Mohu-li si dovolit navázat na dr. Heuschmanna, tvrdím, že chci-li jezdit na „rückengängerovi“, musím být sám v první řadě „rückensitzer“. Musím sedět „zády“! Ke správnému, všechny nároky plnícímu sedu se musí jezdec těžce, často bolestně a zaručeně dlouhodobě propracovávat. Jinými slovy – jezdec sám sebe musí přinutit a vytrénovat svá záda od přirozeného = pohodlného režimu, do náročnějšího = kontrolovaného režimu. To je také přesně to, co bude následně požadovat od koně. Nebude-li schopen být mu v celém procesu výcviku a během každého kroku příkladem, kůň nikdy nepochopí, co se po něm vlastně chce. (Vyvazováky, lonží a bičem se koni říká něco zcela jiného.) Zároveň ale, když jezdec bude razit cestu oboustranného nerušeného, provozního pohodlíčka, nevyhnou se s koněm slepé uličce mělkosti a tělesné zanedbanosti. Tak jako při nedůsledné výchově dítěte.

Nejtěžší je, že činnost jezdcových zad je velmi skrytá, intimní, těžko korigovatelná zvenčí. Vodítkem jsou jen reakce koně, úporná sebekritika, sebekázeň, ohleduplnost ke koňské hubě a nekompromisní snaha po lepším, oblém pohybu vpřed celé dvojice.

Sedět zády znamená mít svá záda pod kontrolou a v takové kondici, aby byla s to nést po celou dobu od nasednutí po seskok celé tělo v těžišti, v neustále se měnící měkkosti i napětí vůči pohybujícímu se koni. Uvědomme si, že požadavky na tonus a pozici se mění během každého kroku. Ježdění – v pravém slova smyslu – začíná tehdy, když je jezdec schopen vědomě s koněm zahájit, projet a ukončit KAŽDÝ KROK a plynule každý následující. Žádný svojí pozorností nepominout! V kroku, klusu i cvalu a všech variantách! Jak by tomu vůbec mohlo být jinak? (Nikdo se nediví, když muzikant musí prsty na strunách nebo klávesách zahrát v celé skladbě každičkou jednotlivou notu správné výšky, délky, síly, (emoce). Rovněž tanečník své předvedení skládá z pečlivě provedených jednotlivých kroků.)

Co vše musí jezdcova záda zajišťovat?

Zaprvé:

Udržování vlastní rovnováhy – bez opory otěží, sedla, třmenů – za všech chodů i přechodů a kam až to jde, i při všech nepravidelnostech a neposlušnostech. Nepřípustnost držení se za otěž je jasná. Otěž je určena pro zádrže, vedení, komunikaci. Permanentní využívání opěrek a zadní rozsochy sedla pro vlastní rovnováhu je přehlíženým jezdeckým zločinem! (Srovnej s funkcí přezkáčů na lyžích, které při vteřinové kolizi udrží lyžaře v pozici. Pokud se lyžař nevrátí do těžiště okamžitě, neodvolatelně padá. Stojí za pozornost, jak páka lyžařova těla přes „komín“ přezkáče a patku lyže vyryje v momentu záběru rýhu do sněhu. Přesně stejný vryp působí posez jezdce na zadním opěradle do zádových svalů koně. A jsou jezdci, kteří tuto pozici neopouští celý život!! Libují si, jak jezdí na „dopředných“ koních – utíkajících bolesti.)

Zadruhé:

Při nenuceném udržování rovnováhy neustále svým těžištěm podporovat oblý pohyb vpřed. Prvotní podmínkou je pochopit, že na pohybujícím se koni nemůžu kvalitně a trvale udržovat rovnováhu tím, že budu statický, nehybný, prkenný. Že budu veškerý pohyb koně pod sebou ignorovat, nebo dokonce ve špatně pochopené snaze o „nezávislý sed“ tlumit a potlačovat. Nezbude nic jiného, než se začít pohybovat taky. Jedině když budu přes svá uvolněná, silná záda v pohybu spojen se zády koně, můžu postupně pomaloučku rozumět, co se v jednotlivých krocích s koňským tělem děje. Jak se těžiště koně neustále v křivkách posunuje vpřed, zároveň se kýve zleva doprava a nahoru a dolů. Jezdci nezbývá, než se celou tuto trasu koňského těžiště naučit svým těžištěm aktivně sledovat. A ve finále určovat!

Ze začátku je to velmi těžké, zmatené až depresivní a vlastně nic vás k tomu nenutí. Snad jen snaha nestydět se před koněm, nebýt na něm hroudou! Jde o to, jak záměrně přeprogramovat centrum rovnováhy na nové okolnosti pohybu těla. Podobně jako na bruslích nebo skateboardu. Jenže na koni si musíte usilovně všechny detaily pohybu sám hledat a také hledat a vyhodnocovat všechny varianty zpětných vazeb i ostatních akcí a reakcí 10x těžšího zvířete s vlastním rozumem. Při nesouladu s těžištěm se z koně bezprostředně nepadá – tak jako z kola, jen se pomaloučku dostáváte na dlouhou kolej s konečnou stanicí „kyselost“! V první linii příjmu signálů i vydávání pokynů jsou právě jezdcova záda. Vytrénovat jejich citlivost i sílu je těžké, ale když poprvé prožijete s koněm jeho bezděčnou, správnou, uměřenou reakci na váš tělem vyvolaný impuls, je to opojné a s koněm už nebudete chtít jednat jinak.

Začíná se tím, že se odevzdáme vlnám dlouhého kroku a přenášení váhy zleva doprava. Jedině zcela povoleným křížem můžeme začít vnímat, že tak, jak kůň kráčí, zvedá se a klesá v ose páteře, levá a pravá polovina zad a jezdci s měkkým křížem se tím rozkýve pánev. Jezdci, který se tomuto pohybu přestane bránit – hlavně psychicky – dojde, že snížením levé poloviny pánve a sedací kosti se také sníží stehno a holeň a noha tak může sledovat stěnu břicha, která se v ten moment kývne pod koně. Na pravé straně se rozkývané břicho koně naopak mírně vyklene, ale lehká, bez tlaku položená holeň spojená přes stehno s pravou polovinou pánve, která jde v ten moment také vzhůru, tomuto vychýlení vůbec nebrání. Celý pohyb se opakuje zase nazpátek, jakmile kůň přenese váhu na druhou nohu. Po delším čase, kdy jezdec v tomto pohybovém schématu zdomácní, přestane ho jen pasivně sledovat a začne tuto „houpavost“ iniciovat, vyžadovat! Jezdcovo „zhoupnutí“ a přesun těžiště v sedle se tak stane formou pro koně, aby ji vyplnil správným pohybem svého těla co do vznosu, délky, směru, pružnosti a projevu v přilnutí. Jezdec se tak stane (nejdříve na účet vlastní energie) od prvních kroků příkladem – učitelem – jak dělat nové, správné, nesené kroky. Touto cestou jezdec může koni ukazovat, jak se věci dělat mají. Na rozdíl od drtivě převažujících metod, jak koně trestat za to, co dělat nemá.

Zatřetí:

Při nenuceném udržování rovnováhy a neustále podpoře oblého pohybu vpřed posunem těžiště nést v relativním klidu horní polovinu těla s rameny a hlavou! Tento požadavek vyplývá z nutnosti vědomě, kontrolovaně působit přes rameno, paži a prsty na koňskou hubu. V první řadě to znamená strážit klid ruky vůči hubě. Znamená to umění DOJÍŽDĚT do přilnutí vybízením k pohybu vpřed a k následování otěží, které jsou koni spíše nabízeny, tak aby se kůň za nimi natahoval nosem, krkem a pohybem celého těla. Děje se tak nepřerušovanou, pulsovitou činností zad jezdce a jeho holení, jíž podporuje pohyb koně a zároveň tím udržuje jeho jemný kontakt na udidle při klenutém neseném krku a s nosem dopředu. Citlivost huby je dána citlivostí k pobídkám dopředu. Odtud může začít porozumění pojmům „ježdění odzadu“, „prostupnost“ i „zádrž“!

Nesenost horní poloviny trupu umožňuje dále jezdci navodit správnou pozici svého těla a pozici celé dvojice v pohybu po křivce a na dvou stopách. Svoji správnou formu pak může držet i přes nepochopení či neposlušnost koně. Může tak být vodítkem pro koně, jak opět chápat a poslouchat.

Začtvrté:

Při nenuceném udržování rovnováhy, neustálé podpoře oblého pohybu vpřed posunem těžiště a klidném nesení horní poloviny těla s rameny a hlavou provádět zádrž! Zádrž je jediný korektní způsob utlumení pohybu koně a obnovení jeho vnímavosti k pobídkám. Ve svých jemných podobách pak vůbec jedinou možnou formou komunikace s hubou koně. Do této chvíle byl převážně popisován a veleben vydatný pohyb vpřed! Nepoměrně větším oříškem, než jak koně „rozběhnout“, je však problém, jak koně zpomalit nebo zastavit. Jestliže byl dosud význam zádového svalstva jezdce a koně při pohybu vpřed někým nepochopen, nebo bagatelizován, při pokusu o zádrž bude nevyhnutelně konfrontován s obtížemi až nemožností přejít lehce do zkráceného, kvalitního ruchu, natož dokončit přechod o řád níže, bez vynaložení energie zad. Ve správně projeté zádrži a z toho vyplývajícího přechodu se koncentruje veškeré jezdecké umění – tedy umění kontrolovat vlastními zády tělo koně. Synonymem zádrže musí být lehkost. Nedá se zaměňovat se zatáhnutím „ruční brzdy“ vzpříčeným jezdcem během půlky dlouhé stěny, nebo „lehkého“ zastavení už beztak brkajícího koně.

V právě ukončeném textu jsem se pokusil popsat, jaké mnohé funkce musí plnit svalstvo trupu – zad – jezdce, který hodlá brát jezdectví jako sport. Sport, jehož cílem, jak už bylo řečeno, je zlepšení tělesných schopností obou partnerů a tím i pokrok v jejich porozumění a projevu. Dostáváme se konečně k tomu, proč by měla být pro jezdce důležitá záda koně!

• Na širokých, osvalených zádech pěkně drží sedlo a klenutý krk koni sluší…
• Zádové svalstvo se zapojuje do pohybu tím, že část energie zadních nohou využije k aktivnímu nadnesení trupu vzhůru. Pocit pro jezdce se změní z plochého, tuhého, monotónního dusotu do vlnivého, odlehčeného pérování. Pérováním se rozumí tendence „sedla“ nadnášet jezdce nahoru a dopředu – nikoliv pocit propadání se do měkkého důlku prolamované páteře!

Dráha pohybu těžiště těla koně se změní. Prodlouží se tím také i doba od jednoho došlapu ke druhému. Tento kratičký interval je svalstvem zad a krku využit k vybalancování těla před došlapem a dalším posunem. Diagram pohybu těžiště koně se změní z ekonomické a při úprku efektivní přímky do energeticky poněkud marnotratné vlnovky. Obdržíme však jiné zisky. Těžiště koně není tak razantně každým krokem postrčeno vpřed a kůň přestává být hnán vlastní setrvačností. Vytvoří se tak podmínky pro vědomější střídání nohou v pomalejším rytmu. Vzrostou nároky na sílu zadních nohou. Každá samostatně (zejména v kroku a klusu) musí vytvořit krok jakoby z nuly – bez pomoci setrvačnosti. Navíc jsou nuceny hmotu celého těla (včetně jezdce) v každém kroku posunout nejen vpřed, ale odrazit i nahoru. Přední nohy přestávají být jen nutnou podpěrou. Zlepší se jejich možnosti aktivního kráčení. Jsou ale zároveň nuceny podílet se na vzorci vlnovitého pohybu. Při náležité aktivaci vazivového a svalového aparátu, který zavěšuje hrudník mezi plecemi, musí pružně zachytávat došlapy a následně nadlehčovat celou přední polovinu těla. Právě to je zdroj příjemného lehkého pocitu v sedle. (Jak se popsané nároky projeví v objemu svalstva všech končetin, ponechám představám nebo lépe experimentům milého čtenářstva!)

Hřbet v pravém slova smyslu zdrojem pružnosti být nemůže. Pouze snad jen pružným svalovým podkladem pod sedlem. Páteř v dorzoventrálním směru pruží v minimálním limitu a jeho rozšiřování je zcela nežádoucí! Zájmem jezdce je, aby svalstvem zpevněná záda a skutečně ohebný krk co nejlépe sloužily pružnému pohybu končetin. To znamená převzetí funkce udržování rovnováhy při pohybu. Práce je to ohromná! (Do té doby stabilitu zajišťovaly rychle se při zemi střídající nohy.) Námaha s udržováním balance neseného chodu, bez opory otěží, je pak impulsem pro maximální rozvoj svalového potenciálu zad a krku. Tato svalová síla slouží i druhému jezdeckému požadavku na funkci zad – to je nejvyšší možná jistota a nezkreslenost v obousměrném přenosu energie a informací mezi končetinami a hubou k rukám a trupu jezdce.

Rozhodujícím bonusem pro jezdce je, že při pomalejším rytmu zvýrazněných kroků má šanci se do nich vpravit a najít základy pro správné ovládání svého těžiště a těžiště celé dvojice, a, což je nejdůležitější: Z vlnivého pohybu koně může čerpat energii pro vlastní zpětné pobídky, regulující rytmus, kmih a směr!

Tato hrubá kostra popisu pohybu jezdeckého koně je asi obdobou rozsáhlejších statí z mnohých učebnic jezdectví. Protože však trénink koně k pohybu „přes záda“ klade fyzické nároky na jezdce, začala se celá otázka stylu pohybu obcházet, pomíjet a relativizovat. Dnes jsou kvalita chodů i exteriér a charakter zcela přičítány genetice – původu. Je to dané a nemá cenu se s tím zabývat. „Já, jezdec, chci z toho pouze čerpat, chci řešit jen cviky, popř. nájezdy a distance.“ A tak, aby se stihlo vůbec s koněm vyjet, než se slečna zamiluje a mládenec se chytne motorek, musí se všechno urychlit a maximálně zjednodušit! Proto většina učebnic od druhé kapitoly řeší už jen dokola to samé – jak koně přizpůsobit pohodlnému člověku snadno a rychle. Není-li možné obracet se na fyzickou a mentální vyzrálost jezdce, rozvíjí se tvořivost a obchod na poli mučicích nástrojů a postupů. Suma brzdících, svazovacích, poháněcích praktik dnes daleko překračuje nutnou pravdu, že jezdectví je společensky akceptovaná míra násilí na zvířeti.

 

Příští kapitola se bude jmenovat Plive na lonž! Konec legrace!

 

Ing. Radan Zavadil (55), provádí inseminaci klisen ve východních Čechách (www.repreque.cz). Jezdecké zkušenosti sbíral od svého otce – od r. 1977 v Hradeckém jezd. klubu, později v JK Černožice a posléze jako zaměstnanec v testační stáji hřebců VÚSCHK Slatiňany. Je držitelem licence cvičitel a rozhodčí pro sedlové disciplíny a zápřež (funkci rozhodčího aktivně nevykonává pro časový souběh soutěžní i reprodukční sezony.)