Těmhle všem, ale i nám ostatním, kteří se také bojíme, ale nějakým způsobem jsme našli lepší rovnováhu mezi strachem a neomezováním, je určen tenhle článek mé oblíbené Radky Kašpárkové. Je důležitý až do konce... do posledního odstavce o tom, že dát svobodu neznamená si umýt ruce nad tím, co dělá náš dvou- nebo čtyřnohý partner, ale také umět najít ty podmínky a mantinely, v nichž může být svobodný, aniž by ho to ohrožovalo.

O umění dávat svobodu

Zdá se, že posledních několik měsíců se mě život snaží naučit právě tohle.
Moje lekce začala asi tak, že jsem se ocitla naprosto svobodná, aniž bych chtěla... snažila jsem se stále k někomu připoutat. Zároveň mi vadilo, když mi ten někdo zkoušel něco diktovat... třeba i jen to, že život je třeba žít. Vlastně jsem si to do té doby neuměla představit, i když jsem si úspěšně namlouvala, že ano. To už je pár let.

Intenzivnější je to v poslední době. Ó, jak neskutečně mě před několika měsíci štvalo, že mě druzí nutí žít. A to i v případě, že to nebylo v rozporu s tím, co jsem si přála já. Tedy, i když jsem žít chtěla. Žít chci, aby nedošlo k nějakému omylu. A po nějakých zkušenostech si to uvědomuju velmi intenzivně a konkrétně. I když mi život někdy nedává žádný smysl. Ale to jsme trochu jinde.

Nicméně téma poskytnutí svobody mě pronásledovalo dále. Jak v mých osobních vztazích s mými blízkými lidmi, vztazích, které mám možnost pozorovat, vztazích se zvířaty a nakonec i tak banálních, ale silných vjemech, jako jsou texty písniček.

„Kdo vyslal volně zebru?"

Mnoho let mám oblíbený biblický text, kde se právě nepřímo mluví o poskytování svobody. Je to v pasáži, kdy mluví Bůh k Jobovi a mimo jiné mu říká: „Kdo vyslal volně zebru?" Vždy, když ten text slyším nebo čtu, vidím zebru/zebry v nekonečné africké savaně. Jak lépe znázornit svobodu než prostorem ohraničeným jen obzorem? V kontrastu k tomuto výroku se mi vybavují zebry v ohradách v zoo. Moje myšlenky vždy vedly k tomu, že na rozdíl od Boha svobodu spíše bereme, než dáváme... vlastně, že ani není v našich schopnostech svobodu poskytovat.

A pak mi utekli psi... ne jen tak na procházce za srnkou, ale z domu na mnoho hodin a za svobodou. Vrátili se šťastní, utahaní a hubení... ale nejvíc ze všeho šťastní. Prožívala jsem muka, obviňovala jsem se z toho, že se o ně málo starám - což bylo v té chvíli pravda. Z toho, že jsem neschopná, nezodpovědná... a myšlenky se dále ubíraly černými scénáři smyšlené a úzkostné budoucnosti, která se nikdy nestala... Jak jen přežiju bez svojí Jane? Cítila jsem pocity viny, protože moje je Jane především v mých myšlenkách - činy pokulhávají... nemám čas... Už zase vydělávám na život, který nestíhám žít.

O koho se ve skutečnosti bojím?

A postupně mi to začínalo docházet... Celé moje strachování se bylo především o mně. Vysvětlím. Přirozeně, bála jsem se, že mé psy něco přejede, někdo zastřelí... prostě, že jakýmkoli způsobem zemřou, zraní se nebo jakkoli jinak si ublíží... Jenže... v případě, že skutečně by došlo k nejhoršímu, proč mi to tolik vadí? Jednou k tomu dojde, vím to tak jistě, jako že slunce vychází na východě.

Když jsem se pokoušela svoji následující myšlenku předat, tak jsem se setkala s nesouhlasem, přesto pro sebe cítím, že to je tak, jak dále popíšu. Samozřejmě nechci, aby mé blízké bytosti trpěly. Kvůli nim samotným. Ale smrt jako taková - tedy neexistence nikoho z nich nijak nebolí. Bolestně jsem si uvědomila, že smrt je bolestivá pro přeživší. Už i jen představa, že nemám kolem sebe milované bytosti, ať už lidi nebo zvířata, je velmi bolestivá a frustrující.

A proto neumíme v drtivé většině dávat svobodu. Protože neumíme žít se svojí vlastní bolestí z nepřítomnosti bytostí, ke kterým se poutáme. Nevím, jestli je správné říct, že je to špatně. Já to tak cítím. Nelíbí se mi, když někdo omezuje mě, kvůli tomu, že on se bude cítit špatně, když... cokoli. Nelíbilo se mi, když rodičům vadilo, že opouštím rodné hnízdo, protože jsem měla pocit, že hlavním důvodem je jen to, že oni se budou cítit osaměle.

Záleží, co definuje náš život

Mám teorii... tedy mám mnoho teorií, ale ta jedna k tomuto tématu je o tom, že záleží na tom, co definuje můj vlastní život. Pokud to jsou především vztahy v jakémkoli připoutávacím smyslu, je zmizení takových vztahů naprostou katastrofou pro život, neboť bez nich není život. Jenže jakým právem definuji svůj život jako soubor pout s druhými lidmi? Někteří lidé si pouta (a ano, představte si to jako želízka) druhých lidí neuvědomují, někteří ano a třeba jim nevadí. Mnohým ale vadí, ať už si je uvědomují nebo ne.

Možná teď vzniká dojem, že hlásám život bez sociální interakce, bez hlubokých osobních vztahů k druhým. Tak to není. Jde o tu násilnost, kterou se snažíme druhé držet u sebe nebo sebe u nich. Zrovna mě napadl obraz, který podle mě vyjadřuje správný vztah. To, jakým způsobem se propojujeme s jinými bytostmi, můžeme znázornit jako síť - nebo lana natažená v prostoru, která se různě kříží, spojují a rozdělují. Nezdravý způsob vazeb je připoutání (se) k nepohyblivému oku na onom provaze. Zdravý způsob vazby je chytit se rukou s možností držet se pevně i možností pustit se.
Vidíte v tom obrazu tu svobodu? Já ano. Zároveň zůstávají silné vazby... vlastně můžeme říci, že možností volby jsou silnější, osobní zainteresovanost - držení se rukou místo neosobního připoutání provazem hloubku vztahů zvýrazňuje.

Svoboda přitahuje

Nevím, zda zcela jasně vyplynula myšlenka, kterou se k umění dávat svobodu snažím obsáhle předat, proto ji zkusím stručně a výstižně sepsat:
Umění dávat svobodu je přímo závislé na nesobeckosti a vědomí si vlastní hodnoty.

Můžu buď sobecky vyžadovat, aby můj život naplňovali druzí, nebo vybudovat vlastní vnitřní hodnoty a postavit svůj život na vlastním sebevědomí. A to dokonce takovým způsobem, že přes poskytnutí naprosté svobody okolním bytostem, budou se cítit ke mně přitahovány bez toho, abych to já vyžadovala. Stejně jako se mí psi vrací ke mně šťastní, když se prostě jen raduju z jejich návratu, a nechtějí se vracet, pokud je z čehokoli obviňuju. Nebo sebe. A zrovna tak můj kůň se mnou bude spolupracovat jen tehdy, když si je jistý tím, že může odejít. Nepotřebuje to pak udělat, ale potřebuje ten pocit.
K té definici mě napadlo, že možná popisuju Boha. No... jsme všichni stvořeni k Jeho obrazu - tedy především se schopností zrcadlit Jeho vlastnosti, tak proč ne. Vůbec si nedělám iluze, že bych to já absolutně dokázala... bez sebemenšího zaváhání nechávala svoje milé odcházet. To určitě ne... bolí to a bolet vždy bude. Co ale chci, je nikoho z té bolesti neobviňovat... cítit bolest je mé právo, ale je to jen a jen o mně. Je zbabělé přenášet odpovědnost za mou bolest na někoho, koho se přímo týká.

Svoboda je součástí lásky

Pro mě osobně jde o jednu z největších součástí lásky. Člověk, který miluje, nechá toho druhého si vybrat a pokud je jeho výběr jít, tak ho nechá jít. Láska si nepřivlastňuje. A protože láska je něco, co vychází z našeho nitra, nikoli do našeho nitra přichází, tak se z toho ani nehroutí.

Umění dávat svobodu se samozřejmě netýká jen tak závažného a definitivního tématu, jako je odcházení, ať už v jakémkoli smyslu. Týká se i mnohem jednodušších a mnohem méně závažných věcí, jako třeba nechat si druhé myslet to, co oni chtějí, nechat je mít vlastní názor. Taky nechat své blízké dělat chyby, protože chyby jsou nezbytné k růstu, ale o tom budu psát příště. Sice jde o situace méně závažné, ale rovněž s velkým dosahem a mnohdy si ani neuvědomujeme, jak moc své blízké spoutáváme svými názory, nátlakem a opravováním chyb, které se ještě nestaly.

Nakonec mám pocit, že vlastně jen opakuju něco, co všichni dávno ví... možná proto, že já to dávno vím, a přesto se mi to zas a znovu nedaří... Proto končím tuto úvahu o umění dávat svobodu. O umění nechat jít, nechat žít a někdy i nechat zemřít... doslova i obrazně.

Aspekty života, kdy hranice, stavění ohrad, připínání vodítek a vydávání příkazů mají smysl, v této úvaze nezmiňuji a spoléhám se na inteligenci čtenářů, že dokáží rozlišit, že se bavíme o vnitřním pocitu a nastavení, nikoli o tom nechat psa vběhnout pod auto, protože mu dávám „svobodu" volby, zda žít či zemřít - totiž svoboda volby je v pořádku, ale v momentě, kdy daný jedinec opravdu je schopen volby. Ale tohle téma nechám na jindy.
Mír.

O autorce: Radka Kašpárková

Prostě jedna bláznivá holka, co toho má strašně málo na práci, tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Další její podobně inspirativní články tudíž můžete najít zde: http://zivotjecesta.cz. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;-)