Příběh druhý, opět achaltekinský

20. 2. 2020 Eva Klementová Autor fotek: archiv autorky

Žil byl, jeden koňský Doktor. Doktor náhle a nečekaně přišel o svého koně, a byť to byl kůň poněkud zvláštní, lehce retardovaný, velmi lekavý a bázlivý, poněkud obtížně jezditelný, neustále způsobující materiální škody na vybavení a výstroji, sportovně použitelný jen v případě, že byla ideální teplota, směr větru i rosný bod, byl to i kůň milovaný a Doktor byl smuten.

Řekl si a byl velmi rozumný, že mu dalšího koně vlastnit netřeba, že času i peněz má poskrovnu a zákazníci na požádání nějakého kopytníka zapůjčí. Pár měsíců po onom jistě skálopevném rozhodnutí přivezli do jedné stáje hřebečka achaltekinského a předvedli ho Doktorovi a došlo k oné třaskavé směsi bolestného úžasu a fascinovaného zaujetí a koník, zasmušilý, vzpurný a trucovitý, se pevně zasekl kopýtkem do Doktorových mozkových závitů a vytřepat ho nebylo lze.

Protože však byl Doktor rozumně rozhodnut koně již nevlastnit, chodil a každému, kdo měl uši, vykládal, jak viděl nádherného hřebečka a rozhodně !! si ho nekoupí, protože přece není blázen a co by s ním dělal a řekl to každému nejméně pětkrát.

Mezitím koníček tvrdošíjně odmítal kontakt s lidmi a jevil se poněkud asociálně. A Doktor nevydržel a usedl do boxu a pilně tam seděl, až byl očichán. A pak vzal kartáč a bylo mu svoleno se dotknout. A pak vzal ohlávku a vodítko a šli na procházku a trhali borůvky a hřebeček šlapal s hlavou u lidského ramene a pranic si nevzpomněl, že nikdy nebyl od stáda a nezná ohlávky ani vodítka.

A za pár dní bylo řečeno „Budeme redukovat stavy“ a „Kup si prosim tě toho debila a vypadněte oba“. A Doktor vybral kreditku do sucha a stal se neplánovaně majitelem neobsednutého hřebečka, který jemností a grácií připomínal čínský porcelán a sveřepostí japonský meč. To, že bude muset zajistit obsednutí, mu došlo až poté, a že nebude možno si na to někoho jen tak zjednat, až za nějakou dobu.

Koník měl připraven seznam požadavků a po jejich splnění byl ochoten jednat o příměří. Darwine, třes se, člověk se zřítil z vrcholu evoluce, nastoupil achal. Lekce pokory instant. Nelze přinutit, lze jen požádat.

A přesto, nebo právě proto, jsou spolu už dvanáct let. Koník je k člověku opatrný a ohleduplný, člověk ke koni též, jinak by toho litoval, a to hořce. Oba to mají tak jako na pohodu, vzájemně se nestresují a sportovní výkony je netáhnou. Pořád se ještě objevují a zřejmě jim to do konce života vystačí.

Ano, koník je můj, obecně zvaný můj Manžel.

Někdy je skvělé nedodržet vlastní předsevzetí.

Mnoho krásných nedůsledností, kterým se říká Život, vám přeje Doktor a jeho Manžel.

Podobné články

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…