Kde ostatní začínají, jezdci končí?

Ve druhé polovině článku si autorka klade otázku: „Je nutné učit koně chodit přes hřbet?“ Sama jasně odpovídá: „Ne!“ Tehdy jsem se trošku polekal. Hlavní autorka předního jezdeckého internetového časopisu v zemi se takto ptá a takto odpovídá? Jako by se stejně seriozně zabývali v plaveckém časopise otázkou – je nutné učit se plavat na hloubce, nebo stačí chodit po dně…, v lyžařském – je nutné učit se lyžovat ze svahu, nebo stačí nechat se tahat kotvou …, v erotickém – je nutné při milování sundávat kalhoty, nebo to půjde bez toho :-)?

Tak takhle daleko od sebe (co do úsilí i zážitků) vidím já rozdíl mezi zdravým jezdectvím a jeho lajdáckou, povrchní nápodobou. Rozdíl mezi stavem, kdy oba – jezdec i kůň – vědomě zapojují do společného pohybu a komunikace záda a celé tělo, a stavem, kdy si z vrozené pohodlnosti a nepochopení oba věnují navzájem jen minimální energii a pozornost. Otrávený kůň šoupe nohama pod zaťatým tělem a rozzlobený jezdec ho stejně zaťatě pošťuchuje špornami. Udidlo je pro oba zábradlím na opírání a otěže v obou směrech přenášejí jeden naschvál za druhým.

Jinou variantou je pasivita jezdce povýšená na princip. Dnes velmi moderní cesta absolutního nerušení koně. Je to zaobalený únik před fyzickou a mentální náročností koně jezdecky vést. Kůň je popsán jako bytost nadaná touhou telepaticky plnit veškerá přání svého jezdce, bude-li se tento o něho vzorně starat, parádit ho a hlavně ho nenutit chodit na otěži. Samozřejmě existuje ještě oblast turistiky a toulek přírodou, kde jakoby skutečně nezáleží, jak kůň klade nohy a nese se v oblouku…

Ale, sedneme-li na koně, jakýkoliv jeho krok je speciálním cvikem. Jako k takovému jsme povinni ho trénovat. Nebudeme-li tak činit, naučí se ho provádět nedbale, přirozeně nenáročně, a tedy špatně! Časem (stejně jako nesoustředěně, nedbale pracující člověk) pocítí kůň bolesti z přetížení, únavu, psychickou nechuť. Navíc, naučím-li koně svojí ignorancí vůči němu ignorovat moje jezdecké pobídky a povely, naleznu se vbrzku na neovladatelném zvířeti.

Psát o jezdectví je neobyčejně těžké. Jezdectví je činnost tak mnohovrstevná, tak nepodobná ostatním lidským sportům, řemeslům, uměním. Přitom je tak starobylá, tak zdánlivě dobře známá, tak zrádně jednoduchá! Je popisována v nejednoznačných pojmech a definicích, je neměřitelná. Je vždy emocionální! Při čtení textu o jezdectví se střetává vždy určitá fyzická, mentální a empirická vybavenost pisatele s nekonečnou variabilitou téhož v osobě čtenáře. Každý došel po spletitých cestičkách (mnohokrát slepých) příčin a následků v reakcích různých koní ke svým různým poznatkům, různým cílům. Není možné všechny interakce jezdce a koně, zahájené prvním krokem po nasednutí, rozškatulkovat do posloupných ohraničených fází, které jsou pevně dané a obecně srozumitelné.

„Košatost“ problematiky zapříčiní i v této mé úvaze na jedné straně opakovanost, na druhé – v zájmu postupu – nedořečenost některých detailů. Některé věty jsou příliš obsažné a složité. Odráží onu zpropadenou jezdeckou povinnost udělat v jeden moment 10 věcí najednou a správně.

Kritických a napravovatelských článků je k dispozici řada. S mnohými autory mnohdy souhlasím. Nečetl jsem ale zatím, ani neslyšel, popisovat jezdecké snažení v souvislostech, jaké napadají mě. (Do digitálního prostředí už se toho vešlo…, tak proč ne ještě jedno kázání stárnoucího amatéra? Nevím, jestli nebudu nudit! Vím ale, že čtenářově shovívavosti dám zabrat!!)

Pokusím se z různých úhlů pohledu logicky podpořit názor, že ježdění přes záda je nutné. Že je přirozené, byť pro jezdce i koně náročné! Je klíčem k pochopení jezdectví! Nerespektováním tohoto principu jezdectví zaniká. Nastupuje dekadentní kratochvíle, při které je kůň spotřební rekvizitou. Každý jednotlivec, každá generace objevuje základy jezdectví pořád od začátku. Již stovky let se není pořádně čeho chytit! Vyvíjí se totiž neustále stav obecného poznání, vkusu, účelu atd. Existuje snad pouze jediný zákon, avšak jistý jako gravitace: „Kůň chodí a vypadá tak, jak je ježděn!“

Kůň v soukolí!

Bohužel, jeví se mi, že v současné době pro valnou část „koňařské“ obce přestalo být důležité, jak kůň pod jezdcem chodí a jak vypadá – jak je ježděn! Jen když dobře slouží úspěchu! Jen když stačí rychle „uklízet předek“, jen když na diagonále umí „zamašírovat“! Drtivá většina lidí zainteresovaných do sportovního ježdění si vytvořila uzavřený svět založený na názoru, že jezdectví a jeho pravidla slouží pouze k tomu, jak si koně co nejrychleji podřídit a co nejefektivněji využít. V tomto absolutně dominantním světě je vše jednoduché a všechno už je vyřešeno. Platí zde jasné metodické i mechanické postupy, jak koně zpracovat. Fyzická role jezdce je v této soustavě omezována na velitelskou a estetickou stránku. Od pohybového a emočního projevu koně si jezdec udržuje odstup a nebere za něj odpovědnost.

Rozumí se, že geneticky buď kůň pohyb má, nebo nemá a jezditelný buď je, nebo není. Charakter soutěží a způsob rozhodování je dlouhodobě nastaven pro úspěch a rentabilitu daného pojetí. Jezdci a cvičitelé, hluboce ponořeni v tomto světě (někdy i postiženi úspěchem:-)), jsou přirozeně sami se sebou spokojeni a nemají potřebu cokoliv řešit. Veškeré složky uzavřeného kruhu – chov, odchov, trh s koňmi, metody výcviku, charakter soutěží, styl rozhodování, průmysl jezdeckých potřeb, výživy a služeb, dotace, komerce, … – všechny se vzájemně podporují a potvrzují. Myslím, že zhruba tak před 20 až 30 lety se v důsledku vzrůstající konkurence začalo v každé z jednotlivých oblastí „tlačit na pilu“ (embryotransfer, klonování, rentgeny, co nejranější testace, mechanické výcvikové vynálezy, extra energetické krmné směsi, dopingy, atd., atp.). Všichni touží cestu ke slávě (k návratu investic) co nejvíce urychlit a nějak „posichrovat“!

Pozornost profesionálů se zúžila na ony dvě nejvýnosnější vlastnosti (skok a mávání nohama). Zúžil se také ale bohužel i jejich jezdecký obzor. Kromě skoku a „posunu” nezbývá většinou na nic jiného čas. Dnešní koně požadované vlohy nabízejí relativně snadno. Jezdcům to tak umožňuje připravovat do soutěží dokonce i celé menší stádečko koní najednou. Velký počet koní opět zpětně vynucuje (chtě, nechtě) povrchnost. A tak někteří jezdci představují svým následovníkům jezdecké umění účelovostí ohlodané na kost. Podoba současného jezdeckého stylu a podoba jezdeckého poměru ke koni je formována tímto účelem.

V důsledku toho se ve zvýšené míře objevují křiklavé, nepřehlédnutelné, do extrému dotažené nezdary přípravy koní. Rollkur, bolestivost ve hřbetě, strnulost, neovladatelnost, nechuť k pohybu dopředu… Jeví se mi, že podobné průšvihy jsou očekávatelnými výsledky tlaku na výkon. Jsou založeny již v počátcích popsaného úzkého pojetí sportovního ježdění. Protože je to pojetí zúžené, je deformované! A deformuje jak koně, tak i jezdce! Aktivně vyrábí tuhého koně!! Ze začátku nepozorovaně, protože je to výhodné a rychlé a nikomu to nevadí. Později už s tím nejde nic dělat, i přes alibistické roubování uvolňovacích technik.

Naprostá většina jezdců necítí problém – koně nekřičí. Stejný podíl je bohužel i slepých rozhodčích, kteří nevidí „koňský křik“! S velikým patosem se registrují stopy krve pod špornou nebo v koutcích huby, strkají se dva prsty pod nánosník, přeměřují se biče, testují se tělní tekutiny, … S naprostým klidem, často i potleskem je však přijímán jakýkoliv zoufalý styl jízdy, který šťastnou náhodou krvácením neskončil, ale ke zmíněným excesům dlouhodobě jasně vede! Je to důsledkem popisovaného „zbožštění“ úspěchu. (Však také úspěšní bývají bohorovní až běda!) Co je úspěšné, je nekritizovatelné. „Až do té kapky krve si jezdi, jak chceš!!“ Jako by se rozumělo samo sebou, že ježdění přirozeně musí vést k poškozování koně. A erudované ježdění znamená udržování těch škod těsně pod měřitelnou, zřetelnou, „neokecatelnou“ hranicí. Rozhodčí se scvrknul na robotka s čidly. Měří úhel nosní linie, registruje vysezení pracovního klusu, velikost sponzorského loga, přesnost dojetí k písmenu, atd. Není však jednoduché označit koně cvičeného k nesenému, nenásilnému pohybu od koně ježděného proti ruce. Natož nesenost nekompromisně upřednostnit! Rozhodování v jezdectví se chytlo do pasti rádoby spravedlivé, ale slepé objektivity a slouží tak tím dobře výše popsanému rychlému kolotoči trhu s koňmi a trhu se slávou. Úplně odumřel zájem o velkou oblast, která také jezdectví tvoří, ale je neměřitelná a úspěchu slouží až po čase: Dlouhodobé, posilující a k citlivosti vedoucí vzdělávání koně a jezdce!

Pejsek štěká – a co karavana?

Pokusím se nabídnout pár pohledů odjinud, z povzdálí dnešního intenzivního sportu. Možná z doby mých vlastních začátků, kdy koně byli vzácnější, jezdci k sobě náročnější a ke koním férovější. Některé soudy budou příkré a ironické ve snaze o jiskru v psaném textu a o provokaci k čtenářovu postoji. Chtěl bych svým článkem podpořit názor, že bez námahy v životě ani ve sportu nic není. A také onu základní pravdu, o které jsem si myslel, že jsem ji objevil já sám – že totiž i v jezdectví, jako v životě, platí jedna jediná učební (výcviková) metoda! To je metoda vlastního příkladu!!

Chtěl bych oslovit jezdce – dozajista pouhé jedince, které baví a těší být na koni součástí a tvůrcem pohybu. Které baví a těší odhalovat zákonitosti, možnosti a hranice společně sdílené pohybové energie s bytostí 10x větší. Které baví a těší svůj adekvátní díl energie do společného pohybu účelně vkládat. Jsou mi odporní nafoukaní manažeři v sedle i servilní služebníčci nafoukaných koní.

(Pohoupat se a pohrát si s těžištěm svým i koně, tak aby to bylo pro oba náročné a přitom příjemné. To je pro mě cílem a důvodem k ježdění. Pro mnoho jezdců je to možná „pěkně ujetej blábol“! Hájím se stejnou motivací, s jakou se věnuje sportu řada jiných lidí v mnoha jiných disciplínách a rozhodně nad nimi nikdo hlavou nekroutí! Jedná se např. o všechny lyžaře – akrobatické zvlášť, krasobruslaře, tanečníky, kanoisty na divoké vodě, surfaře a mnohé další. Příklad surfařů může být dobře názorný pro to, co mám na mysli. Surfař může jen toužebně vyhlížet vlnu, která by ho uspokojila svojí sílou, velikostí, tvarem, délkou trvání atd., tak aby si s ní mohl zařádit, zasportovat si, udržet na ni rovnováhu, otestovat sám sebe, užít si souladu s onou mnohokrát větší energií. Jezdec si může tvořit a stále obnovovat svoji vlastní „vlnu“ v každém koňském kroku sám. Snažím se s koněm dělat vše, co podporuje jeho tělesné schopnosti. Pestrý pohyb na dostatečně schopném koni je pro mě „dobrou vlnou“.)

Nemám načteno mnoho z teorie ježdění, ale kniha, která nemůže být pominuta, bavíme-li se o zdravém a tedy správném ježdění, je „Kdyby koně mohli křičet“ od dr. G. Heuschmanna. Je v první řadě věnována problému „rollkur“. Obecně se zároveň věnuje stylu pohybu koně pod jezdcem. Byla pro mě zjevením. Obsahovala formulace a argumenty pro mnohé mé „vyježděné“ názory a myšlenky. Je bohužel smutné, jak zjevně malý dopad na stav jezdectví má tato podložená teorie fyziologického výcviku koně.

Jestliže bych se mohl dopustit té neomalenosti a v něčem knihu kritizovat, pak zejména v přílišné obecnosti probíraných nešvarů, v nejasném pojmenování příčiny úpadku, kterou je jezdecká pohodlnost. V němčině kniha vyšla pod názvem „Finger in der Wunde“, což doslova přeloženo znamená „Prst v ráně“. Jezdectví je opravdu raněné – povrchností, netrpělivostí, egoismem! Zdá se, že se dr. Heuschmann ran dotýkal jen zlehka, neboť jen málo lidí „ucuklo“. Nemaje co ztratit a nemaje ani přílišné ambice cosi změnit, využiji tímto tribuny názorů ve virtuálním světě a zkusím se v „ráně“ poďoubat trošku hlouběji.

Příští kapitola se bude jmenovat Pohybem lásce, láskou k pohybu.

 

Ing. Radan Zavadil (55), provádí inseminaci klisen ve východních Čechách (www.repreque.cz). Jezdecké zkušenosti sbíral od svého otce – od r. 1977 v Hradeckém jezd. klubu, později v JK Černožice a posléze jako zaměstnanec v testační stáji hřebců VÚSCHK Slatiňany. Je držitelem licence cvičitel a rozhodčí pro sedlové discipliny a zápřež (funkci rozhodčího aktivně nevykonává pro časový souběh soutěžní i reprodukční sezony.)

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Citace z článku Malé shrnutí o práci hřbetu:

Je nutné učit koně chodit „přes hřbet“?

Stručně řečeno – ne, za zachování určitých podmínek to vůbec není nutné. Pokud jezdec proporcionálně vyhovuje velikosti svého koně, má padnoucí výstroj a ponechá ho v přirozené rovnováze s možností balancovat krkem (tedy bez omezování otěží), aniž by ho přetěžoval, vadil mu nebo se ho snažil kamkoli „štelovat“, zvíře je vyrovnané a má dostatek volného pohybu, je velmi pravděpodobné, že problémy se hřbetem nepozná za celý život. Problémy se hřbetem vznikají tam, kde jsou svaly z nějakého důvodu křečovitě stažené. Mladý zdravý kůň ve volnosti je používá zcela přirozeně. Přirozeně se vyvažuje krkem, jak potřebuje, přirozeně provádí obraty po pleci, když se potřebuje shromáždit, udělá to „odzadu“ a pozici krku tomu uzpůsobí.

(…) Pokud budeme zátěž dávkovat opatrně, poskytneme koni dost času na fyzickou regeneraci, nebudeme mu vadit a ponecháme mu volnost k nalezení ztracené rovnováhy, po nějaké době se naučí i pod váhou jezdce svaly uvolnit, zesílí a získá podobnou rovnováhu, jako měl dříve, i s jezdcem na hřbetě. Je to přirozená, remontní rovnováha a výborně ji popisuje Karol Hollý zde. V této rovnováze koně můžete jezdit třeba celý život, s citlivou rukou můžete požadovat i určitou míru přilnutí a za dodržení výše uvedených podmínek budete mít zdravého a bezproblémového koně s uvolněným hřbetem, i když podle drezurních učebnic „přes hřbet“ chodit nebude, protože tam bude chybět vyklenutí, kterého dosáhnete větším podsunutím zadních končetin.

(…) Problém začíná ve chvíli, kdy po koni, který pod jezdcem nekráčí uvolněně a pružně, chceme něco víc. Třeba ho začneme nutit chodit na otěži (stačí i tahat za otěže) nebo tlačit do větší aktivity a shromáždění. Bez uvolnění a určité pružnosti není kůň schopný to udělat správně, bolí ho to a začíná se bránit. Přitom zatíná svaly ještě víc a situace se výrazně zhoršuje.