Jen o obyčejných vrabcích

21. 9. 2016 Helena Smutná Autor fotek: Denis Matthey, Helena Smutná, Pavel Ondra

Vrabčák. Ten nejobyčejnější z obyčejných; malý, nevýrazný, ale „binec to nadělá, a ten kravál, co musíme poslouchat, to je strašný!“

Takové je to někdy nepříliš úhledné stvořeníčko, které vleze do každé škvíry, občas agresivně vyžene jiřičky z jejich pracně slepeného domečku; huláká a všude kadí - a občas se i strefí, kam vážně nechceme.

Tak pozor!

 Za prvé: vrabec vůbec není nehezký. Podívejte se na fotky, pěkně zblízka. Objevíte, že je to ptáček, hýřící všemi možnými odstíny bílé, šedé i hnědé; od světlounké po skoro černou, a celé je to uspořádané do náramně krásného výsledku.
A nejen to.
Za druhé: vrabec není vůbec obyčejný. Je blízkým příbuzným afrických snovačů.
Navíc je tak šikovný, že se dokázal zabydlet prakticky na všech kontinentech s přiměřeným klimatem; dokázal se přizpůsobit všemožným životním podmínkám, ba i tomu, že sám tvoří vítanou kořist pro nepřeberné množství predátorů od slimáků (sic!) a malých savců až po dravé ptáky všeho druhu, všemožné parazity, infekce a nemoci, které dovedou likvidovat celé velké populace.
Tohle všechno dokáže přežít...
Dokonce se stále snaží přežít i ve světě upraveném lidmi, což je teď asi nejtěžší úkol, před který kdy byl jakýkoli druh ptáka postaven.

Vrabci se pravděpodobně rozšířili po euroasijském kontinentu od východu na západ současně s tím, jak se šířilo pěstování obilí. Dost možná je jedním z úplně prvních synantropních (tj. blízkosti lidí žijících) ptačích druhů.
Na americký kontinent a do Austrálie byli dovezeni osadníky z Evropy, kterým se stýskalo po domovině, tedy i vrabčím čiřikání. Něco takového není dobrý nápad nikdy, ale je taky fakt, že zejména Austrálie bojuje s daleko horšími invazivními živočichy; přecejen vrabec má své přirozené nepřátele všude.

Starší literatura (do cca 70. let minulého století) se jen hemží výroky na téma škodlivosti vrabců. Jak ničí zrající pole; jak vytahují osení, prostě jak škodí jak mohou.

 Brehm píše:
„...na velkých statcích, špýcharech obilných, na obilných polích a v zahradách může býti velmi škodlivým, ježto jednak drůbeži odnímá zrní, složené obilí plení a znečišťuje, v zahradách konečně pupeny ovocných stromů ukusuje a později i plody ožírá. V zahradách a na vinici nelze ho tedy trpěti. Vlastní škoda, kterou způsobuje, jest ta, že zaplašuje nejužitečnější ptáky, především špačky a sýkory, a že zahání pěvce z takových zahrad, kde se byl usadil." (Vydáno v r. 1928.)

Inu... co dodat. Kdyby si měl dnešní vinař vybrat mezi vrabcem a špačky, patrně by neváhal. I jinak si tentokrát Brehm protiřečí: tak jak je to? Zobe nebo plaší? Vinař by řekl: kdyby špačky plašil, věděl bych to! Ono to i s těmi špačky taky je maličko jinak... ale zpět k vrabcům.

Šla doba a názor o děsivé škodlivosti vrabčího národa se v lidech přenášel historickou pamětí - to přece každý ví, že je to škůdce a basta! Jeden od druhého opisoval (už tehdy!).

A pak se stala hrozná věc.

V roce 1958 se Velký Mao rozhodl, že vyhlásí boj čtyřem morovým škůdcům: komárovi, kryse, mouchám a - vrabcům.

Měl propracovanou propagandu a navíc byli úspěšní lovci odměňováni. Celý národ zabíjel vrabce. V hnízdech mladé, dospělé do sítí... celý rok. Na rozdíl od komárů, krys a much se dostavil úspěch. Vrabec skutečně v Číně téměř vymizel.

Následujících pět let se uvádí jako jeden z nejhorších hladomorů, který kdy lidstvo potkal. Počet obětí není znám, ale uvádí se počet 20-60 milionů. Svůj podíl mělo jistě počasí a snad i jiné okolnosti... ale samotný podíl důsledku nepřítomnosti vrabců na téhle hrůze je střízlivě odhadován na 30 %. Úrodu zničil hmyz a zarostla plevelem.
Dokonce i Velký Mao se pak poněkud zmenšil, škrtl vrabce a nahradil je štěnicemi... aby se mohli vrátit. Fakt je, že vrabec dodnes není v Číně hojným ptákem.
(Zdroj: National-Geographic 24.8.2012, aj.)

Informace z Číny se do Evropy i do tehdejší ČSSR dostávala pomalu a ztuha. Ještě v atlasu ptáků, vydaném u nás v r. 1975 pro potřeby výuky na základních a středních školách, je mimo jiné uvedeno, že vrabec zničí sedmkrát více zrn, než sám spotřebuje.
Až někdy v 80. letech se pomalu, ale jistě i u nás začalo veřejně psát, že to s tou škodlivostí vrabců asi není tak jednoduché.

 Pravda je, že vrabec sezobne všechno. Přednost dává jiné potravě. Zobat víno jsem je nikdy neviděla, ale možné to je. Skoro bych ale řekla, že mají-li dostatek vody, dají vrabci v době zrání hroznů přednost jiné potravě; ano, hmyzí.
Vlastně své mladé, které má několikrát do roka, krmí hmyzem výhradně. A že ho musí být opravdu hodně! Na zrní je navyká, až jsou skoro dospělí - vzletní. A nejde jen o zrní obilnin; přednost dostávají jemnější semena trav a všemožných plevelů a bobulí keřů.

Čínský masakr se evropských populací vrabců samozřejmě netýkal; vrabec je u nás stálý pták, vzdalující se od místa narození jen málo (ale vrabci, žijící na Sibiři, jsou přísně stěhovaví - což jen dokumentuje jejich obdivuhodnou přizpůsobivost).

Pak se ale něco stalo i zde.

Někdy v osmdesátých letech se - patrně z Francie - podle všeho rozšířila nějaká choroba, která decimovala vrabce po tisících. Tím rychleji, že jde o ptáka v hejnech žijícího. Tuto informaci nemám ověřenou, ale jejímu zdroji důvěřuji.
Dalším faktorem pak byla změna našeho životního stylu. A vrabců začalo ubývat tak rychle, že jejich počty v současnosti nedosahují ani desetiny původního množství (jen odhad, skutečnost je patrně o dost horší).
Ještě donedávna u nás byly hojně k vidění dva druhy vrabců. Vrabec domácí byl typickým obyvatelem měst a větších sídel, vrabec polní (lidově úpolník) pak vesnic, osad a polí. Ve fotogalerii je i třetí zástupce u nás žijící v malém počtu: vrabec pokřovní.

 Oba druhy se na první pohled liší velikostí i zbarvením; vrabec domácí má šedou hlavu a je větší, vrabec polní, o dva cm menší, má na tvářích černou skrvnu (viz foto vpravo). Samičky vrabce domácího jsou takové, nu, neslané nemastné, prostě šedohnědé; samičky vrabce polního od samečků prakticky rozeznat nelze.

Ve městech se ale naprosto změnila situace; hnízdních možností i zdrojů potravy ubylo; zato přibyly polodivoké kočky a kuny. Takže se tento vrabčák, aby přežil, stěhuje pryč. Býval hojnější, než úpolník; dnes je tomu naopak.

V různých oblastech se tento přesun na jiná místa projevuje také různě. Co jsem se ptala spřátelených pozorovatelů, tak v některých místech tvoří vrabci domácí s polními smíšená hejna, v jiných se zase drží odděleně.
Dokonce v areálu jedné spřátelné stáje několik kilometrů od nás, tedy na jižní Moravě, žije stálá populace asi 100 exemplářů vrabce domácího a chová se pozoruhodně: nocuje ve stáji nad koňskými hlavami, v zimě se zahřívá u světel; probírá hnůj a omelky ze sena a uklízí dvůr. Majiteli té stáje rozhodně slouží ke cti, že je má rád, chrání je a pranic mu nevadí, když je to přecejen někdy cháska docela hlučná.
A nezdá se, že by jich tam přibývalo. Úmrtnost je u vrabců velice vysoká; však tvoří oblíbenou kořist - ovšem i predátoři musejí žrát...

K hnízdění využívají vrabci všeho možného, ale to jistě znáte. Okapy, větrací otvory ve střeše, mezery ve zdech. Občas si dokonce vzpomenou na své příbuzné snovače a vyrobí si umné hnízdo na stromě.

 A jak je tomu s tím vytlačováním jiných druhů, jak píše Brehm?
Nu... já nevím. Jak už opakovaně píšu, pečlivý výzkum „obyčejných" druhů je tak trochu zanedbán, minimálně v publikovaných materiálech.
Mohu tedy jen popsat, co vidím na svém krmítku na dvoře, když mrzne: mívám tu dvě hejna pěvců: smíšené hejno sýkorek, brhlíků a další pračí droboty - a hejno úpolníků. Ti když na krmítko přiletí, těsně se semknou jeden k druhému a sýkorky poněkud otráveně posedávají opodál, nebo rychle seberou, co vrabcům upadne na zem.

Když se vrabečci nasytí, odlétnou; pak dosypu a sýkorky se nazobou také.
Tak se mi zdá, že si nijak nezavazí. Ovšem ta vrabčí strategie mi přijde úchvatná; oni neuhnou ani dlaskovi, a ten je dvakrát tak velký!
Prostě v hejnu je síla.
Vrabci domácí mi v zimě na krmítko létají málokdy - před lety tu nebyli; jsou tu v naší vesnici novým druhem. A poslední zimy neměli nouzi nikde, takže zimovali v otevřené krajině.

V hnízdní sezóně tu vidím, že vrabci domácí u nás hnízdí spíš rozvolněně; obsadí budku, schovají hnízdo v přísavníku na zdi domu, v jalovci, obsadí staré hnízdo jiřiček.
Vrabci polní hnízdí spíš v koloniích blízko sebe.
 Ovšem vzhledem k tomu, že vrabci jsou stálými ptáky, jejich chování je nepochybně v různých lokalitách různé; zdá se, že na každém území si vytvoří svou hierarchii, pravidla a zákony soužití, která se učí mláďata od dospělých a přenášejí je pak dál na své potomky.
Opravdu by mne moc zajímalo, co máte odpozorované vy, jak to chodí s vrabci u vás. A kolik jich máte - jestli sledujete přírůstek nebo úbytek jejich počtu.

Ještě jedna věc je na vrabcích zajímavá:
Partnerská věrnost se u ptáků příliš nenosí, různé podoby „zanášení" jsou spíše pravidlem.
Zdá se ale, že vrabci jsou si v páru věrni. I přes to, že žijí v koloniích a hejnech.

A jestli jste si všimli, že třebas ten větší, vrabec domácí, má krásný a výrazný svatební šat - tak s tím se to má takhle:
Vrabec pelichá jednou do roka, na konci léta. Pelichá pomalu, protože si nemůže dovolit přijít o schopnost letu ani na chvilku. Peří na zimu mu naroste nevýrazné, hnědošedé; maskovací. Tedy - konce nových pírek jsou šedohnědé.
V průběhu zimy si pak to peří ošoupe přesně tak, aby na jaře vynikla barva z hloubi: překrásná velká černá brada a hrdlo až k hrudi, bílé znaky a lemy na křídlech, výrazná pastelově modrá čepička. Jak se dá tak výborně načasovat tohle, je záhada.

Ještě se vám zdají obyčejní?

Podobné články

Mohlo by vám připadat, že s tématem "ptáci&zima" přicházíme tak trochu s křížkem po funuse. Ale není tomu tak... v lednu se citelně ochladilo,…

No ano, píšu to na poslední chvíli. I když... zima byla donedávna taková nezimní, takže ptačí droboť krmítka příliš nevyhledávala. V posledních…