Na začátku dramatu se klisna, do té doby běžná či dokonce mírně otravná, změní v očích člověka v budoucí Matku. Zkrásní. Nabyde důležitosti. Je diskutována její krmná dávka, vyslovovány obavy o pevnost jejího zdraví. Potřebuje vitamíny. Novou deku! Veterinář zevrubně studuje stav její dělohy. A celá rodina majitele, namísto večerního sledování seriálů, studuje katalogy plemeníků a se zatajeným dechem pročítá skvoucí původy potenciálních otců. Protože TO BUDE HŘÍBĚ! Nadkůň!!! Vzpomínáte si, jak prababička té kobyly…

Vše je připraveno a akce proběhne. Ať už inseminačně či způsobem veskrze přírodním, v děloze klisny roste ústřední téma příštích 333 dní. A doktore, raď. Může ven, když se to klouže? Může zůstat doma, když se to klouže? Není ta voda moc studená? Není ta voda moc teplá? Očkovat, neočkovat, kdy? Může pracovat a mnoho-li? A s blížícím se finišem nervozita stoupá. Dvakrát si lehla a vstala, neporodí dřív? Už týden přenáší, není to dlouho?

Jednou takhle hlásil majitel, že klisna přenáší měsíc. Pak dva měsíce. Tři. Matka čilá, hříbě v matce rovněž. Pane K., vy jste si spletl termín!! Nespletl!! Píšu si to… Tři a půl měsíce po termínu přijde šťastně na svět čilý a zdravý hřebeček. Majitel spotřeboval střídavě mnoho kávy a diazepamu a jevil poměrně značný stupeň opotřebení. Záhada se osvětlila až po testech paternity, kdy otcem hříběte byl nade vší pochybnost roček ze sousedního výběhu. Klisna po řádném připuštění embryo vstřebala a kradmé následné říje čilý teenager využil, aniž byl pozorován. A bylo.

Vůbec, hlídání porodů… Když klisna umí vůlí pozdržet porod o několik hodin, co si lze slibovat od hrdinského úsilí být přítomen akci. Pamatuji na chovnou stáj, kde v rámci zkvalitnění služeb najali po dobu porodů nočního hlídače. Od té doby všechny klisny rodily mezi druhou a čtvrtou odpolední, kdy ve stáji nikdo nebyl, do dvou hodin držely nožky zkřížené a vyčkávaly kýženého klidu.

Nu což, doktor si pochvaloval…

A těch narozených, když chovatel na chvilku zdříml … odskočil si na záchod … Klisna pod kamerami, monitory, ráno vypuštěna na pastvinu na něžném ranním slunci ulehla a povila, než přišli další koně… domů už pochodovaly s dcerou ve dvou.

Ale když u toho jste! To je kino, které se neomrzí, kdybyste sto let žili. Nejdřív měkce otřásněná kopýtka v průsvitném amniovém vaku, graciezní jak nožky baleríny. Následují drobounké nozdřičky, rozevírající se pro první nádech, orosené řasy na disneyovských očích, chlupatá ouška. Pak ještě hluboký nádech a úsilí pro plece … a je to venku, s maminkou ho spojuje pupečník. Pak se asistující člověk vrhá k zadnímu konci, aby zjistil pohlaví novorozeného tvorečka. Jednou mi jásavě volali – máme zrzavého hřebečka! Telefonát číslo dvě – je to zrzavá kobylka. Telefonát číslo tři – je hnědá, ale nejspíš vybělí…

A pak něčemu věřte.

A pokud máte pocit, že vyšší city jsou vyhrazeny jen druhu Homo sapiens, měli jste být při tom, kdy bílá arabka porodila slaboučké hříbě, které po pár chabých nádeších opustilo tenhle svět, sotva na něj přišlo. Slyšeli byste koně naříkat, viděli byste klisnu zvedat zuby bezvládné mládě na nohy, takový nezměrný žal.

Nejsou to stroje na nové sportovní nářadí, jsou to živí tvorové, nám příbuzní a podobní.

Ale – my máme šťastně narozené mládě a příště se pokocháme, jak se mu na světě daří…