(jeden z aktualizovaných polofejetonů Lenky Gotthardové z knihy „Od Trójského koně po Váňu“)

Stručně o pověsti

Neumětelský vladyka Horymír nelibě nesl, že lidé utíkali od práce na polích a raději se věnovali kutání stříbra na Příbramsku. Na polích neměl kdo pracovat a nebylo z čeho péct chléb. Horymír si stěžoval knížeti Křesomyslovi. Dozvěděli se o tom kovkopové z Březových Hor u Příbrami a jednoho dne vypálili celou vesnici lidí Horymírových. Vladyka se rozhodl toto hrozné žhářství potrestat a se svými druhy horníkům zavalil jejich doly. Ti si okamžitě stěžovali u knížete Křesomysla a ten nechal Horymíra odsoudit ke ztrátě hrdla.

Byl zajat a na Vyšehradě v Křesomyslově sídle však s sebou měl věrného koně Šemíka. V den popravy mu kníže nabídl možnost splnění posledního přání. Horymír si přál ještě jednou se projet na svém koni. Když nádvoří na Vyšehradě objeli potřetí, zašeptal Šemík Horymírovi, aby se pořádně držel a přenesl se s ním přes hradby. Skočil do Vltavy a potom se svým pánem uháněl k Neumětelům. Za tento odvážný čin udělil Křesomysl Horymírovi milost. Věrný kůň však těžký skok dlouho nepřežil a Horymír ho pochoval v Neumětelích.

V obci má tento kůň svůj pomník, který nechali v roce 1887 vystavět příslušníci šlechtického rodu Schwarzenbergů. Nápis na něm hlásá: „V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží.“

Kořeny pověsti

Většina pověstí má nějaké původní prameny a zdroje, které si lidé mezi sebou ústně a později písemně předávali. Právě pověst o Horymírovi a Šemíkovi má zřejmě své dávné kořeny až ve skandinávské mytologii v ságách s názvem Thidrekssaga. Z nich čerpali další autoři západoevropských rytířských legend a zrodilo se vyprávění o Dietrichu z Bernu a jeho koni jménem Falke, který zabil v souboji Dietrichova nepřítele. Dále si můžeme připomenout příběhy Tristana a Isoldy, Eppeleina z Gailingenu nebo Ludvíka z Schauenburgu.

Tristan a Isolda

Tristan byl jedním z rytířů kulatého stolu krále Artuše. Původně keltská pověst byla přenesena do Francie i na britské ostrovy. Irskou princeznu Isoldu získal pro svého krále Marca Tristan, který sídlil v království Cornwall. Oba mladí lidé však vypili nápoj lásky a zamilovali se do sebe. Jedním z momentů v dlouhém ději je i situace, kdy Tristan musel vyskočit z okna kaple a přeplavat řeku. Vyvázl bez zranění a děj tak mohl ještě pokračovat. Tady vidí mnozí inspiraci i pro naši pověst.

Eppelein z Gailingenu

Když k nám do Kladrub n. L. přijížděli návštěvníci hřebčína z Německa, v tomto případě hlavně z Bavorska, připomínali někteří norimberskou pověst o Eppeleinovi. Byla to zajímavá informace.

Zřejmě kdysi dávno mohla posloužit jako inspirace i významnému českému kronikáři z 16. století Václavu Hájkovi z Libočan. Jednalo se o legendu o loupeživém rytíři Eppeleinovi z Gailingenu (cca 1310–1381), který žil v době císaře Karla IV. v okolí Norimberku a přepadával bohaté kupce. Kdysi ho po jednom přepadení chytili a odsoudili k smrti. Eppelein ještě před popravou požádal o projížďku na svém koni, se kterým přeskočil hradby norimberského hradu a zachránil si život. Hradby prý nebyly tehdy tak vysoké… Bohužel o necelých deset let později byl opět lapen a podruhé živ již z norimberského hradu neodešel.

Pokud si dnes zadáte na Googlu jméno loupeživého rytíře, objevíte mnohé varianty této legendy a také spoustu obrázků, ne nepodobných těm se Šemíkem a Horymírem.

Ludwig der Springer

Kdysi jsem na poštovní známce uviděla obrázek jezdce, který skáče s koněm ze skály do řeky. Pod obrázkem byl nápis Ludwig der Springer (Ludvík Skokan) a silně připomínal našeho Horymíra a Šemíka.

Legenda nás zavede do duryňského Eisenachu. Nad městem ve výšce asi 400 m n. m. se tyčí hrad Wartburg. Tento hrad založil v roce 1067 Ludwig der Springer (Ludwig von Schauenburg), duryňský zemský hrabě, který se narodil okolo roku 1040.

Jeho slova před založením hradu prý byla: „Wart´ Berg, du sollst mir eine Burg tragen“ ve volnějším překladu „Počkej, horo, poneseš můj hrad“. Území na kopci mu nepatřilo, a tak na ně nechal navozit zeminu ze svého panství a pak hrad založil.

V mezičase se však dostal do sporu s falckým hrabětem Bedřichem III. Ten ho nechal uvěznit na hradě Giebichensteinu nedaleko města Halle (dnes je jeho součástí). Ve třetím roce jeho věznění mu již hrozila poprava, a tak využil nabídky, že se mohl projet po nádvoří na svém koni. Nakonec s ním z hradu skočil do řeky Sály. Dole na něho čekal jeho sluha s loďkou a odvezl jak Ludwiga, tak jeho sněhově bílého koně zvaného „Schwan“ (labuť) do bezpečí.

Jako dík za přežití svého těžkého skoku nechal později postavit v nedalekém Reinhardsbrunnu klášter a ve vzdáleném Sangerhausenu kostel sv. Ulricha.

Ludvík „Skokan“ měl osm dětí, nejstarším synem byl Ludvík I., který zemřel v roce 1147.

Na Wartburgu žil po nějaký čas také Martin Luther a krátce tam pobýval i Johann Wolfgang Goethe. Od počátku 20. století tam byla zavedena tradice nové cesty na Wartburg na oslu nebo s oslím spřežením. Wartburg známe více jako značku východoněmeckých automobilů nebo z Wagnerovy opery Tanhäuser.

Kdo by se chtěl o Ludvíku Skokanovi dozvědět více, pak doporučuji knihu Martina Oschmanna: Ludwig der Springer und seine Zeit 1038–1123 (Ludvík Skokan a jeho doba) nebo zkrátka internet.

Naši kronikáři

Náš příběh o Horymírovi a Šemíkovi se měl odehrávat za vlády bájného přemyslovského knížete Křesomysla v polovině 9. století.

Kosmas ve své kronice (1125) Horymíra nikde nezmiňoval. Ani v Dalimilově kronice z počátku 14. století tato pověst není. Václav Hájek z Libočan vydal svoji Kroniku českou roku 1541 a poprvé je tam legenda o neumětelském vladykovi a jeho koni popisována.

Vůbec nás nemusí trápit, že tato pověst není naším českým originálem. Evropa byla v minulých staletích sice rozdělena jednotlivými panstvími a státy, ale byla více panevropská, než v dobách železné opony nebo nyní v době koronaviru.

I dnešní autoři mnoha děl získávají inspiraci mimo naše území a někdy se jim podaří vytvořit český originál, někdy jsou patrné stopy původního pramene.

Pověst o Horymírovi zařadil Alois Jirásek do Starých pověstí českých, které vyšly poprvé v roce 1894. Od té doby se jejich další tisk nesčetněkrát opakoval a také upravoval. Evropský podklad k legendě nás může jen správně zařadit do rodiny evropských národů.

Vliv pověsti

V souvislosti s pověstí byl možná ovlivněn název obce Šemíkovice, který vznikl od slova Šemík, ač zřejmě ještě na začátku 20. století se obec jmenovala Šamíkovice. Obec leží na Třebíčsku a protéká jí Šemíkovický potok.

Šemíka a Horymíra má ve znaku obec Horoměřice u Prahy. Název obce může být také odvozen od vsi lidí Hořemírových či Horymírových. Na obecní vlajce jsou šikmé červeno modro bílé pruhy, na prostředním modrém pruhu leží tři podkovy.

Horymírova ulice existuje v Příbrami, v Berouně, v Rokycanech, v Kladně, v Písku, na Dobříši, v Kralupech nad Vltavou, v Roudnici nad Labem, v Havířově, ve Frýdku-Místku, v Českých Budějovicích, v Liberci, v Brně a v Ostravě…

Horymír má svátek 29. února – na přestupný rok – takže si jeho nositel oslav jmenin příliš neužije.

 

PS: Ke koním jsem se dostala díky této pověsti a členství v JK Horymír Neumětely…