Sejde z očí, sejde z mysli...

Odstěhováním ze sportovní stáje jako kdyby i sportovní svět zmizel. Důležitější bylo budování a závodní kolbiště jsem navštěvovala již pouze jen jako dozor (k termínu „trenér" totiž chovám hlubokou úctu a se svou osobou jej z tohoto prostého důvodu nespojuji). Mé svěřenkyně se rychle naučily vozit ze závodů mašličky, jezdecky koně kompletně převzaly a moje ježdění se z dřívější denní řehole scvrklo do nárazového sedání na koně cizí, na koně dostihové. Protože když už tedy chci aspoň někdy sedět na koni, tak jedině formou relaxu.

První karlovarský vytrvalecký mistrák: Endurance Staré Sedlo

Přemlouvat mě začali v úterý, tedy čtyři dny před termínem závodů. Že jde o první oblastní mistrovství v Karlovarském kraji a že potřebují co nejvíce účastníků. Zkoušela jsem se v mnoha směrech vymluvit, hlavně na komplikace s dopravou koní, ale že prý tohle se „nějak udělá", že nás domů určitě někdo odveze. A když tak pěkně prosili...

K vytrvalosti coby disciplíně mám totiž vztah kladný, nikoliv však naplněný. Mého milovaného bílého jsem si totiž před čtrnácti lety nepřitáhla do baráku kvůli jeho sladkým očím: měl být náhradou za valacha, kterého jsem si v roce 2001 poctivě připravovala na vytrvalostních třicet kilometrů. Natolik poctivě, že Bobánek měl kondičku na kilometrů sto, a že si dva týdny před závodem urval podkovu a rozlámal návní kůstky napadrť, byla vůle osudu. Vyšší moc zkrátka trvala na tom, aby se bílej dostal ke mně, protože nebýt v situaci „chromý Bobánek" a nebýt alternativa „je to podílový arab, můžete si ho nachystat na vytrvalost", problematického a psychopatického bílého bych odmítla potřetí a nejspíš i naposledy.

Že bílej prokázal vlohy k naprosto jiné disciplíně, byla taková hezká ironie. Na vytrvalost jsme s bílým sice jednou vyrazili a vyklubalo se z toho výborných dvacet kilometrů v mlze husté jako mléko, ale schopnost bílého detekovat jakoukoliv formu veterináře v okruhu pěti kilometrů se ukázala býti nepřekonatelnou překážkou. Tepy mu vyskakují už jen při náznaku zájmu o jeho tělesnou schránku (dívání se na chudinky nožičky totiž strašně bolí), a tak se z něho definitivně stal parkurák (beztak jsem se skákáním začala jen kvůli němu).

Vzhůru do toho!

Zbývalo vyřešit, na čem tu svou druhou životní vytrvalost pojedu. Výběr žádná sláva. Exdostihák od svých posledních dostihů nikde nebyl, což sice slibovalo nebývalé zážitky, ale nejspíš ne úplně slučitelné s představou organizátorů, a bílého se mi do neznámého terénu s jeho chronickým karp-tunelem tahat nechtělo. A tak zbyl hnědej: právě ten, na němž jsem toho nikdy moc nenajezdila (vlastně skoro nic) a který ve hromadných jezdeckých manévrech pravidelně předváděl „tri dni ma naháňali, eště ma nedostali". A spolupachatelka Verča Bachmanka měla situaci ještě vypečenější: měla startovat na koni, kterého viděla poprvé v životě. Prostě když už, tak pořádně!

A tak jsme s hnědým v den D vyrazili do Starého Sedla. Že závodní realita bude podstatně výživnější, naznačil hned první dotaz v rámci veterinární přejímky: „Víte, že kůň má do veteriny vstoupit již upravený? A vyčištěný?" Při pohledu na mustanga vytaženého z bláta (se stovkou bodláků v metr dlouhé hřívě jako bonus) nemělo smysl cokoliv okecávat a kárání vzápětí vystřídalo zděšení při prohlížení zdravotního průkazu koně: „Proboha, proč máte ten popis vyčárkovaný černým fixem? A kdo vám takhle blbě vylepoval tu chřipku?"

Jsou otázky, na něž je lepší neodpovídat. Na závody s koňmi jezdím už patnáct let, ale že by se v parkurech nebo drezurách někdo takhle vrtal v papírech... Průkaz coby rarita vzápětí koloval a nastala fáze praktická: našemu dvacetiletému šampiónovi posléze prohlédli každý chlup na těle, jestli je startu schopný, a po mé nesmělé připomínce, že nevidí na pravé oko, zaznělo „radši už jděte".

Tak jsme raději šli. Zaparkovat, protože do startu zbývalo pět hodin, takže hromada času na odbahnění, odbodláčení, zapletení. A také sežrání dvaceti kil sena, protože seno bylo v ceně ustájení, a tmavý chladný box plný sena se našemu hnědému čtyřnožci z celých závodů líbil nejvíc.

Těsně před startem jsem si položila otázku, jestli už to s tím masochismem kapku nepřeháním. Koně máme jen tři, takže jezdí především děti. Přesněji vyjádřeno: jestli jsem já letos na koni seděla v průměru třikrát do měsíce, bylo to hodně, a před námi byla trať dlouhá 22 kilometrů (asi jako když se v neděli rozhodnete běžet k přehradě a poté se nadšeně přihlásíte na půlmaratón). Dobré bylo, že se startovalo po skupinkách, čímž odpadla nutnost „hlídat čas a sledovat fáborky", a tak jsme se s Verčou navzájem podporovaly a těšily se na krajinky a kochání. Prostě relax.

Jak bláhové a naivní jsme byly...

Počasí nám sice přálo a příroda Starého Sedla je určitě dechberoucí, ale nám v paměti uvízly především míhající se kmeny stromů. A občas nějaké to bláto mezi zuby a dupot kopyt pod námi i okolo, protože nás mezitím doháněly (!) skupiny startujících v kategoriích 44 km (vyšší forma masochismu), 66 km (ultra masochismus) a 88 kilometrů (tohle jde už naprosto mimo mou představivost). A jak jsem se obávala, že můj čtyřnohý dopravní prostředek bude při kolektivním cvalu ve volném prostoru předvádět akrobatické kousky (s cílem utrhnout jezdci ruce a v prvním křoví ho odložit), tak kluk ušatej překvapil dvojnásobně, protože veškeré své letité know-how shrnul do dvou směšných excesů. Poprvé hned po projetí startem, kdy naprosto suverénně zamířil do stáje, neboť volání sena bylo silnější, podruhé zhruba na patnáctém kilometru, kdy se během kratičkého zpomalení pokusil stáhnout si z hlavy uzdečku (naštěstí neúspěšně). Velmi nám byl nápomocen padlý kmen stromu hned v úvodu závodu, který si čtyřnožec s nepřehlédnutelným nadšením přeskočil (někdy před patnácti lety jsem přísahala, že na něm skákat NIKDY) a tím coby profesně skokový kůň považoval úkol za splněný, takže zbývající dvě desítky kilometrů ho již nevzrušovaly.

Popsat fyziologické procesy odehrávající se v mém sportem zanedbaném těle by klidně vystačilo na samostatnou publikaci. Předně jsem nechápala pointu pokynu „pojedeme na pohodu", protože takhle rychle naši koně neklusají ani za kýblem žrádla. Že radši nebudeme cválat, se nám vymklo z rukou dřív, než jsme o tom vůbec začali polemizovat, a má tragická kondička spadající do kategorie „sváteční jezdec" o sobě dala zrádně vědět okamžitě, nikoliv až s odstupem (nejhorší bývají druhý a třetí den, kdy svaly přicházejí k sobě a do prstů se vám vrací cit). Postupně mi odumíraly končetiny, posléze nastoupily křeče svalové a ke konci se svět zdrcnul do jediné zásadní existenční otázky, a to jak sedět, aby tělo setrvalo na koni a zároveň zůstalo živé.

Přežili jsme. Přežili jsme všichni. Přežili jsme i závěrečnou veterinární kontrolu, kdy kůň musel před týmem veterinářů dokázat, že je naprosto v pořádku; což k mému nehynoucímu nadšení obnášelo běh na vlastní pohon (!) vedle koně, který jsem neplánovaně absolvovala dvakrát („vy nevíte, že před klusem se všechno musí z koně sundat?"). Následovalo prohlédnutí koně od ucha k ocasu, plus kontrola sliznic, prohmatání zad, poslech tepu, dechu a peristaltiky střev, a že na druhé straně vodítka umírá fyzicky vyřízený jezdec, nikoho nezajímalo:-)

Naprosto upřímně jsem nepočítala s faktem, že tou finální kontrolou projdeme; nebylo důležité vyhrát, nýbrž účastnit se. A podpořit tenhle úžasný a dost opomíjený sport. Veterináři a jejich tabulky jsou sice nekompromisní a nezpůsobilého koně vyloučí bez mrknutí oka, ale nás - ty skokany - nejenže nevylili, ale přihráli nám mašle a dárkové tašky. Verča Bachmanka s půjčenou kobylkou Mončou stanula na místě desátém a já s Amíkem jsme si šli - naprosto nepochopitelně - pro pohár za místo třetí.

A dopravu domů jsme opravdu sehnali! :-)

Závěrem nemohu opomenout poděkovat Verče Fazekašové, díky které jsme celým tím mumrajem bez ztráty kytičky prošli, skvělému týmu polévačů, měřičů a zároveň i přemlouvačů v čele se Štěpánkou Bartoňovou (ještěže byla vytrvalá i v přesvědčování) a v neposlední řadě Terezce Jeleníčkové a Anetce Hrabakové za pomoc. A poslední dík patří pořadatelům závodů, kterým se premiéra vyvedla naprosto na jedničku. A za rok prý znovu! :-)