Což je občas také pěkně ke zlosti. Pokud má taková roztoužená klisna štěstí, je její touha ukojena a ona může dalších 11 měsíců v poklidu čekat na nového potomka. Ale co když se majitel klisny rozhodne, že dotyčná dáma není dostatečně exteriérově či charakterově vhodná na to, aby dál předávala své geny?

Potom se rozjíždí kolotoč říjí, který je ne vždy příjemný pro okolní zúčastněné. Především pro jezdce a ošetřovatele. Klisny jsou ve „své dny" náladové, tlačivé, myšlenkově na hony daleko od jezdecké využitelnosti. Některé jen stojí, učurávají, s toužebným pohledem hypnotizují vše, co by jen zdánlivě mohlo připomínat hřebce. Jiné jsou lechtivé na bocích, takže na pobídky holení odpovídají zpomalením nebo zakvílením. Zkrátka taková neukojená koňská láska může být občas docela peklo. Ale ona ani ta ukojená není o nic lepší.

Kromě samotného aktu lásky se u koní mluví spíše o lásce mateřské. Obrázek takové lásky zná asi každý koňák. Mokré hříbátko ležící ve slámě a nad ním stojí jeho máma, která ho něžně olízává. Později ta samá matka hystericky prchá přes celou louku, ignorujíc jezdce na svém hřbetě, aby dohonila malého zmetka, který se kamsi zaběhl podívat a jaksi se zapomněl vrátit. Případně se ani neobtěžuje odpovědět na její zoufalé volání. Děti jsou holt nevděčné... A to ani nemluvím o tom, když mladé skoro-odstávče donekonečna vysává mléčný bar své matky. Samozřejmě v té době už má plnou hubu zubů, což málokterá matka dokáže ocenit - na rozdíl od matek lidských. Takže ani ta láska mateřská jaksi není žádný med.

V té době tak přichází na řadu cosi, co je lepší spíš nazvat přátelstvím než láskou. Mládě hledá kamaráda, který nahradí prázdné místo po matce. Ve stádě odstávčat není výjimkou pravidlo „vrána k vráně sedá". Hnědák k hnědákovi, ryzák k ryzákovi, případně rošťák k rošťákovi :-) Klisna raději s klisnou než s valachem. Stejně jako hřebec radši s hřebcem/valachem než s klisnou. Jeden bez druhého ani ránu, bok po boku, stále spolu. Pokud má dvojice štěstí, mohou tak spolu strávit celý život. Většinou se ale kola osudu točí jiným směrem, koně se tak rozchází a zakládají různá jiná přátelství, různě silná a na různou dobu. Pokud je mladý koník řádně socializovaný ve stádě, může být takové přátelství pro výcvik dobrým pomocníkem. Pokud se ale přátelství zvrhne v závislost, začíná majiteli dost velký problém. S koněm, který bez druhého neudělá ani krok, je totiž špatné pořízení. Co pak? Prodat? Dát na samotku? Nebo pracovat jen ve dvojici? Odpověď na nápravu není vždy jednoduchá. Jedním z řešení je dát koni opět „lásku", ovšem tentokrát tu lidskou.

Ano, vím, že teď mnoho z vás krčí nos a škodolibě se usmívá nad řádkou výše. Ano, opravdu to myslím tak, jak to píši a ne, skutečně nejsem „holšiška", co chce dávat lásku „koníškům". Tu lásku, co se vyjadřuje novou podsedlovou dečkou v barvě bandáží či voňavým müsslíčkem ve žlabu. Lidskou láskou myslím ten základní vztah lidské důvěry vůči koni a opačně. Tak jako když kdysi dávno naši předci namísto lovné zvěře uviděli v koni možného partnera a spolupracovníka. V té době vyměnili kopí za nabídnutou dlaň. A kůň na oplátku nabídl přátelství nejen svému druhu, ale i člověku. V dnešní době je láska k čemukoli spíše frází. Milujeme svou vlast, rodinu, přátele, zvířátka. Na sociálních sítích vyznáváme své city, označujeme fotky srdíčky. Veřejně ukazujeme na odiv, co vše milujeme, čemu dáváme lásku a jak to podle nás vypadá. Slovo láska je jeden velký kýč.

Láska nebo přátelství koně je v tomto mnohem snazší a čitelnější. Nelze vynutit, uplatit, svázat do kozelce. Není snadné jí získat a ještě těžší je ji udržet. Láska koně je velkým, ale křehkým bohatstvím, o kterém se snadno mluví, ale málokdo ho opravdu má. Pojí se totiž s obrovským závazkem, které jen málokdo dokáže nést.

Když se zamiluje kůň ... Pak není nic, co by pro svého člověka nedokázal.

Pro tento měsíc Vám a Vašemu koni přeji především hodně vzájemné lásky, porozumění a schopnost si naslouchat. Budu ráda, když se s ostatními podělíte o své zkušenosti s koňskou láskou.