Moderní kůň byl domestikován kolem roku 2200 př. n. l. v oblasti na sever od Kavkazu a v následujících staletích se rozšířil v Asii a Evropě. Může se nám to zdát dávno, z hlediska vývoje druhu to ale zas tak dávno není. Vědci proto apelují na sportovní jezdce, aby umožnili svým koním žít přirozeně. I olympijský kůň má totiž podobné potřeby jako jeho nedomestikovaný předek.

Co myslíte? Mohla by mít na chování koní a jejich vztah k lidem vliv skutečnost, že jejich jezdci a ošetřovatelé jsou příslušníky jednoho určitého pohlaví? Právě na tuto otázku se zaměřila nedávno publikovaná australská studie.

Většina lidí nasedá na koně z levé strany. Pro jezdce zažitá a praktická záležitost, koně si zvyknou na všechno. Kdyby si však mohli vybrat, možná by někteří preferovali mít člověka po pravé straně a vlastně by se jim líbilo, aby jim vůbec nelezl na hřbet. Má to cenu vůbec řešit? Mnoho začátečníků se ptá, proč z levé strany. Nějak jim odpovědět musíme.

Valach žárlí. Když se ke mně přiblíží jiný kůň, tak ho odežene. Tohle už jsem nejednou slyšela i zažila. Lidé běžně připisují koním komplexní emoce a zvlášť ti, kteří se svými koňmi tráví mnoho let. Co na to vědci, fotograf divokých zvířat a trenérka kaskadérských koní? A co kdyby se výraz – mimika koně při sportu stal součástí hodnocení výkonu?

Radost, náklonnost, smutek, hněv, žárlivost – ponořte se s námi do oceánu koňských emocí. Co o nich víme, na to jsme se zeptali různých odborníků - od vědce přes fotografa divokých zvířat po trenérku kaskadérských koní.

Jak jsou na tom naši koně, když dojde na řešení náročných rébusů? Jsou dostatečně inteligentní na to, aby byli schopni inovovat své praxí ověřené postupy? Inteligenci dnes již koním neupíráme. V popředí našeho zájmu je spíše otázka, na jaké úrovni jejich kognitivní schopnosti jsou...

O tom, jaký management mají mít malá hříbata a odstávčata, se vždy živě diskutovalo a zřejmě i vždy diskutovat bude. I v této souvislosti totiž platí, že někdo rád vdolky, jiný zase holky. Některým prastarým chovatelským postupům ale dnes dává za pravdu i moderní věda... Zdá se totiž, že pokud necháme odstávčata růst jako dříví v lese, což se dnes v mnoha chovech preferuje, můžeme si zadělat na problém. Proutek je totiž opravdu snazší ohýbat, dokud je mladý! :)

Zdá se, že prvotní projevy hříbat jsou jasnými znaky toho, jaká bude jejich povaha v dospělosti a jaká bude jejich schopnost se učit. To alespoň naznačila jedna z nedávno publikovaných studií.

Pocit propojení, silného, ale neviditelného, mezi vámi a vaším koněm. Najednou víte, ŽE JE TO ONO. Cítíte to a víte, že váš kůň také. Je to trochu, jako byste byli propojeni jakýmsi nevysvětlitelným poutem, které z vás dělá jednu bytost.

Schopnost koně naučit se nové prvky a modely chování je důležitá. Co ale ovlivňuje schopnost učit se, tedy i efektivitu výcviku? Má vliv způsob ustájení? Zdá se, že ano. Alespoň to dokládají výsledky nedávno publikované studie.

I v malé ustálené skupině mohou koně vykazovat chování, kterému my lidé ne vždy rozumíme. Proč ve chvíli, kdy kůň A dopije, stále brání koni B v přístupu k vodě? Nebo proč ryzák vyhledává blízkost druhého ryzáka, zatímco šimla odhání pryč? Tak, jak si stále více majitelů uvědomuje důležitost umožnit koním trávit čas venku a ve stádě, roste i potřeba lépe poznat a pochopit stádovou dynamiku.

Výsledky mnoha studií uskutečněných v posledních letech naznačují, že vše, co se týká dominance ve stádě a jeho struktury z hlediska hierarchie, tedy vše, co, jsme si po celá desetiletí důsledně zapisovali za uši – jsou člověkem vytvořené koncepty, které by se neměly dominantně promítat do interakcí mezi člověkem a koněm.