Přání otcem myšlenky

Za první špatnou výhybku v přípravě koně, která ho skoro nenávratně vzdaluje naději stát se šťastným atletem, považuji lonž. Lonž, dnes tak zbožňovaná, nezpochybnitelná milenka moderního hipologa! Lonžování – věda! Lonžování – mysterium! Nemá, podle mě, opodstatnění ve výcviku.

Zde upozorňuji, že se v následujícím textu vyjadřuji sám za sebe – bez odvolání na jiné publikace.

Použití lonže (pouze s obnoskem) je na místě v případě, že jezdec má zlámanou nohu nebo trpí hemoroidy a ve výběhu pro koně je momentálně plno. (Nekomentuji samozřejmě výcvik jezdců – začátečníků!)

I nejjemnější zapnutí lonže – tedy do obnosku – navozuje u koně pocit normálnosti v pohybu proti tahu zpět a dovnitř. V nejlepším případě kůň může šlapat svým tempem na volné lonži. Každý pokus o kontakt však nutně začíná tahem hlavy dovnitř kruhu a kůň se poslušně ohne ve vazu, potom v krku a kráčí takto zkroucený klidně dál, než se nějakým pocukáním dobrká do klidu. Může se naopak „odmlasknout“ dopředu (nebo vylétne sám) a lonžér stráví opět několik koleček ve visu a v cukání, hledě koni přímo do obou očí. Tělo se zatím valí po obvodu kruhu úplně jinam, než směřuje hlava a krk. Takovéto řešení problémů si remonta vštípí jako nic a bůh buď milostiv tomu, kdo na ni prvně vyleze.

Není to to pravé ořechové, řekne si lonžér. Zítra zapne lonž do stihla, aby si z něj kůň nedělal legraci. Rámec budoucího permanentního boje a podmaňujících fint už se rýsuje! Lonž zapnutá do vnitřního kroužku udidla mnoho pohody do vztahu nepřinese. Člověk i kůň si začnou počínat, tak jak jsou zvyklí z minula. Kontakt s udidlem ale koně překvapí. Nastupuje série brzd a odskoků (vlastních nebo pod bičem) a situace se ustálí většinou v pichlavém energickém klusu, se strnule drženým krkem zlomeným dovnitř, hlava je ve vazu zborcená stejně jako minule, čelem do středu. Rozdíl je jediný, že kůň má hubu otevřenou s vytaženým vnitřním koutkem a jazykem se snaží vypudit protažený vnější kroužek udidla z huby. Lonžér má oprávněný pocit, že se mu kůň i nadále vymaňuje z vlivu. Načpak nějak dlouze přemýšlet? Každý jasně vidí, že problém je v té hubě! Je potřeba konečně zatrhnout koni, aby uhýbal lonžovému dobrodiní!

Začne se přitvrzovat. Lonžovat je přece povinné – to je bez diskuse, a bude se tedy lonžovat tak, jak lonžují všichni! Přitáhne se nánosníček, pořídí se nátylník s kroužky a široký sortiment gumových, lankových, kožených táhel a pout, aby se konečně podařilo vyřešit problém huby a krku. Dílo se zajisté podaří. Generace líných a nad koně povýšených odborníků stačily vymyslet zaručené způsoby, jak svázat koňskou hubu a krk do tvaru, se kterým bude zákazník spokojen. Nyní si náš lonžér může konečně vydechnout. Lonž u vyvázaného koně může držet náhle jenom v prstech a občas – jen aby bylo jasno, kdo prohrál – pošle koně bičem proti udidlu a zatetelí se nad tím, jak to krásně funguje. Jenže ono to nefunguje! Nemůže to fungovat!

Jakékoliv omezení možnosti natažení nosu a krku při vykročení je škodlivé. Nemůže-li dojít k prodloužení rámce, nemůže dojít ke korektnímu prodloužení kroku. Kůň, pobízený proti zábraně v hubě, zvýšenému tlaku udidla nejdříve uhne v dolní čelisti (zde je připraven nánosník). Trvá-li pobízení, hlava se nutně zalomí ve vazu. Kůň zaklapne (někdo řekne: hurá!). Vše se děje za instinktivního „odpojování“ krku v jeho bázi (před kohoutkem) od pohybujícího se těla, tak aby se huba uchránila před tlakem a nárazy do udidla. (Krk se koni ztrácí podobně, jako by se ztrácel člověku, kdyby ho někdo klackem nutil skákat v chlívku s nízkým stropem.) Lonžér v tu chvíli může mít falešný pocit, že kůň konečně začal překusovat a možná i pěnit v hubě. Nešťastný kůň ale jen nalezl způsob, jak se zkrátit v krku a nutně i v kroku, aby ulevil cukání udidla. Pokud při tom koni nějaký vyvazovák ohne zkrácený, nefunkční krk do oblouku – na podstatě se nic nemění. Chambon sice krk nezkracuje, ale jeho permanentní diktát polohy hlavy při všech druzích chodů je stejně nefyziologický. Jak by tomu vůbec u nějakého kladkostroje mohlo být jinak??

Doporučuji všimnout si, jak nezkušený kůň s chambonem bojuje (a nakonec nutně podléhá) nebo se do něj také naschvál věší, zejména při pokusu o prodloužení i utlumení chodu. Úměrně požadovanému prodloužení nejdříve naroste tlak do udidla, kterému kůň uhýbá enormním sklopením krku. Tím jde ale zcela opačně proti přirozené nutnosti vytvořit zlepšenému pohybu prostor předsazením těžiště vpřed. S hubou mezi předními kopyty má pro udržení rovnováhy jedinou možnost – zarývat přední kopyta do povrchu. Námitce, že i v takové situaci může být krok dostatečně kvalitní, odpovídám: „Poslechněte, jestli náhodou Váš sportovec, navzdory klenutosti hřbetu a aktivitě zádi, nedupe až hrůza“!

Zpět ke zmíněnému odpojení krku. Nastává jako reakce na trvalé pobízení proti vyvazovací otěži nebo trvale nastavené ruce. Krk se stává tuhou, neúčelnou vzpěrou mezi trupem a hlavou. Vytváří si úžlabí v krajině základny těsně před kohoutkem a odtud se zvedá šikmo, rovně nebo i v labutím tvaru k ostře zalomenému vazu. (Hlava může být „zaklapnutá“.) Průvodním jevem je placatost krku, hlavně v horní linii pod hřívou. Chybí ty svaly, které funkcí navazují na svalstvo hřbetu. Proto krk od trupu odstupuje poněkud křiklavě, neharmonicky s proláklinami při přechodu ke krajině plecí. Takový stav nastává, když si mladý kůň chrání v počátku „výcviku“ svoji zatím ještě citlivou hubu. Podstatnější věci však budou ještě následovat.

Postupně mnohý kůň pozná, jak je výhodné hubu obětovat. Zpevněním svalstva v okolí hrdla a na spodní straně krku se naopak o udidlo vzepře (klidně i s hlavou na kolmici). Přestane udidlu uhýbat. Lonžérovi se může situace jevit jako začátek snahy o spolupráci. Projev koně se skutečně ustálí, pohyb se stane pravidelnější, jaksi strojovitější. Kůň se s nutnou dávkou psychické rezignace usadí v novém pohybovém vzorci. Určující je pro něj nejen tolerance, ale dokonce aktivní vyžadování opory v hubě. Tlakem do vyvazováků a všech možných variant (později do otěží) se kůň naučí pohodlně řešit svoji rovnováhu při pohybu a zejména přebytek své kinetické energie při zpomalování. Ať si ho podrží ten řemen – nebo ta otěž – když nepraskne! Čím víc pohybu, tím víc tahu. Bývá to častý hubený výsledek poněkud primitivního, ze souvislostí vytrženého zdůrazňování „aktivity zádě“!

Pobízení proti udidlu upevňuje celkově prohnuté držení těla. Při extrémním ježdění proti ruce může dokonce budit dojem určitého pérování. Je však dané nikoliv vznosem, ale naopak propadáním zad dolů (dotyk obratlových trnů). Pohyb jako takový může mít i tak svoji relativní estetickou rovinu. (Například se mu často nedá upřít takt.) Bohužel rozhodující i většina „pokročilých“ jezdců a trenérů se s touto mělkou, v pravdě vydrezírovanou a v koncích mrzačící úrovní pohybu spokojuje a neusiluje o nic víc. Pro závodění to totiž stačí. Dvojice, které se kvalitou pohybu nezabývají, mají naopak více času na nekonečné drilování poslušného absolvování úloh, příp. parkurových situací. Jezdci a jezdkyně s tak plnou vervou bojují o pozice v žebříčcích, až nemají čas zdržovat se ježděním :-)!

 

Vitana vaří za nás!

Výuka koně v pohybu proti tlaku je tak jedinou, skutečnou, funkcí lonžování. I když se to málo přiznává, je to opravdu toto, co je od lonžování nejvíce žádáno. Stojí na tom totiž celé dnešní pojetí sportovního ježdění a chovu. Jezdectví otvírá dokořán náruč čím dál mladším a obecně čím dál méně zdatným kategoriím jezdců. Takoví adepti jsou nutně pohybem sedmimetrákového koně zcela ohromeni. Od počátku nejsou schopni ho fyzicky v sedle sledovat, natož ještě podporovat. Přibrzdění otěží je tak logickým, „sebezáchovným“ postupem a ustanovilo se jako zcela normální, oprávněný způsob ovládání koně. Brzda, jako u všeho pohyblivého, tak i u koně snižuje výkon. Pro sport je však zapotřebí výkon co největší. Hledají se tedy takoví koně, kterým i se zataženou brzdou zbude ještě dost sil do soutěží. Druhým nutným důsledkem permanentní brzdy je poškozený styl pohybu. Hledáni jsou tedy nadále takoví koně, kteří i s tuhým pohybem garantují úspěch. Parkuroví koně s tuhým pohybem neskáčou, ale přemrskávají se. Ceněný proto musí být „rychlý předek a vyklápěcí zadek“! Drezurní kůň je hvězdou, když je schopen na svůj úkor proti maximálně vzepřenému jezdci prodloužit sekavě svůj klus. Chovatelé proto do sportu dodávají natolik pohybu chtivé koně, že se na nich jakoby nedá od počátku dělat nic jiného než opět brzdit! Kruh je uzavřen a možnost, jak se naučit jezdit „s koněm“, a nikoliv „proti koni“, je nepatrná!

Kde ježdění brzdou začíná, tam také velmi rychle končí. Je hotovo! Jezdecky napříště není moc co řešit.

Ježdění je účelově zjednodušeno na pár situací: Tahám, kopu – jedu, tahám, tahám – brzdím, tahám levou, tahám pravou – uhýbám doleva, doprava, chody jsou: jeden krok, jeden klus a jeden cval.

Jezdce nic moc příjemného na koni nečeká a pohříchu také ani nebývá veden, aby vůbec něco dalšího hledal, natož vytvářel. Tím snadněji jezdec uvěří, že během jednoho, dvou let bez námahy urazil onu krátkou cestu k modernímu jezdeckému mistrovství. Od té doby, přirozeně, už se neřeší ježdění, ale zpracovává se a kritizuje se jen a jen kůň. Jak prosté!

Upřímně řečeno, jezdec na „zodpovědně“ prolonžovaném koni ani nemá čas nad něčím přemýšlet. Vždyť typickým produktem lonže je kůň, který se uvádí do pohybu hned prvním uchopením otěží! Místo aby se z této nepředstavitelné představy příčetný jezdec potil hrůzou, jedná se o současný běžný a všeobecně přijímaný stav. Kůň si víceméně vynutí, aby se vzájemně s jezdcem do otěží zaklesli! Kůň si „pověsí jezdce do tlamy“ a už se dupe! Jezdec se potřebuje jen opevnit v sedle, vybrat dobré udidlo na škále bolestivosti, vyladit outfit a hurá na start!

Říkám tomu „instantní ježdění“. Tak jako s instantní polévkou se stanete kuchařem snadno a rychle, aniž byste uměli vařit, na otupělém, prefabrikovaném, lonží „předvařeném“ koni si můžete připadat jezdcem, aniž byste uměli jezdit. Ježdění se přihodilo přesně to, co obecnému vaření. Čím kvalitnější a dostupnější jsou polotovary, tím více se ztrácí umění vařit. Takové jídlo sice splní mnoho nároků, jenže se záhy zcela přejí. Jíst a potažmo i takto jezdit je v koncích pouze nuda. Jezdci dnes už nemusí – ani nechtějí – pátrat s odvahou a namáhavě po detailech pohybu koně. (Co na co navazuje, co a jak se smí smíchat a jak má „chutnat“ výsledek, co se naopak nikdy smíchat nesmí, … atd., atd.)

Dlužno doznat, že i já také vařívám z pytlíku, také z Rubikovy kostky složím jenom jednu stěnu, také plavu stylem „Paní radová“, ani neumím zahrát na žádný hudební nástroj (neměl jsem v ruce ani ten flašinet), mobil mám jen na hovory a smsky, atd. Pokročilý věk a celoživotní sklon k ironickým sebepochybám mi vedle depresí a komplexů přinesl nakonec i jeden dar. Myslím, že jsem schopen obecně rozlišovat kvalitu od diletantství, solidnost od povrchnosti, skutečnost od sebeklamu. Lituji své nedovzdělanosti a nešikovnosti v uvedených a mnohých dalších oborech. Stud a vědomí vlastní nedostatečnosti by mně nikdy nedovolily přihlásit se do závodů např. v latinsko-amerických tancích, natož poučovat někoho ve sportovním plavání. Bohužel však, do určité míry nejasná a klikatá hranice v jezdectví mezi dobrým a špatným, zdravým a zraňujícím umožňuje řadě nehotových jezdců a dokonce i cvičitelů se za ni bez rozpaků schovat. Chybí-li základní soudnost a stydlivost, umožňuje jim to slušně prosperovat.

Při nešikovném (počátečním) provozování sportu nebo řemesla se většinou pomorduje – a poučí – sám člověk nebo se zkazí a vyhodí nějaký ten materiál. Bohužel při ježdění, při každičkém kroku působíme po kapkách, ale neodvolatelně na fyzickou a psychickou stránku živé (i když zdánlivě mlčenlivé) bytosti. U koně je každý krok závislý na tom předešlém. Po špatném pokusu se za jezdcem nikdy nezavře „nepoškozená“ voda jako za špatným tempem plavce. Proto výuka jezdectví nemůže a nesmí být lhostejným zaháněním nudy, ani bezduchým řáděním do úpadu.

 

Sportujeme o zlomkrk!

Obávám se, že dnes už prakticky neexistuje kůň, který by nebyl před obsednutím takto „lonžově předpřipraven“. Jezdec, který nemá s čím srovnávat, tedy poznává koně jako zvíře, které rozhodně není stavěné na nějaké jemné zacházení. Kůň, jemuž vinou člověka „zesprostla“ huba a koneckonců celý projev, rozhodně nechce připustit nějaké ovlivňování ze strany jezdce. Jediné co chce, aby mu rukou v udidle vytvořil dostatečně pevné zábradlí. Plní-li jezdec tento požadavek, v plochém, dusavém pohybu nastává relativní klid. Problémy nastanou, když si výcvik vynutí vedení koně do různých směrů a pestřejší změny chodů a ruchů. Každá taková změna zákonitě po koni žádá vydat větší energii. A to se nechce! Navíc lonž rozhodně nevychovává k citlivosti na pobídky, k rychlým reakcím, k variantám pohybu! Lonž vychovává k monotónnímu dupání na kruhu, kde jakákoliv změna je největším hříchem. Intenzivně lonžovaný kůň nereaguje normálně! O co víc je „splachující“ k vnějším podnětům, o to víc je uzavřen ve svém vnitřním („vyvázaném“) světě, ze kterého bere impulsy pro nečekané starty, odskoky, štycy, „bubáky“ atd.

Během odkroužených kilometrů se kůň z nutnosti perfektně naučí základní věc. Opřít se o hubu, když potřebuje, a zmizet z udidla, když potřebuje. Vychovává se k pravému opaku pojmu přilnutí. Lonžér bezděčně pracuje, jak již bylo řečeno, na naprostém odpojení činnosti krku od pohybu trupu. Vaz a krk znehybněné vyvázáním mají znemožněno balancovat pohyb.

Cvičitelům koní byla už dlouhý čas známa skutečnost, že bezděčné, „přírodní“ používání krku jako brzdy setrvačnosti (zatínání, zvedání, kmihání vzad) ničí snahy po lepším pohybu a ovladatelnosti koně. Skutečně je naprosto nutné zabránit koni při pohybu ztuhnout v krku a zvedat ho. Avšak! Při praktikování permanentního vyvázání hlavy a krku se problém nevyřeší, pouze zakamufluje. Výsledky jsou při nejlepším polovičaté, většinou však horší než před vyvázáním. Člověk má při snaze o spolupracující krk jedinou možnost. Použít krátkodobou, korektní jezdeckou zádrž, která uvolní hubu a všechny související svalové skupiny krku a plecí. Neprodleně musí následovat nabídnutí otěže a vehementní pokyn pro vydatné vykročení! Pro dokročení na otěž! Pobídkou holení, bičíkem a hlavně těžištěm – při zachování oné měkké huby a dlouhého krku. Tento tisíckrát znovu zahajovaný a opakovaný postup je výzvou pro koně, aby psychicky přijal nový náročnější druh vytvoření kroku. Kdy záda a krk neslouží k „pákovité“ kontrole setrvačnosti, ale energie zádi je díky nim kontrolována vznosem. Promešká-li se moment, kdy kůň na udidle překousne, aby pak neprodleně, plně vykročil, (čehož lonž není schopná) tvoří se do budoucna jen další zabrzděný kůň. Úkolem jezdce, možná nejobtížnějším, je zapojit krk beze zbytku do nově požadovaného „jezdeckého“ pohybu. Vyžadují to zcela nové nároky, odlišné od úprku nebo pastvy, a vyžaduje to hlavně nutnost ovládání koně jezdcem prostřednictvím otěží. Huba musí přesně informovat o rovnováze těla a energii končetin a stejně nezkresleně – ve správné míře! – předávat zpět pokyny jezdce. Ejhle prostupnost!

Převažující směr výcviku koní jde ale opačným směrem. Taháním lonží za vnitřní koutek a následným znehybněním krku některou pomocnou otěží činíme pro budoucí ovladatelnost koní vůbec to nejhorší. Spoutanost je nazývána „zarámovaností“ a na důkaz odbornosti lonžéra je krk koni seřízen do jakéhosi oblouku. Zhruba podobnému koním z časopisů. Děje se tak podle stejné logiky, s jakou lze očekávat, že budeme-li se česat na Einsteina, bude nám to podobně velkolepě pálit. 9 z 10 držitelů licence i o půlnoci suverénně odpapouškuje, že jezdit je třeba odzadu. Kdokoliv však vytvoří tlak v hubě, a potom pobídne, jezdí = lonžuje odpředu. Říká tak koni: „Nejdřív se opři a potom vykroč!“ Kůň po nedlouhé navykací době velmi rád uposlechne. S „připaženou“ hlavou, opřeným (nebo zavinutým) krkem a prohnutými zády může dělat kratší, dupavější – tedy pohodlnější kroky.

Ve snaze o dobré pochopení popisuji tento rozhodující okamžik již poněkolikáté. Kontinuální tlak v hubě nevede k ničemu dobrému. (Není ani receptem na napravení možného vrozeného, nevhodného používání krku, které existuje i u mnoha nelonžovaných koní.) Stále narůstá, deformuje krk a celé tělo koně, deformuje sed a celé tělo jezdce.

Nezkušeného jezdce ani nenapadne, že by šlo otěže používat jinak než silou. Jezdec nabude dojmu, že hledané propojení mezi hubou koně a jeho tělem, nutné pro ovladatelnost, nastane, když se otěže zkrátí „na doraz“. Tedy, když se vaz maximálně zalomí a spolu s krkem se hlava maximálně přitáhne k tělu (oblíbené vzpřimování, čímž se rozumí co nejrazantnější najíždění proti co nejzkrácenější otěži :-( ). Jen tehdy už pak huba nemá kam uhnout, nedělá problémy. Je pevně zapřená v rukách a při použití patřičné síly (váhy) = bolesti, relativně spolehlivě přijímá pokyny jezdce. Jezdci si na takto zpracovaných koních formálně potvrzují správnost svého stylu odkazem, že nejvyšším bodem těla koně je skutečně jeho týl a posez hluboko v propadlých zádech dává pocit předku jdoucího „do kopce“! Vyznavači takového způsobu jízdy věnují čas svojí jezdecké kariéry hledání koně, který se z tohoto dlouhodobě praktikovaného stavu nezblázní! Pro výše popsaný stav huby a krku zavedli pojem „absolutní přilnutí“! Bolestně vibrující svaly žuchev, na čelistech svázaných nánosníkem přes ostré udidlo, ukapávající sliny bolesti a nepřítomný výraz v očích koně, strnulé nadhazování předku v pracovním klusu, vedoucí až k jakési deformované pasáži – vše je slastně vnímáno jako důkaz nejvyšší šprušle na žebříčku jezdeckých kvalit.

Styl jízdy „proti hubě“ je samozřejmě v totálním rozporu s pravidlem o provádění zádrže. Zádrž je jedinou všestranně korektní formou komunikace jezdce s hubou koně. Zádrž je vždy krátkodobá! Má svůj začátek a konec. Začíná, jak každý teoreticky ví, citlivým vybídnutím dopředu. Až poté, kdy dojde ke zvětšení tlaku na udidlo, přijde nastavení ruky, které musí být rozeznatelné od předchozího, v pohybu neomezujícího kontaktu. Celá zádrž je sestavena z několika kroků – akcí a reakcí. Má svůj, z okolností vycházející, timing a koordinaci. Vyžaduje soustředění, šikovnost jezdce i koně, jejich sílu trupů – nikoliv sílu ruky, natož huby. Po dokončení zádrže (celé nebo poloviční) by měl kůň disponovat stejnou nebo větší svalovou energií a hlavně měkkou, vnímající hubou! S permanentně opřenou hubou do otěží se jezdec nikdy ani nepřiblíží takto pojaté zádrži.

Ne každý jezdec zpočátku hodlá posloužit koni svojí rukou, aby si udělal z krku „pátou nohu“, o kterou se opírá. Většina zhrublých koní si ale „pravdoláskaře“ rychle vychová. Při pobídce vpřed na lehké otěži si na ní kůň krk nevytáhne, neobnoví kontakt s udidlem. (Jak by mohl? – nikdy na lonži neměl možnost). Naopak, lekne se té ztráty opory a krkem ještě více zmizí, zároveň se prohne. Jezdce tak dostane do záklonu a s vlajícími otěžemi. Okamžitě nastává trysk! Pozice je to bez nadsázky životu nebezpečná.

Není-li zatím koník ještě tak radikální, spokojí se s tisíckrát obehranou, ale stále fungující hrou. Kůň ponechává jezdci iluzi, že je jím veden. Ve skutečnosti však vše podstatné režíruje sám. Kůň jezdci donekonečna předkládá k řešení problémy v hubě. Tlačí víc nebo méně, s krkem příliš rovně nebo příliš zatočeným, přežvykuje moc nebo vůbec, vytrhává otěže, brání se udidlu, napíná střídavě i ztrácí vnitřní nebo vnější otěž… Méně hraví koně (nebo více lonžovaní) mají jinou metodu. Po úvodních minutách lekce, kdy se odpočatý kůň navalí do otěží (jako na lonži) a nechá si jezdcovými pažemi ubrat sílu, se oba s vděčností sejdou na kompromisním opření do udidla v jednom monotónním druhu kroku, s větším opřením v klusu a s největším ve cvalu. „Táhnoucí“ kůň, kůň, který se hrne proti otěži, nemívá více energie, má jen více setrvačnosti a chce být brzděn!

Způsob samotného pohybu každopádně zůstává jezdcem neobtěžován. Ustálí se logicky v té nejprimitivnější, nejpohodlnější podobě – krátkém posunování nohou. Kořen problému je v tom, že krk s hlavou není zaměstnán pohybem – neboť ani hřbet není zaměstnán pohybem. Problémy s hubou se nevyřeší, pokud jezdec nebude schopen regulovat přilnutí nikoliv rukou zpět, ale vybídnutím koně holení a těžištěm k dokročení na přilnutí vpřed na dlouhém krku a s nosem dopředu! Je zcela marné pokoušet se zvýšit kvalitu přilnutí a soustředění koně věčnou ruční (byť i dobře míněnou i jemnou) ekvilibristikou, kterou jsou uváděni ve zmatek jezdci na některých soustředěních. Na otráveném a nezúčastněném (nebo také spěchajícím) koni jsou nuceni reagovat na nekončící proud trenérových povelů, majících za cíl ohnout koni krk rovný nebo napřímit krk příliš zatočený. Halou se nese: „Povol pravou, povol levou, zahraj v prstech na vnitřní, nastav vnější, nepovol, nabídni, zkrať, zakulať, sestav, neper se, nenech ho vytáhnout, …!“ Nezřídka „fígle“ vyústí v doporučení: „Hele, vezmi si příště radši otěže Thiedemanna nebo průvlečky, přitáhni víc nánosník, vyzkoušej jiné udidlo!“ Ne, že by takové doporučení nebylo někdy z krátkodobého hlediska opodstatněné, ale naprosto nepopiratelně řeší vždy jen následky, nikoliv příčiny. Tzn. jezdce! A tak tedy, technicky upravená změna výrazu nebo poslušnosti koně zůstane nutně jen povrchní a nestálou.

Od základu nahlíženo, jedná se stále a stále o totéž! Jezdci a jezdkyně se domáhají na koni pohybových a řekněme učebních kvalit, kterých ale kůň není reálně schopen! Veškeré snahy se odehrávají v limitech onoho popisovaného „provozního“, „nohochodného“, „setrvačnostního“ režimu. Jezdec se snaží z vnějšku, silou nebo fintou vnutit koni tvar nesoucího se koně, ale je to jen nestálá forma bez obsahu. Koně jsou nuceni k věcem, které nemohou splnit, ve kterých nenajdou souvislosti a podřizují se tak pouze tlaku. Jezdci a trenéři chtějí na koni „intonaci“, „rytmus“, „frázování“, „znělost“, ale nevšimli si, že jejich kůň zatím „nezpívá“ – jen mluví běžnou řečí! A to ještě často jen tak na půl huby :-). Jezdci a trenéři chtějí na koni „propínání kolen“, „odvalování chodidel“, „uvolněnou pánev“, „kontakt s partnerem“, ale nezařídili, aby kůň začal „tančit“, zatím pouze chodí. A to ještě často jen tak šoupe kopyty.

Pro vyřešení příčiny „pokažené“ huby koně se jezdec musí vrátit strašně daleko. Vlastně nezbytně až do svých vlastních jezdeckých začátků a zrevidovat, jestli si tehdy vytrénoval svá vlastní záda ke všem jezdeckým povinnostem, jak bylo uvedeno výše. Když bude mít svá záda perfektní, může začít učit správně používat hřbet svého koně. Proč? Protože ta koňova neposlušná huba visí s hlavou, právě, na onom krkem prodlouženém hřbetě. Hřbet – záda koně začnou řádně jezdecky pracovat jen tehdy, bude-li kůň vynakládat na pohyb více energie. Energie, která (jak již bylo řečeno) koně nezrychlí, ale nadnese a zkrotí setrvačnost!

Do té doby jsou všechny pokusy o navození lehkosti, citlivosti, poslušnosti marné. Jezdecké působení se omezuje na falešné ohýbání krku a reakce k pobídkám se vynucuje jejich větší bolestivostí. Kůň, který je v chronickém sporu se svým jezdcem, odmítá vynakládat dostatek energie k pohybu. Loudavost i spěchavost koně jsou jen dvěma stranami jedné mince. V prvním případě se kůň odmítá vůbec živě rozejít, ve druhém se odmítá sám v pohybu utlumit! Kůň se do jisté míry podobá vozidlu bez dostatečných otáček motoru. Všechny soustavy vozidla trpí nedostatkem energie. Nejde jet, nejde brzdit, volant nejde otočit, nedobíjí se baterie, netočí se vodní pumpa, motor cuká, při snaze o rozjetí nadobro „chcípne“ atd.

Začíná se soustředěným vykročením prvním krokem, po nasednutí :-)! Pokračuje se soustředěným druhým krokem, dále třetím atd. Je-li jezdec dostatečně zodpovědný a náročný na všechny detaily, většinou už u třetího kroku zjistí, že kůň začíná střídat nohy příliš krátce a rychle, takže se jezdec nestíhá přesouvat se svým těžištěm a tedy, že ke krokům nevydává pokyn on , ale začíná být unášen. V souvislosti s tím se kůň ztrácí z kontroly otěží a hra začíná. Krk zamrzne buď v poloze mírně šikmé s netečnou opřenou hubou, nebo je zatočen za otěž, spěchavější koně si krk většinou zalomí před kohoutkem vzhůru (skoro až do kolma) a hlavou naznačí „zaklapnutí“. Jezdec, který hodlá koně v pohybu vzdělávat, má jedinou možnost. Po takto znehodnoceném třetím kroku opět přejít do zastavení a pokusit se vykročit znovu a lépe. Neučiní-li to, většinou sedne na lep koni a odsoudí se k doživotnímu „řešení huby“ za mizerného pohybu. Jenomže jak přejít do zastavení?

Možnost je jen a pouze jediná – korektní zádrží! (Musí to tak být, protože jedině korektními jezdeckými postupy a pomůckami se může kůň učit korektním – správným reakcím.) Kůň však, jak bylo řečeno, už při třetím kroku nejde správně. Jezdec musí koně připravit na zádrž. Vší svojí vůlí a energií si musí vynutit respekt a pozornost ke svým pobídkám k prodloužení kroku i prodloužení krku a následně k překousnutí udidla. Tak aby se mohlo přikročit k přechodu k zastavení. Během oné rádoby kratičké přípravy a následné zádrže kůň může vytvořit desítky dalších problémů (je logicky proti požadavku na výdej větší energie), které jezdec musí řešit analogicky výchově dítěte (nechápavého, vzpurného, bázlivého, nervózního, lenivého, hyperaktivního, …). Mezi jezdcem a koněm probíhá výchovný (výcvikový) proces bezvýhradně fyzickou formou a dialog probíhá děsně rychle. Pro něj musí být jezdec bezvadně připraven. Musí být s to navzdory nesprávnému pohybu koně důsledně se vždy navracet do správného sedu a ovlivňovat těžiště dvojice ve prospěch oblého pohybu vpřed. Musí rozhodně a okamžitě odporovat podstatným nectnostem a být trpělivý k maličkostem. Každý náznak pochopení a poslušnosti odměnit svojí příjemností a shodou v pohybu s koněm (odměna cukýrkem je beznadějně pozdě a nikdy se nemůže vázat v koňské hlavě k dobrému předchozímu pohybu).

Všechny tyto pouze naznačené jezdecké povinnosti, postavené zároveň na rozhodnosti, často i odvaze pustit se s koněm do sporů (bez kterých jezdectví nemůže být), na soustředěnosti, se kterou je třeba nepřetržitě hodnotit situaci a volit řešení, jsou pro jezdce nutně fyzicky i psychicky těžké jako hrom. Jezdec má o „zábavu“ postaráno na několik příštích let.

Paradoxem jezdectví je, že jezdec si jeho náročnost musí sám hledat, vytvářet a „nakládat si ji na hřbet“ :-). Jde to i bez ní. Každý se může rozhodnout, jestli chce být houslistou, nebo flašinetářem.

 

Kroužení na lonži nevede k ohnutí!

Řetězec souvislostí mě zavedl dále od kritiky lonžování. Zdaleka ale není vyčerpána, a tak se ještě vracím k tématu. I když se lonžování zpravidla odehrává na kruhu, ke správnému pohybu na kruhu však koně nevychovává. Lonž (už i jen svojí vahou, natož silou lonžéra) působí v první řadě vždy na vnitřní koutek. O opřený vnitřní koutek se ale pohyb rozbíjí se 100% jistotou. Kůň se k opření o vnitřní koutek nemusí nijak přemlouvat. Umožní-li se mu to, rád vyhoví. Je-li připnut pouze na lonži, bez pomocných otěží, přizpůsobí se tahu dovnitř stočením vazu a ohnutím krku a zákonitě následně – zkrácením kroku. Jestliže koni drží hlavu v poloze ještě přídavná „táhla“, kůň se zákonitě následně schová za otěž, nebo se naopak opře – natvrdo. Nesenost chodů je opět znemožněna. Toto bylo již řečeno.

Chci nyní poukázat na škodlivost lonžování pro správné ohnutí koně. Aby si kůň na oblouku, na dvou stopách (i v obratech kolem zádi a při piruetách) zachoval rovnováhu, pohyb a schopnost reagovat, nesmí se hubou vzpírat ani o lonže ani otěže. Naopak vždy musí (více či méně) ohnout páteř v trupu spoluprací pulsující síly všech končetin. Viditelným projevem je tendence ke křížení předních nohou a podkročení vnitřní zadní nohy pod tělo. K této schopnosti (šikovnosti) musí jezdec koně vést opakovaným podněcováním. Vybízením právě k onomu výchozímu překřížení hrudních končetin. U vědomí, že pro pohyb nohou je určující poloha těžiště, může jezdec v sedle ovlivňovat posun těžiště směrem šikmo ven z kruhu (oblouku) přes vnější lopatku, tak aby vyprovokoval podkročení předních končetin pod těžiště, které se vychýlilo mimo přímou osu pohybu a těla koně. Aby tak kůň žádoucím způsobem mohl učinit, musí se jezdec přísně koordinovanou pobídkou zadních končetin postarat o uvolnění dostatečné energie pro náročnější pohyb. Jedině aktivní záda zajistí, že ona energie neshoří při neúčelném zrychleném zadupání, ale umožní rytmické, kontrolované kroky a lehké přilnutí na udidle i při náročnějším, „vyoseném“ pohybu.

Co se týká lonže – lonží se kůň v trupu nemůže ohnout. Logicky se lonží může ohnout jen ve vazu a v krku, ale směr pohybu trupu se potom nedá lonží řídit! Při jízdě pod sedlem je během nájezdu do oblouku a do obratu nezbytné zajistit si živost a měkkost vnitřního koutku lehkou zádrží a poté již během celého pohybu v ohnutí strážit co nejjemnější kontakt na vnitřní otěži. Vnější otěží je třeba hlídat, aby kůň hmotou krku „nesabotoval“ snahu o posun těžiště do boku a vpřed (zatnutí svalstva, kmihnutí nahoru a zpět, nalehnutí do otěže, zkrácení za otěž). Znamená to zachovávat jeho délku a klenutost, zároveň i citlivost vnějšího koutku k vedení. Děje se tak především pobídkami vpřed, vnitřní holení! Počáteční chvíle pohybu v ohnutí jsou pro koně velmi nezvyklé, náročné. Je třeba tuto pozici postupně dávkovat. Rovněž jezdec musí počítat se svým maximálním zapojením – pobídkami, vahou, aktivitou zad, soustředěním – aby mohl být v této lekci koni příkladem. Pro stručnost pouze zmiňuji nutnost vylepšovat kvalitu pohybu koně ve všech ukazatelích ještě před úvodními pokusy pohybu v ohnutí. (Auto se do zatáčky nesmí řítit, ale motor musí mít otáčky.) Podaří-li se zmíněné ohnutí v trupu a křížení předních nohou, dojde k tomu, že „nejvnějšnějším“ bodem trupu koně na oblouku bude jeho kohoutek (hřeben vnější lopatky).

Konečně tak dojde naplnění pravidlo, často úplně osamocené, zbožštěné a vytržené ze souvislostí, že totiž na kruhu „jedeme na vnější otěži“! Proč? Protože vzdálenost od vnější strany kohoutku k vnějšímu koutku je u ohnutého koně delší než na jeho vnitřní straně. Proto je také pocit kontaktu s hubou na vnější otěži silnější. (Otěž je více napínána.) Co všechno však musí nastat, než k takovému správně vybudovanému pocitu může dojít? Právě jsem se to snažil velmi stručně popsat. I z tohoto naznačeného vyplývá, jak naivní a beznadějná je snaha mnoha jezdců prospět koni na kruhu tím, že se mu ze všeho nejdříve tupě zavěsí do vnější otěže.

Ještě více se ukáže, jak marné je očekávat v tomto směru cokoliv dobrého od lonžování. Převážné (a škodlivé) působení na vnitřní koutek se nedá popřít.

Pokusy o vyrovnání „potěšení“ z lonže i s vnějším koutkem, formou jakýchsi průvleků přes týl, jsou zcela mimo komentář!

Druhou a pohříchu poslední dynamickou pomůckou, jak ovlivnit koně na lonži, je lonžovací bič. Jeho role může být přinejlepším hrozící nebo plašící. Bič nikdy nepobízí – vždy pouze popohání, a to vždy se zpožděním a téměř vždy nadměrně, takže ihned vynucuje adekvátní brzdicí tlak v hubě! Ve srovnání s odměřenými, rytmickými, bezprostředními pobídkami holeněmi v koordinaci s prací trupem a oběma otěžemi jezdce v sedle je celé lonžování (i se všemi lonžovacími kruhy, vyvazovacími otěžemi, dvěma lonžemi, obřišníky, podocasníky atd., atd.) zoufale povrchní, až trapné. Nejen to, místo aby kůň lonžováním získal fundamentální schopnost pohybu v ohnutí, ohýbá se podélně jen stejně falešně, jak falešně se mu „kroutí“ krk vyvazovadly. Lonžováním se kůň tahá dovnitř od huby, místo toho, aby se ohnutí ve hřbetě stalo důsledkem překračování předních nohou (mírné na kruhu, výrazné na dvou stopách) a znásobené aktivity zejména vnitřní zadní nohy, která podkračuje pod tělo a dodává přes hřbet celému pohybu energii.

Shodnu-li se se čtenářem, že pohyb na kruhu je v principu týž a jediný jako pohyb dovnitř plec, překrok i ustupování na holeni – odlišná je jen míra ohnutí a výsledný směr pohybu těla vůči tomuto ohnutí – pak ať se tento laskavě zamyslí, zda se lonžovaný kůň k takovému pohybu vzdělává, čili nic!

A dále: Jak je lonžér schopen přirozeně se svým koněm upravovat stupeň ohnutí a pohyb celého těla koně po kruhu? Cvikem „kruh zvětšit“, „kruh zmenšit“? Jistě ne!

Lonžovací metodika vedení koně na kruhu má 3 možnosti:

•  1) Vzdalujícího se koně začne tahat od huby dovnitř.
•  2) Koně, který jde příliš malý kruh, odhání od středu bičem a výsledek opět koriguje prasárnami na vnitřním koutku.
•  3) Koneckonců nejkorektnější úprava poměrů na lonži je ta, kdy lonžér délku lonže raději upravuje sám svým cestováním v kruhu.

Lonžér nemá možnost, jak ovlivnit těžiště, jak navodit ohnutí mezi lopatkami, jak přesně dávkovat sílu a způsob odrazu zadních nohou. Lonžér je schopen tak akorát vymezit jen bezděčné, pasivní ohnutí z vnějšku hrazením, nebo druhou lonží. Situace ale ze všeho nejvíc připomíná „dovnitř záď“. Je to hrubá chyba! Kůň si tímto trikem velmi usnadňuje pohyb. Místo aby vnitřní zadní noha byla v maximální aktivitě pohybové i balanční, ťape si nezúčastněně vedle těla po vnitřní stopě. Kůň je při tom poslušný jako beránek a lonžér je fascinován vlastní šikovností.

Jako únik před náročností využívá kůň vybočení zádí velmi často i pod jezdcem. Stačí si připomenout „rohlíčkovitý“ tvar většiny pracovně cválajících koní. Právě tak každý průjezd rohem jízdárny začínává ukročením zádě dovnitř. Kolik žije ještě cvičitelů, kterým by to vadilo?

Kdo nechce vidět předstíranost a falešnost pohybových kvalit u lonžovaného koně, ten ji nevidí!

 

Co když bude o soudném dnu lonžovat kůň člověka?

Ačkoliv jsem dosud neustále mluvil o škodlivosti lonžování pro koně, nejvíce a v první řadě, podle mě, ničí člověka! Jeho vztah ke koni! Ustanovuje (většinou jednou pro vždy) distanci mezi oběma. Člověk sám sebe utvrzuje v názoru, že nemá (a nesmí mít) s vlastním pohybem koně nic společného. Na pohybu se nehodlá fyzicky podílet, hodlá mu pouze panovat! Tak jako na lonži, tak i ze sedla. Stejně jako při lonžování, tak také potom v sedle, jen zcela bezduše popohání dopředu patou (špornou), tzv. „aktivizuje záď“, a nutně neustále brzdí otěží. Záda pro pohyb neumí použít ani kůň, natož jezdec (bývalý lonžér). Proto je zcela mimo realitu nesmělé přání, že by snad dvojice mohla během lonžování nabýt jakékoliv vzájemné fyzické porozumění.

Podle mě nestydatý argument, že ve dvojici se má hýbat pouze kůň, je tak dnes už úplně legitimní. Kvalitní sed má dnes ten jezdec, který na vzdor pohybu těla pod ním vydrží dřepět vzpříčený a nehnutý jako pařez! Na začátku tohoto trendu snad byla špatně pochopená zásada, že fyzická činnost jezdce v sedle má být co nejméně patrná. Což je absolutně správné! Protože pohyb koně a jezdce má být v souladu. Je to však požadavek na ještě větší jezdeckou fyzickou a pohybovou zdatnost – kompetenci! O to je jezdectví náročnější! Rozhodně to neznamená pohyb koně pod sedlem ignorovat, vzpírat se mu, nebo se jím nechat pasivně vláčet. Neznamená to ani úmyslně pohyb koně drobit, zplošťovat, ponechat ho „přirozeně“ bez energie proto, aby se na takovém koni rovněž „přirozeně“, pohodlně, bez energie hačalo! Samozřejmě, že nevolám po nějakém zmítání se v sedle!! Pohyb jezdcových zad je nutné zredukovat na rytmickou flexi a extenzi veškerého zádového svalstva v celé variabilitě kombinací, zároveň v maximální síle a jednoznačnosti! To vše musí sloužit pouze a jedině k náročnému, aktivnímu udržování těla jezdce v těžišti dobře jdoucího koně a k ještě daleko náročnějšímu ovlivňování těžiště špatně jdoucího koně. Ve všech ostatních druzích sportů jsou záda vždy v důležité, ale vedlejší roli. Jedině jezdectví dává zádům sólo a ostatní údy pouze přihrávají.

Je směšný často slýchaný výrok, že si dotyčný, dotyčná zničil(a) ježděním záda. Respektive je to možné. Ale to potom panáček (panenka) jezdil(a) naprosto blbě! A znamená to, že stejně ničil(a) záda a zdraví všem koním, na kterých seděl(a)! Fuj!

Lonžér nestojí o fyzickou komunikaci s koněm. Maximálně tak cmukací, mlaskací, hvízdací… cukací a práskací. Jednoduše takovou, která ho zaručeně neunaví! Stanoví mezi koněm a sebou poměr otroka a otrokáře. (Jak slušné je od otroka, že neobtěžuje křikem…!) Lonžér rádoby pečuje o kondici, muskulaturu, figuru, poddajnost, atd. pouze a jedině u koně. Sám pro sebe přirozeně žádný tréninkový plán nemá. Nic takového nepotřebuje. Je to zbytečné – vždyť je přece dokonalý. Je přece měřítkem koňovy hodnoty! Až do chvíle, kdy se musí sednout do sedla. Chabost a nepřipravenost jezdce narazí na sílu a otupělost koně. Obvyklý nesoulad má však pohotové jméno: Vinen je kůň! A je rovněž argumentem pro nástup všech prostředků násobících sílu neschopného jezdce. Pro mnohé bezradné je nakonec lepší vrátit se více k lonžování, kde problémy naprosto nejsou. To je na lonžování to opojné! Lonžování se vždy vydaří! Lonžér je vždy „cool“ a vždy sám sobě velkým odborníkem. Nikdy nevypadá směšně! Stačí si jen počkat, až se kůň v poutech ucuká a začne „robit“! Stačí jen pouta přitáhnout a upravit, když oblouk krku neodpovídá módnímu trendu.

Úplně bez pardonu je třeba odmítnout také nejčastější argument pro nadměrné používání lonže – že totiž koně (zejména mladého), je třeba pod jezdce řádně „nasvalit“! Tento, někdy v historii někým hodně tupým, vyřčený požadavek se mnohokrát opakovaným vyslovením jeho líných následovníků stal papouškovanou mantrou! Muskulatura? Ano! Samozřejmě! Ale pouze jako výsledek postupného, pestrého, společného cvičení. Společného proto, že jedině citlivý jezdec na koni může s respektem k možnostem zejména mladého koně dávkovat náročnost požadavků na pohybový projev. Společného také proto, že jezdec si musí své svalstvo nutné pro pohyb s koněm budovat a udržovat stejně jako samotný kůň. Svaly koně by měly růst správnou reakcí na svalový podnět jezdce. Svalstvo je morfologický záznam oboustranné komunikace :-)!

 

Kůň má velkou hlavu, ale my ji nevidíme!

Jezdec však nedává své podněty bezprostředně svalům a krajinám těla koně. Reflexní dráhy vedou vždy od podnětu nejdříve do hlavy a až odtud k výkonnému orgánu.

O čistotu a výraznost těchto drah musí jezdec pečovat především.

Ruku na srdce – dbáme na to, aby se pobídka holení vpřed nesmíchala v hlavě koně ve stejném okamžiku s přicuknutím v hubě, zavrávoráním v sedle, rozptýlením okolí, vlastní jezdeckou nejistotou a nedůsledností, vedoucí ke ztrátě soustředění a respektu koně atd.? Máme pevnou představu o tom, jaký pohyb dopředu, z celé možné škály možností, od koně chceme? Máme dostatek koncentrace a vlastní fyzické kapacity na to, abychom koně po pobídce „neopustili“, abychom mu mohli být příkladem v nesenosti, živosti, rytmu, abychom uměli bezprostředně odmítnout chyby a ocenit kvalitu?

A náhle se citlivému jezdci může zjevit „podivný“ fakt: Kvalita pohybu je nejpevnější možnou měrou spojena s mentálním stavem koně. Pomineme-li veškeré další nuance psychických a fyzických vazeb, pak nepopiratelné zůstává, že ono tolik všude pranýřované ztuhnutí má svoji prvořadou příčinu v psychickém odporu, otupělosti. Patologická ztuhlost svalstva přichází až časem. Nic jiného než mozek koně rozhoduje o tom, jak a zda vůbec ten který sval poslechne, nebo ztuhne v odporu!!

Avšak lonžér mentální stav koně, jeho mentální motivaci k pohybu naprosto ignoruje! Dovoluji si dovodit z mnohokrát spatřeného, že tah v hubě se s prvotní chutí k pohybu neslučuje!

Dovedu si představit, jak mnozí skalní vyznavači lonžování nyní zapichují špendlíky do loutky s mými vypadanými vlasy:-) – pokud bych jim za to stál! Než to vúdú začne působit, poprosil bych Vás o okamžíček Vaší soukromé upřímnosti. Zavzpomínejte, prosím, co se stává, když poprvé připnete koni, ať již jakékoliv „vyvazováky“! Zapnete lonž a odstoupíte. První moment koně je vždy údiv, nepředstavitelnost pohybu proti brzdě! Ale ruka zvedne bič a už se kluše a výhybka cvakne!

Vůbec se netrápí tím, jak vyvolat a udržovat soustředění koně. Jak nepřekročit pomezí mezi maximálním respektem, vzdorem i letargií.

Lonž všechno báječně zjednodušuje. Lonžér redukuje koně právě pouze na to svalstvo. Naohýbá si je, natvaruje , jak potřebuje a pak už s ním jen dostatečně dlouho točí kolem sebe. Touží jen po tom, aby se „maso“ během té doby v pozici pěkně zafixovalo (česky: z t u h l o), aby mu zašla chuť na stavu cokoliv měnit, aby rajťáček měl bez práce sporťáka jako ze žurnálu. Příliš často je ale (k údivu okolí) výsledkem spíše jen už výše zmíněný nasvalený debil. Svaly vzniklé při pohybu bez vlivu jezdce se i v budoucnu dostávají pod vliv jezdce velmi těžko. Už jen svojí váhou, natož doprovodnými požadavky, jezdec dříve lonžovanému koni mění všechno. A kůň nejdřív zkusí 1000x chodit zase tak, jak je zvyklý on, než aby začal bez odporu reagovat na jezdce. Aby se s takovým koněm jezdec shodl, zredukuje veškeré možnosti svého tělesného působení na koně právě a pouze na nápodobu lonžování: Permanentní pohánění vpřed proti permanentně nastavené ruce.

 

Příští kapitola se bude jmenovat Uvolnění – pláč nad rozlitým mlékem!

 

Ing. Radan Zavadil (55), provádí inseminaci klisen ve východních Čechách (www.repreque.cz). Jezdecké zkušenosti sbíral od svého otce – od r. 1977 v Hradeckém jezd. klubu, později v JK Černožice a posléze jako zaměstnanec v testační stáji hřebců VÚSCHK Slatiňany. Je držitelem licence cvičitel a rozhodčí pro sedlové disciplíny a zápřež (funkci rozhodčího aktivně nevykonává pro časový souběh soutěžní i reprodukční sezony.)