Dva vám povím, jeden se mne týká přímo, když jsem se stala majitelkou anděla s kopýtky. Druhý zprostředkovaně, když se mi přihodila čest být lékařkou výjimečného koně. Ne zcela pouhou náhodou, oba zmínění koně patří mezi ozdoby koňstva, osrstěné sluneční paprsky, zářivé perly na tváři Země – achaltekince.

Ano, jsem v tomto pohledu ne zcela nestranná, jsou prostě tak úžasní…

Tedy první historka – žije v jednom městě pan B. se svojí ženou, lidé naveskrz dobří, řádní a laskaví. A žil kdesi na matičce Rusi malý černý hřebeček, s netypicky bohatou hřívou, kterou jeho plemeno obvykle neoplývá, velkým jiskřivým okem a něžnou duší.

Jednoho dne přijel kamion a s mnoha kamarády hřebečka nahnali dovnitř a vezli ho, cestou dlouhou a svízelnou, kde jídla i vody bylo po málu, k nám do Čech. Napřed to vypadalo dobře, pastviny v kopcích byly obšírné a lidé vlídní, ale pak se to pokazilo a došlo krmení a nebyli lidé a koně z těch pastvin a stájí začali svou pouť republikou. A naprostou náhodou, jako kamínek kutálející se ze svahu, narazil černý hřebec, již vzrostlý a výchovou nedotčený, na pana B.

A došlo k tomu, co jsem později poznala na vlastní kůži a i jiní majitelé achalů znají, k okamžité fascinaci, uhranutí, nemožnosti pokračovat v dalším žití bez ušlechtilé koňské tváře, bez té lehce přezíravé achaltekinské lásky, která vás, člověka, nestaví nad sebe, ale pozvedá k sobě. Pan B., lapen do té sítě, hřebečka koupil a odvezl k sobě. Měl těsně před důchodem a jezdit neuměl. Obsednout hřebce cizí osobou bez důvěrného pouta nebylo samozřejmě možno, pan B. se toho tedy zhostil sám, za cenu nějaké menší lapálie v podobě zlomených žeber, a pak se domluvili.

V době, kdy jsem je všechny poznala, bylo koníkovi deset let. Pan B. stále příliš neuměl jezdit, ale koník na něj dával pozor. Vraceli se tedy z vycházek spolu a v pořádku. Na zahradě měl černý hřebec domeček s přilehlou palandou, aby si u něj mohl majitel i ustlat, zahradu k dispozici a nekonečnou spoustu lásky a komunikace. Byl šťasten a vůči cizím obezřetný.

Strastiplné mládí však na něm zanechalo stopy, byl dušný a trpěl kolikami, jedna z nich skončila operací, při které se ozřejmilo, že má střeva srostlá v prapodivný monolit. Na začátku naší spolupráce byl poměrně těžko ošetřitelný, čas mezi námi vytvořil důvěrné pouto – on věřil, že mu jako mnohokrát předtím ulevím, já jemu, že mne u toho nezabije.

Vítězně jsme, přes nepříznivé prognózy, bojovali řadu let a já si ho zamilovala, protože přes strázně, které mu působily léčebné úkony, byl ke mně velkorysý, laskavý a uznalý a v okamžicích, kdy mu nic nebylo, mi dopřál i výsadu mírně poťouchlých achaltekinských žertíků, jako prchání s fonendoskopem v zubech a plivání mashe za triko.

Loňský rok, mimo jiných katastrof, přinesl i moment, kdy nebylo dobré pokračovat dál. A tak náš černý krasavec usnul pod mojí rukou, tam kde žil, mezi lidmi, kteří ho měli rádi, a plakal i doktor a paní mu na kožich položila růži. Znali jsme se dlouho, rozumějte.

Já vím, ti moji achalové. Ale když oni jsou takoví… nadkoňové. A naše zrcadla. Tu druhou historku vám povím příště.

Ať se vaše noci rychle zkracují a světla přibývá,

                                      váš Doktor