Reaguji na článek „Malé shrnutí o práci hřbetu“ zveřejněný 12. prosince 2016 na EQUICHANNELu. Jsem velmi občasným čtenářem tohoto serveru, ale několika článků jsem si všiml. Autorka má podle mého příjemný, vtipný způsob psaní. Ukazuje na její nadhled a velkorysost k jiným názorům, zároveň se ale v tématech umí dotknout podstatných věcí v jezdectví. Právě vůbec registrace – povšimnutí si – stylu pohybu koně a jezdce, tedy přes záda nebo bez zad, může být prvním cinknutím pro vzbuzení pozornosti těch, kteří styl mají změnit.

Dlouze jsem zvažovala, čím vás takhle po svátcích obdařím a pokud možno potěším. A napadlo mě, naděje, světlo, narození…no narození… A napadly mě příběhy, kdy se narodilo hříbě, nový malý koníček, nová perla na čele světa. A napadly mě příběhy, kdy se setkáním člověka a koně narodil nový tvor. Symbióza, která přetrvá a stane se mnohdy legendou.

Proč vlastně lidé na koních jezdí a vyhledávají je i přesto, že důvod původní, totiž doprava lidí a nákladu, se stal povětšině nedůležitým? Jen si to vezměte, tu vrcholnou nelogičnost a nepraktičnost koňařova počínání…

Píše se rok 2017 a od mého posledního fejetonu uplynuly krásné tři roky. Tři roky, během kterých jsem jistě mohla nasbírat plno podkladů pro další díly mého seriálu: kdybych ovšem byla bývala jezdila.

Jelikož je doba adventu, možná je i čas se zastavit a trochu se zasnít nebo zarozjímat. Tahle úvaha sice není šitá přímo na koně, ale když jsem ji četla, v hlavě mi naskakovaly právě obrázky koní. Drazí sportovní koně, kteří nepoznají výběh, aby se nezranili. Koně, kteří pod sedlem šlapou vyvázaní nebo stažení otěžemi tak, že se nemůžou ani rozhlédnout, aby náhodou neuviděli něco, co je poleká (a vyvolá neposlušnost). Nebo naopak koně, kteří jako trosky stojí na pastvině hubení na kost, celí bolaví, neschopní kloudného pohybu i života, ale majitelé ne a ne je nechat odejít, možná proto, že se bojí, že by neunesli jejich ztrátu.

Dnešní poradna není určena nám, Člověkům, ale těm hlavním, okolo kterých se všechno naše snažení točí. Tedy konkrétně chovným klisnám, které se svou roli teprve učí a nevědí, jak vychovávat nejen svého potomka, ale především svého Člověka. V době březosti a po porodu je na to totiž ideální doba, což tahle inteligentní a zkušená arabská klisna dobře ví. Tak to nezapomeňte doma vyřídit!

Protože je svátek, žádný duchaplný obohacující článek pro vás nemáme. Ale malé sváteční pohlazení po duši jsme vyškrábali. Víte, jak přišli koně ke svému charakteru? Mismon, Lavera a Draace mají jasno! :-) Poslechněte si, jakou krásnou pohádku vymyslely.

Na EQUICHANNELu už se mnohokrát psalo o dostizích a plnokrevnících. Ráda bych si s vámi tento měsíc povídala o dostizích z té druhé stránky – ze strany diváka a především ... ze strany sázkaře – zelenáče :-)

Květen je již tradičně spojen s láskou. Páry se líbají pod rozkvetlými stromy, které rozhazují pyl na vztek nešťastným alergikům. Zvířata shazují své zimní kožichy, což zase přivádí k šílenství jejich čističe. Klisny rodí hříbátka, aby následně mohly přijít do nové říje...

Když se dnes podíváte z okna, jaké je u vás počasí? Sněží, prší, fouká vítr? Nebo naopak jasno, obloha vymetená, teploty jako v létě? Nebo je každou hodinu jinak... prostě apríl jako vyšitý? Můj děda vždy říkával, že jarní počasí je bláznivé jako strakatá kobyla.

Píše se rok 2015, a od mého posledního fejetonu uplynuly krásné čtyři roky. Čtyři roky, během kterých jsem jistě nasbírala mnoho podkladů pro další literární elaborát! Což svým způsobem pravdivé je, akorát že ne úplně tak, jak dychtivý čtenář očekává:-)

Existuje určité přesvědčení, že šermíř umí jezdit na koni... Krom toho existuje určité přesvědčení, že šermovat ze sedla koně je totéž jako šermovat ve stoje...