Osobně ve vztahu ke svému koni, přiléhavě okolím zvanému můj Manžel, za třinácte společných let identifikuji obecně známé fáze dlouhodobé známosti.

Měli jsme námluvy, kdy on ostýchavě připustil, že by vůbec mohl jako nováček ve světě domestikace navázat vztah s člověkem. Momenty zamilovanosti, kdy já chodila a každému říkala, že mám rozum a toho koně nechci, on pak stával u dveří boxu a moje auto identifikoval po sluchu. Počínající intimitu, kdy, držíce se za vodítko, procházeli jsme se sázavskými hvozdy a žrali borůvky. Zvykání si na přítomnost druhého. Mnohdy dramatické krize, kdy já řvala, že ho dám na Bazoš, a on se ke mně demonstrativně otáčel zádí. Dojemná smíření. A po letech pokojné soužití dlouholetých manželů, kteří s veselou smířeností glosují své patálie – nojo, to je celej on (ona)…

A jsme u toho. Můj kůň není sportovní náčiní. Je to přítel. Chyběl by mi víc než kterákoliv z mých končetin. Nemohli bychom se jednoduše vyměnit za jiného jedince téhož druhu, protože vztah mezi námi byl vybudován láskou a pochopením, nepohodlím, bolestí, tolerancí, výhrami i ztrátami ­… jako všechny vztahy, které stojí za to pěstovat. Nebylo to jednoduché a nikdy nebude, není to vztah mezi pánem a otrokem, majitelem a majetkem, nadřízeným a podřízeným. Je to vztah dvou originálních a na své jedinečnosti lpících tvorů, který je už tím neopakovatelný.

Pamatuji se, jak jsem poprvé vyslovila podivnou veterinární diagnózu – víte, ten váš kůň je smutnej. Dá se to poddefinovat – žaludeční vředy, bolavá záda, časté koliky, problémy s imunitou – ale dívám se na nešťastné zvíře. A vedle něj, kupodivu, často stojí nešťastný, opuštěný člověk, plný stresu, sám a ztracený v tomhle podivném světě. Vím to, byla jsem taková. A tehdy byl můj kůň nešťasten. Nemohlo to být jinak, strach, smutek a stres má biochemicky stejný pach jako agrese a oni to cítí a jsou zneklidnění.

Navzdory koronaviru venku kvetou kytky a zelená se tráva. Země se nepřestala otáčet a Slunce vychází, jak má. Nadýchněte se, vydechněte, pohlaďte všechno živé, co máte okolo. Milované lidi, milovaná zvířata. Ač se třeba teď zrovna tváří odtažitě, budujte ten vztah dál, budujte lásku k nim, cihličku po cihličce pokládejte laskavost a pochopení. Ze součtu laskavostí a pochopení vzejde ten okamžik, kdy nebude třeba debatovat, jen cítit vzájemně svoji přítomnost, a jestli se tomu neříká štěstí, alespoň tedy klid a smíření je to, co jistě naleznete.

Ano, můžete se ve svých vztazích zaměřit na hmatatelné a viditelné výsledky – dál, výš, lépe, častěji, za víc peněz… ale to má vždycky strop, konec, ostrý zlom, a zanechává jen prázdnotu a žízeň po dalších ziscích – které přinášejí ztráty.

Zůstaňte věrní svým láskám, v dobrém i zlém.

A pamatujte – člověk jezdí na koních, aby si ve cvalu připomněl schopnost létat.

Krásné jaro přeje váš Doktor