Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě svého původu.

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho informací nejenom z naší zajímavé historie. A četli jsme „Staré pověsti české“.

Milí přátelé, byla mi dopřána ta čest napsat vám pár slov k nadcházejícímu zbrusu novému roku. Myslím tím celý nový rok, nikoli ten Den Kdy Půl Světa Bolí Hlava, aby bylo jasno. V úvodu si dovolím být jemně osobní.

Rozhodla jsem se dnes podrobněji věnovat tématu Veterinářka ve vlastní rodině. Až budete v depresi, dorazím vás pokračováním Veterinářka ve společnosti. Máte neurol? Ano, jako vždy, všecko je jinak. Budu mluvit o veterinářích v terénu, o té umolousané variantě doktora srostlé se sedačkou v autě do jediného monolitu produkujícího zvuky, drobky z baget a někdy i cigaretový popílek.

Ve spěchu se většinou pomíjí šance pokusit se nejdřív u koně změnit způsob pohybu tak, aby si se setrvačností dokázal poradit sám. Dovolím si předložit k úvaze několik svých zkušeností, jak uvést koňská záda „do provozu“.

Ne, milí přátelé, my se nebudeme věnovat banální problematice lidských hormonů, populační explozi, stráním na Petříně a podobným banalitám. Nalejme si čistého… čehokoliv… a přiznejme, že lásky, kterým nelze odolat, mají hřívu a kopyta.

Mnoho jezdců bezelstně přiznává, že neradi jezdí, že ani neumí jezdit na koni, který neklade odpor, kterému se nechce tlačit proti otěži. Takoví jezdci vyznávají hlavní (obvykle jedinou) jezdeckou dovednost „nakopat si To do ruky“!

Tento díl je velmi dlouhý, zato se ale obtížně čte! Je proto vhodný do dnešních dlouhých, nouzových, koronavirových časů. Není na tom dosti. Má navíc tu moc, že i mnohému koňaři uvelebenému v křesle dovede výrazně zlepšit krevní oběh! Posuďte sami!

Začalo období porodů a obnovil se neutuchající proud historek… jak jsme připouštěli, jak jsme hlídali porod, jak jsme rodili, kojili… Historky veselé, dojemné i k nesnesení smutné. A u mnoha z nich jsem asistovala, jako aktér, pomoc i tichý přísedící v dramatickém soudním jednání, kde v tribunálu zasedají ostřílení šíbři Život, Smrt a Naděje. A všichni jsme doufali a doufáme, že Život jako předseda senátu má a bude mít hlavní slovo a Naději se nebude chtít v rozhodujícím momentu soudního líčení čurat nebo tak něco.

Opravdu je cesta, jak sportovní ježdění sobě i koni zpříjemnit. Je jí aktivní zapojení zad jezdce a koně do společného pohybu a komunikace. Zpříjemnění nastává bohužel až po překonání docela vysokého prahu vlastní i koňovy pohodlnosti. Než se totiž záda obou dostatečně vytrénují, spotřebuje to mnoho energie a času. Předesílám, že daleko, daleko víc, než je třeba ke zvládnutí lehkého klusu a k nacválání na správnou nohu.

Přirozený pohyb koně (tak, jako všeho živého, včetně člověka) je co nejpohodlnější. U mnoha jedinců je to v pravdě jen z nouze ctnost :-). Každý pohyb vyžaduje energii, a pokud k němu živočich není přinucen hladem, hrůzou nebo láskou, je nejlepší si „poležet“. Jde-li o pohyb z prvních dvou důvodů, velí zákon maximální účelnosti.

Žil byl, jeden koňský Doktor. Doktor náhle a nečekaně přišel o svého koně, a byť to byl kůň poněkud zvláštní, lehce retardovaný, velmi lekavý a bázlivý, poněkud obtížně jezditelný, neustále způsobující materiální škody na vybavení a výstroji, sportovně použitelný jen v případě, že byla ideální teplota, směr větru i rosný bod, byl to i kůň milovaný a Doktor byl smuten.