Nejlepší učební metoda – osobní příklad velitele!

S neobsednutým koněm je nejlepší – chodit. Vzít remontu na ruku, na uzdečku, s příjemně nastaveným stihlem a kráčet. Svižně až zostra! Pro ten účel je dobré mít v úvodu s sebou pomocníka, který by línějšího jedince zezadu upomínal. Vodičovým prvním a posledním zájmem je kráčet s koněm nejdelším pravidelným krokem, jakého je kůň schopen, na naprosto volné otěži s co nejdelším krkem a nosem. Trasa by měla být minimálně 1–2 km dlouhá, v jednom tahu, v plném nasazení. Je to vždy nádherný a intenzivní zážitek!

(Je-li pojatý „nadoraz“, ocitnou se po lekci před stájí hodňoučký koňský mladík s dlouhatánským krkem a měkkými pysky a vedle stejně hodný, v oparu stojící vodič.)

V prvních metrech se jedná o čirý, kostrbatý zmatek. Kůň neví, co se sebou. V kroku nestíhá a zkouší brzdit, při popohnání vyrazí rychlým klusem (někdy i cvalem), při setkání s udidlem se naštve, obíhá se zádí, pokouší se odskočit. Věci znalý vodič se nenechává „opičárnami“ rozhodit a jde maximálním možným krokem stále vpřed. Mnohokrát se odehraje divadélko neposlušnosti a mnohokrát se koni musí nevyplatit, když se opozdí za vodičem. Vše se řeší za pochodu, na nikoho se nečeká! Dlouho ještě kůň nebude stačit v kroku, a tak bude vymýšlet nějaké druhy caplování, nekoordinovaného krokoklusu atp. Po čase ale každému koni dojde, že kolečko – zaostávání, naklusání, předběhnutí, zpomalení, zaostávání – nikam nevede.

Začne se upřímně, ale zatím ještě nešikovně snažit to „strašné pochodové cvičení“ ukráčet. Úlohou vodiče je neochvějně držet rytmus a největší možnou vydatnost vlastního kroku. Je tak schopen vytvořit koni dlouhodobou pohybovou situaci na pomezí kroku a klusu. S naprosto volnou, jemně kontrolovanou hubou. Ona volná huba není ani tak úlitbou koníkovi – spíše je to „poťouchlost“ vodiče! Kůň by se hrozně rád o udidlo opřel při přechodech do kroku a velice rád by si drknutím do udidla při naklusání potvrdil poplašenost a zdůvodnil si tak nutnost zatnout krk a vyklusat drobivě a prohnutě. Nedopustit to, to je oč tu jde!

I když má vodič během cesty dost starostí sám se sebou a s držením přímého směru, může si přesto na koni všímat, jak neúčelný a nedostatečný je jeho počáteční krok.

(Jestliže kůň vodičovi od počátku v kroku stačí – je závada vždy u toho dvounohého.)

Jak nešikovně se snaží o jeho zprostornění nadhazováním krku. Tím se i mírně prohýbá a otvírá si tak cestu k přechodu do stejně dupavého a zatnutého klusu, živeného setrvačností. Proto se musí zarážet o velký kus dál, než by vyžadovalo doběhnutí mezery na úroveň vodiče. Všechny přechody zpátky do kroku jsou samozřejmě opět s hlavou nahoře a doprovázeny nadbytečným dupáním, kmihnutím krkem a celkovým smrštěním, ze kterého následně nejde vytvořit pěkný dlouhý prostorný krok. Schází plynulost a sebekontrola při přechodu do kroku. V souhlasu se vším, co již bylo napsáno, je i v této prvotní výcvikové fázi člověk příkladem koni v kvalitě a intenzitě pohybu.

Pokyny otěží (udidlem) jsou zajisté také důležité, avšak ne prvotní! Tím, že si udržujeme koňskou hubu po celou dobu maximálně na délku paže, můžeme reagovat skutečně bezprostředně a tím i co nejjemněji. Jemnost – neznatelnost – ruky je při tomto cvičení skutečně nejvyšším příkazem! Přirozeně z důvodů základní důvěryhodnosti mezi mladým koněm a vodičem, hlavně ale proto, aby se navodilo samostatné používání krku a tím i zad u koně v obtížné a do té doby nezažité pohybové situaci. Enormní krok a mnohačetné přechody do krátkých klusových úseků, následované opět nutným prodlouženým krokem. Ruka určitě musí zasáhnout rázně a krátce v momentě, kdy koník vymyslí nějakou vážnější divočinu. Jinak nechť se ruka spíše přizpůsobuje hubě a hlavě. Bránit by měla jen výraznému zvedání a zatínání krku. Působení rukou na hubu může být obdobné působení ruky ze sedla, právě tím, že se jezdec udržuje svojí chůzí v souladu s pohybem koně. Neopouští ho na velkou vzdálenost a zcela mimo směr pohybu, tak jako při lonžování! Vodič si tak může pohlídat, že jeho ruka při tlumení pohybu bude za všech okolností vždy pouze krátkodobě nastavená – pro oba koutky dobře rozložená a srozumitelná – a při zareagování koně okamžitě volná.

Při podpoře prostorného kroku, vedle vlastního kráčení, vodič ještě předpažuje ruku s otěžemi. Popotažením za týl a vytažením nosu podněcuje co nejvýraznější podkročení dlouhého krku. Stejně vodič předpažuje a vlastně sám i přidává do kroku, když kůň vodiče v klusu předbíhá. To proto, aby se co nejvíc protáhl a zmírnil nutný přechod do kroku. Aby si kůň přešel do kroku sám. Vlastními silami. Bez využití opory v udidle! Jinak – aby kůň pro svůj přechod do kroku nemohl využít kmihnutí tuhým krkem nahoru a zpátky, kvůli zmírnění setrvačnosti, ale aby svoji hybnost začal tlumit přenášením váhy z nohy na nohu a nadlehčením kohoutku. Takový způsob pohybu může vycházet pouze z dlouhých, aktivních zádových svalů. Ze všeho nejvíc je nutno dbát, aby se kůň při přechodu nezkrátil (nezatnul s krkem i zádové svaly) a aby byl schopen vyprodukovat maximálně dlouhý hned ten první krok po přechodu.

S tělem koně dělá toto cvičení divy. Po několika nevydařených pokusech se povede, aby se kůň překulil do klusu z oné popsané natažené polohy, tedy bez zatnutí v zádech, s přenesením váhy z nohy na nohu a s vynesením kohoutku. A rovněž tak zpátky do kroku. Mozek koně každým takovým úspěšným pokusem začne zvykat tělo na pohybový provoz, který umožní častější a detailnější změny chodů a ruchů, bez ztráty rovnováhy a klidu.

V počátcích nejde o kdovíjakou estetiku, ale dojde-li k tomu a také k doprovodnému snížení krku a překousnutí udidla, zatetelím se blahem! Popsané pochodové cvičení se prakticky nemůže nezdařit. U některých koní je třeba jen více trpělivosti (a tedy i lepší obuvi J). Vedle popsaných kladných efektů na šikovnost koně a na kondici vodiče mají tyto několikrát zopakované krokovky ještě jeden nečekaný přínos. Je nemožné se s koněm neskamarádit, po společně „proklopýtané“ trase a poté, co se vám kůň v jejím závěru naprosto odevzdá.

Jiný druh „zábavy“ s neobsednutým koněm může představovat „honění koně po hale“. Píšu po hale, ale koně je možné honit i v ohradě nebo nejlépe – v oválu. Jednoduše, upřednostňuji prostor s dvěma rovnými dlouhými stěnami o celkové ploše, kterou je člověk schopen s koněm uběhat a nezemřít. Na sobě jsem otestoval, že pro 50letého průměrně opotřebovaného muže se jedná o plochu asi 40 x 20 m. Honění je skutečně vše vystihující pojem. Uzavřu se do prostoru se zcela „nahým“ koněm (maximálně ohlávka nebo uzdečka s velmi příjemně nastaveným stihlem a volným nánosníkem) a sám jsem vyzbrojen nejjednodušším typem dlouhého bičiště s metrovým řemínkem (prostě něco, z čeho má kůň spíše legraci, než strach).

V hale pustím koně z vodítka a scénář se odvíjí ve dvou verzích.

1) Koník odskočí a víří po hale. V tom případě stojím a čekám, až ho to přejde.

2) Koník odkráčí zkoumat náčiní ke sběru trusu, jde se vyválet, jde okusovat překážkový materiál. To je varianta žádoucí a přejde k ní po čase i kůň, který původně upřednostňuje variantu 1).

V tom případě se po chvíli ke koni pomalu přiblížím a pokusím se ho klidně rozejít po obvodu haly. Podle situace postupně začnu usilovat o prostorný krok. Nakluše-li kůň, nevadí, snažím se vlastním pohybem z povzdálí klus udržovat v přijatelné, neuspěchané kvalitě. Pokud moje plíce dovolí. Nikdy a za žádných okolností se nesnažím koně brzdit! (Ani k tomu nemám žádné prostředky.) Každý normální kůň jednou zastaví sám. Když ho chytne rapl znova, tak se klidně čeká znova.

Rozhodně také není žádný důvod usilovat o klusání dlouhých kilometrů ve jménu koňovy únavy. Nemám žádný zájem udržovat koně dlouhodobě ve stylu pohybu, který nepovažuji za správný. Jsem s ním v hale proto, aby se začal měnit. Běžně brzy nastane situace, kdy koně vlastním pohybem kolem středu plochy udržuju v klusu po obvodu. (Zkracuje-li někde roh nebo dlouhou stěnu, není důležité.) Sleduji a ovlivňuji pouze pohyb. Působím na koně tak, aby se stále zklidňoval. Čekám na stav, kdy ho přestane pohánět vlastní vzrušení a vlastní přebytek energie. Kluše stále pomaleji a v pohybu se udržuje jen mojí aktivitou – mým poklusáváním. Ejhle ideální stav. Při mém uměřeném přiblížení k zádi svůj klus zlepší, opozdím-li se, přechází do kroku.

Opět (jako při krokovce) jsou vytvořeny podmínky pro balancování na hranici krok – klus, tentokrát více z té klusové strany. Zcela podle pravidel nekulturního pohybu koně klus nejdříve končí spíše celkovým zastavením než přechodem do klidného kroku. Váha je na předních nohách, které pomáhají brzdícímu efektu zabořováním do terénu. Odlehčená záď ještě „dobíhá“ odpředu brzděné tělo, celkový rámec se zkracuje, prohýbá (nebo dokonce kroutí tím, když záď vybočuje ze stopy) a velmi se tak znesnadňuje plynulé vykročení krokem. Skoro donekonečna nyní mohu trénovat moment, kdy původně poslední klusový krok na jedné již skoro „umrtvělé“ zadní noze, se uměřeným pobídnutím stane prvním krokem opět oživeného klusu. Kůň v počátcích zabojuje celým tělem. Musí se vyšvihnout a vytvořit prostor pro podkročení zadní nohy, která již lenošila kdesi za tělem. Vždy se to s úsilím přežene a kůň se dost kostrbatě a prohnutě, jaksi rozzlobeně rozběhne vpřed. V ten moment ho už ale já k žádnému klusu nenutím. Počkám, až opět zpomalí, a potom ale musím být připraven poblíž pro další pobídku v momentu ukolébávání do kroku. Za nějakou chvíli kůň začne přemýšlet, jak by to „ukolébávání“ mohl vyřešit tak, aby ho opravdu uvádělo z klusu plynule do kroku, ale aby také umožnilo – kdyby zase zadupal ten „otrava“ – přejít lehce zpátky do klusu a zbytečně se daleko nerozběhnout. Až na to koník přijde, začne ovládat svoji setrvačnost! To znamená NESE SE! Světe div se, kůň bude pro ten účel používat svůj krk přesně tak, jak potřebuje i bez odborného zkroucení.

Schenkelgänger, kůň přinucený (kterému je umožněno) jít proti tlaku v hubě, má vystaráno. Při přechodu do kroku se vzepře o udidlo. A dále si nechá krk jakoby dojet zbytkem těla, čímž se smrští a prohne. Z klusu tak nějak zvláštně zmizí spodem. Zkrácení trupu později potom již i jezdec podpoří přitažením otěží. Jezdcem do páteře vytlačené vykročení skutečně může souvisle navazovat na klus, je ale nutně strnulé, klátivé, v extrémní poloze jde o mimochod. To jízda proti ruce dělá z normálního kroku takovou cennou, nenormální vzácnost na drezurním obdélníku!

Popsané prvotní seznámení koně s novým použitím těla během vodění a běhání je užitečnou, ale skutečně křehoučkou jiskřičkou. Má-li se stát do budoucna běžná a přirozená „lehkonohost“ a „lehkohubost“ v každém jeho chodu, cviku, čeká nyní jezdce několikaleté aktivní, nepřerušené foukání a přikládání pod jiskřičku. Myslím, že si člověk musí zpočátku udělat relativně pružný názor o limitech výcviku, o vlastní a koňově roli při cestě k nim. Nejde jinak, než každý krok z těchto hledisek posuzovat a na základě toho situaci ovlivňovat. Vyhodnocovat reakce a znovu na ně reagovat. Přiznávat si, že vše, co jde příliš snadno a lehce, je prakticky ve 100 % případů nějakým způsobem ošizené, povrchní, nic, na čem by se dalo v budoucnu stavět. Až po mnoha letech větších či menších omylů, krutého překonávání lenosti a tápání si člověk začne ve výcviku všímat pevných orientačních bodů, mezi kterými si bude prošlapávat cestu. Podobně jako nevidomý po delší době bolavého procházení stejné, ale komplikované trasy. Bylo by neúnosné popisovat následně veškeré varianty interakcí koně a jezdce, které znám, natož mnohé další, které neznám.

Jen jedno puzzlátko do skládačky

Od tématu ale nemohu utéct, aniž bych se pokusil naznačit cestu, která může vést k té tolik vzývané vyšší, ovládané, pohybové energii. K aktivaci zad.

Popsal jsem pár desítek normostran kroužením okolo mého tvrzení, že většina koní ve sportu se pohybuje vadně, nezdravě, „nohama“ a že je to hrůza! „Tak jakpak na to, chytroušku?“ dotazují se jistě ti, kteří dočetli až sem. Je to zásadní rozporuplná otázka jezdectví! Jak jezdit dopředu a přitom ne proti ruce?? Evidentně vlastně jiná možnost není, než zároveň s pobídkou dopředu, nastavit rychlosti ruku. Přece není možné pobízet a mít zahozenou otěž! Na rovné čáře skutečně není jiná možnost. Na volné otěži kůň vždy zareaguje na pobídku více méně prostorným, ale vždy plochým, nenáročným posunem. (Předek uteče zádi, a není možnost, jak dosáhnout podsazení a nesení.) Naopak, na zkrácené otěži se kůň prvotně buďto opře a ztuhne, nebo se ztratí z kontaktu a prohne se. Dalším pobízením do otěží se dosáhne zkrácení, které je však jen kamufláží shromáždění!!

Když to tedy nejde „narovno“, musí to jít „našikmo“! Jako všechno, ani toto není žádný objev spadlý z nebe. Je ale pozapomenutý a málo po lopatě vysvětlovaný. Nejedná se o nic jiného než o pohyb v „dovnitř plec“! Tento cvik je samozřejmě známý. Bohužel však většinou jen jeho zakřiknutá, zadřená podoba, dobrkávaná do rohu jízdárny zkrouceným jezdcem s křečí v bicepsech, vykulenýma očima a překousnutým jazykem. Ale hlavně: Zcela se vytratilo povědomí, proč vůbec je třeba „dovnitř plec“ jezdit!! Vypadá to v koncích, že pro totální většinu jezdců jsou tento a další cviky jen takovými vymyšlenými opičárničkami, aby měli sudí u obdélníku co hodnotit.

Jedině správně sestavený kůň v pozici „dovnitř plec“ dává jezdci s perfektně koordinovaným sedem možnost jet naplno vpřed, s maximálně nataženým, uvolněným krkem (koňským :-)) a přitom lehce kontrolovat rychlost i směr. Není potřeba se bát, že kůň mohutně pobízený nakonec s jezdcem uteče. Koně je možno nad pomyšlení lehce utlumit pouhým zvětšením sestavení. Přinutíme-li koně, aby se v plecích „vyosil“ a přední nohy v určité míře křížil (tím, jak podkračuje pod svoje jezdcem vychýlené těžiště), dosáhneme přesně toho, že se pohyb předku oproti zádi relativně zpomalí. Dá se tak šance vnitřní zadní noze „dohnat“ nabídnutý střed těla, podkročit pod něj a tělo vymrštit. Předek však, protože je nastaven šikmo přes směr pohybu, nemůže jednoduše „utéct“ zase vpřed. Naopak dopředný pohyb je omezen a přebytek energie celé tělo přes kohoutek (záda) vzedme. Nutnou podmínkou je naprostá svoboda krku (k samostatnému balancování) ve snížené a co nejdelší pozici s oběma měkkými koutky. Spojení s hubou probíhá zásadně pouze formou uměřených zádrží, odlišných však pro vnitřní a vnější koutek. Tyto jemné, méně než poloviční zádrže mají za cíl opravovat pozici krku, živost huby a sestavení. Dovnitř plec je třeba provádět ve všech chodech v kvalitním ruchu (u mladého koně výhradně v prostorném kroku a v lehkém velmi dobrém klusu, u pokročilejších rozhodně také v živém cvalu), který se vždy během cviku musí ještě zlepšit!!

Jezdí se, jak je to jen možné, v přímém směru (i polní cesta), ale i po oblouku a na velkých kruzích v sestavení dovnitř i ven, výborné je využití svažitého terénu. První přikázání je: „Vpřed“! (I když vlastně „šikmo“ :-)!) Pobízí se vším, co má jezdec po ruce: nadšením, vnitřní holení, bičíkem a hlavně rytmickou tendencí vychylovat těžiště dvojice směrem ven přes vnější lopatku. Druhým přikázáním je shora připomenutý volný, klenutý, nízký krk a zejména vnitřní otěž téměř prověšená. Je lhostejné hlídat, na kolika stopách kůň jde. Jde o to, naučit koně zabrat naplno z podsazené vnitřní nohy, posílit veškeré nutné svalové skupiny a pohyb ve všech variantách zkoordinovat s rovnováhou a ovladatelností.

Pro sportovně všeobecně vzdělané jezdce je možné vydatný pohyb v „dovnitř plec“ ztotožnit s „překládáním“ bruslaře. Je to vlastně také fyzikální „trik“, jak sám sebe v oblouku podsadit, zapojit do odrazu i sílu zad a vytěžit dynamiku, neporovnatelnou s úprkem po rovné čáře. M. Sáblíkovou dělá slavnou jedině její umění překládat! Ještě názornější je příklad hokejového útočníka, který může kvalitně hrát jedině po „zapřekládání“, které mu přinese násobek kinetické energie, zároveň mu umožní narovnat se, odlehčit, „načechrat“ ramena a tím lépe manévrovat a ovládat puk. Aby koni i bruslaři přinesl tento cvik užitek, musí být trénován dlouho, precizně a s velkým nasazením.

Cvik „dovnitř plec“ není samospásný, není zaklínadlem, které z ničeho nic vynese dvojici do oblak! Mnohé musí předcházet a mnohé následovat. Navíc, cvik je možné provádět asi sedmasedmdesáti způsoby a jen jeden je ten pravý. Projít si všemi, poučit se z nich a „vyrobit“ jeho nejlepší podobu pro sebe i pro koně je všestranně ambiciózní úkol. Jak už bylo naznačeno v nadpisu kapitoly, jedná se o jeden dílek skládačky. Stojím si však za tím, že je to dílek, bez kterého to dál nejde. Otvírá novou cestu a dává smysl dalším krokům! Asi nějak podobně, jako ty shora uvedené stáhnuté kalhoty při milování! :-) (Už se mi do toho zase plete ta moje reprodukce :-))

Přes mnohé meandry jsem se též konečně dobral odpovědi na prvotní otázku: „Je nutné učit koně chodit přes hřbet?“ Volám: „Ano, ano, ano!!“

Bylo by možné psát dlouho dál o mnohých dalších jezdeckých situacích. Po obecnostech, které jsem se pokusil v článku popsat, se však ježdění rozvětvuje k bezpočtu individuálních zkušeností a příběhů. Nikomu svoje, bohužel již „exotické“ názory nevnucuju. Objeví-li se zájem, jsem připraven obhajovat písemně nebo osobně kteroukoliv zde uvedenou větu a odpovědět na dotazy.

Sportu zdar a ať vám koně jdou!

 

Ing. Radan Zavadil (55), provádí inseminaci klisen ve východních Čechách (www.repreque.cz). Jezdecké zkušenosti sbíral od svého otce – od r. 1977 v Hradeckém jezd. klubu, později v JK Černožice a posléze jako zaměstnanec v testační stáji hřebců VÚSCHK Slatiňany. Je držitelem licence cvičitel a rozhodčí pro sedlové disciplíny a zápřež (funkci rozhodčího aktivně nevykonává pro časový souběh soutěžní i reprodukční sezony.)