Dostihy jsou pro mě něco, o čem občas velmi ráda čtu v knížkách Dicka Francise. Až donedávna jsem ale nepředpokládala, že bych na dostihové závodiště nutně musela. Svět plnokrevníků mě příliš nezajímá a z jezdeckých disciplín je mi mnohem bližší všestrannost. Když se ale naskytly volné lístky na dostihové odpoledne v pražské Chuchli, rozhodla jsem se ochutnat kousek toho nepoznaného.

Rovnou musím říct, že anglické plnokrevníky nemám ráda. V mých očích jsou to přecitlivělé, nevypočitatelné a útěkářské vztekliny. Jediné, co folblut umí, je prchat. Než by přemýšlel a namáhal ta kolečka uvnitř hlavy, to se radši zpumprdlíkuje a začne se hecovat. Pamatuji mnoho svých pádů a ty nejošklivější byly vždy z A 1/1. Krom toho jsou i hůř krmitelní, s často špatnými kopyty. Prostě úplně neúsporný typ koně, který bych rozhodně nepotřebovala již někdy více jezdit, natož vlastnit.

I přes svoji zarputilost ale musím uznat, že setkání tváří v tvář s plnokrevníkem v plné kondici mě velmi mile překvapilo. Žádné hubené krčky, žádná senná břicha, žádné nožky jako srnky. Dostihový závodník je plný svalů, a to nejen na zadku, ale tak nějak ... no, celkově. Břicho vykasané, živý výraz, neskutečně dlouhý krok. Naprosto odlišný kůň od toho, co potkávám v parkurových kolbištích, nebo v hobby stájích. Ti na dostihovém závodišti byli jako atleti, napucovaní, silní, s barevnou výstrojí. V kontrastu k nim byli jejich žokejové takoví maličcí, křehcí, barevné dresy na nich tak trošku visely. Něčeho takového si v televizi tak nějak nevšimnete. Vím, že rozhodně musí mít dost síly, aby ujezdili několik koní denně. Ale když stáli na zemi, vypadali úplně jinak, než když se vyšvihli do maličkých pidisedýlek.

Oproti televiznímu přenosu skýtá dostih naživo jednu obrovskou výhodu - můžete si koně opravdu prohlédnout a porovnat. V televizi to není to samé. Stačí jiný záběr, jiný úhel pohledu a z maličkého tříletka je v tu ránu velký habán. Rádoby znaleckým okem jsem tak zkoumala koně na první dostih a přemýšlela, na koho vsadit. Když už jsem tu, to by jinak nešlo. A jak to dopadlo?

Dostih č. 1 - rovina, III. kategorie, 1 200m, 2letí koně, 5 koní na startu:

Na prvním dostihu je důležité nejdřív vsadit nanečisto, jen tak v duchu. Nač vyhazovat peníze luftem, když ještě není vůbec jisté, jestli člověk náhodou nemá oko jak z Kašparovy krávy. V lotu 5 koní jsou šance velké. Proto se naše návštěvní skupinka poměrně jednotně shodla, že vítězem musí být ponožkatá ryzka Nikozia.

Pár okamžiků napětí a Nikozia si s číslem 5 doběhla pro vítězství. Bezesporu dobré znamení, zavládla euforie. Honem tedy zkusit štěstí načisto.

Dostih č. 2 - rovina, II. kategorie, 1 200m, 3letí a starší, 8 koní na startu:

Z 8 koní už se vítěz tipuje o poznání hůř. Navíc jsem si vzpomněla na jeden zaručený sázkařský tip - bílí koně umí běžet rychle. A ejhle, bělouš v poli, s magickým číslem 5. Jenže tento bělouš se mi nelíbil ani trochu, vzteklouš ošklivý. I přes jasný nátlak mých spolusázkařů jsem se rozhodla vsadit opět na ryzáka. Když jsem si všimla ještě hnědáka s protáhlou lysinou. Aprilius byl až příliš podobný koni, kterého jsem znala. Rozhodla jsem se tedy rozdělit své šance a vsadila na polského Charhizarda i irského Apriliuse, oba po 50,-, oba do 2. místa.

Ryzák nezklamal a doběhl si pro 2. místo. Aprilius se svou lysinou doběhl 4. Rozhodně tedy výsledek pozitivní, za vsazenou stokorunu jsem dostala zpět 120 korun. Nutno dodat, že bílí koně skutečně běží rychle, divoký šiml si s absolutní převahou několika délek doběhl pro lehké vítězství.

Dostih č. 3 - rovina, IV. kategorie, handicap, 1 800m, 3letí a starší, 9 koní na startu:

Tento dostih si za „svůj" vybral můj přítel. Rozhodl se, že vyzkouší teorii jmen a vsadí podle jména. Původně se mu nejvíc líbil White Ghost. Pak ale na startce narazil na klisnu Čáryrejku. S heslem „čím horší sedlák, tím větší brambory" se rozhodl věřit tmavé hnědce a s hrdým výrazem šel vsadit na vítězství.

Mám obavu, že teorie jmen možná také funguje, ale on to vzal za špatný konec. Vítězné jméno bylo I want dance, White Ghost doběhl druhý ... a Čáryrejka se startovním číslem 8 skončila na 5. místě.

Dostih č. 4 - rovina, II. kategorie, 1 800m, 3letí a starší, 9 koní na startu:

Po předchozím debaklu se nálada poněkud ochladila. Oproti tomu celodenní pobyt na sluníčku nás natolik vypražil, že jsme se rozhodli po tomto dostihu pomalu směřovat k domovu. Rozhodla jsem se tedy vsadit 20 korun ... a tentokrát na outsidera. 3letá Jessi měla počáteční kurs 16:1, než jsem došla k sázejícímu okénku, už měla kurs 21:1. S vidinou 420 korun výhry jsem šla hlasitě povzbuzovat na tribunu. To však malé Jessi příliš nepomohlo, se svým startovním číslem 9 skončila na posledním, tedy 9. místě. Zázraky se prostě nekonají.

Pokud bych tedy měla shrnout všechny teorie ohledně sázení:

1. Sázet podle jména - nefunguje
2. Sázet na outsidery - nefunguje
3. Sázet na ryzáky - funguje, jen musíte odhadnout toho správného
4. Sázet na bělouše - funguje, pokud jsou hodně divocí
5. Sázet podle pocitu - funguje, pokud máte správný pocit
6. Sázet podle jakýchkoli teorií je blbost, ale jet na dostihy a nevsadit si je vyloženě hřích

Už jste někdy byli na dostizích? V Praze, v Pardubicích, nebo jinde? A vsadili jste si?