V úvodu si tudíž dovolím použít status, který v lednu koloval nejmenovanou sociální sítí:

„Cílem roku 2015 je splnit cíle stanovené roku 2014, které měly být hotovy v termínu roku 2013, protože byly slíbeny v roce 2012 a naplánovány roku 2011."

Ono to totiž sedí naprosto přesně! :-)

Počáteční „S chutí do toho!"...

Protože sezóna 2014 se rozjela tak nadějně! V březnu se mi naskytla příležitost připravovat si koně v místě, kde jsou podmínky na trénink nejlepší z nejlepších. Touto formou bych ještě jednou ráda poděkovala majiteli areálu, že mi vyšel vstříc, protože kdo nezažil, nemůže pochopit.

Už žádné improvizace kvůli počasí!
Žádné „není kde trénovat, jízdárna je vytopená".
Žádné vyčerpávající lítání z práce ke koni anebo od koně do práce a sezení na dvou židlích zároveň: všechno hezky v jednom místě.

Nepopsatelný pocit, okořeněný heslem „nastal čas splnit si své sny". Plus uspokojivé vědomí, že už nebudu jen s vidlemi v ruce lítostivě pokukovat z okna stáje, protože i já budu moci denně jezdit. Bude ze mě zase JEZDEC!

Pozice ošetřovatelky koní je krásná práce, ale pokud v náplni nemáte ježdění, tak i krapet nevděčná. Sledujete, jak ostatní jezdí, zlepšují se, posunují se, a samozřejmě jim závidíte. Strašně moc, proč si to nepřiznat? Závist je hnusná vlastnost, a o to víc jsem snila a tudíž sebe a Fina na sklonku roku 2014 viděla zářit přinejmenším na MS, ideálně ve všech jezdeckých disciplínách, včetně reiningu, voltiže, vozatajství a moderního pětiboje.

Sen o přiježděném koni

Sny jsou krásná věc. Sen ale poznáte bezpečně, protože sen s realitou zpravidla nemá společného lautr nic! :-) A to i když šance na posun prokazatelně byly: třeba těch pár jízdárenských lekcí v sedlech frísů, jejichž množství by sice šlo spočítat na prstech jedné ruky, ale které mi díky trenérovi daly víc než celý můj dosavadní jezdecký život.

Frís je totiž z hlediska výuky ideálním koněm: pokud fríse jezdíte blbě, nesvezete se. V jeho sedle výrazně cítíte změny z „dobře" na „špatně" či naopak, protože pokud máte v klusu dojem, že vás něco mlátí lopatou přes záda, v koni určitě chyba není. A ani skutečnost, že po každé takové lekci jste fyzicky zralí maximálně tak na převoz do LDN, nic nemění na nadšení, že jste konečně okusili „to ono".

„To ono", o kterém jste sice roky předtím vášnivě diskutovali, ale jen v teoretické rovině, páč vaše praktické snažení s „tím" mělo pramálo společného (vlastně vůbec nic, vyjma faktu, že se při „tom" sedí na koni :-)).

A samozřejmě strašně moc chcete „toho onoho" dosáhnout i u vlastního koně. Přijezdit ho. Pardála, který celý svůj bílý život chodí ve třech stopách, natažený a ještě s jelením krkem. Nutkavá touha nevypadat na jízdárně jako debil, když všem ostatním koně fungují, mi naprosto zatemnila mozek, a tak místo abych se od samého začátku věnovala bidlům, jsem se vrhla na zřejmě nejtěžší životní boj se všemi fyzikálními veličinami, které můj kůň naprosto systematicky popírá, a tím byly základy drezury.

Od základu k základům :-)

Přece když je drezura základem pro parkur, MUSÍM mít koně přiježděného!
(Zde by se hodila trefná poznámka o výjimkách potvrzujících pravidlo, ale nebudu předbíhat.)

Plna optimismu a vidiny splněného snu jsem Fina s velkou slávou přivezla, a že můžeme začít. Už jen fakt, že bílej má k přiježďování nemlich stejný vztah jako ke svému veterináři, mě měl před experimenty varovat. Bohužel místo zdravého rozumu v mém mozku bujela představivost a živě a v barvách jsem si malovala, jaká to bude paráda, až s bílým vyjedu reprezentovat nový klub, nový kolektiv. Jsem totiž reprezentační typ (což je docela debilní vlastnost, pokud nemáte koho reprezentovat) a nic jsem si tudíž nepřála víc, než právě moci reprezentovat. Být rovnoprávnou jednotkou týmu, tedy JEZDEC. Akorát že čím víc jsem toužila, tím víc se všechno zamotávalo tak, aby to ani jednou nevyšlo.

A jak jsem si na začátku roku myslela, že neexistuje nic horšího než po něčem strašně moc dychtit, ukázalo se, že ještě mnohem horší je se o to strašně moc a zároveň marně snažit, protože v tomto konkrétním příkladu funguje přímá úměrnost bez odchylky: čím víc se snažíte, tím víc vám to nejde! :-)

Můj milovaný kůň mi během půlročního re-drezurního „výcviku" dokázal, že paranormální jevy existují. První týdny jízdárny považoval pravděpodobně za myšlenkový zkrat na straně jezdce a podle toho se i choval. Po zimní pauze jsme tři týdny pracovali pouze v kroku, kdy jsme procvičovali uvolňování a přilnutí, což jsou přesně ty termíny, které pro něho mají ekvivalenty spojené s veterináři, zubaři a koupelemi v ledové vodě. Zpočátku se tvářil soucitně a chápavě, zřejmě aby mě zmátl a přesměroval mou koncepci jinam, ale postupem času dospěl k názoru, že míra jeho benevolence k tomuto typu práce již překročila hranice. A zatímco já snaživě hledala cestičky k dosažení cíle, on stejně rychle (a na rozdíl ode mě úspěšně) sestavoval odboj, a tak jsem z jízdárny pravidelně odcházela v slzách.

A také s rozhodnutím, že na tohle fakt nemám a že končím: což mi zpravidla vydrželo do druhého dne, kdy jsem celý masochistický pokus v naprosto stejné verzi zopakovala :-)

A v této režii čas letěl, den po dni. S neutuchající vírou, že se to přece jednou musí zlomit (nezlomilo).

Třeba aspoň něco málo zúročíme...

V předešlých letech jsme razili teorii, že když už nic nepředvedeme, tak aspoň ať dobře vypadáme! Letos jsem také chtěla vypadat dobře, ale jezdecky. Což o to, vypadat jsme vypadali, ale maximálně tak jako blbci. Já a můj životní kůň jsme figurovali coby názorná ukázka „Jak to vypadat NEMÁ", kdy jsme se sice na jízdárně o „něco" pokoušeli, ale evidentně každý o něco naprosto jiného. V zásadě by bylo rychlejší dosáhnout shromáždění u koně houpacího než u Fina, a sen o přiježděném koni se postupně měnil v „neverending-story".

A tak mi využití luxusních tréninkových podmínek ve finále bylo naprosto k ničemu. Plus skutečnost, že první (a zároveň poslední) skokově laděnou „reprezentační" příležitost jsem musela pohřbít kvůli přepravě, neboť můj drahý kůň odmítl nechat se převážet přepravníkem. Po deseti letech cestování, kdy se jezdilo vším možným, kdy se k němu přikládali i vykládali koně cizí, kdy jezdil sám, ve dvojici, na volno... Prostě problém. Vyzkoušeli jsme všechno možné, a když se nebylo čeho chytit, požádala jsem o chiropraktické ošetření a najala si dopravkyni ochotnou vozit mého koně maximální rychlostí deset, po okreskách.

První pokusná přeprava na všestrannost naštěstí dopadla uspokojivě. Doporučení cestovat co nejčastěji, aby kůň svůj blok odboural, jsem si k srdci vzala - a že když už se o víkendu nikde v okolí neskáče, zkusíme aspoň tu zatracenou drezuru. S vidinami, že se třeba nějaký zlomek výsledků mých mnoha marných hodin strávených na jízdárně, ukáže...

Neukázal. Protože zázraky se nedějí ani v drezuře!
I když faktem je, že poslední jsme nebyli :-)

A dál?

Vyděšené zástupce výše jmenovaných jezdeckých odvětví (reining, vozatajství, voltiž) bych tímto ráda uklidnila, jednalo se samozřejmě o vtip. Že Velkou pardubickou již také nevyhraji, víte již z minula, a z čiré logiky věci bych se konečně měla začít věnovat něčemu, co uspokojivé výsledky přináší a s koňmi to, i kdyby jen úzce, souvisí (třeba počiny literární). Ale když se tak dívám na mistrovské ježdění Pedra Torrese, musím konstatovat, že Working Equitation prostě má něco do sebe.

Protože když už cíle a vzory, tak pořádné! :-)