Může náladu za slunného odpoledne zkalit žárlivost? Fotograf divokých zvířat Lubetzki má pochybnosti. „Podle mého mínění koně nežárlí tak, jak to chápeme my, především v milostném vztahu. Je normální, že jeden hřebec má téměř vždy několik klisen.“ Ani v přátelském vztahu mezi klisnami si není Lubetzki vědom nějakého projevu žárlivosti. Stádo je tak zaměřené na harmonickou pospolitost, že tu pro něco, jako je žárlivost, není místo. „Dospělí koně si většinou dopřávají sociální péči o srst vždy jen ve dvou – když k nim nějaký kůň přijde, musí počkat nebo k nim nesmí. To možná vypadá, jako kdyby šlo o žárlivost.“

Konstanze Krüger, vědkyně v oboru chování zvířat a profesorka na Vysoké škole ekonomiky a životního prostředí v Nürtingen-Geislingen, pozorovala divoké koně v rámci studie, která byla publikována v roce 2012. Společně se svou kolegyní z výzkumného týmu Gudrun Schneider si Krüger vzala pod lupu chování 84 esperských pony v italském kraji Abruzzo.

Vědkyně zjistila, že zvláště vysoce postavené klisny zakročily, když se jedinec ze stáda, se kterým byli často v kontaktu, přiblížil k jinému členu stáda nebo si s ním vzájemně pečoval o srst. Intervenující klisna „konkurentku“ buď jen odehnala, nebo si poté sama začala se svou spřátelenou klisnou pečovat o srst.

S pojmem žárlivost je přesto Krüger opatrná – protože podle jejího názoru koně neprožívají tak komplikované pocity jako lidé. Naopak si ale chrání své sociální zdroje. Úzký vztah s určitou klisnou je důležitý – spřátelené klisny společně vychovávají svá hříbata.

Dr. Hans-Ulrich Balzer se domnívá, že pro přesnější výzkum fenoménu žárlivosti u koní jsou nutné studie vycházející z pozorování, jaké prováděla Krüger. Tento pocit, stejně tak náklonnost, není snadné změřit chronobiologickou metodou, ale její využití by dávalo výzkumu další možnosti. „Při žárlivosti hrají roli další emoce, třeba agresivita. Nálada by mohla v souvislosti se žárlivostí přejít do smutku – a to je velmi těžký emocionální stav.“ Žárlivost je tedy komplikovaná nejen v mezilidských vztazích, ale těžko pochopitelná i u koní.

Podle jedné studie (viz minulý článek) majitelé koní na rozdíl od nemajitelů koní věří, že koně žárlí. Pozorovali tito majitelé u koní častěji takové situace? Nebo v tom bylo spíš přání, aby si je kůň žárlivě chránil? O tom není v této studii zmínka. I profesionální trenérka Hera Merkel říká: „Žárlivost je u mých koní velké téma.“ Když přitom jde o ni samotnou, bere to jako velkou poklonu. „Snažím se pak hlavně podpořit osobnost koně, třeba tím, že hodně chválím.“

Koně reagují na naše vnitřní napětí

Franciska Müller je trenérka a také koučka. Vzdělává nadšence do koní v MINDMIRROR R* a ti pak mohou lidem pomáhat s jejich problémy prostřednictvím speciálního koučinku pomocí koní. Koně často vynesou na světlo skryté pocity klientů.

Cavallo: Na jaké pocity u lidí podle vašich zkušeností reagují koně nejsilněji?

Koně reagují velmi silně na vnitřní napětí. Když budu mít například skupinu deseti lidí a začnu s někým, kdo je z nějakých důvodů napjatý, často kůň znervózní nebo se od takového člověka vzdálí, protože jeho napětí vycítí.  

Dokážou koně vycítit u člověka stejné pocity jako lidé při koučování?

Ne, koně nevycítí to samé. Jsou takoví, jací jsou, a reagují svým způsobem. Všimnou si však, když člověk v jednom okamžiku cítí něco jiného, než projevuje navenek. Například manažer, který chce povýšit, má koně převést přes překážku, která symbolizuje ono povýšení. Kůň před překážkou pokaždé zastaví, ačkoliv ho k ní navenek odhodlaně vede. Ukázalo se, že onen manažer měl vlastně z povýšení strach, protože už jednou na podobné pozici selhal.

Změní se nějak koně, se kterými děláte koučink?

Ano, mnozí koně jsou sebevědomější, citlivější a motivovanější. Myslím, že vycítí, že při koučinku mohou být sami sebou a že žádná reakce není špatná. Reagují tak, jak uznají za vhodné. A přesně o to nám v koučinku jde a toho si ceníme.

Hněv

Zlost, vztek (což jsou nuance základní emoce - hněvu dle míry, pozn.překl.) – tuhle emoci žárlivci dobře znají. Vztek je ale na rozdíl od žárlení jednoznačně čitelný. „Rozzlobení nebo vzteklí koně mají často zúžené nozdry, dozadu stočené koutky huby a sklopené uši,“ vysvětluje Marlitt Wendt, vědkyně v oboru biologie chování. „Podle míry prožívané zlosti může kůň hrozit tak, že směrem k druhému koni pohazuje sníženou hlavou s výrazem zlosti, která může vyústit v agresi. Dalším projevem zlosti je hrozba směrem k druhému koni zvednutou zadní nohou.“

Podle fotografa Lubetzkiho se u volně žijících koní vztek prakticky nevyskytuje. „Tu a tam některý jiného usměrní, ale jejich komunikace je často tak jemná, že někdy stačí trochu lehce přesunout těžiště, aby se jiný kůň nepřiblížil.“ To je důvod k zamyšlení. Mohou mít domestikovaní koně opravdové výbuchy zlosti, protože lidé prostě nevidí jejich jemné signály?

Koně se však umí nejen vztekat, ale také umí dobře vztek číst ve tváři lidí. Vědci ukazovali koním fotografie lidského obličeje. Jedné skupině koní ukazovali obličej se šťastným výrazem a druhé skupině obličej se vzteklým výrazem. O několik hodin později se kůň setkal se skutečnou osobou z fotografie. Osoba se při setkání tvářila neutrálně. Výsledek: koně reagovali podle toho, jaký výraz u tohoto člověka viděli na fotografii. Pokud byl na fotografii se vzteklým výrazem, koně se na něj dívali levým okem - stejně jako jiná zvířata i koně zpracovávají negativní a potencionálně ohrožující podněty pravou polovinou mozku a proto se na něj dívají spíše levým okem (Studie Proop. a kol.: Animals Remember Previous Facial Expression taht Specific Humans Have Exhibit.“ 2018).

Hněv má mnoho nuancí. Někdy se domníváme, že kůň projevuje zlost a přitom on prožívá úplně jiné pocity. „Pokud kůň při výcviku vykopne nebo jen hrozí vykopnutím, většinou se to připisuje zlosti nebo vzteku,“ říká trenérka Hero Merkel. „Ve stádě koně často po některém vyhodí, ale pak se otočí a utíkají pryč. Cítí se tedy spíše ohroženi a mají strach. U takového koně je potřeba zapracovat na jeho sebevědomí.“ Pokud kůň hrábne přední nohou, pak se podle Merkel jedná o agresivní nebo dominantní chování. I tady je nutné zjistit, zda se agrese nebo dominance za takovým chováním opravdu skrývá. Důvodem zlosti může být málo práce nebo přebytek energie.

Věřit, že mají koně emoce a rozklíčovat je, není žádné sentimentální cítění, ale nezbytnost. Marlitt Wendt, vědkyně v oboru chování zvířat, by byla ráda, kdyby se při výcviku koní i při posuzování výkonů na závodech brala v úvahu jejich mimika a projevy jejich pocitů. Tak by se daly odhalit špatné výcvikové metody. „Když začneme brát v úvahu v první řadě emoce koní, uděláme k nim velký krok.“

Emoce jako chovatelské kritérium?

Dr. Hans-Ulrich Balzer vyvinul v 80. letech minulého století společně s berlínským profesorem Karl Hechtem chronobiologickou regulační diagnostiku, kterou lze zaznamenat pocity z údajů o odporu kůže nebo svalového tonu. Během let tuto metodu vyzkoušel jak u zvířat, tak u lidí.

Dlouhodobě jste se věnoval emocím psů a také skotu, ale nijak zvlášť koním. Z jakého důvodu?

Ještě se nám nepodařilo připevnit senzory na koně tak, aby se tam udržely delší dobu. Je možné je připevnit na ohlávku, ale není to ideální. U skotu využíváme ušní známky, v tom jsme ovšem narazili na odpor majitelů koní. Navíc se koně při zátěži hodně potí, takže třeba v klusu nejsou údaje odpovídající.

Co je ještě obtížné při výzkumu u koní?

Rádi bychom prováděli další výzkumy, ale máme problém najít zadavatele projektu a tím pádem i peníze. Granty na výzkum emocí existují třeba u krav, kde dojivost souvisí s jejich emocionálními reakcemi.

V čem je pro nás jezdce přínosné přesné měření pocitů u koně?

Lepší pochopení. Pracujeme například na systému, kdy slepecký pes zprostředkuje svůj emoční stav prostřednictvím zvukového signálu svému majiteli. Jezdci nejsou zpravidla slepí, ale někdy přehlížejí signály od koně, třeba mimiku.

Jaká je vaše vize do budoucna?

Vlastně bych nechtěl mít na koních senzory, ale získat údaje na dálku. To by bylo u velkých stád koní zajímavé, třeba v chovu. Á propós: i při výběru do chovu by mohly hrát emoce svou roli – třeba systematickým měřením potenciálu agresivity u hřebců. 

Tento článek obsahuje originální materiály z německého časopisu CAVALLO vydávaného společností Motor Presse Stuttgart GmbH & Co.KG.