Gardová jízda královny Viktorie
V současnosti si Velkou Británii spojujeme v prvé řadě s jejím vystoupením z EU a skandálním manželstvím prince Harryho. V dobách před více než sto lety však ostrovní říše zažívala ohromný rozmach, srovnatelný s leskem habsburského impéria 16. století. K okázalému vzhledu jedné z nejstarších, dosud existujících evropských monarchií přispívala Brigáda Královského domu, elitní těleso složené z jednotek jízdy i pěchoty. Ještě i v těchto dnech při státních svátcích a dalších slavnostních příležitostech v hlavním městě Spojeného království upoutávají naši pozornost jezdci královské palácové gardy ve vyšňořených uniformách na krásných plnokrevnících. Jedná se o tělesa Palácové jízdy nebo Jízdy Královského domu (Household Cavalry), která se mohou pyšnit třísetletou tradicí, rodící se na bitevních polích a v čestné službě při královských palácích, přispívající ke zvýšení lesku vládnoucího rodu Saxen-Coburg-Gotha.
Tři jízdní pluky Královského domu
Náš článek je zaměřen na tři elitní jízdní pluky, které doprovázely ekvipáže královny Viktorie (1819–1901, panovala od r. 1837) v dobách největšího rozkvětu Britského impéria, v letech 1881–1902. Takzvaná brigáda Královského domu byla od počátku vystrojena speciálními uniformami s velkým důrazem na estetiku podobně jako v případě královských gard ve Francii „starého režimu“, ačkoli její početní stavy nebyly tak vysoké. Původní viktoriánské uniformy, jen s dílčími inovacemi, nosí gardoví jezdci dodnes.
Jízda se skládala z dvou pluků Life Guards (Tělesné gardy) a jednoho pluku Horse Guards (Jízdní gardy). Ten druhý byl dlouhou dobu přiřazen ke Královské gardě bez jakéhokoli oficiálního statusu, a výslovného začlenění se dočkal až roku 1820, ve formě odměny za hrdinské vystupování v bitvě u Waterloo. Od té doby až do egyptského tažení 1882 gardová kavalerie zpestřovala svou jednotvárnou mírovou činnost čestnou eskortní službou panovníka při významných příležitostech.
Strasti prestižní služby
Za zmínku stojí, že činnost gardové jízdy se neobešla bez občasných nepříjemných překvapení. Tak při pohřbu královny Karolíny (roku 1821), manželky Jiřího IV., se dav pokusil zabránit odvozu těla do rodného Brunšvicka. Dělo se tak proto, že královna, které byl její královský manžel nevěrný, vzbuzovala sympatie anglické veřejnosti. Smuteční průvod byl několikrát napaden kameny rozvášněného davu, a Life Guards museli násilím uvolňovat cestu, což si vyžádalo životy dvou civilistů.
Stejně neradostné byly aktivity policejního rázu, k nimž byli gardisté donuceni během nepokojů v letech 1820 a 1848.
- 1. pluk Tělesné gardy (1st Life Guards) byl zřízen jako Jízdní gardový (Horse Guards) v roce 1660. Od roku 1788, po své redukci ze čtyř na dvě jednotky, nese pořadové číslo
- 2. pluk Tělesné gardy (2st Life Guards) byl zřízen jako Jízdní gardový v roce 1660, a v roce 1788 byl od 1. pluku oddělen jako samostatný regiment.
- Pluk Královské jízdní gardy (The Blues) byl postaven v roce 1661 jako jízdní pluk – The Oxford Blues. Do sestav palácové gardy byl zařazen ve víru napoleonských válek, roku 1813.
Všechny tři pluky obdržely výše uvedené tituly v roce 1877 a honosí se jimi dodnes.
Stejnokroje
K příležitosti korunovačních slavností krále Jiřího IV. v roce 1821 byl všem třem plukům vydán kyrys – poprvé od roku 1680, kdy byl z výstroje anglické kavalerie vyřazen. Oficiálně byl zaveden u příležitosti korunovace krále Viléma IV. roku 1830. Tato připomínka rytířských tradic kavaleristů byla zhotovena z leštěného ocelového plechu, se zlacenými sponami a nýty, přidržujícími marokénovou manžetu v barvě vyložení. Pluk Horse Guards v modrých kabátech měl kyrysy s červenou polstráží a manžetou (fraise), zatímco zbývající dva pluky činily naopak – vzhledem k jejich červeným uniformám měly jejich kyrysy manžetu modrou. Kyrysy byly navíc zdobeny oválným měděným emblémem, který však byl v roce 1829 zrušen.
Nejnápadnější odlišnost Life Guards však spočívala ve veliké čáce s mosazným čelním štítkem, zlatým šňůrovým kordónem a podbradníkem, na vrcholu se zlaceným diskem nesoucím královský erb. Používala se do roku 1827. „Blues“ do roku 1833 takové čáky nenosili. Poté dostali méně objemný model bez kordónů, který přijala Life Guards i s bílým chocholem, zatímco „Modrý“ pluk se vyznačoval červeným chocholem. Čáky se nosily od roku 1833 do 1842.
Nutno podotknout, že první vzor přilby z roku 1821, vyhrazený pro slavnostní příležitosti, byl nahrazen jinou helmou, zatímco čáka z roku 1833 se nosila nadále, dokud nezačala být považována za zastaralou a roku 1842 ji nahradila nová „Albertova“ přilba. Tento typ přilby vycházel z německého vzoru, u nás známého jako piklhaubna. Byl vyroben z leštěného stříbřitého plechu a se zlacenou garniturou, k níž patřil bohatý věnec z vavřínových a dubových listů, obklopující kolanu s korunou, a stříbrnou osmicípou „gardovou“ hvězdou, uvnitř s křížem sv. Jiří a stuhou Podvazkového řádu. Bodec na temeni nesl splývavý chochol z koňských žíní, jehož barva je pro 1. a 2. gardový regiment podle předpisu bílá, pro Jízdní gardový šarlatová.
Upjatý frak byl v druhé polovině 19. století nahrazen zbrojním kabátem neboli tunikou, která byla pro všechna tři tělesa jednotného střihu, ale v odlišných barvách. Zatímco 1. a 2. regiment měl tuniky v základní barvě příznačné pro britské uniformy až do počátku 20. století – šarlatové –, oblékali příslušníci Jízdního gardového pluku od počátku kabátce tmavě modré (odtud pramení jejich přezdívka – Modří). Vyložení a lemovky na šarlatových tunikách byly tmavě modré sametové, na modrých šarlatové soukenné, knoflíky mosazné. Uniformy důstojníků byly zvýrazněny bohatými zlatými výšivkami, splétanými nárameníky a závěsnými šňůrami (auguilette) na pravé straně hrudi.
Džentlmeni za všech okolností
Zvláštností gardové jízdy byla absence seržantů v jejích řadách. Tato hodnost byla nahrazena corporals of horse, poněvadž výraz „seržant“ měl pro džentlmeny nepřijatelný význam sluhy. Poddůstojníci nosili ramenní závěsné šňůry, nikoli ševrony obvyklé u řadových jednotek, protože každopádně stáli na úrovni důstojníků řadových jednotek. Důstojníci měli ramenní šňůry na pravém rameni.
Pro přehlídky byly předepsány úzké bílé jelenicové kalhoty, zasouvané do vysokých černých bot s manžetami. Při všech ostatních příležitostech nosili jezdci tmavě modré pantalony s šarlatovými lampasy, přetahované přes holínky. K bílým kalhotám a vysokým holínkám byly nošeny bílé kožené rukavice s dlouhými manžetami a výše zmíněný kyrys.
Pro mimoslužební příležitosti nahrazovala těžkou přilbu okrouhlá čapka se stínítkem (pillbox), krátká „stájová“ kazajka nebo modrý převlečník. Polní stejnokroj tvořila tmavě modrá lodička a žakérová blůza s náprsními a bočními kapsami. Pro chladné a deštivé počasí byl předepsán plášť a pelerína. Poboční zbraní jezdců byl meč vzor 1874.
Víte, že…
Tělesná jízdní garda patří k nejstarším plukům britské stálé armády. Původně pozůstávala ze čtyř jednotek, z nichž první byla sestavena ještě v době pobytu krále Karla II. v exilu, roku 1658 v Brugách. Až do reorganizace v roce 1788 v jízdním gardovém pluku sloužili výhradně vojáci urozeného původu, zvaní džentlmenští dobrovolníci. Gardisté byli zpočátku nasazováni do významných kampaní britské armády, mezi něž patřily i tzv. války o rakouské dědictví (1740–1748). Tehdy, 27. června 1743, sklidili vavříny v bitvě u Dettingenu, kde spolu s rakouskými a hannoverskými jednotkami porazili Francouze. Velmi statečně si vedli v bojích proti Napoleonovým vojskům na Pyrenejském poloostrově (Peninsula) v letech 1807–1814, a v bitvě u Waterloo (1815); v posledně jmenovaném střetu se dva pluky – Life Guards a Royal Horse Guards – vyznamenaly pod velením lorda Edwarda Somerseta. V roce 1882 se podíleli na potlačení Urabiho povstání v Egyptě (Tel-el-Kebir, Egypt, 1882). Poté následovaly další hrdinské činy během búrské války v letech 1899–1902 (Relief of Kimberley, Paardeberg, South Africa 1899–1900). Gardisté se vyznamenali také v bitvách Velké války (Mons, Marne 1914 atd.) a druhé světové války (El Alamein, Amiens 1944 atd.). V současnosti se – ovšem ve formě obrněného průzkumného pluku – zapojili také do válek v Zálivu, Iráku a v Afghánistánu.
Koňská výstroj pluků Královského domu
Nyní se dostáváme k důležitému předmětu, jímž je koňská výstroj gardové jízdy. Je pochopitelné, že koňská výstroj našich tří elitních těles byla odlišná od té, kterou používaly pluky řadové jízdy (dragouni, husaři a jízdní kopiníci). Pro každý gardový pluk byly předepsány čabraky v jedinečném provedení, vycházející z historických modelů, s dekorativními prvky, upozorňující na jejich slavnou minulost.
Vzhledem k tomu, že šlo o palácové jednotky, netýkaly se jich předpisy, požadující zrušení čabrak. Všechny tři regimenty tedy používaly čabraky typu zavedeného v třicátých letech 19. století, jen 1. pluk měl ozdobné kryty pistolových pouzder, které se zasekly na konci 18. století. Vzory čabrak se do roku 1881 nijak neměnily od šedesátých let 19. století, pouze v roce 1883 na nich přibyly vyšívané připomínky dalších bojů, v nichž se gardisté vyznamenali: „Egypt, 1882“ a „Tel-el-Kebir“. Připomínky dalších významných bitev Búrské války přibyly až v roce 1903.
V roce 1922, kdy došlo ke spojení 1. a 2. pluku, byly jednotně přijaty čabraky 2. pluku, které jsou nošeny dodnes, ovšem se jmény dalších slavných bitev.
Výstrojní předpisy z let 1883, 1891 a 1900 se věnují velmi pečlivě popisům koňské výstroje. Díky nim víme, jaké byly rozměry čabrak i šířka jejich lemování.
1. pluk Tělesné gardy měl čabraky z tmavě modrého sukna, s propletenými iniciálami „LG“ (Life Guards), v zadních rozích čabraky s nápisy – „Dettingen“, „Peninsula“, „Waterloo“, „Egypt, 1882“ a „Ter-el-Kebir“. Vrchní část holstrů byla pokryta černou medvědí kožešinou. Sedátko bylo jelenicové, podbřišník bílý síťkovaný. Sedlo bylo potaženo bílou kůží.
2. pluk Tělesné gardy užíval čabraky se specifickými výšivkami ve všech čtyřech rozích, a s připomínkami slavných bitev, stejnými, jako u 1. pluku. Hnědé kožené podbřišníky.
Pluk Královské jízdní gardy měl rovněž čabraky v unikátním provedení, a hnědé patentní kožené podbřišníky.
O konkrétním vzhledu čabrak a odznaků jednotlivých pluků řeknou více přiložené ilustrace.
Uzdění
Pro všechny tři pluky bylo jednotného typu, z černé kůže a s mosaznou garniturou.
- 1. pluk Tělesné gardy. Na ohlávce korunka a čelenka z mosazných šupin se stříbrnými hvězdami, na koncích s mosaznou hvězdou Podvazkového řádu. Na mosazné bosáži udidla byly vyraženy iniciály panovnice. Mosazná faléra na poprsníku.
- 2. pluk Tělesné gardy. Na ohlávce korunka z mosazných šupin se stříbrnými hvězdami a čelenkou z bílé hovězí kůže. Mosazná bosáž udidla plukovního vzoru, s královským erbem obklopeným nápisy „Peninsula“ a „Waterloo“. Na poprsníku stříbrná řádová hvězda.
- Pluk Královské jízdní gardy. Korunka z dvou řad šupin, zakončených mosaznými štítky, kožená čelenka. Na poprsníku standardní odznak.
Gardisté dodnes jezdí na vranících, pouze hudebníci mají bělouše.
Anglický plnokrevník
Je dnes rozšířen v mnoha zemích světa. Na Britských ostrovech byl běžný již za napoleonských válek, o čemž svědčí zmínky mnoha armádních důstojníků. Není pochyb, že tyto inteligentní, citlivé a spolehlivé koně protáhlých proporcí používali také příslušníci elitních jednotek. Přestože byl anglický plnokrevník původně určen pro dostihy, je vhodný i pro ostatní sporty, stejně jako k rekreačnímu ježdění a tzv. horsemanshipu. Jeden z prvních kroků pro vznik chovu učinil vrchní podkoní krále Karla II. (1630–1685) John Fenwick, který do Anglie přivezl stádo arabských klisen, nazvaných „královské klisny“. Prvního arabského hřebce se v roce 1686 – při obléhání Budína – zmocnil anglický kapitán Robert Byerley. Důstojník si ho oblíbil, a po závěru tažení proti Turkům si ho vzal domů. Hřebec byl pojmenován po svém pánovi – Byerley Turk – a stal se prvním ze zakladatelů plemene A1/1 (podle Všeobecné plemenné knihy). Po Turkovi následovali dva další legendární hřebci – Darley Arabian (původem ze Sýrie) a Godolphin Barb (poslaný z Jemenu do Francie, a odtud do Anglie). Od roku 1770 se pro chov anglického plnokrevníka přestali používat arabští koně, a začal se chovat pouze čistokrevně. Výška anglických plnokrevníků by se měla pohybovat mezi 165 a 175 cm; je zajímavé, že se neměří v kohoutku.
Zdroje
- Uniformology, VICTORIAN HOUSEHOLD CAVALRY 1881–1902 (Miniaturas Militares).
- Liliane et Fred Funcken: L’UNIFORME ET LES ARMES DES SOLDATS DU XIXe SIECLE. (2). Casterman, 1981.
Ilustrace a fotografie pocházejí ze sbírky autora článku, doplňované s využitím Pinterestu a Facebooku.
Galerie
Když zuří živly, neuteče ani kůň
V roce 2018 byl oznámen nález tří koňských těl v areálu luxusní vily v Civita Giuliana, zhruba 700 metrů severně od starověkých Pompejí.
Vynikající jezdkyně Elvira Guerra pocházela ze slavného cirkusového rodu a jezdila na olympiádě v Paříži roku 1900 v disciplíně hunter hacks. Její…