Samozřejmě, do pohybu se daly všechny možné druhy; ti nejjižněji zimující už jsou asi na cestě k nám, vodní ptactvo cestuje ve velkých počtech, všemožných druzích a velmi čile, většinou ještě více na sever, až do tundry, a přes naše území jen přetahují. Jak říká můj kamarád Pavel: „V těchto dnech je tu možné spatřit skoro všechno".

V jednom předchozím dílu byla zmínka, k čemu asi tak ptačí zpěv vlastně je. Jistě, je to v oblasti domněnek, protože ptákům do hlavy nevidíme, ale logiku to dává: hodně druhů zpěvných ptáků si takhle vymezuje své obydlí (teritorium potřebné k obživě mláďat i své) a dokazuje samičce, že je nejlepší, nejkrásnější, nejsilnější.

Zpívají i ptáci, kteří tvoří celoživotní páry; u některých druhů pějí i samičky. Nešidí nikdo.

Zpěvní ptáci se od ostatních druhů odlišují tím, že mají zvláštní ústrojí - syrinx. Je to úžasné zařízení, které jim umožňuje zpívat zplna hrdla a často bez přestávky, i když přitom vyvíjejí velkou fyzickou námahu. Třeba skřivánek... visí nad místem, které si vybral, pere se se silným větrem a přitom zpívá a zpívá... nejdelší naměřená doba nonstop skřivánčího zpěvu je něco přes 60 minut. Výkon hodný obdivu.
Tihle mrňousové umějí současně zpívat i dýchat, a dokonce vyloudí několik tónů současně. A ten rozsah! To všechno díky syrinxu.
(Člověk by neřekl, že anatomicky mezi zpěvné ptáky tedy patří i krkavcovití - havrani, vrány, kavky, krkavci, straky a sojky. Sice nám to připadá podivné, ale je to tak! Libozvučnost zpěvu je prostě věc názoru.)

Jak je rozeznat a jak s tím začít

V téhle době si můžeme udělat takovou zvláštní radost, a není to bůhvíjak těžké.
Mnoho druhů se rozeznává nejlépe právě podle zpěvu, můžeme se tedy začít učit zjišťovat, co nám to bydlí v okolí, právě podle něj. Je na to ideální doba, protože jich prozatím zpívá jen pár, takže nás to nezahltí.

Není ovšem možné si naposlouchat nějaké nahrávky a zapamatovat si je. Takhle to fakt nejde.

Takže: kdo teď, v půlce února zpívá, nebo se ozývá nejvíc:
Sýkorka koňadra. Tady je její nezaměnitelný hlas.

Poslechněte si ho a venku se pak snažte odlišit tenhle zpěv od jiných zvuků. Pamatujte, že koňadry nezpívají jen ci-bé ci-bé, jak je tomu v nahrávce, ale taky na tři doby: ci-ci-bé. To je jediný rozdíl a pak koňadru rozeznáte bezpečně a vždycky. (Což má svůj půvab prostě proto, že tyhle sýkorky zpívají úplně první, už od poloviny ledna; všimli jste si?).

Za pár dní, až si budete jisti tím svým „jejda, koňadra!", si můžete naposlouchat další zvuk. Tenhle ptáček se už také ozývá - a má dva základní druhy zpěvu: cinkot a skřípot. Je to zvonek zelený, statný a docela cholerický pták. U nás v okolí zatím vyluzuje spíš ten skřípot, ten je ovšem velice hlasitý; hlasitější než samotný zpěv, kvůli kterému dostal své jméno. Tady je.

Jakmile člověk dokáže rozeznat uchem koňadru a zvonka - a je konec února - je možné se zkusit naučit dalšího běžného ptáčka.
Každým dnem se totiž rozezpívají pěnkavy obecné. Jejich sloka je také jednoduchá, dokola se opakující. Páry se hledají, protože jedinci často zimovali každý jinde; sameček poletuje větvemi a volá a volá.

A nakonec, třešnička na dortu: dostaví se první přísně stěhovavý ptáček - jak jinak, než malý, hnědý a naprosto nenápadný. Z téhle skupiny, která u nás nikdy nezimuje, se dostaví jako první; riskuje, že ho zachytí poslední mrazy a umře hlady, protože potřebuje hmyz... Je to budníček menší. (omlouvám se těm, kteří žijí na horách nebo u hustých lesů... tenhle budníček má nejraději volnou krajinu)
Popravdě - určování „malých hnědých ptáčků, vrabcovitě zbarvených" je jedna z nejtěžších ornitologických disciplín; tedy dokud ten úplně nenápadný tvor neotevře zobák a tím pak prozradí výborně, co je vlastně zač.

Než si pustíte budníčkův jarní zpěv, chce to opáčko: pustit si předtím zpěv koňadry.
Budníčkův hlas je v atlasech popisován slovně jako cilp-calp... což se koňadře velmi podobá. Jen rytmus je odlišný; což se asi snažil autor původního přepisu hlasu zdůraznit.

Ať je to jak chce - když slyším budníčka, vím, že je jaro. Budníčci mi to řeknou lépe než vlaštovky (i když jedna vlaštovka jaro nedělá, ovšem dvě už ano). Každopádně právě budníček svým načasováním lidem připomene, že je nejvyšší čas otevřít otvory ve stáji, okna a tak, právě pro ty vlaštovky. Protože ty už jsou opravdu velice blízko; v té době už patrně právě loví hmyz nad nejbližší velkou vodní plochou a snaží se nastřádat si energii pro poslední kousek cesty. Budníčkovo cilp-calpování je zde. Pozor, může být i pomalejší! A nezapomeňte na to opáčko s koňadrou.

A co v noci? Inu... ani v noci není tak úplně ticho. Mnozí z nás slýchají za tmy roztřesené volání sov (a to často!). Nejhojnější sovou, která se takhle ozývá, je puštík obecný. Tady je.

No, že už jste to slyšeli! To tremolo v hlase je pro ně typické.
A už budou velice brzy hnízdit; oni to musí mít perfektně načasované, protože dravým ptákům trvá všechno déle - sezení na vejcích i výchova mláďat.

Tohle opravdu pro začátek stačí. Když si dáte větší porci, než je těchhle pět - a nejste obdařeni skutečně výjimečnou hudební pamětí či dřívější praxí - další pokusy vás zahltí a od snažení rozeznat ptáky podle hlasu vás to odradí.

Takže s těmito hlasy v paměti - uloženými tam pěkně jeden po druhém, žádný spěch! - choďte přírodou (nebo městem), poslouchejte je, rozeznávejte je. Protože abyste mohli pokročit dál, musíte umět nejen tyto základní hlasy bezpečně odlišit od jiných, ale taky je po čase umět „odstínit", když se budete chtít naučit další.

Pak, a jedině pak se vám ptačí zpěv v plném jaru přestane slévat do jednolité ódy na radost (nebo pro někoho děsného kraválu). Rozpoznáte ty největší křiklouny a budou vám pak o něco bližší...

Musím ještě dodat jednu věc: lidský mozek už tak funguje, že pokud zapojíme více smyslů, pamatujeme si snáz. Takže když se vám povede při zpěvu jeho autora současně i uvidět, půjde to ještě lépe. V tyto dny to není těžké - stromy nemají ještě listí, takže na ptáky je dobře vidět.
A když je člověk všímavý, nemůže nevidět ten zázrak přírody: jak může tak malé tělíčko vydávat tak intenzivní zvuky? Kde bere tu sílu?
Nu, všechno má svůj účel. Ptáci měli na svůj vývoj delší dobu než kterýkoliv savec; jejich anatomie i vzorce chování se vyvíjely kontinuálně nějakou tu (nepředstavitelnou) miliardu let.

Jen na překotně se vyvinuvší druh savce, tedy lidi, a jejich vliv na celou jejich třídu (Aves) dobře připraveni nejsou.
Pomozme jim tedy - potřebují nás. A my moc potřebujeme je.

Malá ochutnávka, jak to vypadá, když přistihneme ptáčka při zpěvu, je i na mých videích, nahrála jsem vám je na rajče.

A něco o kosácích

Kos černý (Turdus merula) je vnímán jako úplně obyčejný, běžný a nezajímavý pták, jakých je všude plno.
Není to tak.
V průběhu desetiletí se velmi změnilo kosí chování a dokonce i vzhled. Na kosech je hodně vidět neutuchající snaha přírody najít to NEJ - nejpřizpůsobivější, nejsilnější, nejplodnější, nejživotaschopnější...

Kos černý byl na konci 19. století v našich zemích v podstatě neznámý.
Byl tehdy velmi plachým ptákem, který žil v hlubokých lesích skrytým životem.
V průběhu necelých sta let (první zmínky o změně jsou datovány v druhé pol. 19. století, ale ne na našem území), a to je na tak obrovskou změnu nesmírně krátká doba, se kosi začali stěhovat blíže k lidem. Stali se běžnými obyvateli lidských osad, zejména měst. Nakonec jich ve městech žilo dokonce více než ve volné krajině.

V devadesátých letech minulého století nastal zase obrat. Města už nejsou k ptákům zdaleka tak vstřícná. Potravy ubylo a přibylo nebezpečí v podobě ve městech zabydlených kun, polodivokých koček - a úbytku vhodných úkrytů.
Kosi jsou sice schopni vyhnízdit za sezónu i třikrát, mají-li dost potravy, ale jejich zvyk, kdy mláďata hnízdo opustí, aniž by ještě uměla létat a nějaký čas je rodiče dokrmují na zemi, byl vítaným příspěvkem do žaludku doslova kdejakému masožravci. A k tomu přibyla snaha lidí o upravené nízké trávníky, ve kterých se malé kosíče v téhle životní etapě skutečně neukryje.

Kosi se tedy stěhují zpět. Do volné krajiny, do lesů.

Tuhle změnu jsem měla možnost pozorovat doslova v přímém přenosu. V roce 2001 jsme se odstěhovali z města na ves. A zde mi moc scházela ta podvečerní kosí písnička... v celém širokém okolí po okolí zpíval jeden jediný.

V průběhu následujících deseti let ale kolem naší vesnice kosů přibývalo. Jejich hustota sice pořád nedosahuje původní městské, ale posun vidět (a slyšet) je.
Samozřejmě; jde o jednu jedinou lokalitu (jižní Morava, pod Brnem), ale viděla jsem v těch letech i několik rodin kosů v hlubokých lesích u Dačic, daleko, předaleko od lidí. Z měst zatím nezmizeli úplně, ale je jich tam stále méně.

Kos je údajně stálý pták, a velmi teritoriální.
Jenže: ukazuje se, že část kosů je stěhovavá, resp. potulná (ale nenašla jsem přesnější údaje). Prostě část populace zůstává na zimu - a tím v předjaří získává výhodu, protože ten nejrychlejší získá nejlepší revír - a jiní odletí. Ti se v předjaří zase vrátí, takže pokud byla zlá zima, která ty zůstavší zdecimovala, ti, co odletěli, přežili a mohou tedy zajistit přežití druhu jako takového.

Zajímavé... Skoro jednoho napadá, jak to ti kosáci dělají; jak se domluví, kdo odletí a kdo zůstane. Protože nějak se to jistě rozhoduje. Ovšem jak... ví bůh. Zase jedna věc, o které se neví dost a byla by hodna pořádného sledování a vědeckého výzkumu.

Další zajímavostí, která je u kosů docela častá, je častý částečný albinismus (parciální leucismus). Tedy... pořád je to kos černý, ale objevují se jedinci, kteří vypadají jako postříkaní vápnem; a to přerůzně. Jako by příroda zkoušela, jestli nebude úspěšnější kos skorobílý... Podívejte se na fotky!

Proč se zrovna u kosů takhle silně objevují bílé znaky - nikdo neví. Pro změnu. Někteří fandové kosů zkoušejí sbírat data a informace, ale zatím to nikam nedošlo. Ovšem skutečnost, že tahle pozorování jsou nejčastější ve městech, může znamenat jen to, že tam jsou více vidět; nic víc - nebo že jde o degeneraci. V lese si ovšem divně zabarveného kosa (který se zároveň vrátil ke svému původnímu plachému životu) většinou lidé nevšimnou. Takže chybí potřebné údaje.

Nahrála jsem na rajče, co jsem nafilmovala z okna minulý rok a dnes (22. února). Zdá se, že je to docela zvláštní (byť úplně obvyklé) chování kosů. Vydávají tenhle vysoký rovný tón celé odpoledne, a výhradně, když hledají potravu. Není to volání druha, nic takového.

Mám na to svou teorii. Říkalo se, že kos slyší, když pod ním v zemi leze žížala. A když se kouknete na ty kratičké filmy - nepřipomíná vám to taky echolokaci? U toho kosího samce je i vidět, jak hlavičku nakláněl... jako by pozorně naslouchal. Dočista jako netopýr!