Můj papá, jeho světlá památka budiž zachována, byl akademik. Když jsem již na střední škole chodila brigádně do kravína a on mne nazpět transportoval, trpěl velmi, omotávaje sedadlo igelitem a strkaje si do nozder ucpávky proti zápachu. V instinktivní obraně mne podněcoval k vědecké práci, což narazilo na mou bohémskou nesystematičnost a nechuť skalního introverta obhajovat své výsledky před odbornou komisí.

Jednou o mnoho později byl tatínek vyslán se psem na kliniku a po návratu dotčeně štkal: „Ti vypadají aspoň jako opravdoví doktoři, ne jako ty!“

Po promoci dlouho studoval můj diplom v domnění, že musí jít o falzifikát. Tak velmi byl zklamán nedostatečnou společenskou prestiží své dcery, kterou bylo vesměs dříve cítit než vidět… Promiň, tati.

„To si nemůžeš vzít jednou za týden čisté šaty?“

„Ráno byly čisté, tati.“  Je poledne…

Co se týče častých dotazů, zda moje děti byly vychovány jako následníci veterinárního trůnu, tedy spíš štokrlete… Naštěstí nikoliv. Pragmatický synek v první třídě prohlásil vzletně, že život veterináře je životem štvance, čehož on se účastnit nemíní, a dal se k armádě. Bohémská dcera shledala praxi zajímavou, ale vyžadující přílišné úsilí a přes slibnou předškolní asistenci u operačních zákroků dala přednost umění. Moje dynastie tedy patrně zanikne a dobře jí tak.

Vybavují se mi četné scénky z natáčení mého životního filmu dokazující, že nejen veterinář není doma prorokem, ale stojí zcela opuštěn a osamocen na spodní příčli rodinné prestiže.

Namátkou synek ve školce – „Naše maminka je hodná, ale smrdí“. Následuje kontrola ze sociálky kvůli podezření z nedodržování hygienických norem.

Dcera na zájezdu pro alergiky, na dotaz stran povolání matky: „Maminka je veterinářka.“

„A co dělá takový veterinář?“

„Kastruje.“

„A co je to ta kastrace, Johanko?“

Následuje podrobný technický popis a já se při vyzvedávání dítěte na letišti nemohu zbavit dojmu, že po mně zdravotnický personál divně kouká.

Druhý stupeň ZŠ. Hřebec mi při průplachu obličeje skočil do úsměvu a poněkud mi překomponoval obličej. Synek má zrovna období nástupu na osmiletý gympl a já se účastním schůzky rodičů. Jsem tam de facto inkognito, po zahojení mne nikdo nepozná. Synek je zahanben a disgustován, prý někomu zpozdile sdělil, že má pohlednou maminku, ne porouchaného terminátora.

Ujišťuji vás, že ani výrok „Maminka často pracuje v noci a pak je unavená“ nepůsobí příliš důvěryhodně a řada lidí má pochybnosti o vašem pracovním zařazení.

Že manžel je ve vašem životě epizodní role, zjistíte, když vám dojde, že jste ho za půl roku v bdělém stavu viděla třikrát a že preferuje ženy s manikúrou, popřípadě rovnou muže, protože to už je minimální rozdíl.

Když koupete děti ve vaně, často zamlaskáte a nabádavě pravíte Nohu! Na vycházce na ně pískáte a pleskáte dlani o stehno, a nejhorší je, že haranti na to slyší.

A všechno utíká tak rychle, že když vám třicetiletý potomek sdělí, že to přežil jen tak tak, už to s vámi ani nehne…

Práci čest, veterině zvlášť.