky, není čas na otálení. Hnízdo je miska nahoře otevřená, do níž jsou vpleteny kousky slámy a koňských žíní (na těch z ocasu se později mladé vlaštovky mohou oběsit - nevyhazujte tedy od jara žíně z ocasů ven na hnůj, prosím!).
Všímavý pozorovatel už v téhle době odhalí, které vlaštovčí páry jsou nezkušené (loňské). Ty si staví hnízda tak nějak všelijak a navíc jim to padá... jen praxe dělá mistry a vlaštovka se v ideálních podmínkách může dožít i šestnácti let, tak dožije-li se reparátu, jistě svou stavební zručnost vylepší.

Na vlaštovčí hnízdo je potřeba - jak jinak - voda. Přesněji bláto. Je to jediný čas, kdy lze vidět dospělou vlaštovku na zemi. Sbírá bláto a jiný materiál, a lepí a lepí...

První snůška přijde velice brzy. Mívá obykle 4-5 malých bílých vajec s kropením, ale viděla jsem i početnější.
Vyklubání nastane za 14-17 dní a další tři týdny maličká ptáčátka rodiče velmi intenzivně krmí. Uvádí se, že jedna vlaštovka za sezónu pochytá až půl milionu kusů hmyzu. Neloví je jednotlivě, ale v letu podobným stylem jako velryba plankton: sice to vypadá, že má zobáček malý, ale jakmile ho otevře, rozevře se i jeho základna. Jak je ta veliká, lze vidět na mláďatech, která se tím netají, neboť u vlaštovčat platí: čím větší chřtán mám a víc oranžové uvnitř, tím víc potravy dostanu!

Nu, pak je jasné, proč nemá ve stáji mouchy ten, kdo tam má vlaštovky...

Někdy se stane, že nezkušenému vlaštovčímu páru stavěné hnízdo spadne. I když jsou v nich už mladí. Ti jsou ale vybaveni pozoruhodnou vlastností: mají velmi silný úchop. Zříceného domova se tedy drží i na zemi. Pak už záleží na hbitosti člověka - jestli stihne spadlé hnízdo najít, malé vyndat a někam vysadit, aby je kočky nedostaly. Rodiče je pak dokrmí. Mám čerstvou zkušenost; letos jsme takhle spasili tři mladé. Čtvrté jsme nestihli - bylo nejsilnější, zkusilo uletět, neumělo to ještě... kočky byly ve střehu.
Rozklikněte si fotky dole - tam je to zdokumentováno.

Rodičovský pár si hnízdění zopakuje dvakrát až třikrát, vzácně i čtyřikrát - ty poslední dokrmit se ne vždy podaří.

Mladí začínají opouštět hnízdo ve třech týdnech věku, ale na noc se vracejí domů a rodiče je i venku ještě krmí. Křídla přece musejí sílit postupně... navíc u takového brilantního letce, jakým vlaštovka bezpochyby je. Takže začíná cvičit oblouky kolem hnízda, a pak letí dál a dál... Rodiče často opodál mladé lákají z hnízda ven na jídlo: „Pojď si pro to, pojď!"
Některé zdroje uvádějí možnost, že vylétlí a už obratní mladí pomáhají rodičům s krmením další várky. Ale jistě se to neví.

V těchto dnech (začátek září) se osmělují k letu naposled narozená mláďata. Vlaštovek už ubylo, houfují se spíš nad rybníky, kde je nejvíce potravy, ale rodiče těch, které ještě nelétají, oddaně zůstávají a později se zřejmě připojí i s mladými k některému hejnu, letícímu ze severu.

A tahle parta - ti poslední - se houfují. Toto houfování na drátech bývá připodobňováno k perličkám na náhrdelníku - vlaštovka vedle vlaštovky, ale to není pravda. I na tom drátě si jedinci mezi sebou velmi pečlivě udržují vzdálenost několika centimetrů, nelepí se jedna na druhou.

A pak to přijde - cesta.
Jak je možné, že ještě v 18. století si lidé mysleli, že vlaštovky zimují v blátě? Dokonce i Linné si to myslel.
Nu, ono přeletět celé moře, když jste tak maličký pták, je strašná dřina. Žádný div, že jakmile se objeví břeh, chce to aspoň na chvilku si odpočinout, nabrat dech, a pověra je na světě.

Hned za tím mořem na vlaštovky (a nejen na ně) číhá mnoho kilometrů sítí nastražených lidmi, kteří vlaštovky jedí; buď z hladu, nebo z „tradice". Přímo v migrační trase.
Společně s dalšími nebezpečími na té předlouhé cestě do jižní Afriky - od predátorů a klimatických podmínek po vysílení a nemoci - není žádný div, že početní rozdíl mezi vlaštovkami, které odletěly, a těmi, které se na jaře vrátily, je tak obrovský.

Tohle všechno musejí ti naši vlaštovčí přátelé překonat a přežít.

A když se na jaře vrátí - co tu najdou?
Najdou dostatek trámů ve stájích či v jakýchkoli místnostech, ale s drsným povrchem, na který by se dalo přilepit hnízdo? Nebo - když už tedy je ten supermoderní nový objekt samý plech a sklo, tak alespoň ta umělá hnízda, která se dají za pár korun koupit?
Najdou bláto? Nebo jen suchou, zkultivovanou či zabetonovanou zem, na které je louže vzácností?
Najdou místo, kde se narodily, nebo je pryč a pro vlaštovky už v něm místo není? Protože přece nechávají trus... na koních, na autech, kolem domu?

A pak klneme, že máme v kuchyni plno much, na koně i na sebe lejeme litry repelentů, protože... ten půlmilion much nikdo nevychytal...

Dívám se na naše stájové vlaštovky (hnízd máme přes třicet, obsazená jsou ještě tři) a šeptám jim:
Štastnou cestu a dobře doleťte! Ať vás na vaší pouti nepotká nic zlého, ať se dokážete vyhnout všem nebezpečím a nástrahám! Mějte se dobře a na jaře se nám v pořádku vraťte, protože tady jste doma, jste zde vítány a my víme, jak těžké to máte a těšíme se na den, kdy nám přinesete jaro. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale dvě už ano :-)

Ano, šťastnou cestu!

Zdroje:

• Obecná ornitologie - Veselovský, Academia 2001
• Ptáci - W. Černý a kol., Adventinum 1990
• Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého východu - L. Svensson a kol., Ševčík 2012 a
• vlastní zkušenost a pozorování